Všechna kázání

Jedná se o hrubé teze, které dávají smysl až s přednáškami.

 

Pohledy popírající Boží existenci z pohledu ateismu a naopak filozofické důkazy Boha

 

L. Feuerbach

Při analýze náboženství vychází Feuerbach z podstaty člověka, z rozdílu mezi zvířetem a člověkem. Člověk se liší od zvířete vědomím, proto také jen člověk má náboženství, kdežto zvíře je nemá. Člověk si uvědomuje svou konečnost, svou nicotnost, své meze, a to ho zahanbuje. Připisuje své vlastní zahanbující vlastnosti druhu, člověku vůbec. Vady jednotlivce se tak přenášejí na druh. Z této nedokonalosti jednotlivce těží náboženství.

Člověk totiž promítá do náboženství, zejména do boha, touhu po dokonalosti své vlastní podstaty a stejně tak všechny vlastnosti onoho dokonalého, ideálního člověka, který ovšem existuje jen v druhu, zbaven svých individuálních nedokonalostí, jen v abstrakci. Záměna této abstraktní podstaty člověka za domnělou podstatu boží je základem náboženství. Jeho tajemství tkví tedy v projekci člověka na nebesa, v projekci podstaty člověka do nadpřirozeného světa, do oblasti náboženství.

Bůh je u člověka jen abstraktní podstatou člověka, jeho skutečnost je skutečnost člověka, jeho nekonečnost je nekonečnost lidského rodu, jeho kterýkoliv přídomek je jen lidskou vlastností, zabsolutněnou a přenesenou na nebesa. Vědomí o bohu je vědomí o člověku, poznání boha je poznání člověka. V bohu si člověk uvědomuje, poznává a ctí jen sám sebe. Lze tedy shrnout, že co člověk vypovídá o bohu, vypovídá ve skutečnosti o sobě samém. Celé Feuerbachovo dílo je vlastně parafrází jedné základní myšlenky: „Náboženství abstrahuje z člověka síly, vlastnosti, podstatné znaky a zbožšťuje je jako samostatnou bytost.“

Náboženství má podle Feuerbacha dvojí obsah: určité racionální jádro vedle iracionálního obsahu, lidské vedle nelidského. Dává si úkol oddělit obojí od sebe, zachránit pozitivní lidské jádro a odvrhnout nerozum. (Antropologická podstata náboženství). Základem jeho úvah je vždy jedna a táž myšlenka: teologie je antropologie. Feuerbach odsuzuje náboženství proto, že náboženství popírá rozum, že je nepřátelské vědění. Jestliže Feuerbach přijímá náboženství, pokud jsou v něm ztělesněny lidské principy, odmítá je dále proto, že je apotheosou lidského utrpení. Velmi dobře chápe, že právě utrpení přibližuje člověka bohu. Zatímco štěstí člověka od boha oddaluje, v utrpení, v neštěstí, v bolesti ztrácí člověk pochopení pro svět a potřebuje subjektivní útěchu, oporu, hrouží se do svého citu, do sebe, hledá boha. A právě proto zasluhuje náboženství odsouzení. 

 

 

Karl Marx

 

Marx, Bůh a lidská povaha

Marx se domníval, že společnost utváří lidskou podstatu, a ne naopak. Proto by změna společ­nosti znamenala i změnu lidské podstaty, a v dů­sledku toho by zmizely sociální i lidské problé­my. Toto hledisko Marx zastával, protože byl materialista. Věřil, že existuje pouze hmota a nevěřil v lidskou duši či ducha.

Marx se stal ateistou již v mládí. Tvrdil, že ví­ra v Boha je pouze "splněné přání" a domníval se, že skrze Feuerbacha náboženství definitivně odzvo­nil. Marx se proto nezabýval otázkou, zda Bůh existuje, či neexistuje: náboženství ho zajímalo pouze jako sociální jev. Náboženství považoval za "opium lidstva", které přináší iluzi štěstí, ne však skutečné štěstí, a způsobuje, že se lidé soustřeďují na posmrtný život, nikoli na sou­časný.

Marx napsal: "Kritika náboženství končí názo­rem, že člověk je pro člověka nejvyšší bytostí..." Zbavit se Boha znamená věnovat více po­zornosti lidem. Marxův atheismus byl jeho osob­ním stanoviskem a byl zformulován dříve než jeho filozofie.

 

 

August Comte

 

Comte vyhlašuje zákon o třech stádiích – jeden z jeho důležitých příspěvků do filozofie.

 

teologickém ještě tři podstádia – animismu, polytheismus a monotheismus. Důležité je, že člověk v tomto stádiu vysvětluje a základě nadpřirozených sil, které údajně za jevy stojí.

 

Metafyzické – v podstatě místo božských sil přicházejí abstraktní pojmy, síly. Nejvyšší obecná entita, pojem je potom příroda.

 

Pozitivní – člověk se skrze pozorování, vlastním rozumem snaží objasnit posloupnosti v daných faktech.

 

Zákon tří stádií Comte aplikuje jak na společnost, tak na jedince.

Společnost – teologické období-feudalismus, víra v božské právo, metafyzické-rozpad náboženských pověr, Francouzská revoluce-vítězství m nad t stádiem. Pozitivní stádium- nastoluje nový řád, vědecký soud převažuje nad abstraktními metafyzickými principy.

 

Poslední stádium je pozitivní – co toto slovo v C pojetí znamená. Podívejme se opět na Comta: „Základním principem positivismu je vyházet z daností, z faktů, z pozitivního a odmítat jako zbytečné to co překračuje onu pozitivní skutečnost. Onou pozitivní skutečností je potom jev. Positivismus omezuje filozofii a vědu na říši jevů. Jediné čeho jsme schopni je konstatovat fakta na základě jevů. A potom je na základě jistých zákonů uspořádat a nakonec na tomto základě předvídat jevy budoucí. Vědět abychom mohli předvídat: to je smysl každé vědy.“

 

R. Carnap (novopozitivismus)

Smysluplnost každého výroku přímo závisí na tom, zda jej lze nebo nelze převést na takovou základní formu, kterou je možno (nejlépe empiricky) verifikovat. Smysluplné jsou tedy jen verifikovatelné výroky. Rudolf Carnap hovoří o tzv. protokolárních větách. Výroky je třeba převést na empiricky vykazatelné záznamy, tedy jakési „protokoly“ – jedině ty je pak možno verifikovat. Výroky, které nelze převést do protokolární formy, nelze ani verifikovat a nemohou být tedy prohlášeny za smysluplné.

Podle Carnapa o tradičních větách filosofie není schopen filosof rozhodnout, zda jsou smysluplné, takže metafyzika nemůže být považována za vědu. Zastával názor, že poslání filosofie spočívá v analýze jazyka vědy, která má umožnit rozpoznat logicky správné věty od vět logicky nesprávných.

 

 

·        Nietzsche

 

 

Charakteristický výraz, který volí Nietzsche pro úpadek doby, je slo­vo "nihilismus". Na místo zdánlivě tak jistě existujícího, nastoupilo "ni­hil", nic.

"Co budu vyprávět, jsou dějiny příštích dvou století. Popíšu, co přijde a co se nemůže odehrát jinak - vzestup nihilismu. Tyto dějiny mohou být popsány již nyní, neboť zde pracuje sama nutnost. Tato bu­doucnost hovoří již stem znamení, tento osud se ohlašuje všude. Pro hudbu budoucnosti jsou už připraveny všechny uši. Celá naše evropská kultura se pohybuje už dlouho v mučivém napětí, desetiletí co deseti­letí narůstá směrem ke katastrofě-neklidně, násilně, překotně, podob­ná proudu, který chce již konec, který se už nevzpamatuje, který má strach se vzpamatovat." Nietzsche chápe jako svůj úkol unést nihilismus v sobě samém. Tak, jak vidí sebe, je "prvním opravdovým evropským nihilistou, který ale už sám v sobě prožil nihilismus až do konce".

Nietzsche se proto pouští do úkolu, aby odhalil zchát­ralost své doby a ukázal, že je současnost nihilistická a jakým způsobem. Tvrdí, že má "úkol připravit okamžik nejvyššího sebevzpamato­vání lidstva". To je pro Nietzscheho věcí "svobodného ducha".

Svobodný duch má především úkol zpřevracet udržované a strnulé předsudky. To se děje trojím způsobem.

·        Nejdříve jde o zničení víry v pravdu. Doba míní, že vlastní pravdu. Je hrdá na pokrok svých vědec­kých poznatků. Ale Nietzsche objevuje, že je podkopáno vědomí času. Nihilismus tedy na prvním místě znamená, že není pravdy.

 

·        Za druhé znamená nihilismus, že není morálky. Nietzsche vidí s na­prostou jasností problematičnost běžné morálky: hlásá mravní principy, ale jednáni se jimi neřídí. Právě to je v nihilismu zjevné. Ten je "vírou v absolutní bezhodnotovost", "vírou v absolutní nesmyslnost".

 

·        Za třetí nihilismus znamená, že není náboženství. Nietzsche dospí­vá v důslednosti svého nihilismu k bezpodmínečnému odvrhnutí nábo­ženství, především křesťanství. "Kdo se ve svém postoji ke křesťanství stane obojetným, tomu nepodám ani prst své ruky. Zde je jen jediná počestnost: říci bezpodmínečné ne." Ale Nietzsche vidí hlouběji. Křes­ťanství ztroskotává na sobě samém, neboť od svého počátku se odvrátilo od bezprostředního života, a právě tím se stalo od základu nihilistickým. Zhroucení křesťanství vychází z něho samého, z instinktu k pravdivosti v něm pěstovaném. Proto nyní přichází moment, kdy se po dvoutisícileté výchovy k pravdě, výchovy, jež nařizovala pokoru, zaka­zuje lež víry v Boha.

 

Ve zhroucení se náboženství odhaluje jako to, čím vždy bylo: jako výtvor člověka, "lidské dílo a šílenství". Proto je největší hloubka nihi­lismu vyjádřena ve větě: "Bůh je mrtev." "Kam se poděl Bůh?" "Řek­nu vám to. My jsme ho zabili, vy a já! My všichni jsme jeho vrazi! A jak jsme to udělali? Jak jsme mohli vypít moře? Kam se pohybujeme? Ne­bloudíme jakoby skrze nekonečné nic? Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! Jak se utěšíme, my vrazi všech vrahů? Není velikost tohoto činu pro nás příliš veliká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom se zdáli být jich důstojní? Nebylo nikdy většího činu - a kdokoliv se nyní po nás narodí, patří pro tento čin do vyšších dějin, než jaké byly dějiny dosud." Nietzsche si ale uvědomuje, že výsledek smrti Boha je "dlouhá doba boření, ničení, zániků, převratů". Dojde k "obludné logice děsů, zatemnění a zatmění slunce, jaké ještě na zemi pravděpodobně nebylo".

Nietzsche nakonec klade otázku, zda je třeba zastavit se u nihilismu. Zjišťuje, že nihilismus není nic definitivního. Pozitivním na něm je to, že je přechodem. Jím se tvoří "v Evropě nádherné napětí ducha". V tomto stadiu záleží Nietzschemu i na tom, aby se přes dále pů­sobící nihilismus přitakalo životu. Proto spatřuje v nihilismu "nejnaděj­nější ze všech divadelních her".

Kam vede cesta člově­ka? Nietzsche odpovídá: k něčemu, co je víc než člověk, ale nikoliv Bůh, k "nadčlověku", "k blesku z temného mraku jménem člověk", Nadčlověk se stane novým a vyšším druhem člověka. Člověk přítom­nosti je jen "lanem uvázaným mezi zvířetem a nadčlověkem, lanem nač propastí".

 

 

Existencionalismus – nejedná se o popírání boží existence, ale o filozofii vycházející z premisy neexistence Boha

 

Jean-Paul Sartre (1905-1980) je ve své době nejznámější a nejpo­pulárnější představitel existencionalismu. Ve výkladu JPS se omezíme na výklad jeho po­pulární statě nazvané Existencionalismus je humanismus.  

Co je tedy podle Sartra a podle tohoto článku exis­tencialismus? Sartre především rozlišuje dvojí exis­tencialismus: křesťanský (Jaspers, Marcel) a "ateis­tický" (sem řadí Sartre sebe sama, ale také M. Heideg­gera). Co je pro existencialismus charakteristické? Zá­kladní tvrzení: existence předchází esenci (podstatu), což především znamená: ve filosofii je třeba vycházet ze subjektivity. Tvrzení, že existence předchází podstatu, znamená především, že člověk jest jinak než věci a že tuto jeho odlišnost lze uká­zat právě vztahem existence a esence. Vezmeme-li jako příklad věci například nějaký předmět vyrobený lidskou rukou, třeba nůž, vidíme, že tento předmět někdo vyrobil a že jej vyrobil právě proto, že chtěl vyrobit nůž, tedy vyrobil jej vzhledem k pojmu nože (a tento pojem již předem říká, co nůž je a dokonce do jisté míry též předepisuje techniku, jak tento nůž vyrobit). Jinak řečeno: je jen těžko představitelné, že by někdo vyrobil nůž, aniž by předem věděl, jak bude vypadat a k čemu bude sloužit. Proto můžeme říci, že v případě nože jeho podstata (esence) předchází jeho existenci. Nůž je však něco vyrobeného člově­kem, tedy se lze ptát, zdali tato teze o vztahu podstaty a existence platí i všeobecně, pro všechny věci. Sar­tre proto připojuje tuto úvahu: Popis vyrábění nože řemeslníkem je představa, která vlastně kopíruje kla­sický obraz stvoření, v němž je takovým řemeslníkem je bůh. Ve stvořeném světě tak platí, že esence před­chází před existencí (Sartre jistě zjednodušuje, ale to v našich souvislostech není tolik důležité), a tedy i ve stvořeném světě platí, že podstata člověka předchází před jeho existencí.

Náš svět je však podle Sartra světem bez boha a tuto skuteč­nost se snaží brát úvahu právě existencialismus. Neexistuje-li bůh, pak existuje alespoň jedna by­tost, která existuje dřív než je možno vymezit ji něja­kým pojmem, a touto bytostí je právě člověk, neboli, jak říká Heidegger, "Dasein" (Sartre tento překládá jako "lidská realita").

Člověk tedy nejprve existuje; teprve v existenci se setkává se sebou a sebe sama teprve svými projekty vymezuje. Zprvu tedy není ničím: bude až potom: A bude takovým, jakým se učiní. Není předem dané lidské podstaty, neboť není boha, který by ji napřed ve své mysli koncipoval. Sartre v tomto svém článku píše: "Člověk je nejen takový, jak sebe sám pojímá, ale i takový, jaký chce, aby byl, a jak sebe koncipuje po existenci. . . " Člo­věk, jak to formuluje Sartre, jest tedy nejprve tím, že se vrhá k budoucnosti, že se. Sartre ve své verzi tvrdí že člověk bude teprve tím, co projektuje, aby. Tedy: jeho existence je před jeho podstatou.

A protože je lidská existence před podstatou, a protože nejsem než tím, čím se chci učinit, znamená to, že člověk plně zodpovídá za to, co jest. Existencialis­mus nutí člověka k tomu, aby za svou existenci pře­vzal zodpovědnost. V tom je však mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát: Tímto svým či­nem, jímž realizuji to, čím chci být, se rozhoduji být takovým člověkem, jaký - podle mne - být má; to znamená; že při tomto rozhodnutí volím hodnotu, tedy volím cosi, čím by měli být i jiní. Touto volbou sebe volím všechny, moje rozhodnutí má vždy tento uni­verzální dosah. Naše odpovědnost volby je tak vlastně nesmírná, a pokud jsem s to si tuto nesmírnost volby také uvědomit, pociťuji úzkost, jež je nezbytným prů­vodcem naší svobody Protože moje volba, jež je takto závazná, se nemůže opřít naprosto o nic: volím vždy sám - a na nic se nemohu vymlouvat. Zde - když má existence předchází mou podstatu – neexistuje žádný determinismus, kterým bych si mohl svou svo­bodu zastírat. Sartre to shrnuje slovy: "Jsme sami bez odmluv. . . člověk je odsouzen být svobodný."

To vše jsou velice efektní formulace, které se znač­nou měrou zasloužily o popularitu a dokonce i mód­nost existencialismu v této sartrovské podobě. Při­spělo k tomu bezpochyby i to, že Sartre psal nejen fi­losofické knihy, nýbrž právě tak byl i autorem literárně pozoruhodných románů, povídek a divadelních her, v nichž toto své vidění existence ztvárňoval umělec­kými prostředky (k jeho nejznámějším patří např. román Nevolnost anebo divadelní hry Mouchy, Za zavřenými dveřmi aj.). Ostatně mnohé známé for­mulace sartrovského existencialismu pocházejí ne­zřídka právě odtud.

 

Albert Camus, který se narodil v Alžíru, je -jak je pro existencialisty pří­značné-znám především jako autor románů (Mor), novel (Cizinec, Pád) anebo divadelních her (Caligula, Stav obležení). Filosoficky důležité jsou především jeho dva rozsáhlé eseje: Mýtus o Sisyfovi a Člověk re­voltující.

Camusův existencialismus bývá často uváděn v souvislosti se Sartrem, avšak odlišnost Camusova myšlení od Sartrova lze po­znat již na jeho stylu: zatímco Sartre velice často vy­chází z obrazů hnusu, neprostupné houštiny slizkosti a masivnosti věcí, Camus naopak evokuje atmosféru zářivého a jasného světla, mrazivě průzračného vzdu­chu - a jeho jazyk je právě tak ostrý a neúprosný jako jeho filosofická analýza existence.

Svůj Mýtus o Sisyfovi začíná Camus vědomě pro­vokativním tvrzením: "Existuje pouze jediný, vskut­ku závažný filosofický problém: tímto problémem je sebevražda. Posoudit, zda život stojí či nestojí za to, aby byl žit, znamená odpovědět na základní filosofic­kou otázku." ·

Zá­kladní otázka naší existence tedy zní, zda je tato exis­tence vůbec smysluplná. Existující člověk zcela přirozeně hledá nějaký smysl ve světě a v lidském životě, který by podporoval jeho ideály, jeho hodnoty; hledá ve světě svého partnera. Chce tedy mít jistotu, že skutečnost, v níž žije a v níž se pokouší realizovat své záměry, je řád. Chce mít jistotu, že jeho život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat. Chce, kdykoli se snaží uskutečňovat své plány a své ideály aby měl v tomto svém počínání podporu univerza.

Tuto základní lid­skou potřebu odedávna podle Camuse uspokojovali bud' náboženští vůdcové, kteří na tento smysl celku nějak ukazovali, anebo - zvláště později - tvůrcové různých filosofických systémů, v nichž byl tento smysl světa vždy nějak dokazován, demonstrován a zaru­čován. Avšak žádný z těchto systémů neobstojí před důslednou kritikou. Pak se ale uka­zuje, že svět, v němž žijeme, nemá sám o sobě žádný smysl, že svět vůbec není racionální. To je poznání, z něhož se rodí pocit absurdity, a tedy i otázka sebe­vraždy

Krátký citát z Camuse: "Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota, stále stejný ryt­mus - po této cestě se dá dlouho pohodlně jít. Ale jednoho dne se vynoří ,proč' a touto omrzelostí smí­šenou s údivem všechno začíná."

Proč "všechno začíná"? Protože jsem vytržen z fun­gování, které se neptá, a proto dává (zajisté klamný) pocit jistoty: cíle, které uskutečňuji, 'jsou ty, které sta­novilo toto fungování a které z pohodlnosti pokládám a beru za své.

Člověk je právě tento rozpor mezi směřováním k věčnému a konečností existence; absurdita není vý­sledek dlouhého uvažování, nýbrž východisko, lidská situace. Jakmile mne nějaká událost vytrhne z me­chanického života, jakmile ve své existenci přestanu vidět věc, která ke mně jakoby nepatří, je spolu se mnou absurdní celý svět, protože není s to uspokojit mou potřebu absolutna. Právě to je však podle Ca­muse tajemství člověka, jeho "ontologický rozměr": "Křičím," říká po karteziánsku jeho Sisyfos, "křičím, že v nic nevěřím, že všechno je absurdní, ale o svém křiku nemohu pochybovat: revoltuji, tedy jsem." Ca­musův existencialismus chce, jak vidno, cosi neslý­chaného, chce, abychom si představili šťastného Si­syfa. Neboť velikost člověka tkví v tom, že chce být silnější než jeho situace, že vzdor všemu jedná a tvoří.

Proto Camus nesouhlasí se sebevraždou, neboť sebevražda je kapitulace před absurditou. Jeho ře­šením je spíše revolta. Absurdní člověk, který ví, že skončí, se nevzpírá myšlence nicoty, chápe svět bez iluzí. Ve světě není nic rozumného, žádný absolutní duch se tu neztělesňuje. Chceme-li v takovém světě žít, musíme nechat žít i absurditu. Absurdita je nutná. Nemá smysl hledat nějaký únik, neboť z naší existence uniknout nemůžeme. Žít absurdně - tj. v přijetí své konečnosti - znamená žít jediným možným způso­bem: hledět absurditě do očí.

 

 

 

Filozofické důkazy Boží existence

 

Kosmologický důvod

   Protože je zde vesmír, stvoření, potom musel být zapříčiněn něčím jiným než sám sebou. Příčina, že stvoření je, stojí vně. Zákon příčiny a následku říká, že každý konečný, ohraničený jev je zapříčiněn něčím z vnějšku, nikdy ne sám sebou. Tento důvod má dva stupně. První stupeň je, že vesmírné stvoření muselo být od svého prvopočátku zapříčiněno. Druhý stupeň je, že vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu v každém i tomto okamžiku, aby spojitě existovalo. Tedy:

   1. stupeň - Vesmírné stvoření bylo od svého prvopočátku zapříčiněno:

   Tento důvod nám vlastně říká, že vesmírné stvoření je omezeno už v tom, že mělo počátek, a že bylo zapříčiněno z vnějšku. To se dá shrnout do třech bodů:

   1. Vesmírné stvoření má počátek

   2. Cokoliv, co má počátek, muselo být zapříčiněno vnější příčinou, nikdy ne samo sebou.

   3. Proto, vesmírné stvoření bylo zapříčiněno něčím jiným než samo sebou, a tou vnější příčinou je Bůh.

Př:   Robert Jastrow, zakladatel Goddardova Institutu pro Vesmírné Studie podléhající NASA řekl: "Můžeme mít dobré vysvětlení potvrzující explozivní narození našeho vesmíru, ale i kdybychom jej měli, věda nemůže najít vysvětlení proč a jak k němu došlo. Vědecké úsilí vysvětlit historii vesmíru končí v prvotním momentě jeho stvoření."

   2. Druhý stupeň důkazu Boha, že vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu v každém i tomto okamžiku, aby spojitě existovalo:

   Něco tento vesmír udržuje v existenci, aby všechno se vším, tedy i s námi nezmizlo z existence, prostě, abychom se nevypařili.

   Vesmírné stvoření potřebuje jak počáteční příčinu zrodu, tak i udržující konzervační příčinu, oba stupně. Nejzákladnější otázka je - Proč je zde něco, když by tu také nemuselo nic být? Tak tedy:

   1. Konečné, měnící se objekty existují. Například já. Musím existovat, abych mohl popřít, že existuji, takže jsem, i kdybych to popíral. Naše existence je proto mimo naší vůli.

   2. Každý konečný, měnící se objekt musí být zapříčiněn něčím jiným. Jestliže je objekt konečný, musí podléhat změně, proto nemůže existovat svébytně a nezávisle. Kdyby existoval nezávisle nebo bezpodmínečně, potom by vždy existoval a byl by neměnný.

   3. Nekonečná řada historických sestupných příčin je nesmyslná. Nemůžeme donekonečna odůvodňovat, že vznik tohoto konečného měnícího se objektu byl zapříčiněn tímto konečným měnícím se objektem, a ten zase tamtím, a tak dále. Tato logika ale odkládá vysvětlení do historického nekonečna. Proto nakonec ten, kdo odmítá existenci Boha, musí dojít k objektu, který by byl příčinou své existence, a současně, v témže momentu, by byl následkem této příčiny.

   4. Proto zde musí být prvotní nezapříčiněná příčina každého konečného měnícího se objektu který existuje. A tou je v tomto argumentu Bůh.

Teleologický - je odvozený z účelového projektu

   Tento důvod poukazuje na inteligentního projektanta vesmíru, protože vesmír se vším co obsahuje je vysoce organizovaný, má svůj řád. Shrňme to do následujících třech bodů:

   l. Všechny projekty vyžadují projektanta.

   2. Vesmír je nejdokonalejší organizovaný projekt jaký známe.

   3. Proto, musí existovat nejdokonalejší Projektant vesmíru.

   Kdykoliv vidíme nějaký organizovaný projekt, i to nejprimitivnější dílko, tak bezpochyby předpokládáme, že původcem je inteligence se smyslem pro organizovanost, řád a účel. Hodinky vyžadují hodináře; budovy vyžadují architekty; obrazy vyžadují malíře; a zakódované zprávy třeba jen písmem vyžadují inteligentní odesílatele. Tímto způsobem uvažujeme všichni, protože to tak v naší zkušenosti vždycky bez výjimky funguje.

   Jistě, čím je významnější projekt, čím je organizovanější, tím je dokonalejší a schopnější projektant, výrobce, nebo stavitel. Klasická argumentace je, že bobři nepostaví takovou přehradu jako lidé, a tisíce opic bušících do klávesnic psacích strojů nenapíší Hamleta, zatímco Shakespeareovi se to podařilo napoprvé. Čím je projekt složitější, tím více je k jeho uskutečnění zapotřebí inteligence, umu, tedy práceschopné "energie".

   Největším dílem, nebo projektem vesmíru je člověk. Projektantem člověka musel být někdo kdo je větší než člověk.

   Někteří lidé operují proti tomuto argumentu náhodou. Tvrdí totiž, že když se hází kostky, tak se jakákoliv kombinace může vyskytnout. Toto však není přesvědčivá námitka z několika důvodů.

   1. Neargumentujeme z pozice náhody, ale z pozice projektu o kterém ze zkušenosti víme, že za ním vždy stojí inteligence a ne náhoda.

   2. Věda stojí na pilířích opakovaného pozorování a měření, nikdy ne na základě náhody, proto tato námitka není ani vědecká.

   3. I kdyby náš důvod nevycházel z účelového projektu, ale z náhody - tedy z počtu pravděpodobnosti, potom by pravděpodobnost jenom potvrdila, že vesmír potřebuje projektanta a stavitele. Pravděpodobnost pro náhodně se vytvořivšího člověka je tak nízká, tak lnoucí k nule, že se ani nedá vypočítat.

Axiologický důvod - odvozený z mravního zákona

Mravnost je jistá organizovanost. Z toho vyplývá, že příčina vesmíru je nejen mocná a inteligentní, ale je navíc i mravní.

   Můžeme to zase shrnout do třech logických bodů:

   1. Všichni lidé jsou si vědomi objektivního mravního zákona

   2. Mravní zákon podmiňuje Zákonodárce.

   3. Proto musí být svrchovaný mravní Zákonodárce.

   Příklad:   S. C. Lewis:

   Každý už slyšel lidi se hádat. Někdy je nám to k smíchu, jindy jen nepříjemné; bez ohledu na to ale věřím, že se nasloucháním tomu, co říkají, můžeme něco dozvědět. Říkají věci typu: "Jakpak by se ti líbilo, kdyby něco takového někdo provedl tobě?" - "To je moje místo, já jsem přišel první." - "Nech ho být, nic ti přece nedělá." "Proč by ses tam jako první měl nacpat ty?" - "Dej mi kus pomeranče, já jsem ti taky dal." - "To nemyslíš vážně, vždyť jsi to slíbil." Takové věci říkají lidé denně, učení jako neučení, děti jako dospělí.

Ten, kdo toto vyslovuje, neříká jen to, že mu chování druhého člověka nepůsobí pražádnou radost. Dovolává se určitého standardu chování, jehož znalost předpokládá i u něho. Načež se mu velmi zřídka dostane odpovědi: "S tím svým standardem se můžeš jít vycpat." Skoro pokaždé se mu ten druhý snaží dokázat, že jeho počínání ve skutečnosti s tímto standardem v rozporu není, anebo že proto má nějakou naprosto mimořádnou omluvu. Tvrdí, že z nějakého mimořádného důvodu si právě v tomto konkrétním případě má jít ten, co si zabral místo jako první, sednout jinam, nebo že když kousek pomeranče dostal on, měly se věci docela jinak, anebo že se přihodilo něco, co ho z povinnosti dostát slibu vyvazuje. Vlastně to vypadá, jako by se oba zúčastnění dovolávali jakéhosi zákona či pravidla poctivosti, slušného jednáni, mravnosti, či jakkoli jinak tomu chcete říkat, na němž se opravdu dohodli. A tak tomu i je. V opačném případě by se spolu mohli utkat jako zvířata, ale nemohli by se hádat v lidském smyslu toho slova. Hádat se znamená pokoušet se druhému člověku ukázat, že je na omylu. A o něco takového by nemělo smysl se pokoušet, kdyby mezi vámi a tím druhým neexistovala nějaká úmluva ohledně toho, co je správné a co špatné; stejně, to by nemělo smysl říkat, že fotbalista udělal faul, kdyby neexistovala úmluva o tom, podle jakých pravidel se hraje kopaná.

   Nejpozoruhodnější je však toto: kdykoli potkáte člověka, který o sobě tvrdí, že nevěří v to, že něco je správné a něco špatné, vždycky zjistíte, že mu to dlouho nevydrží. Sám snad dané slovo nedodrží, když ale slovo nedodržíte vy, bude si stěžovat, že to není fér.

Ontologický důvod  

Všichni lidé na celém světě, ať jsou na jakékoliv hospodářské nebo kulturní úrovni, Ať jsou sebezapomenutější i bez kontaktu se světem, všichni máme koncepci, tedy pojetí Boha. I ateistovo popírání Boží existence stojí na jeho koncepci, na jeho pojetí Boha. I ateista zná koncepci bytí Boha, jinak by Jeho existenci nemohl popírat. Jednoduše, popřít se nedá to co neexistuje, protože o tom neexistuje nijaká koncepce - pojetí. Co opravdu není, o tom se nedá ani diskutovat, protože o tom nevíme. Nějakou koncepci Boha má každý, proto Bůh je. Jak Bůh v našem pojetí vypadá to už je jiná otázka. Deformovat však můžeme jen to co existuje v pravdivé formě. Kdyby nebyly pravé peníze, nedaly by se padělat. Naše představy i lunatické vidění, jsou jen deformace něčeho, co existuje, a je v pravdivé formě nedeformované. Všechno, včetně Boha existuje už jen svou koncepcí. Koncepce je vždy objektivní. Mysl nemůže pojmout koncepci něčeho co není. Falešná představa zelených mužíčků na Marsu je možná jen proto, že chápeme pravdivou koncepci lidí na zemi. Mysl může pojmout jenom existující formu nebo její deformaci.

   Prostudujme nyní jeden z pohledů na Boha, totiž Jeho Dokonalou Perfektní Bytost. Zase ve třech bodech:

   1. Jakákoliv dokonalost, která může být přisouzena nedokonalejší nejperfektnější Bytosti musí jí být přisouzena, jinak by to nebyla nejdokonalejší myslitelná bytost.

   2. Nutná existence je taková dokonalost, která musí být přisouzena jenom té nejperfektnější Bytosti.

   3. Proto, nutná existence musí být přisouzena jenom té nejdokonalejší, nejperfektnější Bytosti.

   Ještě jednou. Nutná existence znamená, že něco existuje a nemůže neexistovat. Když přisoudíme nutnou existenci Bohu, znamená to, že je pro Boha nemožné neexistovat. Tohle je ovšem nejdokonalejší, nejperfektnější způsob existence, protože ta se nemůže rozplynout, zmizet. Ani Bůh se nemůže "odexistovat", protože je nutný a nezapříčiněný ani sám sebou, proto svébytný. Co je nezapříčiněné tak je nutné, nekonečné - protože to není omezeno žádnou příčinou, a navíc neměnné nemůže třeba růst ve znalostech nebo v umění.