Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Mt 1, 1 - 12
Byl to jeden z nejschopnějších a nejchytřejších Herodovců. Nedosáhl ovšem svého panství bez bojů a vražd. Historikové zaznamenávají jeho intriky i vraždy, zejména členů vlastní rodiny, které i v tehdejší tvrdé době působily pohoršení. Vypravuje se, že i císař Augustus kdysi prohodil, že by dal přednost býti Herodovým vepřem než synem. Při vší bezohlednosti jak to u psychopatů často bývá, to byl člověk schopný, který dovedl plnit úkoly, který mu dala římská vláda v rámci své východní mocenské politiky. Nejznámějším jeho počinem ale byla přestavba Jeruzalémského chrámu. Za svého života měl H. deset manželek, devět synů a pět dcer.
Tři velké kontrasty
Mágové vs Herodes
Herodes slyšel slova o Mesiáši, kterého židé toužebně očekávali. Navíc si tato slova nechal potvrdit od největších dnes bychom řekli teologů své doby. V textu je jasně řečeno, že povolal velekněze a zákoníky a ti mu potvrdili slova proroctví. Navíc z jejich slov je patrné, že rozpoznali, kdo se narodil v Betlémě a tak bychom čekali, že když už nepůjde Herodes, tak se mu půjdou poklonit oni. Dokonce kdo jiný by tam měl jít? Byli to oni, kdo měli v popisu práce vyhlížet Mesiáše. Proč nešel Herodes víme, protože se bál. Proč oni ale nevíme. Co ale víme, že někdo se Ježíšovi poklonit šel a to byli tři - ne jak se v lidové tradici ustálilo králové, ale tři mágové. Navíc Herodes a kněží se o Ježíšově narození dozví z proroctví a nic to s nimi neudělá, druzí z hvězd a jdou se Ježíšovi poklonit. Aby byl paradox ještě větší, pak Bible na několika místech přísně zapovídá astrologii, tedy hledání odpovědí na osud z hvězd. Jako by zde Písmo popírá sebe samo, nebo Pán Bůh popírá sám sebe a to co je zapovězeno se stává směrovkou k Mesiáši. Proč?
Druhý paradox. Herodes proslul tím, že nechal rozšířit chrám v Jeruzalémě a proměnil jej v mimořádně nádhernou stavbu. Jaký byl smysl chrámu? Uctívat Hospodina, v kterého i on věřil. Z jeho života vidíme, že se svojí vírou nenechal omezovat a dělal si co chtěl, ale přesto – do dějin mimo jiné vešel jako stavitel nádherného chrámu kde měl být uctíván Hospodin. Když se narodí Mesiáš, který má dát chrámové bohoslužbě nový smysl, který je poslán od toho, kdo je v chrámu uctíván, Herodes se lekne. Proč? Co co více si přece přát, než aby s o mě mluvilo jako o tom, kdo vybudoval chrám, kam jednoho dne vstoupil Mesiáš?
Třetí paradox. Zmiňoval jsem stručně Herodův život abychom viděli, že se jednalo o člověka bez morálky, zároveň o člověka mocného, kterého se druzí právem obávali. On sám se obával pouze Říma, kterému proto různě podlézal a dělal různé politické kompromisy. Najednou čteme zvláštní zmínku, že poté, co se dozví, že se má kdesi daleko v malé vesnici narodit dítě, tak se znepokojil. Navíc je zde zvláštní zmínka, že mudrci byli povoláni tajně. Proč? Čeho se bál? Za co se styděl? Tajně přece nejedná člověk, který nemá co skrývat, který se nemá za co stydět. Měl přece moc a nějaké dítě ho nemohlo ohrozit. Nebo naopak mohlo, pokud by to skutečně byl Mesiáš.
Tedy shrnuto – vidíme tři paradoxy. První je odlišná reakce mágů a Heroda spolu s předními náboženskými vůdci. Druhý: Ten, který přestaví chrám, který je místem uctívání Boha se lekne, když má uctít toho, koho Bůh pošle – tedy Mesiáše. Třetí: Mocný král se zalekne bezmocného dítěte.
Asi si řekneme, že je to snad zajímavé, ale zas tak moc se nás to netýká, protože nikdo není tak zvrhlý jako Herodes. To sice ano, ale přesto k nám jeho příběh může mluvit.
Herodes měl ty nejlepší možné informace o Ježíši, ale nijak ho to nepoznamenalo.
Herodes postavil chrám, aby uctíval Hospodina, ale Mesiáše uctít nechtěl.
Herodes měl moc nad druhými, ale Ježíše se bál.
Jsme na konci roku a zkusme se zamyslet, kolikrát jsme slyšeli nějaké informace o víře, o Ježíši, o křesťanství. Kolikrát jsme druhým předávali nějaké informace. Jenže vědět a nekonat znamená nevědět. Rozdíl mezi mágy a Herodem byla kvalita informací o narozeném Ježíši – ty měl Herodes a jeho okolí jednoznačně lepší. Bible je přece více než konstelace hvězd, ale sama o sobě nám víru nedá. Jenže mágové byť na horších informacích postavili svoje rozhodnutí. Aby Ježíš měl v našich životech vliv a moc, musíme na informacích o něm postavit život. Řekl bych to ještě jinak – představte si, že 2 + 2 je 4 vám řekne někdo, kdo vystudoval matfyz. A stejnou informaci žák první třídy. Zásadní není kdo to řekl, byť jistě to první je důvěryhodnější zdroj, ale co s tím uděláte, jaký to bude mít dopad do života. Problém naší víry není ve znalostech, ale v tom, když zůstane jen nebo především u nich. U Heroda bylo jedním z problémů to, že se bál na základě byť dobrých informací něco ve svém životě měnit.
S tím souvisí druhý paradox a to je uctívání bez poslušnosti nebo bez následování. Pokud vím, tak Ježíš nikde neříká uctívejte mě, ale následujte mě. Herodes určitě nebyl někdo, o kom bychom řekli, že byl ateista. Je o něm napsáno, že ho Židé neměli rádi, věděli o jeho krutostech a podlézání Římu. Nakonec si ale Židy částečně udobřil přestavbou chrámu, kam chodili uctívat Boha. Toto byl ale stále se opakující zápas Izraelců, kdy chod bohoslužeb fungoval, fungovaly oběti, ale neodpovídalo to tomu, co se odehrávalo v jejich srdcích: Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem. Iz 29, 13
Prorok nekritizuje, že ho lid ctí svými rty, ale to, že to není doprovázeno postojem srdce, že se jedná o vnější zbožnost. Tedy jinými slovy provoz sboru jede, ale zůstává jen u provozu nebo především u provozu.
Třetí oblastí je strach mocného před bezmocným. Všimněme si, že mágové či králové se zaradují a klaní se, Herodes si oproti tomu vymyslí lest, že se chce Ježíšovi poklonit. Ve skutečnosti je znepokojen a bojí se. Člověk, který se bojí, dělá často ošklivé věci. Herodes má všechny jistoty, které člověk v jeho době může mít, má moc, vliv, ale bojí se. Ukazuje se, že i když má člověk vše pojištěné, stejně to nemůže být zdroj jistoty. Herodes tuší, že pokud se skutečně narodil Mesiáš, tak se to nějak dotkne jeho vlády a jeho života. A toho se nebojí jen Herodes, ale i mnozí po něm. Je to postoj Ježíši, já tě vlastně tak úplně nechci. Chci roztomilého Ježíška, ale ne Mesiáše ovlivňujícího i můj život a to někdy i tak, jak nechci, ale jak chce On.
Závěr:
Herodes, který má obrovskou možnost přivítat Mesiáše, se s ním tragicky mine a ještě navíc vypůsobí mnoho zla. Jak tento příběh převést do naší reality?
Jsou Vánoce a nechceme končit takto negativně. Toto přece není hlavní poselství Vánoc. Kdosi řekl, že krásu perly poznáme, když uvidíme špínu hnoje. Na pozadí Herodova příběhu vidíme kam nás vede naše přirozenost. Bible o těchto věcech nemlčí. Zároveň ale na jiných příbězích vidíme, že toto nemusí být konečná. Že Ježíš má moc a sílu změnit naše přirozené nasměrování. Vypůsobit, aby se naše slyšení proměnilo v život, naše uctívání v následování a náš strach, co se mnou Ježíš vlastně zamýšlí, v radostné očekávání toho, co se mnou Ježíš zamýšlí.
Moje otázka – co Pane chceš, abych změnil? Čeho se bojím?