Jákobův příběh lze pojmout z mnoha úhlů. Nejčastěji a jistě správně ho od dob besídky interpretujeme díky Jákobovu jménu, které znamená úskočný. Jákob se pokouší přelstít, vyběhnout jak s druhými, tak s Pánem Bohem. Závěr pak je, že úskočné nebo vypočítavé chování se Pánu Bohu nelíbí a nevyplácí se.

Naprosto souhlasím a zároveň doufám, že vás nepohorším, když nabídnu ještě další interpretaci, nikoliv proto, abych tu nejznámější interpretaci jakkoliv zpochybňoval, ale abych do příběhu vnesl ještě další vhled. I to je pro mě na biblických příbězích fascinující – vstoupit do nich a společně hledat další Boží oslovení.  

Jákobův život je úzce propojen s jeho bratrem, kterému lstí vzal požehnání.

Když pozorujeme Jákobův život, tak alespoň na jeho počátku chtěl být Ezauem. Důvodem bylo, že Ezau byl tím, kým Jákob nebyl. Hned po narození byl Ezau vyvinutější než Jákob, byl lovcem a silným mužem, jeho otec ho pro jeho mužné vlastnosti miloval více než Jákoba, což je pro syna hrozné. Sám mám dva syny a několikrát jsem od ženy dostal ostrou výtku, když jsem se nechoval spravedlivě. Jákob byl „Rebečiným mamánkem“. Oproti němu byl jeho bratr prototypem hrdiny, kterého najdeme v mnoha velkých mýtech a příbězích. Přirozená reakce by byla se Jákobovi podobat, být jako on a nakonec získat to, co náleželo jeho bratrovi. Ne náhodou čteme, že Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, a oblékla do nich svého mladšího syna Jákoba. (Gn 27:15) Ano, důvodem tohoto převleku bylo, aby ošálila slepého Izáka, ale zajímavá je rabínská interpretace, že zmínka o záměně šatů možná chce podtrhnout Jákobovu touhu být jako Ezau. H. Kushner píše, že když Jákob otci říká „já jsem Ezau“, nebyla to obyčejná lež. V určitém smyslu chtěl být jako Ezau. Záviděl bratrovi prvorozenství, ale i fyzickou sílu a to, jaký je zdatný lovec. Jako jeden z dvojčat si uvědomuje, že je neúplný, a chce to napravit, že si přisvojí i Ezauovu identitu.

Zde se skrývá jedno z důležitých poselství tohoto textu. Jeden ze zápasů, které někteří vedoucí prožívají, je, když se srovnávají. Je zcela v pořádku brát si z druhých příklad, ale o to v tomto příběhu nejde. Zde se jedná o nespokojenost s tím, kdo jsem a snahu se připodobnit někomu jinému. O pocit, že radost ze života, požehnání, naplnění získám, pokud obdržím to, co má někdo jiný, pokud budu mít stejné úspěchy, schopnosti, příjmy, vzdělání, stejně velký sbor atd. Zároveň jen málokterý vedoucí si toto napětí přizná. N. Cuthbert napsal: „Pamatujte, že na konci svého života nebudete vydávat počet z toho, čím jste nebyli nadáni, ale jen z toho, čím jste nadáni byli. Pokud celý svůj život strávíte tím, že se budete snažit stát se tím, kým nejste, rozhodně nepřežijete.“

Aby Jákob získal požehnání, nemusel se stát Ezauem. Stačilo přijmout kým byl, čím právě jeho a nikoho jiného Bůh obdaroval. Ještě se k tomu dostaneme, ale pokusme se s touto myšlenkou číst zápas Jákoba s neznámým a setkání s bratrem.

Po mnoha zápletkách došlo ke dvěma klíčovým zlomům. Jednak těsně před setkáním s Ezauem, Jákob, který se celý život vyhýbal konfrontaci, podstoupil celonoční boj, který změnil jeho jméno a s ním spojenou identitu. Druhým zlomem bylo Jákobovo setkání s Ezauem.

Jákob se tohoto setkání z pochopitelných důvodů velmi obával. Jednak neměl čisté svědomí a pak Ezau se proti němu vypravil se 400 vojáky, což nevěštilo nic dobrého. 

Když se mají setkat, Jákob před Ezauem nejen kleká, ale dává mu i dary. Tímto mu symbolicky odevzdává moc (pokleknutí) a bohatství (dary). O co vlastně šlo a jak to souvisí s vedením?

Vždy jsem tuto část Jákobova života četl a slyšel vyprávět tak, že se bál bratra, protože ten kdysi přísahal, že ho zabije, protože ho podvedl. Jinými slovy strach přinutil Jákoba se pokořit, protože je lepší být pokořený, ale živý. Jenže dává toto velmi hluboké pokoření a ponížení se smysl po předchozím souboji, který Jákob vyhrál? Díky tomuto souboji dostal nové jméno, které bylo odůvodněno slovy: „Neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ Tato pochvala ho měla ujistit, že přežije i další konflikt a že se více nepotřebuje ponižovat nejen před Ezauem, ale před žádným člověkem. Neměl Jákob spíše projevit sebedůvěru, kterou si po svém knížecím zápase vydobyl? 

Proč jak se někdy říká vyměkl? Jak jsem říkal, dary, které Jákob Ezauovi nabídl, znamenají bohatství, poklony pak znamenají moc. Proto je tak důležitá zmínka „mám všeho dost“ a „přijmi z mého požehnání“. Tato slova znamenají už po těchto věcech netoužím, protože jsem někým jiným. V minulosti jsem se držel bratrovy paty, byl v jeho vleku, nyní se budu držet Boha, který mi dal nové jméno a tedy novou identitu. Do smrti už bude kulhat, jenže se bude jednat o vítězné kulhání. O omezení, které mu bude ukazovat, aby se více spoléhal na neomezeného Boha.

Jákob sdělením „mám všeho dost“ vyzná, že k požehnání již nepotřebuje Ezauův majetek, ani jeho sílu, ani jeho prvorozenství. Nepotřebuje být Ezauem. O to více ale potřebuje být tím, kým ho Bůh stvořil a přijmout poslání, které Bůh dal jemu a nikomu jinému. Až pak může nalézt pokoj a přestat utíkat před druhými i sám před sebou, přestat se srovnávat a najít svůj úkol který přijal od Boha. A toto je velké poselství i pro každého křesťana a pro každého vedoucího.

Jákob dostane nové jméno, které znamená ten, kdo zápasil nebo bojoval s Bohem. Je to zvláštní, protože Židé v dějinách výbojní nebyli. Navíc víra, duchovno se přece pojí spíše s mírem a pokojem. Někdy ano, ale víra a vedení je zároveň i zápas a boj.

Jako křesťané slovo boj máme tendenci příliš rychle zduchovnit s tím, že se jedná o „zápas s hříchem“. Ano, ale nejen. Jedná se také o zápas s nespravedlností světa a života, zápas plynoucí z toho, že se zapojujeme do chodu tohoto světa a vnášíme do něj Boží principy, že zápasíme, aby se Boží království šířilo, a to s sebou nese zápasy. Pro vedoucí to zároveň znamená přijetí výzvy, aby druhé v tomto zápase vedli a motivovali.  

Zároveň se jedná o zápas, abychom dokázali přijmout, kým jsme ale i kým nejsme a díky těmto přednostem a zároveň navzdory svým omezením vedli, byli požehnáním pro druhé a světu okolo nás. 

Silné poselství tohoto příběhu je v tom, že můžeme vést navzdory svým omezením a nemusíme druhým závidět jejich obdarování. Snadno se to řekne, hůře žije. Vzpomeňme si na to, až bude vaše modlitebna poloprázdná, až uslyšíte skvělé kázání, ale od někoho jiného než jste vy, až uvidíte vedoucí, kteří jsou úspěšnější než jste vy, až budete mít pokušení odjet z konference, protože přece už nekážete vy… každý asi ví, co chci sdělit.

Jákob se stal pokračovatelem Abrahamovského požehnání, které jsme v Kristu získali i my: „Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou.“ (Řím 4:16) Zároveň to byl Kristus, který zápasil s Bohem, který místo nás přijal úder jeho spravedlnosti a tím nám daroval milost, která nám umožňuje sloužit a vést navzdory svým omezením. Tím nám daroval novou identitu, která není postavena především na tom, co konáme my pro něj, ale na tom, co on vykonal pro nás. Přál bych nám všem, abychom z tohoto pramen mohli čerpat.