Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení Bůh povolá Mojžíše, ale přichází několik překážek Boží hlas přijmout. Ex 3, 12 - 15
Mojžíš však znovu namítal: „Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“ Hospodin mu řekl: „Co to máš v ruce?“ Odpověděl: „Hůl.“ Hospodin řekl: „Hoď ji na zem.“ Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: „Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“ Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl. „Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Dále mu Hospodin řekl: „Vlož si ruku za ňadra.“ Vložil tedy ruku za ňadra. Když ruku vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh. Tu poručil: „Dej ruku zpět za ňadra.“ Dal ruku zpět za ňadra. Když ji ze záňadří vytáhl, byla opět jako ostatní tělo. „A tak jestliže ti neuvěří a nedají na první znamení, uvěří druhému znamení. Jestliže však neuvěří ani těmto dvěma znamením a neuposlechnou tě, nabereš vodu z Nilu a vyleješ ji na suchou zemi. Z vody, kterou nabereš z Nilu, se stane na suché zemi krev.“ Ale Mojžíš Hospodinu namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“ Ale Mojžíš odmítl: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“ Ex 4, 1 - 12
Několik výmluv
. „Kdo jsem já?“
Ex 3,11 „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi?“
Je zdravé, když o sobě člověk dokáže zdravě pochybovat, když není namachrovaný, když si je vědomý svých omezení, ale i předností. Mojžíšova reakce vypadá jako pokorná, ale z Boží reakce vidíme, že se o pokoru nejednalo, protože za ní by ho Bůh pochválil. Mnohem více se zde jednalo o zraněnou identitu. V této chvíli Mojžíš už není princ, ještě není vysvoboditel, navíc není úplně Izraelec ani Egypťan. A tak prožívá to, co někdy my. Kdo jsem já abych udělal, dokončil, vykonal, dokázal… Kdybych byl jako ten či onen, uměl jako ten či onen, dokázal jako ten či onen, to by bylo jiné, to bych šel.
Boží odpověď: „Já budu s tebou.“ (Ex 3,12)
Bůh vůbec neodpovídá na otázku, kdo jsi ty, ale kdo jsem já pro tebe. Dobře se tento obraz ilustruje u malých dětí, které chápu svět tak, že tam, kde jsou rodiče, tam je bezpečí.
„Co když se zeptají, kdo mě poslal?“
Ex 3,13 „Jaké je jeho jméno? Co jim mám říci?“
Nejde o teologickou zvědavost, ale o strach z odmítnutí. Přiznejme si, že toto je někdy velký strašák. Co si o mě pomyslí? Co si o mě řeknou, jak se na mě budou dívat? V souvislosti s dospíváním se často hovoří o tlaku vrstevníků, jenže ono se vůbec nemusí jednat jen o vrstevníky. Mojžíš a po něm mnozí další včetně nás jsou pod tlakem dvojího hlasu – hlas okolí a hlas Boží. Někdy je problém, že si to nechceme rozházet ani s Bohem ale ani s druhými. Někdy to je v zákrytu, ale někdy není.
Boží odpověď:
„Jsem, který jsem.“ Mojžíš nepotřebuje argumenty, ale oporu v Boží věrnosti. Znamená to, že kritériem je to, zda jednám správně, Bohu-libě, nikoliv nakolik se mnou souhlasí moje okolí.
„Oni mi neuvěří“
Ex 4,1 „Ale oni mi neuvěří ani mě neposlechnou.“
Mojžíš si předem promítá neúspěch.
Jak to mohl Mojžíš vědět? Pravda je, že to s Izraelci nikdy neměl jednoduché, ale v tomto případě je jeho odpověď jen výmluvou, aby nemusel poslechnout Boží hlas. Jedná se o typickou obrannou strategii: „Když to vzdám dřív, nebudu zklamaný.“ Proto do toho raději ani nepůjdu. Pravdou je, že vždy najdeme nějaké proč ne, proč to či ono nejde. Pokud chceme, vždy se najde někdo nebo něco a třeba dodat, že to často má i oporu v realitě. Jenže Pán Bůh nás nepovolává až když je vše pojištěné, až když si vše osaháme, až když si uděláme podrobný průzkum. Máme odpustit, i když nevíme, jak druhá strana zareaguje, máme někdy napomenout, i když reakce může být nepříjemná, máme…
Boží odpověď:
Znamení — hůl, malomocná ruka, voda. Namítneme, že toto bychom též potřebovali. Asi se nám podobné věci nestanou, doporučil bych si ale vzpomenout na některé projevy Boží věrnosti. Zároveň to, co se stalo nebylo proto, aby se přesvědčili druzí, ale aby Mojžíš sám uvěřil.
„Neumím mluvit“
Ex 4,10 „Nikdy jsem nebyl výmluvný… jsem těžkopádný v řeči.“
Mojžíš se definuje svým limitem. Realita je, že každý má svoje limity. Nevíme, zda Mojžíš koktal, zajímavé je, že o limitu řeči mluvil i Pavel. Pro vedoucího to je limit. Jenže Bůh si nás používá nejen díky našim silným stránkám a obdarováním, ale i navzdory našim limitům. Já sám jsem se přistihl, jak jsem si někdy říkal proč mi Bůh nedal…
Bůh nepopírá Mojžíšovu slabost. Ale odmítá, aby byla posledním slovem.
„Pošli někoho jiného“
Ex 4,13 „Prosím, Pane, pošli někoho jiného.“
My bychom řekli ve sboru nebo okolo mě je dost jiných lidí, mě dej Pane Bože pokoj.
Poprvé v tom to rozhovoru čteme, že „Hospodin se na Mojžíše rozhněval.“ (Ex 4,14)
Ne proto, že by Mojžíš pochyboval, ale protože odmítal vztah důvěry.
Dám ti Árona – tedy nebudeš na svůj úkol sám a „tuto hůl vezmi do ruky; budeš jí konat znamení.“ (Ex 4,17)
Na závěr a i odpověď na to, o čem jsme mluvili, použijeme větu o holi.
Hůl není to meč ani žezlo, ale nástroj pastýře, uprchlíka. Připomíná Mojžíšových 40 let na poušti, ne jeho egyptské vzdělání. OBR Bůh si nevybírá to, co je silné, ale to, co je a co mu dáme k dispozici.
Hůl není „Mojžíšova“, není to kouzelný nástroj, kouzelnická hůlka, přesto, že se proměňuje v hada, rozděluje Rudé moře, přivádí vodu ze skály, zvednutá hůl rozhoduje bitvu s Amálekem.
Nebylo to ale kouzlo hole, ale něco, skrze Bůh jedná – to, co mu dáme k dispozici a co on nám dává k dispozici. I nás se Bůh ptá, co máš v ruce? Co máš v ruce? Jaké zkušenosti, dary, bolesti, příběh? A zároveň chceš poslechnout můj hlas? OBR Bůh nečeká, až budeme výjimeční.
Ptá se, zda jsme dostupní.
Naše „hůl“ může být:
Je něco, co mi brání slyšet nebo poslechnout Boží hlas?
Kdy jsem naposledy Boží oslovení prožil a jak jsem s ním naložil?
Co je moje hůl?