Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. Gen 21, 1 – 3

Bylo mu 137 let. Prožil dvě traumatické události týkající se lidí, kteří pro něj byli na světě nejcennější. První se týkala syna, na kterého čekal celý život – Izáka. On a Sára ztratili naději, přesto jim Bůh sdělil, že spolu budou mít syna, a že právě on bude pokračovatelem smlouvy. Roky plynuly. Sára nepočala. Stárla, přesto Bůh trval na tom, že budou mít dítě.

Nakonec se to stalo. Sára řekla: „Bůh mi dal smích, a kdo to uslyší, bude se se mnou smát.“ (Gn 21,6) Pak přišel děsivý okamžik, kdy Bůh řekl Abrahamovi: „Vezmi svého syna, svého jediného, toho, kterého miluješ… a obětuj ho.“ (Gn 22,2) Abraham neodporoval, neprotestoval ani neotálel. Otec a syn cestovali spolu, a teprve na poslední chvíli přišel z nebe příkaz: „Zastav!“

Pak přišla další rána a smutek. Sára, Abrahamova milovaná manželka, zemřela. Byla jeho stálou společnicí, sdílela s ním cestu, když opouštěli vše, co znali – svou zemi, své rodiště a své rodiny. Dvakrát zachránila Abrahamův život tím, že předstírala, že je jeho sestra.

Když čteme o těchto traumatických událostech, pak by nebylo překvapující, kdyby zbytek života strávil ve smutku a vzpomínkách, v horším případě v zatrpklosti. Udělal, co Bůh od něj požadoval. Stal se vzorem poslušnosti, věrnosti a tak bychom přece jen čekali nějakou Boží odměnu. Kdo jiný, než Abraham by si jí zasloužil.

Jenže realita byla jiná. Sedmkrát mu byla slíbená země Kananejská, přesto když Sára zemřela, nevlastnil jediný kousek této země, dokonce ani místo, kde by mohl pohřbít svou manželku. Bůh mu slíbil mnoho dětí, velký národ, mnoho potomků – tolik, kolik je zrn písku na mořském břehu a hvězd na nebi. Přesto měl jen jednoho syna Izáka, kterého málem ztratil a který ve svých třiceti sedmi letech stále nebyl ženatý. Abraham měl právo usednout a truchlit nebo upadnout do vzpomínek či sebelítosti, nebo se zlobit na Boha a vypočítávat, co mu slíbil a co nesplnil. Upadnout do vzorce, který žel vidíme i dnes. Bože, ty mi něco dlužíš. Nebo živote, ty mi něco dlužíš.

Přesto tak neučinil. Jeho smutek je shrnut pouhou jednou větou: „Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji.” (Gn 23,2) Hned poté čteme: „A Abraham povstal ze svého smutku.“ Jiné překlad mají „od své zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům.“

Od té chvíle nastává zlom a Abraham se pustil do činnosti s dvěma cíli: jednak koupit pozemek, kde pohřbí Sáru, a jednak najít manželku pro svého syna. Všimněme si, že tyto dva cíle přesně odpovídají dvěma Božím požehnáním, které mu byly zaslíbeny: zemi a potomstvu. Abraham nečekal, až Bůh zasáhne, až mu něco spadne z nebe. Pochopil totiž jednu z nejhlubších pravd Bible: Bůh čeká, až budeme jednat. Jeho víra byla aktivní.

Jak Abraham překonal trauma a smutek? Co dalo Abrahamovi odolnost, schopnost přežít a zůstat Božím přítelem, zároveň člověkem, který dokázal navzdory tomu, co prožil, jít dál, důvěřovat?

Jednou z odpovědí je, že pokračoval ve svém úkolu, ve svém povolání, ve vizi, kterou měl, se nedíval zpět.

Podívejme se na dva opačné příklady lidí, kteří se ohlédli zpět, jeden přímo, druhý nepřímo. Noe, nejzbožnější muž své generace, zakončil svůj život výrobou vína a opilostí. Bible neříká proč, ale můžeme hádat. Zhroutil se mu celý svět. Zatímco on a jeho rodina byli v bezpečí na arše, všichni ostatní – všichni jeho současníci – se utopili. Není těžké si představit, jak byl tento zbožný muž přemožen smutkem, když vzpomínal na to, co se stalo a tak se opil.

Lotova žena se, proti pokynu andělů, skutečně ohlédla, když města mizela pod ohněm, sírou a Božím hněvem. Okamžitě byla proměněna ve sloup soli. To, co se s ní stalo popisuje člověka, který je tak přemožený šokem a smutkem, že není schopen jít dál.

Abraham jednal jinak a dal příklad: nejprve vybuduj budoucnost, a teprve pak můžeš truchlit nad minulostí. Pokud pořadí obrátíš, budeš uvězněn minulostí. Nebudeš schopen jít dál. Staneš se jako Lotova žena. Zamrzneš ve svém smutku a lítosti. Vždycky totiž budou v minulosti věci, které nás mohou paralyzovat.

Něco z této hluboké pravdy pohánělo jednoho z nejpozoruhodnějších přeživších holokaust, psychoterapeuta Viktora Frankla. Frankl přežil Osvětim a věnoval se tomu, aby dal ostatním vězňům vůli k životu. Dělal to tak, že každému vězni našel úkol – něco, co ještě neudělali, ale co mohl udělat pouze on. V podstatě jim dal budoucnost. To jim umožnilo přežít přítomnost a odvrátit mysl od minulosti.

Po osvobození Osvětimi založil školu zvanou logoterapie, založenou na lidském hledání smyslu. Byla téměř opakem Freudovy práce. Freudovská psychoanalýza nabádala lidi přemýšlet o jejich velmi rané minulosti. Frankl učil lidi budovat budoucnost, slyšet, jak je budoucnost volá.

A toto vidíme u Abrahama. Sára zemřela. Izák nebyl ženatý. Abraham neměl ani půdu, ani vnuky. Tedy jeho minulost i přítomnost nebyly dobré moc. Navzdory tomu šel v důvěře za Bohem. Jako by ho Bůh tichým hlasem povzbuzoval, musíš vytvořit budoucnost, kterou naplním svým duchem. Tak Abraham přežil šok a smutek.

Stojíme před dalším školním rokem. Zkusme si představit, že Bůh vstupuje do našich životů jako volání z budoucnosti. Nabádá nás, abychom vykročili na cestu a přijali úkol, pro který jsme byli stvořeni, i když jej někdy plně nechápeme. To je význam slova „povolání“, mise, úkol, k němuž jsme povoláni.

Nejsme zde náhodou. Jsme zde, protože Bůh chce, abychom byli, a protože existuje úkol, který máme splnit. Objevit ho není vždy snadné, často to trvá dlouho a vyžaduje někdy jít i cestou omylů. Ale pro každého z nás existuje něco, k čemu nás Bůh volá, budoucnost, která ještě není vytvořena, a která čeká na naše vytvoření. Hledejme to, jděme za tím, ptejme se Boha, ptejme se druhých.

Zároveň velká část hněvu a zášti ve světě pochází od lidí posedlých minulostí, kteří, stejně jako Lotova žena, nejsou schopni jít dál. To ale nemá dobrý konec, jen více slz a tragédie. Cesta Abrahama: nejprve vybuduj budoucnost. Teprve pak můžeš truchlit nad minulostí.

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Fil 3, 12 – 14

Je něco v mé minulosti, co mě strhává zpět?

Co jsou dvě nejdůležitější oblasti, které jsou v tomto roce přede mnou?

Myslíš, že je něco před tvým sborem?