Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěni, kde spolu celá rodina tráví dovolenou a společně sedávají okolo stolu a společně se modlí, kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně, vidí, že jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo se dobře učících a věřících dětí.

Možná to co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže mám ještě jednu zkušenost.

Nevím jak se léčí nevíra dětí, nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, to získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“, nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domu už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší bodré rady jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti typu „řemeslo má zlaté dno“, jenže sice řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahování ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo žiju se svým kamarádem“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu?

Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali ve výchově a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově?

Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistě že má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí jistotu, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jejich děti šlapou, jak mají, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady na svůj úspěch. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží milost, jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo a to, že se některým děti podařily, je milost.

Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu i do církve právě i díky své zlomenosti.

A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že měli požehnání a aby měli velikou modrost kdy radit a kdy držet jazyk za zubama.