Před pár měsíci mnohými z nás otřásl zpráva, že jeden z nejlepších českých psychologů profesor Radovan Ptáček. Já sám s velikým užitkem poslouchám jeho youtube rozhovory či přednášky a fascinuje mě jeho erudice spojená se schopností věci vykládat tak, aby jim rozuměl i laik, zároveň dávat různé věci jak z oblasti psychologie, neurovědy, sociologie dohromady. Slyšel jsem i jeho přednášku o sebevraždě, jak jí předcházet… a pak se stalo, co se stalo. Neznám a ani mě nezajímají hlubší souvislosti, ale o to zde nejde. Byl člověkem, který pomáhal dalším a v určité chvíli svého života se něco pokazilo dokonce tak, že i když znal správné odpovědi asi lépe než kdokoliv z nás, kdo zde jsme, tak mu to nepomohlo. Přiznám se, že po zkušenostech kazatele, předsedy RCB se mi vkradla jedna myšlenka – a to ještě nebyl pastýřem v církvi. To nejsou terapie s klienty, přednášky pro lidi, kteří se dobrovolně rozhodli, že na vás půjdou, ani rozhovory v médiích. Toto vše je jistě zatěžující, ale není v tom někdy až nepříjemná vzájemná blízkost, nikdy nekončící hledání hranic mezi duchem a duší, nejasné hranice, nejasné vymezení autorit atd. Jak být pastýřem v tomto prostředí?
Když jsem se rozhodl, že půjdu do volby předsedy RCB, tak jsem nemohl úplně pustit sbor. Vlastně jsem musel pokračovat. Musím říct, že úplně všichni mi to rozmlouvali. Řekl jsem si, že zařadím nejvyšší rychlostní stupeň a že to dám. Skutečně jsem dál psal knihy, běhal maratony, jezdil po celé ČR, řešil jeden konflikt za druhým a vedl poměrně velký sbor, který ale procházel i těžkými obdobími. Najednou se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Zbláznil se mi imunní systém. Dokázal jsem myslí potlačit emoce stejně jako se dá myslí potlačit bolest, když běžíte závody. Mozek vysílá signály zastav a vy musíte tyto signály eliminovat, zároveň ale když to přeženete, tak zkolabujete.
Později jsem se setkal s geniálním dílem G. Maté (vřele doporučuji)
Maté po mnoha letech klinické praxe sestavil seznam osobnostních rysů lidí trpících chronickými chorobami včetně autoimunních onemocnění.
- Automatické a nutkavé obavy a zájem o emoční potřeby druhých spojené s ignorováním těch vlastních
- Rigidní identifikace se sociální rolí, povinností a odpovědností
- Přemotivovanost, hyperzodpovědnost spojená s multitaskingem, vše vycházející z přesvědčení, že je nutné svoji existenci ospravedlnit tím, že budu neustále něco dělat
- Potlačování zdravých sebeobranných projevů agrese a hněvu
- Nutkavé jednání vycházející z přesvědčením o dvou výchozích tezí: Nesu plnou zodpovědnost za to, jak se cítí druzí a nikdy nesmím nikoho zklamat.
Autor dodává: Tyto rysy nemají nic společného s vůlí nebo vědomím rozhodováním.
Asi nemusím dodávat, že jsem se v mnoha těchto bodech velmi dobře našel a možná byste se v nich našli i vy. Nedošlo k vyhoření a vlastně ani nemohu na 100 procent tvrdit, že autoimunní onemocnění bylo v důsledku situace, ve které jsem se ocitl. Spíše bych řekl asi ano, ale tělo mi dalo stopku. Nakonec jsem se vrátil díky Bohu a známostem mámy na revmatologickém ústavu zpět do života.
Proč tento úvod… protože být pastýřem pro druhé znamená dvojí – určitě dávat a určitě brát. Zároveň obojí je hluboce provázáno. Pokud člověk jen bere, stává se z něj konzument a člověk nebyl stvořen, aby konzumoval a bral. Zároveň pokud jen dáváme, nejenže hrozí, že dostaneme RA, ale hrozí, že nám dříve či později dojdou vnitřní zdroje, a navíc že tento deficit začneme kompenzovat nesprávnými způsoby jako jsou např. různé závislosti
Chtěl bych ukázat na čtyři oblastí, které vnímám, že pastýř má mít s tím, že budu vycházet z příkladu našeho pastýře.
Identita
Pokud bychom se na Ježíšův veřejný život dívali jako na úsečku, pak ta je zarámována útokem na jeh identitu, tedy na otázku „kdo jsi“? Když vstupuje do veřejné služby satan mu 3x říká jsi-li syn Boží, dokaž to. Nechci mluvit o pokušení Páně, ale o trojím jsi-li. Co to znamená? Znamená to dokaž, že za něco stojíš, že něco dokážeš, že máš hodnotu, že tě má tvůj otec skutečně rád. Další útok na Kristovu identitu nastává na kříži, kdy mu někdo řekne jsi-li syn Boží, sestup z kříže. V jistém smyslu je to stejné jako a začátku – tak konečně dokaž, že za něco stojíš, že máš moc, že je pravda to, co jsi říkal, že tě otec miluje. Pokud jste pastýři pro druhé, stáváte se zranitelnými, více či méně někdy odkrýváte svoje životy, dáváte kus sebe. Většina z vás jste dobrovolníci, nepracujete do výše svého platu, do služby druhým dáváte často velké emoce. Zároveň ve službě lidem často výsledky nepřichází rychle, někdy nepřijdou nikdy a my můžeme mít pocit, že nepracujeme dobře. Často sloužíme lidem, kteří jsou zlomení, nepodávají výkony, někdy neuvidíme výsledky svojí služby a pokud nás to nemá zlomit, musí naše identita být pevně zakotvena v Ježíši v tom, že on žádné naše výkony nepotřebuje. Potřebuje jen naše srdce. Pokud naše identita není v Kristu, neustále budeme závislí na hodnocení druhých a to není ve službě dobré.
Vztahy
Na začátku Bible 2x čteme, že něco není dobré a vždy je to v kontextu vztahů. Poprvé když Bůh stvoří Adama a ten je sám pak slyšíme, že není dobré, aby byl člověk sám. Podruhé když Mojžíš soudí lid a už nemůže slyší od svého tchána Jitra: „Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš.” Potřebujeme druhé, potřebujeme žít v kontextu hlubokých vztahů. Když Ježíš jde na svoji nejtěžším pouť na kříž, poprosí tři své nejbližší, aby se s ním šli modlit. Pro někoho to zní překvapivě, protože kdo jiný než Ježíš by to měl zvládnout? Proč potřeboval učedníky? Možná jsme někdy slyšeli, že si je vzal, aby nám dal lekci o tom, co znamená modlitba. Nemyslím si. Důvodem bylo, že nám dal lekci, co to znamená být člověkem. Znamená to mj. přiznat si svoji křehkost a přizvat do svých zápasů druhé, druhého, dokázat vytvářet zdravé vztahy. Problém některých vedoucích je v tom, že sice dokáží pomáhat druhým, ale nejde s nimi být v lidském vztahu, protože máte pocit, že na vás zkouší terapii, že vás učedníkují, že vám dávají rady – a třeba dodat dobré rady. Jenže někdy neumí být v běžném, blízkém vztahu. V terapii a obecně v pomáhajících profesích se mluví o potřebě mít svého supervizora a jistě to dává smysl. Jenže toto je opět cosi umělého, jakkoli to vůbec nechci kritizovat. To co chci říci, že abych byl pastýřem, potřebuji mít a tvořit obyčejné, zdravé vztahy.
Život jako poslání
Chtěl bych promluvit především k vám, kteří jste v jiné situaci než já a než většina z těch, kteří měli semináře. Většina z nás, kteří na této konferenci vystupujeme má oproti vám jednu výhodu a to tu, že jejich práce, služba a poslání se prolínají. Tím není řečeno, že je to jednoduché, ale jsou zde v rámci své práce, nemusí si brát náhradní volno. Opět - tím nechci jejich ani nakonec svojí práci nijak snižovat. Zároveň mnozí z vás v pondělí nastoupíte do práce a prostředí, kde budete, bude o 180 stupňů jiné, než dnes a včera. Budeme vzpomínat na mimořádnou konferenci po které přijde obyčejný život. Když se podíváte, kde byl Petr povolán do služby, pak to bylo během rybolovu. Když čteme Ježíšova podobenství, pak ta se téměř výhradně odehrávají uprostřed běžných denních povinností, radostí a starostí. Když se podíváte, k čemu Ježíš nejčastěji přirovnává Boží království, potok je to majetek a peníze. Ne modlitba, bohoslužba nebo chrám. Ježíš tímto posvěcuje vše, kam přicházíme s jeho požehnáním nebo méně expresivně řečeno, do čeho jdeme s ním. Nerozlišuje mezi křesťanskou konferencí a kanceláří, modlitebnou a stadiónem, nedělí a pondělím, ale mezi tím, zda to, co konáme, konám s ním nebo bez něj. Pokud vnímáme život jako víc, než si užít, něco vidět, pokud vidíme život jako poslání, potom se učíme žít pod otázkou jak Pane chceš použít to, co umím, kdo jsem, co mám. A tomu se říká poslání. Ono totiž nejde o opuštění či neopuštění své práce, ale zda vnímám a hledám ke komu a kam mě Ježíš posílá. Zda vnímám svůj život jako poslání.
Pro Krista s Kristem
P. Scazzero autor knihy Emocionálně zdravý vedoucí píše, že emocionálně nezralý vedoucí pracuje ve stavu neustálého emočního a duchovního deficitu a bytí s Bohem nahrazuje konáním pro Boha. Dává Bohu více než od něj přijímá. Nároky a tlak vedení mají za následek, že není schopen žít v pravidelných životních rytmech. Ve chvílích, kdy je ochoten si přiznat pravdu si uvědomuje, že jeho pohár je prázdný, v lepším případě poloprázdný a že nepociťuje radost z Boha, o které mluví před druhými. Autor ukazuje na čtyři obvyklé symptomy emocionálně nezralého vedoucího: Nízké sebepoznání a ignorování toho, co se děje v jeho nitru, nadřazení služby nad rodinu, dělá více aktivit pro Boha než je jeho vztah s Bohem schopen ustát, chybí jim rytmus sabatu, tedy jednoho volného dne v týdnu. Z těchto bodů pak autor vyvozuje čtyři nezdravá přikázání: Dokud ve službě nedosáhneš viditelných a měřitelných úspěchů, nejsi úspěšný. To, co děláš, je důležitější, než kým jsi. Povrchní zbožnost je v pořádku. Dokud věci fungují, do ničeho nevrtej.[1]
Chci říci, že se dá sloužit Ježíši bez Ježíše, Bohu bez Boha. Dokonce se někdy mezi křesťany dává k dobrému, že někdo přišel za kazatelem pro radu a ten mu řekl modli se a čti Bibli a vše bude OK. Já dobře chápu, proč se to říká, ale obávám se, zda jsme s vaničkou nevylili i dítě. Že už na moc modlitby nevěříme vůbec a mnohem více důvěřujeme různým terapeutickým postupům. Jenže ono platím obojí. Zároveň pokud nebudeme ve své službě u zdroje, škodíme sobě i druhým anebo přímo neškodíme, ale dříve či později vyschneme. Sice můžeme dál pomáhat, ale duchovně pojedeme jen na jakéhosi autopilota.
Závěr: Možná všichni kteří zde jste nějakým způsobem jste pastýři nebo nad tím přemýšlíte. Chcete pomáhat nebo pomáháte. Já vám za to z tohoto místa děkuji. Z možná poněkud drsných příkladů na začátku jste viděli, že služba druhým může mít i svoje úskalí. Abychom alespoň zčásti některá úskalí překonali, vybral jsem čtyři oblasti, které považuji za zásadní a v kterých je nám Ježíš jako pastýř pastýřů příkladem. Konkrétně mít identitu zakořeněnou v Kristu, budovat zdravé vztahy, v kterých nacházíme oporu, vnímat život jako poslání a sloužit Kristu předvím skrze to, že jsme v něm a s ním.
[1] Scazzero P., The Emotionally Healthy Leader: How Transforming Your Inner Life Will Deeply Transform Your Church, Team, and the World, Zondervan, USA: 2015.