Církevní kultura nebo evangelium?

Když slyšíme slovo kultura, většinou si představíme „kulturního člověka“, který poslouchá klasickou případně jazzovou hudbu nikoli hip - hop, místo skrolování na mobilu čte knihy, místo na fotbal chodí do divadla a dokáže odlišit uměleckou hodnotu Michelangelova Davida od sádrových trpaslíků.

Jenže původ tohoto slova je jinde. Latinské sloveso colere je zemědělského původu a znamená obdělávat, pečovat, pěstovat. Z něj vzniklo podstatné jméno cultura, původně ve významu kultivace půdy, s cílem, aby nesla plody. Antičtí autoři (např. Cicero) začali psát o cultura animi - tedy kultivaci duše, která byla v jejich chápání pro život člověka klíčová. Tak jako pole zaroste plevelem, pokud se o něj nestaráme, zplaní i lidská duše, pokud ji nebudeme kultivovat.

Z kořene colere pochází ještě jedno slovo: kult. Každá kultura totiž odráží to, co lidé uctívají, nebo řečeno méně vznešeně co považují za nejvyšší hodnotu, čemu věnují čas, energii, oběti, co si cení. Od toho je blízko udělat z kultury normu, podle které posuzujeme, co je normální, vhodné, slušné, samozřejmé a většinově akceptovatelné. Jde o jakýsi tichý návod, jak být „správným člověkem“ nebo tím, „kdo mezi nás patří“.  Tento tichý návod si mezi sebou vytváří každá společnost, společenství, byť to ne vždy otevřeně deklaruje. Mluvíme o „kultuře mládeže, motorkářů, lékařů, křesťanů, učitelů, skinů, Čechů, Američanů“ atd. Tuto realitu si nejvíce uvědomíme, když přijedeme do cizí země, změníme pracovní kolektiv, přejdeme do jiné církve a nebo třeba jen přijdeme k někomu na návštěvu. Cítíme, že jsme „out“ a nějakou dobu trvá, než se té které kultuře přizpůsobíme.

Proč se ale chceme přizpůsobit? Protože porušení kulturních norem sice není trestné, ale vede ke studu, pohoršení či vyloučení (byť ne nezbytně fyzickému).

Jak vznikají kulturní normy v církvi

Podívejme se na typický proces, který začíná to hodnotou.  Vezměme si jako příklad následující tvrzení: „Bůh je svatý proto bohoslužba má být důstojná.“ To je jistě dobrá myšlenka, byť je otazník, zda mezi Boží svatostí a důstojností bohoslužeb musí být kauzalita. Důležité ale je, že aby se hodnota nějak zhmotnila, musí se překlopit do praxe, a proto vznikají konkrétní formy, které se promítají do způsobu oblékání, stylu modlitby, liturgických forem, role mužů a žen, hudebního stylu, vysluhování svátostí, nošení obleků těch, kdo káží, architektury modliteben atd.

Pokud se praxe opakuje, funguje a osvědčí, dává pocit řádu, jistoty a bezpečí a proto postupně vzniká pocit „takto to tady děláme“. Od toho jen kousek ke zvyku, který se dá shrnout do slov „vždycky se to tak dělalo“ nebo „takto je to u nás normální“. Zde pak vzniká klíčový zlom, kdy vzniká kulturní norma, která se morálně zabarví. Z původní praxe se stane měřítko duchovní zralosti, znak věrnosti a test pravověrnosti. Od toho je jen blízko k tvrzení, správný křesťan… se v neděli obléká určitým stylem, zpívá tento styl písní, preferuje tento styl kázání nebo vysluhování svátostí, upřednostňuje tento styl bohoslužebných rouch, uznává pouze tento způsob křtu. Objevují se věty, kdo to dělá jinak, je povrchní, tohle by opravdový křesťan nedělal atd.

Pokud se kulturní norma zamění za morálku, stává se nedotknutelnou. Navíc je-li spojena s identitou skupiny, pocitem svatosti nebo oběťmi minulých generací začne se agresivně chránit. Porušení normy vyvolává pohoršení, nepřátelské reakce a spouští obranné reakce. Nejvážnější fáze konfliktu nastává, když se začnou vytahovat a fráze „Bůh to chce takto“ nebo „tohle je biblické.“ Tím nechci tvrdit, že nemáme hledat v Bibli normy pro naše rozhodování, ale musíme v tomto procesu odlišovat co je kultura a co jsou nadčasové biblické principy.

Když se forma oddělí od smyslu, norma od hodnoty a zaběhlá opakující se praxe od svobody evangelia, může se z kulturních norem stát nástroj kontroly a jistoty těch, kteří jsou uvnitř místo prostoru pro život. Otázka, kterou si musíme klást, nezní dodržujeme normy, ale slouží naše církevní kultura životu, nebo ho dusí? Podotázka pak může být co jsou kulturní normy našeho společenství a co je skutečně z Boha?