Církev spolu

Když jsem dospíval, pak CB otřásaly odchody především do tehdy vznikající KS. Jenže to už je cca 40 let. Pak si vzpomínám, jak po sametové revoluci začali lidé jezdit do Taizze nebo dokonce Taizze měla v Praze setkání. Tehdy nám starší sestry a bratři varovali, abychom na tato setkání nechodili, protože je to moc katolické. Pak si vzpomínám, že v neděli večer část naší mládeže chodívala k Martinovi ke Zdi, kde kázali evangelíci, zároveň se jednalo o určitý křesťanský uderground. I před nimi jsme byli varováni. Představa, že jdeme třeba na Velikonoční vigilie ke katolíkům, byla zcela mimo, ani jsme nevěděli, že něco takového existuje. Možná se nad těmito příklady ušklíbneme, zároveň osobně si vždy rád nad některými zdánlivě jasnými věcmi kladu otázku. Naši otcové určit nebyli tmáři a xenofobové, přesto byli někdy k jistým ekumenickým snahám opatrní. Ještě než odpovím, proč myslím, že tomu tak bylo, popíšu dnešní dobu. Dnes by nás něco takového ne snad ani nenapadlo, ale mnohem více vycházíme z filozofie nehledejme, co nás rozděluje, ale co nás spojuje. To je jistě dobrá myšlenka, vedoucí k velkorysosti a toleranci, zároveň má jisté nebezpečí – jako každá dobrá myšlenka. Oním nebezpečím je rezignace na hledání pravdy a identity – tedy odpovědi, kdo jsme a proč by zrovna naše denominace, náš sbor měl existovat. Možná, že naši otcové se o svoji identitu báli až příliš, my ji ale někdy ztrácíme nebo nám na ní tolik nezáleží. Jenže jiní jsme a je třeba, abychom si položili otázku, v čem jsme jiní, v čem se lišíme a jak díky této svojí jedinečnosti obohacujeme církev Kristovu. A zároveň abychom si položili otázku, kde jsme stejní, co nás spojuje navzdory naší odlišnosti.

Naše denominace jsou součástí obrovského celosvětového hnutí, které sem nazývá evangelikální hnutím. Jaké jsou pilíře tohoto hnutí, protože ty nás spojují navzdory tomu, zda křtíme nebo nekřtíme děti, zda křest Duchem spojujeme s mluvením v jazycích nebo spíše se znovuzrozením, zda zřízení církve je postaveno na tom, že církev více vede ústředí a celocírkevní konference, nebo spíše místní staršovstva. Co jsou tedy ony pilíře?

Kristus jako střed. Jinými slovy Kristus jako skutečný Bůh, skutečná historická osoba a skutečně ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nikoliv především jako morální vzor, ani jak vynikající učitel. Před pár měsíci jsem byl na jakési akci, kde se setkali někteří politici s představiteli církve s tím, co může církev nabídnout současné společnosti. Padala slova jako ukázat svoje památky, uspořádat besedu, oživit křesťanské hodnoty, pomoci ve vzdělávání, pomoci s charitativními projekty. To vše jistě přinést můžeme, a je to velmi důležité, ale nikde jsem neslyšel, že můžeme jako křesťané našemu národu zvěstovat Krista a evangelium. Nakonec jsem se na to zeptal, bylo to okomentováno, že je to dobrá idea a jelo se dál. O Kristu není radno mluvit, abychom se nikoho nedotkli. Něco podobného jsem zažil při inauguraci prezidenta, kde část se odehrávala v katedrále a měl k němu promluvu důležitý představitel jedné církve. Nepadla ani zmínka o Ježíši, o evangeliu. Určitě neposuzuji promluvy a kázání podle toho, kolikrát někdo vysloví slovo Ježíš nebo evangelium. Zároveň čas od času slyším u Anděla nadšené křesťany, kteří od mikrofonu na lidi řvou, že Ježíš je spása světa a myslím, že toto není dobrý způsob, jak lidem ukázat Ježíše. Nechci tímto nikoho posuzovat, chci ale říci, že živý Ježíš a víra v něj je to, co nás spojuje. Za pár týdnů mám být řečníkem na charismatické konferenci v Brně, kde bude několik 1000 katolíků. Pro některé otázka, proč ty jako protestant? Jsou v lecčem hodně jiní. Znám hlavního organizátora a to co nás spojuje je víra v živého Krista, proto jsou mi teoreticky mnohem blíže než protestanté, kteří mají 90 procent stejných, ale Kristus je pro ně jen morální učitel a kteří o vzkříšení mluví jako o mýtu.

Konverzionizmus – přeloženo do normální češtiny – důraz na to, že člověk se stává křesťanem na základě obrácení, konverze, znovuzrození. Tedy jako křesťan se nerodí, víra se nedědí, víra není kulturní záležitostí, spásu nám nemohou dát žádné posvátné úkony jako je třeba křest nebo večeře Páně. Tímto se lišíme od tzv. lidového křesťanství. Věříme v nadpřirozené oslovení, kterému člověk řekne svoje ano, věříme, že pokání je cesta k odpuštění hříchů. Je jasné, že to, jak obrácení lidé prožívají je různé, někdo jednorázově, někdo dlouhodobě. Někdo od dětství věří a pak to stvrdí křtem bez nějakých dramatických prožitků, jiný s dramatickým prožitkem, ale to nic nemění na tom, že obrácení považujeme za něco, co nelze obejít. V tomto nechceme jít cestou kulturního křesťanství, které se pojí s tím, že dobrý Slovák je automaticky katolík, dobrý Maďar automaticky Lutherán, dobrý Rus automaticky pravoslavný a dobrý Američan dobrý evangelikál atd. Nic takového neexistuje. Přemýšlím kam zařadit Čechy – tam asi platí, že dobrý Čech je automaticky něcista – což je výzva pro církev.

Biblicismus – důraz na to, že Bible je Božím slovem a zároveň Božím oslovením a že není žádná jiná kniha, která je Bibli na roveň. Není to Ellen Whitová, nejsou to spisy církevních otců nebo koncilů, nebo spisy Luthera, Kalvína, Wesleyho a dalších. Tyto a mnohé další nás pochopitelně inspirují, citujeme z nich, respektujeme jejich autory, ale ti nám je a pouze umožnili hlubší pochopení Božího slova. Zároveň věříme, že v Bibli je vše podstatné pro život vezdejší a přicházející, že se jedná o neomylný základ víry. V Bibli není všechno, je tam ale to podstatné. Nedočteme se tam jak vysokou si vzít hypotéku, ale dočteme se tam o principech, jak přistupovat k majetku. Nedočteme se tam jak projevit lásku své ženě či muži, zda kytkou nebo klobásou, ale dočteme se tam o principech partnerské lásky. Nedočteme se, jak to bude přesně po smrti, ale dočteme se o životě věčném. Nedočteme se tam, jak přesně má být řízena církev, ale že v čele mají být bezúhonní lidé. Zároveň i když jsme různí, vždy v neděli vykládáme Písmo, čteme jej na skupinkách, hledáme v něm návod pro život.

Když J. A. Komenský odcházel do exilu, když s bolestí poznával, že jeho milovaná Jednota bratrská je systematicky vyhlazována, píše svému národu následující slova: "Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; ...odkazuji tobě za dědictví knihu boží, biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání." ("Kšaft umírající matky Jednoty bratrské", 1650)

Komenský píše, že to nejdražší, co národu odevzdává je Písmo svaté – Bible. Oblastí, které stará Jednota zanechala, bylo mnohem více, ale Komenský vyznává, že to nejdražší je Písmo svaté. V okamžiku, kdy se z našich životů, rodin, skupinek a sboru vytratí četba a studium Písma, potom se obávám, že se začneme stávat jakousi podivnou psychoterapeutickou skupinou, postavenou na směsici prožitků, útržků různých názorů a postojů, které ale nemají s Písmem nic společného. Z kazatelů se pak místo teologů stávají dojmologové v horším případě demagogové.

Misie – jedna z charakteristik zdravého organismu je, že má schopnost se množit. A stejné platí i naopak. Podobný princip platí i v církvi – zdravá církev roste skrze nové duchovní děti. A zároveň zdravá církev toto považuje za klíčové poslání, za klíčový smysl existence. Všechny naše církve více či méně toto vnímají jako něco podstatného. Když píšu o růstu, potom nemám na mysli růst na základě přechodu nespokojených členů jiných denominací, ale skutečně růst z nových lidí. Náš problém je, že za posledních x let nemáme nikdo zkušenost s tím, že by některý sbor třeba za rok vyrostl o řekněme 30 lidí skutečně „ze světa“. Nevím, zda něco děláme špatně my, nebo zda se na Českem zavřelo nebe, ale je to tak. Jen si zde dovolím malou poznámku – někdy může naše snaha být převážena tím, jak moc se snažíme udělat hezký tábor pro děti, hezkou pizza párty, hezký English camp, hezký koncert atd. To, co má být prostředkem, se stává cílem, hlavním břemenem. Většinu energie pak strávíme přípravou her, těsta na Pizzu, sehnáním Američanů, přípravou koncertu a evangelium či modlitby jsou jen malým vocáskem. Nezapomínejme proto na hlavní poslání.

Posvěcení – důraz na to, že obrácení v sobě nese i změnu života a snahu o to, žít podle Božích zákonů. Ne kvůli spáse, ale jako odpověď na spásu. Někdy nebezpečí, že Bibli přizpůsobíme člověku. Když to nedávám, tak zrelativizuji poselství. Z teologie se stane antropologie. Teos je Bůh antropos je člověk. Bůh se přizpůsobí člověku. Evangelikalismus klade důraz na proměnu, kdy evangelium je moc jak ke spasení, tak ke změně. Nejsme dokonalí, nejsme lepší, jen přijetím Krista usilujeme o to žít jako on. Ne vždy se to daří, selháváme, padáme, ale vždy existuje pokání. Pavel píše, že lítost podle tohoto světa vede k zármutku a já bych dodal k relativizaci hříchu, lítost podle Boha vede k pokání.

Společenství – člověk svoji víru nežije sám, potřebuje sestry a bratry od kterých přijímá povzbuzení i napomenutí, podporu a kde může on sám být podporou pro druhé. Souvisí to i s křtem, kdy se křtíme do Kristova těla, kterým je církev. Možná, že v současné době, kdy slyšíme že ke své víře církev nepotřebuji, je třeba tento důraz opět zvednout. Církev nevymyslela církev, ale byla ustanovena Kristem. Evangelikalismus klade důraz na to, že nelze víru žít mimo společenství. Vím, že v církvi člověk může zažít mnohá zklamání, někdy říkám, že největším důkazem Boží existence pro mě je, že existuje křesťanství navzdory tomu, co církev občas vyváděla. Zároveň viditelná církev, které jsme součástí patří k naší identitě. Jsme jiní, ale právě jinakost je něčím, co tvoří Bůh. Ani jeden člověk není stejný, ani jeden list. Berme to jako obohacení, jako možnost se od sebe inspirovat a doplnit se.

Zmínil jsem 5 oblastí, které jsou charakteristické pro naše církve a které umožňují, abychom byli spolu, které z nás dělají navzájem si blízké denominace. Asi o všem víte a je to jen dobře, protože to ukazuje, že jdeme správným směrem. Pro jistotu je zopakuji: Kristus v centru, obrácení, Písmo jako měřítku pravdy, misie, posvěcení a církev.