Americký prezident Donald Trump v rozhovoru pro The New York Times uvedl, že jedinou hranicí zahraniční politiky jeho vlády je „jeho morálka“ a že „nepotřebuje“ mezinárodní právo. Na otázku, zda existuje nějaké omezení amerických akcí v zahraničí, odpověděl: „Ano, je tu jedna věc. Moje morální zásady. Moje mysl. To je jediné, co mě může zastavit.“ A dodal: „Mezinárodní právo nepotřebuji. Nechci nikomu ublížit.“

Podobné výroky jsme v dějinách slýchali od diktátorů, totalitních vůdců i lidí s vážně narušenou osobností. Často jsme si říkali, že něco takového přece nemůže zaznít v demokratickém světě, protože demokracie má dostatečné pojistky, aby zabránila tomu, že se k moci dostanou lidé s takto neomezeným pojetím sebe sama. Občas jsme si možná připomněli, jak jeden neúspěšný malíř akvarelů a pohlednic ovládl nejvzdělanější národ světa a spolu s dalším diktátorem, pocházejícím z bezvýznamného města Gori kdesi v Gruzii, si rozdělili Evropu a rozpoutali peklo na zemi. Ale to už je přece dávno.

Společné jim bylo, že je – podobně jako dnes Trumpa – omezovaly „jen jejich morální zásady“. Drobným, avšak zásadním detailem bylo, že žádné skutečné morální zásady neměli. A jak se stále zřetelněji ukazuje, tento detail se netýkal jen jich…

Nejde jen o jednotlivé výroky. Z tohoto postoje logicky plyne celý hodnotový posun: pravda už není to, co je pravdivé, ale to, co vítězí. Zabíjení přestává být vraždou a stává se nutností. Soucit – zvláště s určitými skupinami – je označen za morálně podezřelý, a proto je třeba se jich zbavit za každou cenu. Obrovské nebezpečí tohoto myšlení spočívá v tom, že se tváří jako morální radikalismus, dává pocit vyvolenosti a čistoty a zároveň ruší osobní odpovědnost.

Jenže svědomí, jak ho chápeme v biblické i klasické tradici, není nástrojem pro mě, ale svědkem proti mně. Neospravedlňuje mou moc, nýbrž ji omezuje. Chrání slabého, i když je „neužitečný“. Pravé svědomí brání člověka před sebou samým.

O to smutnější je neuvěřitelně zbabělé vyjádření našeho premiéra – a tedy i vlády, jejímž jménem mluví. Na otázku, zda může za vládu říci, že Česko stojí za Grónskem, odpověděl, že „nemůže“. Někdo může namítnout, že je to jedno, že „chleba levnější nebude“. Jenže lídři, ať chtějí nebo ne, nastavují standardy. Jejich postoje normalizují určité způsoby myšlení i chování. Pokud jako lídr nejsem schopen jasně se vyjádřit ke krádeži, nátlaku nebo zákonu džungle, pak takové jednání normalizuji.

Naštěstí ne u všech. Ale u mnohých ano. Nenechme se touto zbabělostí a nízkostí ovlivnit.