Kniha Kazatel, hledáním štěstí a kultura selfie

Kniha Kazatel patří k oblíbeným knihám Bible mimo jiné pro svoji tvrdou a někdy až syrovou pravdivost. Když jsem procházel různé výklady této knihy, v zásadě by se daly shrnout do věty „v tomto světě nám nic nemůže dát konečné uspokojení.“ Rád bych ale nabídl ještě další pohled.

Četl jsem historku, jak rabínovi Menachemu Schneersohnovi zvaným Lubavičský, napsal jistý muž a sdělil mu zhruba následující: „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic u toho necítím. Jsem na pokraji svých sil.“ Rabín mu odpověděl následujícím, velmi originálním způsobem. Poslal mu jeho dopis zpátky s tím, že zakroužkoval v dopise každé zájmeno „já“ (více pointa vynikne v angličtině, kde je „I“). Naznačoval tím, že jádrem jeho deprese je přílišné zaujetí sebou samým.

Nyní jak popsané souvisí s Kazatelem? Ich forma (literární způsob vyprávění, kdy je příběh vyprávěn z pohledu první osoby jednotného čísla, tedy „já“.) se ve Starém zákoně příliš často nevyskytuje, ale v prvních kapitolách Kazatele dominuje: “Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.” Kaz 2, 1 – 8

J. Sacks tuto realitu komentuje slovy, že nikdy jinde v Bibli není první osoba singuláru užita s takovou urputností a četností. V původní hebrejštině se tento účinek ještě zdvojuje díky souznělosti slovesné přípony se zájmenem: Baniti li, asiti li, kamiti li. Postavil jsem si, založil si, nakoupil jsme si. Význačný židovský myslitel Hilel tuto skutečnost pojmenoval takto: “Pokud tu jsem jen pro sebe, co vlastně jsem?” 

Štěstí, které Kazatel hledá se nedá najít v sebeuspokojení. V. Frankl napsal, že dveře ke štěstí se otevírají směrem ven.

Slyšel jsem jak někdo s jistou nadsázkou řekl, že až jednou za mnoho let budou antropologové přemýšlet, co nejlépe charakterizovalo naši dobu, pak to mj. bude selfie-tyčka. Dodal bych k tomu ještě jeden postřeh (opět s mírnou nadsázkou). Až jednou budou historici reflektovat dějiny, pak jedním z přelomových roků určí rok 2003. Pokud vás na první dobrou nenapadá žádná zásadní historická událost, není to proto, že neznáte velké dějiny. V roce 2003 se nestala nějaká globální katastrofa nebo válka, ale Sony Ericsson uvedl na trh první telefon s přední kamerou. Původně to bylo kvůli hrám, ale uživatelé tuto vymoženost velmi rychle začali využívat na selfie. Zřejmě není náhoda, že o rok později byl spuštěn Facebook.

Lidé vždy toužili, aby se svět otáčel kolem nich, aby se o nich vědělo, ale nikdy k tomu  technika neposkytovala tolik možností. Nejde ale jen od selfie. Všimněte si, jak hojně se používají slova, která začínají slovem sebe. Seberealizace, sebeprezentace, sebepojetí, sebevědomí, sebejistota, sebeúcta atd…

V tomto nastavení se snadno stane, že upadneme do problému, který čteme u Kazatele. Svět, druzí, ale i církev, Bůh jsou tu především proto, abych získával, aby mi pomohli s mým sebe… a dosaďte si co chcete. Jenže toto nestavení nejen že nevede ke spokojenosti a ke štěstí, ale opak je pravdou. Vede k naštvanosti na okolí, protože mi nedává, co od něj očekávám a vyžaduji, vede k únavě ze života a ze vztahů. Pán Bůh totiž nestvořil člověka aby především konzumoval a bral. Smysl braní je, abych dával. Jsou chvíle, kdy to nejde, kdy jsem rád, že žiju, ale toto nemá být setrvalý stav.

Mám za to, že jedním z možných důvodů (zdůrazňuji slova jedním z možných) různých smutků, splínů, může být i to, že se zabýváme příliš sebou samými. Možná i nám by moudrý rabín do našeho pomyslného dopisu zakroužoval příliš časté opakování první osoby.

Nemusí to ale platit jen o nás, jedná se o velmi důležitý rozměr výchovného procesu a to jak vlastních dětí, tak i pokud vedeme druhé. Pokud je vychováváme s primárním nastavením “a co mi to bude dávat”, pak jednak nikdy nebudou uspokojení a jednak z nich vychováváme sobce.

Krásně to shrnul ve své modlitbě F. z Assisi:

„Pane, učiň, ať nehledám tolik být utěšován, jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.

Neboť tak jest:
kdo se dává, ten přijímá,
kdo odpouští, tomu se odpouští,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.“

František nastavuje jiné zrcadlo než Kazatel. Zrcadlo, které nám nastavil i Kristus.

Není snadné nepodlehnout “self mentalitě”, která nás obklopuje, není snadné ji nepřenášet do výchovy a do církve, kde někdy chceme nasytit syté a to z principu nejde. Zároveň je třeba si stále znovu dokola připomínat, že cesta k duchovní hloubce ale i opravdovému štěstí je, když to, co od Boha přijímáme, můžeme dát dál, když nevnímáme okolí, vztahy jako prostředek k našemu uspokojení a když podle toho i žijeme.