Všechna kázání

V mnoha kulturách existovaly tzv. iniciační rituály, skrze které byli mladí chlapci přijati mezi dospělé muže. Specifické na těchto rituálech bylo, že jimi procházely mladí chlapci, nikoli dívky. Dalším specifikem bylo, že potvrzení, že se z chlapce stal muž, mohlo přijít pouze od jiných mužů. Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a že se tedy musí nějak získat. Toto se dělo nejen v primitivních kulturách, ale děje se tak např. v armádě, sportu a v dalších kolektivech, či činnostech. Možná, že někteří z čtenářů zažili vojnu a tzv. povyšování, které se v Československé lidové armádě dělo tak, že vás po prvním roce vojenské služby mazáci řemenem zmlátili na holý zadek. Kdo to vydržel, byl povýšen na „mazáka“. Byl to velmi primitivní rituál, nevzpomínám na něj rád, ale jako kdyby v něm bylo obsaženo něco z prastarých iniciačních rituálů…

Ponechme ale vojnu vojnou a přenese se do současnosti. Když vzpomínáme na svoje učitele, trenéry, vychovatele ale i duchovní rádce, potom nejčastěji vzpomínáme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti. Sice na nás byli tvrdí, něco vyžadovali, ale tím nás někam posunuli. Tvrdostí nemám na mysli ponižování, spíše přístup, který nás nutí posunout svoje meze a na tomto základě nás ocenit. Zároveň ten, kdo nás posouvá tak činí ne nutně protože je náš kamarád, ale protože má autoritu a náš respekt.

Guru mužské spirituality R. Rohr hovoří o tom, že „pro muže láska nefunguje, je-li rozdávána příliš snadno, lacino a příliš rychle. Dělá z něj líného manipulátora, místo silného muže.“ V křesťanství často a rádi hovoříme o nepodmíněné lásce. Chápu to, ale co s texty „budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce?“ Vím, že tento a mnohé podobné texty neříkají, že dodržováním přikázání se stávám milovníkem Krista, ale zároveň zde nečteme, že láska nemá dopad na moje jednání, nebo že nic nevyžaduje. To popírá někdy líbivé tvrzení typu Pán Ježíš tě má rád a proto si můžeš dělat co chceš. On ti přece rozumí.

Ve společnosti se stále více setkáváme s podivnou výchovou, která v podstatě od dětí nic nepožaduje, a nenastavuje jim žádné hranice. Dítě prý nesmí být omezováno, případně omezováno jen velmi symbolicky, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen symbolicky. Trest je v tomto kontextu skoro sprosté slovo. Pokud tento problém vztáhneme na chlapce, potom v dějinách se nikdy nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to nikdy nepřišlo a nikdy to nepřijde. Generace před námi toto dobře věděli, my na to dnes zapomínáme. Jenže platí, co píše R. Rohr: „Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Trenér, ale především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Muž z nějakého důvodu nerespektuje nic, co dostal zadarmo. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.“

Jedna z věcí, která člověka (a v kontextu tohoto článku chlapce) promění, je zkušenost.  Když se podíváte, jak vyučoval Ježíš, potom to byla většinou jen krátká sdělení, která vedla k riskantní zkušenosti, skrze které se s učedníky odehrávalo něco nového. Prvotním záměrem bylo, aby se změnili učedníci, nikoli „ti druzí“. Jde o to, že zkušenost nás proměňuje více než myšlenka (jakkoli je důležitá, protože zkušenost ukotvuje). Snad i proto se v církvi nebojíme nových myšlenek, ale nových zkušeností. Dnešní youtubová nebo blogová doba tomu nahrává, protože navozuje mylný pocit, že pravá víra se může odehrávat před obrazovkou. Pravda je taková, že nebudeme plně věřit učitelům, pokud nebudeme především svědky toho, co učí. A je to tak dobře. Ještě jednou Rohr: „Matce Tereze stačilo říct: „Bůh vás miluje“ a celý dav tomu věřil! Její život, v jehož kontextu vyřkla svoje slova, lidi proměnil víc, než její poselství.“ Především my, co píšeme a mluvíme si musíme být vědomi, že nesmíme slova nahrazovat osobním kontaktem, zkušenostmi víry a hlubokými vztahy. Jinak se z nás stávají žvanilové…

Pro vychovatele, rodiče, kteří pracují, vychovávají kluky to znamená vystavovat je novým výzvám, neznámým věcem a Božímu působení. Nebát se jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. Zároveň s nimi nejednat příliš dlouho jako s dětmi. To, že jsou právně nesvéprávní, neznamená, že nemohou reflektovat svoje zkušenosti s Bohem, že od nich nemohu nic požadovat a že nemohou nést určitou zodpovědnost.

Jedním z klíčových postav v životě chlapce je otec. Jedním z úkolů otce, je vyvést syna do vnějšího světa, předat mu sebedůvěru a pocit bezpečí. Já sám jsem měl obrovské požehnání, že jsem takového otce měl. Zároveň jsem až mnohem později poznal, že to nebylo nic samozřejmého. Z mnoha rozhovorů mi docházelo, jak zásadní roli, ať kladnou nebo zápornou otec hrál v životě mnoha mužů, jak se někteří i staří muži vlastně nikdy nevyrovnali se svým otcem. Pokud prý syn není potvrzen svým  otcem, je to pro něj dlouhodobá bolest a smutek. Pokud s e tím nevyrovná, předává tuto bolest dál. Chlapec uvažuje tak, že pokud je důležitý „pro něj“ tedy pro otce, možná bude důležitý i ve velkém světě. Pokud se toto v životě některých mladých kluků nestalo, požehnání a vyvedení do světa může přijít od duchovního rádce, od dobrého staršího muže, který mu věří a žehná. Myslím, že v tomto může být církev jedinečným místem, pokud rozpozná důležitost duchovního vedení a duchovních rádců, kteří mají odvahu předávat více než informace, kteří mladým klukům předávají svůj život.

Zároveň chci tímto povzbudit i ty z nás, kdo jsou otcové. Naše syny musíme potvrdit především my. Potřebují nás více, než si myslíme a zároveň si o naší lásku stydí říct. Nenechme se tímto zmást.