Je nošením dříví do lesa psát, že zabití konzervativního řečníka Charlieho Kirka je zločin, který nemá absolutně žádné ospravedlnění. Zatím nevíme (článek píšu 12. 9.), kdo Kirka zastřelil, a proto ani neznáme motivy jeho vraždy. Jednalo se však o významného podporovatele Donalda Trumpa, a proto je logické, že jeho smrt mnozí spojují s politicky motivovaným skutkem. Je nepřijatelné k jeho smrti přidávat jakékoliv „ale“. Vražda je nepřijatelná. Tečka.
Chci v tomto článku ukázat na jinou věc, která s jeho zabitím úzce souvisí. Fyzické násilí – ať už v podobě bití, nebo v krajním případě zabití – totiž ve většině případů začíná násilím verbálním. To se postupně stupňuje, až přechází do dalších forem. Walter Otsch a Nina Horaczek v knize Populismus pro začátečníky popisují několik stupňů, které fyzickému násilí předcházejí:
Timothy Snyder píše: „Donald Trump byl historicky prvním prezidentským kandidátem, který prohlásil, že pokud by ve sčítání hlasů nevyhrál, odmítl by výsledek akceptovat. Jako první po více než stu letech pobízel své stoupence k fyzickému útoku na protivníka. Jako první naznačil (dvakrát), že by bylo dobré protivníka zabít. Jako první učinil předním tématem kampaně myšlenku, že by protikandidát měl skončit ve vězení.“ (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 296; stejně také Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, Jak umírá demokracie).
Tím, co píšu, absolutně neobhajuji zabití Charlieho Kirka. Opět opakuji: k jeho vraždě žádné „ale“ neexistuje. Jen chci ukázat, kam může vést vystupňované verbální násilí, které se (nejen) v USA prokazatelně děje. Nyní to stálo život Kirka. Pokud to půjde dál, je jen otázkou času, kdo bude další – nezávisle na tom, jaké má názory.
Existuje mnoho materiálů dokládajících, že Charlie Kirk šel v mnoha ohledech ve stopách Donalda Trumpa. Možná mluvil o věcech, kterým nerozuměl, ale jako influencer je ani neměl vypouštět do éteru. Několik příkladů: jeho postoje k Ukrajině a prezidentu Volodymyru Zelenskému, šíření dezinformací o covidu-19, urážky Kamaly Harrisové („Kamala Harris křičí jako někdo, kdo má nevyřešené, přetrvávající problémy s otcem“), srovnávání holokaustu s potraty.
Den před útokem na Kapitol 6. ledna Kirk napsal na Twitteru, že Turning Point Action a Students for Trump posílají více než 80 „autobusů vlastenců do D.C., aby bojovali za tohoto prezidenta.“ Ponižující vůči černochům byl jeho výrok, že když uvidí černošského pilota, pomyslí si: „Doufám, že je kvalifikovaný.“ Vím, že to byla reakce na přehnanou inkluzi, ale člověk v jeho postavení a v tak rasově vybičovaném prostředí podobné věci prostě říkat nemá.
Pravdou je, že Kirk vystupoval proti stále silnější woke culture a proti trendu politické korektnosti, které stále více ovlivňují nejen Ameriku. A i já s tím mám problém. Vnímám nárůst agresivity z levicového spektra – v politice i ve státních a školních institucích. Chápu, že mnozí Američané i Evropané jsou znechuceni přehnanou diverzitou, která preferuje rasovou, pohlavní či etnickou identitu před schopnostmi a kvalifikací.
Je nepřijatelné, že někteří konzervativní profesoři byli kvůli svým názorům vyhazováni z univerzit. Je jasné, že se v mnoha ohledech nedaří zvládat nápor migrantů. Mnozí rodiče cítí tlak skupin, které tlačí na to, aby si už velmi mladý člověk určoval sexuální identitu. Kvůli přehnané politické korektnosti se někde přepisuje i jazyk.
Je ale třeba oddělit jeho polemiku s woke culture, která je potřebná a správná, od jeho politického aktivismu, jenž se často prolínal s urážkami opozice Donalda Trumpa a se šířením dezinformací. V tom se Kirk vezl na mainstreamové vlně.
Jiný, mnohem inteligentnější způsob diskuze o etických tématech, navíc oddělené od politiky, vidíme např. u Jordana Petersona nebo Douglase Murrayho. Oba dokáží velmi dobře a ostře argumentovat, ale neurážejí (naopak často urážky schytávají).
Problém je, že tzv. konzervativci nejsou ochotni slyšet ani vidět agresivní a útočný styl těch, kteří je reprezentují (konzervatismem se hájí i Robert Fico, Viktor Orbán, Vladimir Putin). Stejnou chybu ale dělají i tzv. progresivisté. Na konzervativcích typu Trumpa je navíc zavádějící jejich zaštiťování se křesťanstvím, či křesťanskými hodnotami. Ve skutečnosti pokřivují obraz toho, co křesťanství je.
Můžeme diskutovat, kdo si „začal“. Jenže dá se to rozkódovat? A vyřešilo by to něco?
V současné době existuje jediné řešení: zastavit tento nebezpečně se rozjíždějící kruh zatím především verbálního násilí. Nenaslouchat těm, kteří jej rozjíždějí. Pokud se nezastavíme, musíme počítat s horšími a častějšími projevy fyzického násilí.
Myslím, že tato situace je velkou výzvou pro církev. Konkrétně: vytvářet prostředí k rozhovoru, naslouchání, přijetí a kultivovanému nesouhlasu. Nemusíme se domluvit, ale musíme spolu mluvit a pokoušet se porozumět. Možná se rozejdeme, ale nemusí to být ve zlém. A možná si porozumíme a vydržíme spolu.
Je správné mít názor, který si dovedu obhájit, a zároveň se nenechat zahnat do krajních pólů, odkud na sebe dštíme oheň, síru a biblické veršíky. Dokážeme to?