Nemám konflikty rád a vlastně se jich bojím, byť se jim někdy nevyhnu. J. White napsal, že „žádná zkouška ve vedení není tak těžká jako konflikt s opozicí. Křesťanský vedoucí se pod stresem, který konflikt působí, může rozpadnout na kusy. Někteří kvůli tomu skončí, jiní okolo sebe postaví zeď a začnou zpoza ní okolo sebe střílet smrtící náboje.“[1] Když jsem psal tuto knihu, měl jsem možnost se setkat s jedním úspěšným podnikatelem, který mj. vyučuje na jedné universitě předmět leadership. Položil mi otázku, kterou jsem popravdě moc nečekal: Co je pro tebe v tvém vedení nejtěžší? Po delším přemýšlení jsem mu odpověděl, že je to konflikt. Na to mi odpověděl, že by odpověděl stejně. Někdy mám pocit, že jsem do některých konfliktů šel zbytečně, jindy zase, že jsem se vyhnul těm, kterým jsem se vyhnout neměl. Někdy jsem byl měkký, jindy příliš tvrdý. Zároveň jsem pochopil, že konflikty k vedení patří, už jen proto, že se nemůžeme a ani nemáme ve vedení chtít zalíbit všem. Cílem pak není se konfliktům vyhnout, ale naučit se je řešit. Na toto téma bylo popsáno mnoho velmi kvalitních materiálů a to nejen z pohledu vedení. Pokusím se nabídnout svůj pohled, který vychází z toho, co jsem vypozoroval v mnoha sborech a co jsem sám zažil.
Konflikt jako virus
Pokud jsou ve společenství napjaté vztahy, dochází k paralýze, která se projevuje tím, že lidé spolu těžko komunikují, jeden druhému se začínají vyhýbat, začnou opouštět společná shromáždění a mnohá aktivita spojená s životem ve společenství je ochromena. Použijeme-li obrazu církve jako těla (1 Kor 12), potom bych konflikty v církvi přirovnal k tělu napadenému virem. Tělo je sice na první pohled funkční, ale to, co jsme dříve dělali v pohodě a s elánem, se stává problémem. Pokud přijdete na bohoslužby, pak kázání, hudba, liturgie, služba dětem se nemění, ale pod povrchem to vře.
Pokusím se v následujících řádcích popsat některé lidi, kteří to nepochybně s církví a sbory myslí dobře, ale ve své snaze a někdy i ve „svatém zápalu“ ničí společenství. Rozdělil jsem dotyčné do tří skupin.
Tři typy konfliktních lidí, tři skupenství vody
Led
První jsou tvrdí, mají jasné postoje, jen málokdy o sobě a svých názorech pochybují a dokáží se hlasitě ozvat. Většinou mají dobré argumentační dovednosti, občas rádi vzpomínají na „starou dobrou církev, kde se lidé měli rádi a vládl pořádek“. Ze sborových schůzí dělají kolbiště a nedomýšlí, co svými někdy tvrdými výpady proti druhým působí za paseku. Když jde o pravdu, ať klidně lítají třísky!
Svoje ostré chování zdůvodňují tím, že bojují za Boží věci, za nápravu sboru a církve a že jim jde „opravdu o pravdu pravdoucí“. Někdy píší dlouhé maily, které bývají ostré jak břitva a rozdýchat je trvá hodně dlouho. Matoucí na jejich argumentaci je, že v lecčem mají pravdu, rádi argumentují Písmem i řády té které církve, jenže způsob, jak komunikují, bolí.
Jsou stále nebo velmi často nespokojení a běda, když někdo z vedení udělají chybu! Je to další důkaz o „nekompetentnosti“, „nelásce ke sboru a církvi“, „lenosti“ atd. Jedná se „o upřímně věřící bratry a sestry, kteří to velmi dobře myslí, ale nechávají za sebou bolestná zranění a mokvající rány. Často jde o loajální členy sboru, kteří jsou přesvědčeni, že svatě slouží Bohu, ale ve skutečnosti rozdávají tvrdé rány a zůstává po nich spáleniště v mezilidských vztazích doma i ve sboru.“[2]
Voda
V porovnání s prvními jsou druzí jakoby „fluidní“, což znamená, že vedoucí vlastně nikdy přesně neví, na čem s nimi je. Jen málokdy volí cestu přímé konfrontace, o to více ale pracují v zákulisí, stráví mnoho času telefonáty nebo rozhovory, kde se svými kamarády probírají sborové věci, které se jim nelíbí a hlavně lidi, se kterými nesouhlasí a kteří jim lezou na nervy. Stejně jako první popsaní píší maily, ale většinou nikoli těm, se kterými nesouhlasí, ale o těch, se kterými nesouhlasí. Jen málokdy jdou do přímého konfliktu. Do toho za ně jdou jiní, které zpracovali.
Když s vámi komunikují, obyčejně svoje sdělení začínají tím, že dotyčného (nebo vás), o kterém za chvíli začnou mluvit či psát, „mají strašně rádi“, „nic proti němu nemají“, dokonce o dotyčném jsou schopni mluvit jako „o svém příteli, za kterého se modlí“, čímž druhé uvádějí ve zmatek. Jejich komunikace na rozdíl od prvních popsaných je vlastně příjemná, jen je v ní těžko uchopitelná rozplizlost.
Plyn
Třetí skupina působí poněkud étericky. Do své argumentace někdy zařazují v této knize již zmiňovanou frázi Pán mi řekl, čímž dopředu vylučují diskusi, protože když jim to řekl Pán, pak dost dobře nelze zpochybňovat slovo Páně. Na jednu stranu velmi horlivě očekávají Boží působení, dokonce se za něj modlí, na stranu druhou má vedle nich člověk pocit jisté duchovní méněcennosti.
Pokud jste neprožili stejné nebo alespoň hodně podobné duchovní zkušenosti jako oni, moc vás neberou. Málokdy to sdělí takto napřímo, ale po chvíli to vycítíte. Důvodem nejsou jejich zkušenosti, díky Bohu za ně, ale charakterová nevyzrálost projevující se tím, že nabyté zkušenosti je vedou k pýše a majetnictví pravdy.
Proč je někdy tak těžké pojmenovat zlo
Společné všem třem skupinám je, že dobře ovládají křesťanský slovník a netají se svojí láskou k Pánu Bohu a ke společenství. Jenže milují více svůj ideál o církvi a lidech než církev a lidi v ní. Někdy se jedná o křesťany, kteří jsou nebo byli ve svých sborech angažovaní, jsou obětaví, často dobře znají Bibli, mnohdy i církevní řády.
Tito lidé ale dokáží vedoucího znejistit, zároveň zpochybnit mnohé z toho, co se ve sboru dělá. Postupně zjišťujete, že vlastně nejde až tak o samotný problém, ale o styl komunikace, který je někdy velmi tvrdý, jindy zákulisní a jindy s jistou nadsázkou napsáno, je tak duchovní, až je neduchovní.
Zároveň je třeba dodat, že výše popsané styly se dobře vnímají u druhých, hůře u sebe samých.
V Písmu máme popsáno, jak postupovat při napomínání (Mt 18: 15–17). Jenže je zde problém. Napomenout lze, když někdo udělá jasně definovatelný a pojmenovatelný hřích. Uvedu pár konkrétních příkladů. Nikdo nebude rozporovat, že udeřit manžela nebo manželku je hřích hodný napomenutí, ale pojmenovat pasivní agresi projevující se mlčením, jednoslovným odsekáváním či jízlivými narážkami je těžké. Nebo co dělat s člověkem, který dokáže svojí tvrdostí dohnat druhého k pláči s tím, že „řekl jen pravdu“? Dotyčná oběť se bojí další konfrontace, jde za někým třetím, aby pomohl. Když dotyčný třetí vstoupí do problému, dostane vynadáno, že „naslouchá pomluvám“. Najednou se vše obrací proti oběti, jenže co měla oběť dělat? Ne každý je dost silný postavit se dobře a agresivně argumentujícímu člověku. Co dělat, když někoho chci napomenout, ale reakce je „podívej se nejdříve sám na sebe“? Toto je universální zbraň proti všem, protože úplně každý, vedoucí nevyjímaje máme v něčem problém.
Chci ukázat, že ne vždy jsou zlo a hřích jasně a snadno rozpoznatelné a definovatelné. Ježíš mluví o falešných prorocích, kteří přicházejí v beránčím rouchu (Mt 7: 15). Z tohoto příměru je jasné, že někdy na první pohled zlo a jeho nositele nepoznáme. Co s tím?
Pokusím se napsat pár konkrétních návrhů pro obě strany sporu s tím, že se některé body překrývají.
Desatero rad jak (ne)řešit konflikty
Smiřme se s tím, že někdy budeme muset jít do nepříjemného konfliktu. Až na pár psychopatů se všichni konfliktu obáváme, máme být činitelé pokoje, ale jsme-li ve vedení, pak někdy není zbytí. Naopak by bylo divné, kdybychom žádné konflikty neměli. Bude to bolet, bude to těžké, ale ten, kdo působí nepokoj, potřebuje nastavit hranice. Navíc s jídlem roste chuť a budeme-li mlčet, nezastaví se a bude škodit dalším.
Naučme se předně mluvit o to, s kým máme konflikt s Pánem Bohem, pak přímo s dotyčným, nikoli o druhém s druhým. Někdy o druhém samozřejmě negativně mluvit musíme, jinak se problém nevyřeší, ale redukujme to na nezbytné minimum (co se týká pozitivních zpráv, tam se naopak nijak neomezujme). Zároveň vždy vyslechni i druhou stranu sporu, byť by argumenty vypadaly sebejasněji. Někteří lidé dokáží neuvěřitelně přesvědčivě mluvit, jiní zase manipulovat, někteří pak jsou mistry v obojím. Abychom k něčemu zaujali stanovisko, musíme znát celý kontext. Dokud neuslyšíš druhou stranu, nevynášej soudy.
Komunikujme tváří v tvář, což znamená šetřeme e-maily, sms zprávami a dalšími elektronickými vymoženostmi. Vždy je lepší osobní setkání. Dlouhé maily nic nevyřeší. Vidíme-li druhého naživo, obyčejně jsme opatrnější ve svých vyjádřeních, leccos navíc můžeme dovysvětlit. Stejné platí i obráceně, tedy ve vztahu k nám. V žádném případě pak problémy neventilujme na sociálních sítích.
Nikdy neřešme sborové problémy na velkých setkáních, kde se sejde většina členů společenství. Velký dav je tou nejhorší množnou platformou pro řešení problémů. Vždy, když někdo na velkých setkáních (v tradici Církve bratrské je to tzv. členské shromáždění) vytáhl nějaký zásadní problém, došlo jen a pouze ke zraněním a zmatku. Drtivá většina lidí navíc nemá všechny informace, stejně tak vedoucí většinou nemůže povědět vše, což vede k neporozumění a frustraci.
Velmi záleží, jak problém komunikujeme. Vytahování biblických veršíků, které se mi hodí, již zmiňovaná argumentace typu Pán mi řekl, zvýšený hlas, vytahování hříchů minulosti, pomluvy nikdy nikoho nepřesvědčí, ale jen a pouze dotlačí do kouta nebo zatvrdí. Pokud neumíme slušně, klidně a přímo komunikovat, rozlučme se s tím, že se problém vyřeší, byť bychom byli v právu.
Naučme se předně mluvit o druhém s Pánem Bohem, pak přímo s dotyčným, nikoli o druhém s druhým. Někdy o druhém samozřejmě negativně mluvit musíme, jinak se problém nevyřeší, ale redukujme to na nezbytné minimum (co se týká pozitivních zpráv, tam se naopak nijak neomezujme). Zároveň s druhým nejdříve mluvme přímo, nedejte na informace z druhé ruky byť by byly sebepřesvědčivější. Někdy je nutný rozhovor se svědky, zvažme, kdy tuto variantu využít.
Řešme problém samotný více než motivy. Jinými slovy, šetřeme vynášením diagnóz, proč dotyčný dělá, co dělá, nehrabejme se v jeho motivech, nepsychologizujme (ani když jste psycholog). Do druhého nevidíme a spíše než proč druhý to či ono udělal, řešme, že to udělal. Tím netvrdím, že nemáme řešit i proč, ale buďme v tom opatrní.
Nevracejme se ke starým ranám a zraněním. Pokud se něco ve sboru uzavřelo, tak se to uzavřelo a mějme disciplínu to nechat zavřené. Někdy to skutečně chce velkou dávku disciplíny. Trápí-li nás něco, je to náš problém, nezatěžujme tím své společenství. Můžeme o tom s někým hovořit, ale není to téma pro celý sbor nebo větší skupinu.
I když bojujeme za společenství, za Boží věci, nepoužívejme zakázané zbraně, které se jmenují zastrašování, pomluvy, zákulisní hry, polopravdy atd. Účel v tomto případě nesvětí prostředky a obyčejně se nám různé zákulisní praktiky vrátí. Ale i kdyby se nám nevrátili, nedělejme je prostě proto, že nejsou správné a Pán Bůh jim nepožehná.
Jakkoli se jedná o konkrétní lidi, stále platí, že nevedeme svůj boj proti tělu a krvi… Proto se modleme a věřme, že Pán Bůh si náš sbor, církev navzdory tomu, co prožíváme, uchová. Někdy to tak nevypadá, temnota občas bývá hodně hustá, ale církev patří Bohu ne vedoucím, jakkoliv mohou být skvělí.
Tolik pár slov ke konfliktům. Přál bych si, aby tato kapitola byla pro čtenáře nadbytečná, protože konflikty nebudou muset řešit. Ale obávám se, že moje přání nebude vyslyšeno… Proto konflikty alespoň moudře řešme.
Otázky:
Jak jsi se ti daří konflikty řešit a podle čeho posuzuješ, že jsi je vyřešil?
S jakým typem konfliktních lidí se nejvíce setkáváš? (viz. typologii v této kapitole)
Projdi si podkapitolu „pokud vidíme, že se něco neděje správně“ a přemýšlej který nebo které z pojmenovaných oblastí ti nejvíce sedí a se kterými jsi se setkal.