Co mají společné Trump, Putin, Orbán a Fico? Přece návrat „k tradičním křesťanským hodnotám“ mimo jiné podporu tradiční rodiny, dále se těší podpoře nemalé části církevního kléru a křesťanstva, všichni nesnáší EU, chtějí rychle ukončit válku na Ukrajině za cenu odzbrojení této země, všichni mají sklony k diktátorským praktikám a odpor k migrantům. Možná nejdete pár dalších bodů. Mimo Fica se pak další tři jmenovaní otevřeně hlásí k církvi.

Jeden z vyjednavačů s Ruskem Steve Witkoff se nedávno v podcastu ruského dezinformátora Tuckera Carlsona rozplýval nad tím, že mu Putin při jednání v Moskvě popisoval, jak se šel za Trumpa modlit do svého oblíbeného kostela, když ho během kampaně střelili do ucha. Doslova řekl, že „Putin má s Trumpem očividně přátelský vztah a že se modlil za svého přítele.“ No není to krásné? Navíc Trump jmenoval hlavní poradkyni pro nově svůj zřízený úřad pro víru Paulu-White Cain. Sice její slova „to say no to president would be saying no to God“ nezní jako blasfemie, ona blasfémií jsou… ale to to si věřící voliči Trumpa jistě nějak vysvětlí (Trump's Faith Advisor Paula White Is Now a White House Staffer | NowThis).

Problém je, že ani jeden z dotyčných jmenovaných politiků konzervativní a už vůbec ne křesťanské hodnoty svým životem nereprezentují. To, že někdo odmítá manželství pro všechny z něj nedělá reprezentanta tradičního křesťanství. Homosexuální svazky nakonec odmítali a dokonce kriminalizovali Hitler i Stalin a snad nikdo by je nespojoval s křesťanstvím. Stejně tak není nic křesťanského plošně odmítat migranty. Tím neříkám, že migrační politika EU nebo demokratů byla vždy správná, že nepřináší problémy, ale navzdory chybám bylo mnoha jiným lidem pomoženo. Zapalování svíček v kostele nebo svolení (pochopitelně za přítomnosti kamer) na sebe vkládat ruce rovněž nic o víře nevypovídá. Deklarovanou nenávist vůči EU bych chápal, pokud by její kritici neposílali svoje děti na Erasmus, Ruští politici neměli v dekadentní Evropě svoje haciendy a někdy i celé rodiny, a stejně tak příbuzní či kamarádi Fica a Orbána. Pochopitelně, že EU problémy má, ale stále se v našem světě v porovnání s jinými místy na planetě jedná o ostrov svobody a prosperity.

Toto je ale pohled z jedné strany. Pokud ale nechceme skončit ve své sociální bublině, musíme přejít na druhou stranu a podívat se, proč lidé volí výše uvedená individua. Nenechme se svést pokušením toho, že jejich voliče hodíme do jednoho pytle s nálepkou omezenci a raději hledejme, zda není chyba i na druhé straně. Naštvaní lidé anebo i zoufalí lidé totiž dělají zoufalé kroky.  Po pročítání různých článků, knih a občas i diskusí vnímám, že nemalá část obyvatel USA a Evropy cítí silný odpor vůči tzv. woke culture, a proto volí „ochránce tradičních hodnot“. Čím se tato kultura vyznačuje shrnuje filozof Ed Feser v článku Wokism is the New Face of An Old Heresy, And It Can Be Defeated Again.

Mj. píše: „Jedná se o odcizení od tělesnosti a přirozeného cíle sexuality (transgender a odmítání binarity pohlaví), sexuální nevázanost ruku v ruce s bráněním početí, pohrdání manželstvím, odmítání rozmnožování (lidstvo jako „rakovina planety“), normalizace potratů, eutanazie a bezdětnosti, odmítání státní autority a oprávněného užívání násilí („defund the police“), pohrdání soukromým vlastnictvím (blokády silnic, ničení obrazů a kácení soch), moralizující veganství (ve jménu práv zvířat či udržitelného rozvoje).

Rétorika „woke“ aktivistů zní často mírumilovně. Navenek okázalý pacifismus, současně sahají k násilí, je-li třeba (zastrašování, doxxing, cancel culture, výtržnosti, blokády…), pohrdání oponenty jako těmi, kdo nejsou „osvíceni“, poučování z pozice morální převahy (propagace „změny pohlaví“ dokonce i u dětí spolu s vnucováním ideologických osnov proti vůli rodičů).

Hnutí „woke“ je dle Fesera nábožensko-politickou patologií, pro kterou nabízí vlastní definici: „Paranoidní a bludné hyperegalitářské myšlení, které má tendenci vidět útlak a nespravedlnost tam, kde neexistují, nebo je značně zveličovat tam, kde existují.“ Není to ucelený, systematický soubor učení, ale spíše změť volně souvisejících témat a názorů. „Woke“ hnutí svým „věřícím“ nabízí pocit hlubokého smyslu, vědomí existenciální jistoty, pocit morální nadřazenosti. Oni jsou ti osvícení, jim bylo dáno nahlédnout skutečnou povahu skutečnosti, oni porozuměli strukturálnímu zlu Západní společnosti, a právě oni jsou povoláni, aby se s ním utkali. Klíčové doktríny jsou uzavřeny rozumovému vyvracení, váha se klade na „prožitou zkušenost“ příslušníka utlačované menšiny, která mu poskytuje zvláštní přístup k pravdě, o níž nelze diskutovat.“

Předpokládám, že naštvu obě strany. Jak si mohu dovolit zveřejňovat článek proti ochráncům konzervativních hodnost a jak si mohu dovolit zveřejňovat článek zpochybňující současné převládající trendy! Mohu, protože obojí považuji za extrém, obojí považuji za postupné oklešťování svobody a zároveň ani jeden z popsaných extrémů nepovažuji za křesťanský.

Nepravdivé je, pokud se některý křesťanstvím ospravedlňuje nebo zaštiťuje. Před pár dny některé vytočilo, že Trumpova administrativa zakázala na úřadech používání některých slov. Ale to samé se dělo, když vládli demokraté, jen se škrtala jiná slova. Jedno šílenství plodí jiné šílenství. Co jiného jsme očekávali? Náš svět nyní vře jak sud… a nyní nevím, zda s horkou vodou nebo se střelným prachem.

Zásadní otázkou pro mě je, jak se k nastalé situaci postavit jako křesťané a jako církev. Domnívám se, že zásadní chybou je, pokud se přimkneme k jednomu nebo druhému extrému. Jako zásadní chybu vidím, že se někteří křesťané uvolili stát se dokonce tváří jednoho nebo druhého extrému. Sice se z nich stali na chvíli mediální hvězdičky, ale…

Když vidíme Krista, pak jeho „politický program“ byl vytvořit prostor pro každého, kdo ho hledal a hledá. Pro jeho současníky paradoxně nebyl ani na straně Římanů, ale ani Židů. Byl pro lidi na obou stranách barikády a to je rozdíl. Zároveň ať máme blíže k jakékoliv straně, nemělo by nám to bránit nevidět skutky a postoje, které jsou proti Ježíšovu učení. Dále je třeba nenaletět na naivní sliby vytvoření Božího království na zemi skrze politické programy.

Jako křesťané většinou máme svoje politické preference, ale, byť se nám to někdy může zdát nepochopitelné, i na druhé straně spektra může stát můj bratr či sestra.

Zároveň si myslím, že existují jisté červené linie, přes které dle mého nejede vlak. A těmi jsou extrémní polohy obou dvou naznačených směrů.