15. října 1989 V. Havel pronesl ve Franfurktu proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců, který je znám jako Slovo o slově. Mj. zde Havel uvedl: „Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží. Záleží na nich. Záleží na nich všude.“[1] O pár týdnů později po Havlově projevu padla železná opona a s jejím pádem jsme po čtyřiceti letech začali zakouše svobodu slova. Po dvaceti letech této svobody ale stále více zjišťujeme, že se „zázrak lidského slova“ a s ním souvisejícího sdělení stále více rozpadá.
To, co chci vyjádřit, velmi dobře popisuje T. Konwicki: „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace….Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjisti, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává?“[2]
Konwického konstatování dobře koresponduje se slovy N. Postmana, který v předmluvě své slavné knihy „Ubavit se k smrti“ srovnává Huxleyovské a Orwellovské vize nové civilizace. Mj. Postman píše, že Orwell se bál těchto zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístupu k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude pravda skrývána, Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti.[3]
Z toho, co jsem citoval si můžeme všimnout zajímavého paradoxu – sice máme svobodu slova, ale ta sama o sobě není zárukou toho, se lidé začnou rozhodovat správně a že se stanou méně manipulovatelnými. Již v roce 1973 napsal K. Lorenz v útlé knize 8 smrtelných hříchů, že „pro kapitalistického velkovýrobce stejně jako pro sovětského funkcionáře je důležitá uniformita lidí.“ Uniformní člověk je totiž snadno manipulovatelný, neboť žije pod heslem „myslí tak, kupují to, nosí to, mají to…všichni, tedy musím i já“. Mám za to, že Lorenz přesně vystihl jádro problému – tedy že komunismus a kapitalismus mají jedno společné – určitou vytvořit uniformní masu. Nechci na základě tohoto tvrzení učinit závěr, že komunismus a kapitalismus jsou na stejné úrovni. Chci pouze poukázat na nebezpečí, které hrozí i svobodné společnosti, která sice má přístup k veškerým informacím, ale většina tyto informace nebere na zřetel a už vůbec nemůže být řeč o jakémsi kritickém zhodnocování. Již zmiňovaný Postman se v citované knize ptá, jakým tónem si stěžovat, když se seriózní komunikace rozpadá v blábolení?
Když píšu tento článek, zbývá pár dní do voleb do evropského parlamentu. Snad i pod vlivem psaní tohoto článku sleduji předvolební kampaň kandidujících stran a při té příležitost se nemohu zbavit asociací z dobou, kterou jsem prožil před více než dvaceti lety. Obří plakáty, nesplnitelná hesla, negativistická vymezování se vůči druhým. Na plakátech často figurují lidé s pochybnou minulostí…aby přesto někteří z nich, byly zvoleni. Na rozdíl od doby minulé ne pod nátlakem, ale dobrovolně.
Jsem hluboce přesvědčen, že drtivá většina voličů nečetla volební program jednotlivých subjektů kandidujících do evropského parlamentu. O to více je potřeba masu přesvědčit skrze několik snadných hesel. Masa nepotřebuje informace, nad kterými je potřeba přemýšlet. Tento princip platí jak v totalitě, tak (snad paradoxně) v demokracii, platí jak v politice, tak v reklamě. Když jsme dotkli voleb, potom si všimněme ještě jednoho paradoxu. Kolik kandidátů do vysokých politických funkcí studovalo politologii, mezinárodní vztahy a další obory zabývající se politikou? V podstatě až na výjimky žádný. K tomu, abyste se dostali ve stranických sekretariátech vzhůru, vzdělání a často ani životní zkušenosti většinou nepotřebujete. I toto nám na něco ukazuje – k výkonu vysoké politické funkce v podstatě není třeba formálního vzdělání či nějakých velkých zkušeností. Dokonce někdy ani není třeba formálního vzdělání pro ministerstvo, které povedete. Proč je tomu tak? Protože masa, která vás bude volit, se neptá na vaše zkušenosti a znalosti. Bude vás volit především podle schopnosti se marketingově zviditelnit. Představte si, že by se něco podobného stalo mezi lékaři – tedy začalo by platit, že k tomu, abyste se stali např. internistou nemusíte studovat medicínu. V medicíně to není možné, protože tam jde o život. V politice to možné je, protože tam vám projde, tedy soudě dle české reality, (skoro) všechno.
Obávám se, že současná masová kultura ne-myšlení se stává živnou půdou pro nové demagogy. Nemyslím si, že tito demagogové se budou prezentovat v nových politických uskupeních. Je mnohem pravděpodobnější, že prosadí v uskupeních stávajících (nebo že se již prosazují). Stávající strany je rády vynesou do čela kandidátek, protože tito lidé zajistí dostatečný počet hlasů.
Kladu si otázku co s popisovanou situací dělat. Pokud společnost registruje nebezpečí, někdy se obrací zpět ke svým kořenům, které ji daly povstat. Podle bývalého ministra zahraničí, K. Schwenzenberga jsou kořeny Evropy vystavěny na čtyřech kopcích. Těmito čtyřmi kopci jsou hora Sinaj, kde Mojžíšovi bylo předáno Desatero, Golgota v Jeruzalémě, kde obětí Ježíše Krista začíná křesťanství, Akropole v Athénách, kde se vyvinula myšlenka demokracie a římský Kapitol, jelikož Římská republika přinesla myšlenku práva jakožto základu státu. Podobně vidí hodnotové kořeny Evropy i Alexandr Tomský. Za důležité považuje, že Antické Řecko poprvé představilo pojmy jako legitimita a demokracie, židovství přineslo lineární vnímání času, s čímž souvisí víra v pokrok při dodržení zákona, Řím představil procedurální pravidla a křesťanství umožnilo fúzi řeckého, židovského a římského individualismu a zavedlo dualismus státu a církve.[4] Domnívám se, že všechny čtyři uvedené kořeny mají společný předpoklad a tím je schopnost kriticky myslet a tím předcházet nejrůznějším demagogiím. Zároveň ale samo kritické myšlení nestačí, pokud není zakotveno v jistých morálních hodnotách. V okamžiku, kdy se – byť v prostředí diskuse, morální soudy stanou zbytečnými, dochází k nerozlišování mezi „dobrým“ a „zlým“. Z pragmatického hlediska společenského pořádku se rozlišuje pouze mezi tím, co je zákonné a co je nezákonné. Náboženství jako vnitřní návod jednání jednotlivce je nahrazeno právním systémem který vymezuje vnější hranice nedovoleného, nikoli však nemorálního.[5]
Právě zde se otevírá prostor pro církve. Mám naději, že v budoucnu budou církve více slyšet v otázkách morálních, než v otázkách majetkových (jakkoli jsou pro život církve důležité). Nejde o laciné moralizování, ale odvahu vstoupit do někdy nesnadné diskuse a to nejen na „oficiální úrovni“ skrze různá prohlášení církevních představitelů, ale skrze vyučování na školách, účast v politickém životě a nebo autentické křesťanské svědectví slovem i skutkem právě tam, kde křesťané jsou. Vlastně se nejedná o nic jiného, než o Ježíšovskou výzvu být solí. Sůl rozkladu nakonec nezabrání, ale alespoň jej zpomalí. A to není málo. Zpomalit rozklad v kultuře nemyšlení je velký a nesnadný úkol a výzvou zároveň.
[1] Havel V., Slovo o slovu, http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&val=8_eseje.html&typ=HTML
[2] Bauman S., Úvahy o postmoderní době, Slon, Praha, 2006, s. 38.
[3] Postman N., Ubavit se k smrti, Mladá Fronta, Praha, 1999, s. 7.
[4] http://www.obcinst.cz/cs/evropa/Evropske-hodnoty-existuji-vubec-c1377/
[5] Brzezinsky Z., Bez kontroly, Victoria Publishing, Praha, 1993, s. 73