Všechna kázání

Nedávno se na sociálních sítích strhla diskuse okolo článku o „pastorovi kalašnikovi“, která mj. vyústila k otázce, zda je křesťanství pacifistické náboženství. Nechci komentovat onen článek, ale chci se zamyslet nad otázkou pacifismu a křesťanství. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svoji osobní zkušenost. Jsem ještě z generace, která rukovala na dva roky na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co bych dělal dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. Nic se nestalo a všechny tyto úvahy zůstaly v teoretické rovině.

Mnohem konkrétnější problémy ale řešil můj děda, který byl zapojený do atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Kdo znáte historii, víte, že ti, kdo pomáhali parašutistům, byli s celými svými rodinami popraveni. Děda a jeho rodina na rozdíl třeba od jeho sousedů v domě přežil. Vzpomínal, jak slyšel údery hlavy paní Moravcové (paní, která s se svojí rodinou také podílela na atentátu) o schody, když jí gestapo táhlo nohama napřed jak kus hadru poté, co spolkla jed při zatýkání a zemřela… Kdyby byl děda pacifista, do atentátu by se jistě nezapojil, protože se jednalo o zabití a protože přece Ježíš byl pacifista! Podobnou „špinavou práci“ by na sebe zřejmě měli vzít nekřesťané a děda by jim měl raději nabídnout „modlitební podporu“. Asi cítíte, že v tomto tvrzení je něco divného. Jiným příkladem z dějin byl německý teolog D. Bonhoeffer, který byl popraven za to, že byl součástí příprav atentátu na Hitlera. Jednal správně?

Podívejme se na tuto otázku trochu podrobněji. O Ježíši je řečeno, že je „vládce pokoje“ - Iz 9, 5. Když čteme blahoslavenství, pak vidíme poselství pokoje a míru. Křesťanům je řečeno, že mají být „činitelé pokoje“. Ježíš nikde k násilí nevyzýval, nikde ho nevyvyšoval a ani neprosazoval věci násilnou cestou. Když Petr usekl při Ježíšově zatýkání jednomu z vojáků ucho, Ježíš ho uzdravil a Petrovi řekl, ať zastrčí meč do pochvy (J 18, 11). U Lukáše ve stejném příběhu dodá, že všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Jinými slovy násilí odsuzuje. Z církevních dějin víme, že raná církev sice nebyla jednoznačně pacifistická ve své praxi, nicméně významní teologové i autoři řádů církve považovali účast na násilí a zabíjení za obtížně slučitelné s životem křesťana. (Více k tomuto tématu doporučuji vynikající studii „Teorie spravedlivé války a praxe křesťanského pacifismu jako projevy dvou vzájemně nepřevoditelných etických přístupů“ (S. H. Jarošová, Studia Theologica, č. 1. jaro 2015)

Zároveň ale v Písmu vidíme i argumenty, které pacifismus popírají. Ježíš nikde nikomu neříká, aby odešel z armády, která v jeho době na rozdíl od např. současné naší armády, často reálně bojovala.  Neříká to např. setníkovi, kterému uzdraví sluhu. Když se vojáci ptají Jana Křtitele, co mají dělat (Lk 3, 14), pak místo toho, aby jim Jan řekl, „odejděte z armády“, slyší, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte a spokojte se se svým žoldem. Učedníkům Ježíš dokonce poradí, ať si na cesty koupí meč (Lk 22, 36) Jistě jim to neříká proto, aby na někoho útočili, ale aby se v krajní nouzi bránili. Někteří tento Ježíšův příkaz vykládají pouze jako symbolický pokyn, skrze který Ježíš údajně ukazuje na stoupající nebezpečí a nenávist vůči jemu a jeho učedníkům anebo jako naplnění proroctví, že byl počten mezi bezbožníky. A bezbožníci nosili zbraně… moc se mi tyto interpretace nezdají a hlavně si nejsem jist, jak moc by tyto náznaky pochopili učedníci.

Jedním z prvních pohanů, kteří uvěřili, byl voják Kornelius. Petr mu neříká nic ve smyslu, aby ukončil svoji vojenskou živnost. Pavel píše, že ne nadarmo vláda má meč (Řím 13, 4). Ve Skutcích při ohrožení svého života, Pavel využije ochrany Římských jednotek.

Nezmiňuji texty Starého zákona, které jsou nesnadné na výklad a určitě jimi nelze obhajovat násilí. Přesto uvedu jeden a to z mudroslovné knihy Kazatel, kde čteme, že je čas pokoje i čas boje.  

Vidíme tedy argumenty pro i proti. Podívejme se na problematiku ještě jinak. Pro Boha je život posvátný, člověk život nestvořil a proto ho nesmí svévolně vzít. Ale… v etice vždy existuje výjimka a obecně platí, že jen málokdy mohu o něčem říci vždy anebo nikdy. Z takového přístupu se dokonce rodí nejrůznější fanatismy, kdy na jednom břehu je pak bezbřehý relativismus a na druhém tuhý dogmatismus. Vezměme si například lež. Platí, že nemáme lhát, ale za jistých okolností je lež přijatelná (třeba můj děda lhal, když tvrdil, že o parašutistech nic neví, někdy dětem neřeknete pravdu, abyste je ušetřili určitých informací, ke kterým ještě nedorostli atd.) Jinými slovy v etických otázkách vždy musíme brát v potaz i okolnosti toho kterého činu, čímž ale absolutně nerelativizujeme to které etické pravidlo nebo rozhodnutí.

Když tento princip vztáhneme na Ježíše a násilí, pak platí, že násilí obecně je nepřijatelné ale, pokud nastane mimořádná situace, jako např. ochrana života, zdraví a násilí použít musíme, může být násilí ospravedlnitelné. Nikoli jako normální způsob řešení konfliktu, ale jako krajní řešení. Jistě že není správné používat fyzické násilí při řešení konfliktů. Jenže když máte chránit sebe nebo druhé před agresorem, pak násilí použít někdy musíte.

Realita je, že žijeme v padlém světě a jedním ze způsobů jak bránit zlu, je násilí. Nikoli vždy, nikoli jako jediné nebo nejlepší řešení, ale jako jedno z řešení. Krajní, nehezké ale přesto řešení. Jistě, násilí je zneužitelné, ale může být i ochranou před ještě větším násilím. Někdy jsem slyšel námitku, že kdyby všichni byli pacifisté, bylo by na světě krásně. Ano, bylo by lépe, ale realita je prostě jiná.

Proto je dobře, že křesťané jsou i v armádě, u policie a v tzv. silových rezortech. Někdy musí řešit dilemata, která běžně ostatní křesťané řešit nemusí. Dilemata, na která neexistují černobílé odpovědi.  

Mám za to, že Ježíš pacifista nebyl, ale to mu nijak nebránilo, aby vedl k pokoji a k nenásilí. Pacifistické není ani křesťanství, zároveň vede k hledání cest jednoho k druhému a k poznání toho, kdo dává pokoj a kdo pokoj přináší. Toho, který nás vede do světa, kde pokoj není, nebude a který se někdy musí hájit i za cenu použití násilí.