Všechna kázání

Když přemýšlíme nad jakoukoli lidskou činností, pak zjistíme, že se odehrává v následující triádě: chaos, zákon, svoboda. Chcete-li dělat nějaký sport na trochu slušnější úrovni, pak brzo zjistíte, že se neumíte pohybovat na hřišti, že se rychle zadýcháte, že neznáte pravidla… prostě že prožíváte chaos. Proto se musíte naučit pravidla, musíte zvládnout základní pohybové návyky, musíte nabrat „fyzičku“ atd. Většinou vás učení se základům moc nebaví, ale bez určitého drilu (zákona) se vpřed směrem k tvořivosti prostě neposunete. Brzy zjistíte, že jen talent nestačí. Až po zvládnutí řádu, který dává zákon, můžete začít vymýšlet různé finesy a realizovat svoje skvělé kreativní nápady. Stejné platí ve všech oblastech lidské činnosti. Chcete krásně hrát volné variace na klavír nebo jiný hudební nástroj? Musíte cvičit stupnice a prstoklad. Asi vás to zpočátku nebude bavit, ale pokud se chcete posunout vpřed, jiná cesta nevede. Chcete překládat z cizího jazyka? Musíte projít nudným drilem učení se gramatiky. Najdou se sice i tací „překladatelé“, kteří se bez toho obejdu, výsledkem je ale paskvil. Jinými slovy chcete-li svobodu, musíte projít obdobím řádu a zákona. Pokud toto přeskočíme a budeme-li chtít příliš rychle svobodně tvořit, budeme produkovat paskvily.

Bible hovoří jak o zákoně, tak o svobodě, ale jak toto souvisí s výše popsaným? Platí triáda chaos-řád-svoboda i pro křesťanství? Domnívám se, že ano. Když uvěříme, máme v mnoha věcech chaos a je normální, že si potřebujeme leccos ujasnit. Toto se obvykle odehrává tak, že nám někdo zkušenější pomůže, že jsme ochotni učit se, co je v Písmu, jak víra souvisí s životem, že s vírou souvisí i jisté životní návyky atd. Pokud toto přeskočíme, pak generujeme zástupy „duchovních kutilů“, tedy jakýchsi samouků, kteří mají jen velmi povrchní znalosti Písma a kteří si neosvojili žádné životní návyky, které do křesťanství patří.

Zmínil jsem určité návyky. Byl to S. Peck, kdo napsal, že „duchovní růst je plný úsilí“. V podobném duchu se hovoří o duchovních disciplínách. Konkrétně to znamená, že abych hlouběji poznal Krista a jeho působení ve svém životě, potřebuji pro to něco udělat. Mám na mysli např. modlitbu, samotu, půst, pravidelné návštěvy bohoslužeb atd. Všechny uvedené oblasti jsou někdy radostí, někdy se nám do nich nechce. Nic z uvedeného není automatickou cestou k Bohu, ale může se jednat o pomoc v tom, abych skrze popsané a mnohé další disciplíny zakusil svobodu a Boží milost. Když je můj život v chaosu, k Bohu se přibližuji nesnadno. Oproti tomu řád mě nejen osvobodí před chaosem, ale vede mne ke svobodě.

Svoboda je věc, na kterou jsme velmi citliví. Neradi se necháme kýmkoli nebo čímkoli omezovat. A řád či zákon omezuje. Jenže před čím? Před špatnými návyky, rozhodnutími, povrchností a dalšími oblastmi. Zároveň pokud si některé věci díky zákonu osvojíme, přestanou nám vadit a díky nim budeme prožívat krásu svobody. Je ale smutné, pokud se pro někoho zákon stane cílem. Zákon je jen cesta. Je stejně tak smutné, když se někdo nikdy neposune z chaosu a to jen proto, že „zákon nepotřebuje“. Vidět či zakoušet výsledky práce a služby takového člověka je nepříjemné.

Mám za to, že dnes tolik populární slogan „mám v tom svobodu“ může někdy být jen zastíráním lenosti a nechutí podřídit svoji mysl, tělo ale i duchovní život jistému řádu a zákonu. Pak ale hrozí, že „mám svobodu“ vlastně neznamená nic jiného, než „mám v tom chaos a nechci to změnit“.

Proto je krásné, když se dobrovolně přijatý zákon stane směrovkou a základem ke svobodě a k tvořivosti.