Všechna kázání

KK: Štědrost a finance obecně jsou téma, o kterém se často píše v Bibli, ale v církvi se s nimi moc nesetkáme. Někdy se zdá, že jde skoro až o “tabu”, o kterém se mluvit mezi správnými křesťany nemá. Proč myslíš, že to tak je?

 

David: Je až nápadné, jak často tohle téma zmiňuje Bible. Většina Ježíšových podobenství, které se týkají Božího království, skutečně používá příměr ze světa peněz nebo ze světa businessu. To je zvláštní a ukazuje se na tom, že peníze a majetek jsou skutečně jakýmsi neurotickým bodem a znamenají pro nás víc, než jsme ochotni si  připustit. Myslím, že tohle jsou přesně důvody, proč církve o tom tématu mlčí.

 

Rádi jako křesťané dělíme svět na tzv. duchovní a neduchovní. Do duchovního světa spadají oblasti jako je modlitba, služba, nedělní chození do společenství ale zapomínáme na to, že i tzv. neduchovní svět patří Bohu.  V Bibli je tohle dělení úplně jiné - jsou věci, které spadají pod Boží vládu a věci, které nespadají pod Boží vládu a ne "duchovní" a "neduchovní". Pokud něco nespadá pod Boží vládu, tak je to prostě špatně. A to platí samozřejmě i o penězích.

 

KK: Řekl bys tedy, že jde v podstatě o až moc soukromé nebo až o “intimní” téma? Něco, co jsme zvyklí řešit sami nebo maximálně v rodině?

 

Je to určitě intimní téma, byť se tohle slovo obvykle používá v jiném kontextu. Ale je to tak. A další věc je, že to prostě nějakým způsobem hluboce souvisí s naší touhou pojistit si budoucnost anebo najít nějakou jistotu. Peníze totiž mají sílu nám zajistit budoucnost. Zároveň však taky poukazují na to, jak na tom jsme ve vztahu s Pánem Bohem.

A často se nám do téhle oblasti nechce Pána Boha vpouštět. Jednoduše proto, že by nám mohl zamíchat s našimi plány anebo by nám to ukázalo na realitu, v jaké se nacházíme a kterou vlastně ani vidět nechceme.

A proto o tom raději "trošku cudně mlčíme". Nechceme si prostě v této oblasti pustit Pána příliš k tělu. Ta představa, že nám do toho začne třeba zasahovat je pro nás trošičku děsivá.

 

KK: I přesto, že jako Češi nepatříme podle statistik mezi nejštědřejší národy, je patrné, že v posledních několika letech štědrost lidí v ČR stoupá. Vnímáš i Ty tento posun dopředu? A proč myslíš, že tomu tak je?

 

David: Taky jsem četl některé statistiky, kde se říká, že Češi jsou prý nejštědřejší z postkomunistických národů. Ve srovnání s jinými národy ale zase až tak úplně štědří nejsme.

Vzpomínám si, na příklad, že když před několika lety proběhla vlna tsunami a média psala, že bylo neuvěřitelné, co všechno Češi dokázali dát. To samé ale vidíme i teď, když jsou sbírky třeba na dětské domovy před Vánocemi. Pravidelně tam chodí obrovské dary.

 

Takže mě překvapuje, kolik Češi, i když jsme sekulární národ, dokáží dát. Ale znovu říkám, v porovnání s jinými státy (většinou s těmi západními) zase tak super štědří nejsme a to i když vezmu v potaz výši jejich a našich platů. Myslím si, že štědrost ale obecně narůstá. První důvod je podle mě to, že lidé mají jednoduše v průměru čím dál vyšší příjem. I když nárůst v dávání v souvislosti s tím není automatický, protože ne každý, kdo bohatne, je automaticky víc štědrý. Ale myslím si, že i výše zmíněné je jedním z faktorů. Ten důležitější faktor z mého pohledu je ale to, že se teď o tématu dávání a štědrosti celkově mnohem víc mluví.

 

A v neposlední řadě si myslím, že v tom taky hraje roli pocit viny. Že např. během Vánoc  člověk cítí, že tady jsou opuštění důchodci nebo opuštěné děti a cítí se tak trošku vinen, že já se mám dobře a oni tolik ne. A tak prostě nějakou tu korunu pustí.

 

Ale určitě to nejsou jenom negativní důvody. Z těch pozitivních uvedu, že lidé, když vědí, na co dávají, tak prostě dají. Někdy dávají na opuštěné kočky a psy, někdy to je na seniory a někdy to je na děti v dětských domovech.  Důležité ale je, když  vědí, na co jejich peníze jdou.

 

KK: Takže dávání roste, pokud víme, kam přesně peníze půjdou, co se s nimi stane? Napadá Tě nějaký konkrétní příklad?

 

David: Ano, přesně tak. Uvědomil jsem si to, na jednom smutném příkladu.  Nedávno, byla v Praze zavražděna dívka, která měla sen postavit domov důchodců spojený s mateřskou školou. Během několika dnů se uspořádala sbírka, kde se v krátké době vybralo přes deset milionů korun. Je v tom samozřejmě určitý sentiment (a tím nemyslím nic negativního), ale zároveň je za tím touha uskutečnit sen, který ta dívka měla - ti lidé věděli, na co dávají. A tak dali. 

 

KK: Lidé tedy potřebují spíš než obecnou potřebu vidět konkrétní smysl nebo příležitost a to je motivuje k dávání?

 

David: Přesně tak, musí v tom vidět smysl. Myslím si, že jedna z důležitých věcí je, že nám to pak dává možnost spolupodílet se na něčem vyšším/větším. 

 

KK: Když se vrátíme k růstu štědrosti, máš pocit, že stejně to funguje i v církvi? Že štědrost v posledních letech roste? Nebo spíš stagnuje? 

 

David: Nemám celkový vhled do dávání v církvích v ČR obecně. Můžu mluvit pouze z toho, co vidím, když se dívám do “střev” Církve Bratrské. Tam štědrost roste i když pomalu.

Myslím si, že měsíční dávání lidí nyní vychází na něco mezi 4-5% příjmu, kdybychom to velmi hrubě přepočítali na průměrný plat. Jinak v CB samozřejmě nevíme, kolik lidé mají platy a ani to nijak nekontrolujeme. 

 

KK: Jaký vývoj tedy vidíš v křesťanském prostředí? A z čeho, dle Tebe, vychází?

Je naše štědrost nějak deformovaná komunistickou minulostí?

 

David: Myslím si, že štědrost mezi křesťany roste a mění se k lepšímu. Nicméně i přesto je veliká část církví deformována tím, že dlouhou dobu jsme byli dotováni státem. Ano, bylo to vnuceno komunistickým režimem církvi, na druhou stranu tyto dotace církve přijímat nemusely. Je to celkově poněkud komplikovanější otázka.

 

Každopádně stále v některých sborech přetrvává myšlení, že se ti tam nahoře o nás postarají.

 

A pak je tady veliká část tzv. velkých nebo lidových církví, kde je štědrost naprosto minimální. Pro ně může být odstřihnutí od státních peněz opravdu velký šok.

 Myslím si, že je to podobné jako ve světě, že lidé obecně, jak věřící nebo nevěřící, dávají tehdy, když vědí, kam ty dary následně jdou. A já se obávám, nebo spíš vidím, že v některých církvích a v některých sborech je hospodaření s penězi nepřehledné. Není to proto, že by ty peníze někdo kradl nebo že by se obohacoval. Prostě jen není zvykem být naprosto transparentní, co se týče peněz.

 

KK: Jak tedy vnímáš postupné omezování státních dotací? Je to něco, čeho se jako denominační vedoucí obáváš nebo pro Tebe znamenají příležitost, že lidi budou tuto potřebu vidět a můžou začít dávat na konkrétní věci?

 

David: Určitě chápu smysl postupného snižování, ale celkově mi tento koncept přijde nezdravý. Zároveň ale co se ukradlo, to se má vrátit, na stranu druhou se má jet za vlastní   a to platí i o církvi Na googlu si lze vyhledat kolik které církvi přiklepl stát vzhledem k počtu členů a je to někdy divné. Prostě někteří dokázali více křičet. Nejzdravější by bylo, kdyby se státní dotace „ufikly“, ale to by byla pro některé církve konečná.

 

KK: To je celkem radikální postoj. Nebyl by to pro některé sbory začátek konce?

 

Samozřejmě by to, obzvlášť na začátku, velkou většinou sborů velmi zatřáslo. Ale církve to prostě potřebují. Dokud se tohle odtržení nestane, tak si trošku lžeme do vlastní kapsy. Vzhledem k tomu, že tenhle proces bude trvat řadu let, u některých církví to bude znamenat postupné umírání (částečně právě kvůli financím) a ta agonie se bude akorát prodlužovat. Ale jsem rád, že třeba tohle není pravda o Církvi bratrské, věřím, že ten proces zvládneme. A věřím, že tomu tak bude i u dalších církví, byť nevidím do jejich situace.

 

KK: Proč tedy máme jako Křesťané častokrát problém s dáváním a štědrostí? Je to právě proto, že nevidíme konkrétní potřeby, kam by naše dary šly, jak jsi zmiňoval? Nebo je za tím ještě něco jiného? 

 

David: Ano, jedna věc je, že nevidíme konkrétní věci, že někdy, zdůrazňuji slovo někdy, hospodářství ve sborech není děláno transparentně. Lidé potom úplně přesně nevědí, kam kolik jde. Ale myslím si, že za tím je i jiný, zcela pragmatický důvod.

 

Prostě jsme jako lidé lakomý, to je naše přirozenost. Jde o to, že je těžké peníze pustit, člověk si dovede představit, že za 100 Kč si spíš koupí oběd, než že je dá do nějaké  sborové sbírky. A další důvod souvisí s naší vírou. Jsou dvě nejcitlivější oblasti -  náš čas a naše peníze. Čistě ekonomicky: když něco dám, tak o to prostě přicházím a nemůžu si potom některé jiné věci dovolit. To je jednoduchý kalkul.  To znamená, když dám na Boží dílo, tak prostě musím nějak důvěřovat tomu, že se mi peníze nějakým způsobem vrátí nebo že se mi nevrátí, ale že i bez toho, co jsem dal, budu dál schopen žít kvalitní život. A to se dobře řekne, ale těžko se to žije. A dokud tomuto principu nevěřím, tak nedám. 

 

KK: Jak bys tedy úplně konkrétně povzbudil lidi k tomu, aby byli štědřejší? Zmínil jsi, že to začíná u Boha, souvisí to s naší vírou. Jsou nějaké praktické kroky, které můžeme dělat? Když si uvědomím, že s tím mám problém, ale chci to změnit? 

 

David: Dám úplně konkrétní příklad z našeho sboru. I přesto, že je období Covidu, myslím, že se to zatím většiny lidí moc nedotklo. Přesto ale žijí v určité nejistotě. Náš sbor je obecně dost štědrý. Brzy budou Vánoce a vyhlásila se sbírka na tzv. Andělský strom, což je pomoc dětem vězňů. Bylo neuvěřitelné, kolik se během týdne sešlo peněz. Byla to jasná akce, jasný cíl a lidé přispívají i přesto, že procházíme určitým obdobím nejistoty.

 

Nebo jiný příklad: náš sbor postavil školu v Indii, spolupodílel se na tom a dal do toho obrovské peníze, které byly od malých dárců. Nebylo to tak, že by za tím stálo několik velkých dárců, ale byli to drobní střadatelé, kteří tam po tisícikorunách naskládali hodně peněz. Nyní škola stojí. Při nárůstu případů Covidu ale učitelé přišli o práci. V Indii to není jako u nás, že by stát něco kompenzoval. Prostě mají smůlu. A tak jsme se jako sbor rozhodli, že chceme pomoct. Během jednoho týdne se celkově sešlo přes 100 000 Kč. A bylo to téměř okamžitě.

Zase to byli všechno drobní střadatelé. Takže je opravdu nesmírně důležité vědět, na čem se můžu podílet. Potom vím, že díky penězům, které dávám (byť tam sám nejsem fyzicky) jsem součástí něčeho většího, něčeho, co mě přesahuje. Člověk potřebuje žít v nějakém příběhu. A právě skrze dávání se můžeme stát součástí konkrétních příběhů.  

 

KK: To, co jsi zmínil, jsou skvělé ukázky toho, jak je konkrétně ve sborech možné zvýšit štědrost. Napadají Tě nějaké praktické kroky, které konkrétně můžu dělat já jako jedinec? Funguje tenhle princip - najít něco, co mi leží na srdci nebo co se mě nějakým způsobem dotýká i mimo dávání ve sboru?

 

David: Určitě. Je třeba hledat a nebát se. Hledat to, co mě nějakým způsobem chytne za srdce. Na příklad moje máma před nějakou dobou četla Hlas mučedníků a dotklo se jí to, že i v dnešním světě existuje v různých zemích systém otrokářství. A tak se rozhodla, že bude přispívat na vykupování těchto otroků z jedné konkrétní muslimské země. Skutečně to tak funguje, že člověk za relativně na naše poměry malou částku, může vykoupit otroka. Je neuvěřitelné, že v dnešní době stále něco takového existuje, ale opravdu je to tak. Jednoduše se jí to dotklo a teď, i přesto, že je v důchodu, pravidelně na tuto organizaci přispívá.

 

To znamená, když člověk chodí s očima otevřenýma, tak těch projektů je spousta. A jsou to skvělé projekty.

Akorát o nich často nevíme. Je ale na nás, abychom tomu šli naproti a hledali.

 

Katka. Když se vrátíme zase ke sborům, tak ty jsi zmínil, že je skvělé, když člověk může dávat na něco, co ho nějakým způsobem chytne za srdce. Myslíš si, že je principiálně správné na základě výkladu Bible dávat desátky? Nebo je podle Tebe možné na příklad část těchto peněz dávat na jiné projekty mimo místní sbor?

 

David:Všechny ty diskuze o desátcích jsou pro mě úsměvné z jednoho prostého důvodu. Když je dávat nebudete, tak zjistíte, že ten sbor si nakonec sotva zaplatí kazatele. Kazatel vám udělá “hezkou neděli”, nebo zvládne ty nejdůležitější pastorace, ale bez peněz se sbor nebude rozvíjet. Není to jenom o penězích, ale je to taky o penězích. Prostě, je to s tím spojeno zvláště v dnešní době, kdy jsme tak neuvěřitelně “busy”, prostě nemáme čas. Takže myslím, že je zcela legitimní, když jsou za některé věci ve sboru lidé placení, ať už to je pracovník mládeže nebo jiný pracovník. 

 

To znamená, že desátky jsou určitá nutnost, že je velmi moudré je dávat. Jako teolog vím, že je problematické je úplně vydedukovat z Bible, protože jsou zmíněné pouze ve Starém Zákoně, v Novém se o nich nepíše. Ale moje interpretace je taková, že desátky jsou základ. Že bychom spíš měli dávat víc než desetinu příjmu. Takže ano, osobně myslím, že desátky jsou správný princip. Ale zároveň, nebojme se dávat i víc, nad rámec desátků. U nás to někteří lidé řeší tak, že desátky dávají do sboru a to navíc dávají právě na různé projekty, jak jsem zmiňoval. Takže ano, věřím, že desátky jsou správné. 

 

KK: Jedna z posledních otázek je dneska velmi aktuální. Jsme v době, která není úplně jednoduchá. Konkrétně se bavíme v období, kdy je ČR stále celkem silně zasažená Covidem a ekonomický dopad do budoucna není jasný. Myslíš si, že i v tomto období je správné štědře dávat, i když nevíme přesně, co bude dál? Je přece zároveň důležité být moudrý a mít rezervu do budoucna. Jak najít ten správný balanc mezi zodpovědnsotí a štědrostí? 

 

David: Já bych naopak řekl, že vlastně konečně prožíváme normální dobu. Co tím myslím? Neříkám, že Covid bude stále. Ale myslím, že vždycky v dějinách byly období, které byly velmi nejisté. To, co jsme prožívali během posledních třiceti let, není normální z pohledu našich dějin. To znamená, čekat, až bude nějaká jistota, a následně čekat, že začnu být víc štědrý, je prostě irelevantní. Jistota v dějinách nikdy nebyla. My jsme žili v nenormálním období, a díky Bohu za to nenormální období. Takže nečekejme, až bude “dobře”. Pán Bůh nechce naše přebytky. To není oběť. On chce, abychom mu dávali i z našich nedostatků. Tím nechci říct, že když matka samoživitelka má tři děti, tak že musí za každou cenu dávat desátky a když nedává, tak je špatná křesťanka. Určitě ne. Jsou samozřejmě speciální případy, kdy to nejde a to samozřejmě respektuju. Všichni ale nežijeme v takhle kritických podmínkách. Takže se domnívám, že je samozřejmě moudré šetřit, neměli bychom utrácet za hlouposti, zvláště v této době, mít rezervy a být zodpovědní i v oblasti financí. Ale zároveň si myslím, že pokud to jde, tak by to nemělo mít vliv na naši štědrost. Protože kdybychom měli čekat, až budeme mít nadbytek, až bude svět v pohodě, tak se můžeme načekat dost dlouho. A může se z toho velmi snadno stát výmluva na celý život, takže dávat nebudu nebo budu dávat velmi málo.

 

KK: Zmiňoval jsi, že skrze dávání se můžeme stát součástí něčeho většího, něčeho, co nás přesahuje. V Bibli se píše, že Bůh miluje radostného dárce. Co dělat, aby pro nás dávání nebo štědrost nebyly pouze povinností, ale aby to pro nás opravdu byla radost? 

 

David: Napadá mě takový příměr ze sportu. Tam konkrétně hraje velkou roli vůle. Vždycky v tom je nějaká disciplína. Když si jdete poprvé nebo podruhé zahrát fotbal nebo zaběhat, tak je to pohoda, je to krása. Pak vás začnou bolet nohy a záda a najednou musíte zapojit vůli. Stejně je to s hudebním nástrojem. Není to tak, že si sednete ke klavíru a budete hrát árie. Musíte překonat chvíle, kdy se vám nechce cvičit stupnice. Když překonáte určité období, řekněme jakéhosi řádu a disciplíny, tak potom začnete preludovat. To znamená, ta příjemnost přichází po nějaké disciplíně. Myslím, že to tak je i s dáváním. Že asi hned ze začátku nebudeme prožívat nějakou extázi štěstí. Ale když si na to zvykneme, najednou nám to začne přinášet radost. Radost třeba z toho, když uvidíme, že naše peníze můžou přispět něčemu, co je bohulibé, co je krásné, a co někomu pomáhá. Kdy si můžu říct, ano Bůh si v tomhle tom projektu použil i mě, byť jsem tam fyzicky nebyl. 

 

KK: Takže začít hlavou a srdce bude následovat?

 

David: Ano. A někdy je ta cesta “srdce - hlava - srdce”, a někdy to je “hlava” a pak přijde “srdce”. A pak ještě jedna věc, kterou když řeknu, tak možná bude hrozně. V modlitbě někdy děkuji za to - a teď dobře poslouchejte - děkuji, že jsem bohatý, že mi Bůh dal bohatství. Asi jsou lidi bohatší než já. Netopím se v penězích, ale uvědomuju si, že opravdu mám požehnání být bohatý. Mám počítač, byt, auto.  V porovnání se zbytkem světa, i s velkou částí České republiky můžu za tohle být velmi, velmi vděčný. Někdy je dobré si toto nahlas říct a uvědomit si: “Bože, hodně jsi mi dal a proto taky můžu dávat.”