Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat. Toto je naše chlouba: Naše svědomí nám dosvědčuje, že jsme v tomto světě a zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na milost Boží. 2 Kor 3, 1 – 12
Život je bolest. Kdokoli, kdo říká něco jiného, něco prodává…
Ještě před tím, než se ponoříme do tématu, chci povědět, že skoro všechny moje výklady, které jsem měl (v poslední době Desatero), vždy vykládali text. Dnes udělám změnu, malou odbočku a budu se zabývat tématem – konkrétně utrpením.
Setkal jsem se článkem, který má titul „Sirotci vedou svět“. Ze životních příběhů nevlivnějších politiků dějin autor učinil objev, že téměř 300 z nich byli sirotci, od Alexandra Velikého, J. Caesera, Karla V. po Ludvíka XIV až po G. Washingtona, Napoleona ale i Lenina, Hitlera, Stalina a F. Castra. Je známo jak jsou důležití rodiče – což ale tito významní lidé neměli. Proč se dostali tak vysoko? Autor vyvinul teorii, podle níž nejistota vyplývající z emocionální deprivace musela v těchto lidech vyvolat touhu po moci. Toto prý platilo i o náboženských vůdcích, protože např. Mojžíš, Buddha, Mohamed, Konfucius byli též sirotky. Někdo jiný s touto teorií pracoval dál a došel k závěru, že utrpení vede v tvořivosti a proměňuje. Ale má to háček. Zatímco samo utrpení nemusí být samo o sobě tvořivé, my sami jsme jen málokdy tvořiví bez utrpení. Nebo jinak – není to utrpení, které působí, že člověk roste, ale člověk neroste bez utrpení.
Pavel stejně jako celá Bible o utrpení otevřeně píše. Jedná se o oblast, se kterou se každý musíme setkat a to jak na vlastní kůži tak skrze druhé. Jakkoli žijeme ve společnosti, kde je do jisté míry možné vyhnout se fyzickému utrpení, kde je možné jisté utrpení schovat za zdi nemocnic a různých ústavů, stejně se utrpení nevyhneme. Toto velmi dobře víme, přesto nás vždy znovu utrpení dokáže překvapit a my se ptáme otázkou proč zrovna já? A právě nad touto nesnadnou oblastí bych se chtěl dnes zamyslet.
Když se podíváme na důvody utrpení, pak v Písmu vidíme v zásadě čtyři.
První vidíme např. na příbězích Davida. David má aféru z Bat-Šebou, dopouští se smilstva a vraždy. Poté mu je prorokem Nátanem sděleno, že takto dál nemůže pokračovat. David se sice vzpamatoval, litoval toho, co udělal, ale vnesl do svojí rodiny chaos a poté i do svého kralování. Nakonec Davidovi zemře jeho první dítě. Zároveň je to tentýž David, který díky této zkušenosti píše Ž 51, kde prosí o čisté srdce, a kde se doznává ke svým nevěrnostem. Nejen zde vidíme, že jsou utrpení, které jsme si způsobili sami a v důsledku toho si neseme následky a nemůžeme z toho vinit svoje okolí.
Druhým důvodem je zrada a zlé chování lidí v mém okolí. Jer 20, 10 vyznává: Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“
Jeremiáš byl odsouzen a zostuzen za to, že svoje blízké varoval, že jim sděloval pravdu a navíc byl k tomu povolán Pánem Bohem. V této knize vidíme, jak se pere nejen s druhými, ale i s Pánem Bohem a se svým povoláním. Podobnou zkušenost měl Mojžíš, který vede svůj lid a místo vděku slyší stále dokola reptání. Nemusíme hned někoho vést, ale platí, že zrada, pomluvy, křivé obvinění, neopodstatněná ztráta důvěry od blízkých působí velká vnitřní muka.
Třetím důvodem je ztráta milované osoby. V Bibli máme příklad již zmiňovaného Davida, kterému zemře dítě a on jej dlouho oplakává, učedníky, kteří jsou smutní, když ukřižují Krista, Marii a Martu, když pláčou nad hrobem Lazara. Asi není třeba říkat, jak moc ztráta bolí a zároveň jestli máme v něčem jistotu, pak že toto musíme prožít úplně každý. Pokud se dožijeme průměrného věku, budeme pochovávat svoje prarodiče a rodiče a asi i pár blízkých.
Posledním důvodem je to, co jeden autor nazval tajemným utrpením. Příkladem budiž Job, který se nikdy nedozvěděl, proč vlastně trpí. A přiznejme, že mnohé utrpení moc logiky nedává a jakkoli otázka proč utrpení zaměstnává křesťany všech věků, odpověď na otázku proč často nezjistíme. Zvláště tváří v tvář různým genocidám, násilí a nespravedlnosti.
Prožitek utrpení
Protože jsme různí, máme různé prožívání, různé temperamenty, stejnou věc můžeme prožívat jinak. To, co někdo snadno vydrží, je pro jiného nepřekonatelný problém. Chtěl bych ukázat na čtyři aspekty prožívání utrpení, jak to popsala francouzská filozofka Simone Weilová v knize Láska k Bohu a soužení. Autorka píše o tom, že prvním aspektem je izolace. Trpící se někdy cítí sám nepochopen, vykořeněn, má pocit, že mu nikdo nerozumí. Někdy je to proto, že se od trpícího izolují i jeho blízcí, protože si s ním najednou nemají co říct nebo nevědí co si říct.
Druhým aspektem je uzavření se do sebe. Člověk přemýšlí sám nad sebou, nad svojí bolestí, řeší sám sebe, je neschopný překročit sám sebe, svoje problémy. Proto se uzavírá do sebe. S. W. tento stav popisuje tento stav i ve vztahu k Bohu: Soužení způsobuje, že se Bůh zdá nepřítomný. Během této nepřítomnosti není nic, co by se dalo milovat.
Třetím aspektem je pocit beznaděje a odsouzení. Soužení nás zatvrzuje, protože podobně jako rozpálené železo poznačí naši duši odporem a dokonce nenávistí vůči sobě a pocitem viny a znečištění. Prostě někdy se člověk cítí provinile, má pocit čím si to či ono zasloužil, proč se to muselo stát zrovna jemu.
Čtvrtým aspektem je pak hněv. Můžeme se hněvat na sebe, na druhé, na okolnosti, na Pána Boha, na ty, kdo nás měli podržet a nepodrželi, kdo dle nás naši bolest způsobili atd.
Důležitou Otázkou, ke které jsem se zatím nedostal, je, proč utrpení a hlavně jak si ho Bůh v našich životech může použít. Pokud totiž utrpení nemá smysl, potom je nesmyslný celý náš život, protože utrpení je jeho součástí.
První důvod je, že utrpení mění náš postoj k sobě sama, odstraňuje klapky na očích, které nosíme, naši někdy nerealistickou pýchu, ukazuje nám, jak jsme křehcí a zranitelní. Někdy si až v utrpení uvědomíme, kdo jsme, na povrch se vyplaví naše malá víra, lakota, hrubost, soběstřednost, sebelítost a další vlastnosti, které nám v posledku brání na cestě za Kristem.
Druhým důvodem je, že skrze utrpení se mění náš vztah k různým oblastem života, kterým jsme někdy přičítali příliš velkou důležitost. Najednou si uvědomíme, zda práce, které jsme dávali vše, je skutečně tak klíčová pro náš život, zda obrovský byt, na který ale splácíme hypotéku mnoho tisíc měsíčně na úkor třeba vztahů, rodiny nebo služby Pánu Bohu možná za to nestojí, zjišťujeme, že leccos může běžet i bez nás atd.
Třetím důvodem je, že utrpení může (ale nemusí) posílit náš vztah k Bohu. S. C. Lewis napsal, že v dobách hojnosti k nám Bůh šeptá, v dobách těžkostí na nás křičí. Je-li vše dle našich plánů, může se stát, že zaměníme Boha za dobré okolnosti a to v tom smyslu, že milujeme více to, co nám dává, než dárce samého. Někdy se nás v utrpení ptá Bůh pomyslnou otázkou: „Věříš mi proto, abych já sloužil tobě nebo aby ty jsi sloužil mě?“ Utrpení někdy odhaluje falešné zdroje naší naděje. Někdy nás utrpení vede k modlitbám tak, jak nikdy před tím.
Posledním důvodem je, že utrpení je důležitou podmínkou, pokud chceme být užiteční jiným lidem. Netvrdím, že musíme prožít vše, co druzí. Já sám nemám zkušenosti jako lékař, kterému umírají pacienti, pracovník v sociálních službách, který pracuje se seniory, matka, která se x nocí nevyspala atd. Ale díky zkušenosti s vlastním utrpením, byť jiného druhu, mohu mít s lidmi soucit. Utrpení dodává lidem moudrost, pokud ovšem utrpení zvládnou a pokud je nezatvrdí. Pavel píše: On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. 2 Kor 1, 4 – 5
Závěr
V listu Židům čteme: A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 10 – 11 Zde je doslova napsáno, že přísná pedagogika přináší ovoce spravedlnosti těm, které vycvičila. Řecké slovo gymnazdo doslova znamená cvičit nahý, trénovat. Doslova to znamená podstoupit režim cvičení, které je zaměřené na posilnění slabých částí těla a rozvoje silných. Pracujme chvíli s touto metaforou nebo obrazem, který někdo nazval Boží gymnastikou nebo Boží tělocvičnou. Když jdeme do tělocvičny, musíme se převléknout do tělocvičného úboru, v kterém často nevypadáme tak hezky jako v šatech nebo v saku. Najednou nelze jen tak něco ukrýt nebo zamaskovat. A tak vidíme metaforu, že jisté chyby našeho charakteru se dají maskovat, jenže utrpení je odkrývá, v Boží tělocvičně jsme odhaleni, leccos vylézá na povrch.
Jenže v tělocvičně jsme proto, abychom se sebou něco dělali, abychom vyvinuli tlak na některé svaly. Autor Židům píše, že přísná výchova není příjemná a užitek přináší až později. Pokud cvičíte nebo se jinak hýbete, tak asi znáte pocit, že během nebo po cvičení jste slabí a vyčerpaní a že neprožíváte příjemné pocity. Ale v konečném důsledku to přináší ovoce, pokud ale máme dobrého trenéra nebo se alespoň řídíme moudrými radami. Asi nemusím říkat, kdo je náš životní trenér, pokud si ovšem tohoto trenéra nechápe vpustit do života.
Abychom ale nekončili jen u tohoto obecného sdělení, pokusme se pojmenovat to, čím nyní procházíme, co nás trápí a zároveň se ptát co mě tím Bože učíš, co chceš, abych změnil, a kam chceš, abych se posunul. Zároveň se pokusme udělat nějaký konkrétní první krok.