Vzpomínám si na jakýsi obrázek, kde je vyobrazena mladí dívka sedící na malém ostrůvku uprostřed rozbouřeného moře. Dívka se drží kříže, pod kterým je citace Ježíšových slov neboj se, toliko věř. Pointu doufám není třeba inteligentnímu čtenáři vysvětlovat. Problém je v tom, že se i když věříme, stejně se čas od času lecčeho obáváme nebo pochybujeme. Jak tento verš ale číst? Stejná potíž je s pochybnostmi. Jak číst slova Jakuba má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí. Jk 1, 5 – 8
Nechci vykládat ani jeden z nadhozených textů, spíše se chci podívat na roli pochybností v naší víře. Někde jsem četl, že Descartovo známé „myslím tedy jsem“ bylo inspirováno Augustinovým „pochybuji, tedy jsem“. Pointa je v tom, že pochybnosti mě mohou vést k přemýšlení nad vírou nebo k promýšlení víry. Jenže nevylučuje se pochybnost s důvěrou? Když Ježíš dával za vzor víru dětí, pak jedním z aspektů dětské víry je, že o svých rodičích nepochybuje, protože jim důvěřuje. Nemá být tento příklad pro nás ve vztahu se svým nebeským otcem? Nebo je to ještě trochu jinak?
Před lety mě zaujal název knížky od T. Halíka Co je bez chvění není pevné. Nejen název, ale i obsah knihy ukazuje, že pochybnosti jsou přirozenou součástí nejen víry, ale dokonce zdravé nebo pevné víry. V podobném duchu to vnímal T. Keller, když v jedné ze svých knih napsal, že víra bez pochybností, je jak tělo bez protilátek. Zvláštní je, že to napsal člověk, který byl v mnoha ohledech příkladem pevné víry.
Když se jednoho z nejlepších českých starozákonníků prof. Hellera ptali jaká biblická postava mu je nejbližší, odpověděl: „Není to jedna postava, je jich řada, ale jsou to vesměs takoví lidé, kteří do Boží náruče klopýtali hlubinami pochybností. Lidem je dána různá cesta, někteří vstoupí do Božího království jakoby rychle, moje cesta k Bohu byla složitá a obtížná. Možná proto, abych byl blízko těm, kdo jsou na tom podobně.“ Když jsem jeho odpověď četl, říkal jsem si, jak je to možné, že mluví o pochybnostech zrovna on, který toho o Bibli tolik ví a který je hluboce věřící?
Jak to tedy je?
Máme dva dospělé syny a čím jsou starší tím častěji se mnou diskutují o své víře a popravdě řečeno stále více mi dávají zabrat. Na mnoho otázek, které mi kladou, již odpověď slyšeli a to nejen ode mě, ale i v besídce, v mládeži, v kázáních… a stejně se ptají. Pochopitelně, že jedním z důvodů je, že rozhovor je něco jiného, než frontální přednáška, nicméně hlavním důvodem je, dle mého pozorování, že roste jejich víra. Aby rostla potřebuje, aby postupně odumírala jejich dětská víra. Když byli malí, pak pravda byla to, co řekl táta nebo máma (tedy v ideálním případě). Nyní si to, co řekli „táta a máma“ a pochopitelně i mnozí další potřebují osahat, podrobit kritickému myšlení, udělat s Bohem osobní zkušenost. A to se mj. odehrává tak, že pochybují o tom, zda informace, které jsme jim předali o víře byly správné. Potřebují si je zvnitřnit, aby byli „jejich“. Jako rodič jim nikdy neodpovím ve smyslu prostě je to pravda, protože ti to říkám. Pokud bych tak odpověděl, asi by se jednalo o poslední rozhovor.
To co jsem popsal, se ale netýká jen dětí. Pokud poctivě čteme Bibli, pak občas nechápeme, pereme se s některými texty, mnohé texty nám nedávají smysl, někdy máme pocit, že to, co říká kazatel a co říká Bible je trochu jinak. Pokud nás to, co jsem popsal, vede k pochybnostem, pak vítejte v klubu! Budiž nám uklidněním, že do tohoto klubu patřili i mnohé biblické postavy, které se s Bohem hádají, kladou mu otázky, nerozumí Božím cestám a řečeno s nadpisem článku, kteří pochybují a někdy hodně. I když máme různé systematické teologie (a díky Bohu za ně), Bůh se do nich nedá uzavřít. Co s tím? Prostě se musím s tím, co nechápu, o čem pochybuji, s čím si nevím rady „porvat“. Znamená to nesklouznout k lacinému závěru, že vše je věcí perspektivy nebo dokonce že k odpovědím se nelze propracovat, stejně tak neskončit u jiného závěru „ber to vírou“. Brát něco vírou by totiž neměla být výmluva za lenost. Porvat se znamená, ptát se, hledat, modlit se, ptát se i těch, jejichž odpovědi se mi nelíbí atd.
Jiný zdroj pochybností mohou být naše zkušenosti, které porovnáváme s tím, jak si představujeme Pána Boha. Někdy Pán Bůh jedná tak, že mu nerozumíme, někdy rozumíme jen částečně a někdy porozumíme až později. Zvláště se to týká otázek spojených s utrpením, s nevyslyšenými modlitbami, časy, kdy Bůh jakoby mlčí a kde si klademe otázku vyjádřenou v jedné písni: „Kde Pane jdi, kde je moc tvoje?“ Možná známe správné odpovědi, ale ve chvílích, kdy nás nebo naše blízké svírá utrpení, tak se může otřásat i naše víra.
Boj s pochybnostmi skvěle vyjádřil papež František: „Rizikem při hledání Boha ve všech věcech je snaha všechno hned přesně vyjadřovat a s lidskou jistotou a arogancí říkat: „Bůh je zde.“ Tak nalezneme pouze boha podle svých představ. Správný postoj je augustinovské: hledat Boha, abychom jej nalezli, a nalézat jej, abychom ho neustále hledali. Hledání je často tápavé, jak to čteme v Bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno. Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět… Je třeba se pustit do dobrodružství, které tkví v tomto: hledat setkání, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal.“
Připusťme si, že naše hledání je někdy tápavé, ale to neznamená, že na něj máme rezignovat a vzdát to. Někdy to znamená se propochybovat a jít dál za Kristem. Důležité je pak ono „jít dál“, tedy navzdory tomu, že něčemu nerozumím, následovat Kristovu cestu. Nejde o to jen nebo především rozumět, ale i okusit, prožít. Některé pochybnosti jsou totiž menší díky nabytým zkušenostem.
Na začátku jsem citoval text z Jakuba a celý článek možná na někoho působil, že tento text zpochybňuji. Můžeme pochybovat, když Jakub píše, abychom nepochybovali? Můžeme. Pokud někdo řekne, že nepochybuje, nevěřím mu… spíše si kladu otázky nad jeho vírou. Chápu to tak, že pochybnosti by neměli naši víru pohltit, neměli by mít poslední slovo. Aby se tak nestalo, tak možná pro někoho paradoxně, potřebujeme… pochybovat. Pochybnosti se pak stávají protilátkami, které naše tělo, ale i náš duchovní život a náš vztah s Kristem potřebuje.
Pokud se vrátím k obrazu svých dětí, pokud si některými pochybnostmi projdou, jejich víra nebude menší, ale naopak silnější. Pokud pochybnosti odmítnou, „protože to tak říká otec“, jejich víra zůstane infantilní a zřejmě při prvním větším nárazu neobstojí. A stejné platí i o nás.
A tak bych nám všem přál pochybnosti víry vedoucí k jistotě víry.