Před nedávnem jsme s manželkou slavili 30 let od svatby. Zvláště na dnes již dospělých dětech vidím, jak strašně rychle to uteklo… Když jsme spolu byli pár let, došlo v našem manželství ke krizi. Nepamatuji si už přesně, o co šlo a vlastně bych si ani nepamatoval, že jsme tehdy nějakou krizi měli, kdybych tehdy nepřišel s nápadem, že bychom se mohli na nějakou dobu rozestěhovat. Já bych se vrátil k rodičům a manželka by zůstala v bytě. Po nějaké době, až bychom si od sebe odpočinuly, bychom se k sobě zase vrátili. V našem manželství spolu skoro o všem vedeme diskuse, tentokrát ale moje žena jakoukoli diskusi odmítla. Můj návrh byl okamžitě zamítnut s tím, že by se jednalo o můj útěk před problémy. Zůstali jsme spolu a zpětně vidím, jak to bylo dobře. S problémem jsme se porvali a jsme spolu doposud. Od té doby přišly další zápasy, ale už nikdy jsem nenavrhoval to, že odejdu. Netvrdím, že v mimořádných situacích není to, co jsem popisoval, možným dílčím řešením, ale pro nás tehdy toto řešením nebylo.
Jedním z mých problémů, se kterými jsem do manželství vstupoval, bylo, že jsem se hned na začátku manželství nerozvedl. Ano, čtete dobře. Nerozvedl…a to se svým snem o tom, jaká by manželka měla být. Ten jsem navíc miloval víc, než svoji ženu. Vlastně jsem žil v jisté formě polygamie. Jakkoliv se vede diskuse o různých formách manželství, myslím, že drtivá většina lidí tuto formu soužití v česku odmítá a to nezávisle na víře či nevíře. Já jsem v ní ale dlouho žil. Konkrétně s manželkou a snem o tom, jaká má být.
Po mnoha letech služby kazatele a mnoha vyslechnutých příbězích vím, že nejsem jediný, kdo se tohoto selhání dopouštěl. V té souvislosti mě napadají slova jednoho spisovatele, který napsal, že když stupoval do manželství, myslel si, že jeho a ženu pohromadě udrží láska. Pak zjistil, že to bylo manželství, které udrželo jejich lásku. Jedná se o aforismus, třeba je obojí, ale i tento citát mi pomohl formulovat to, co mi v manželství někdy pomohlo. Konkrétně že není cesty zpátky. Že i když budou přicházet problémy, pak je nevyřeším tím, že od manželky odejdu. A protože neodejdu, musím se lásce učit, musím na ní „makat“. Naše manželství funguje dobře, ale stále se učíme, nejde to samo.
Jenže vím, že ne vždy to takto dopadne… Slovo rozvod je běžné, zakusí ho více než 50 procent lidí v naší zemi. Nemá smysl popisovat, že rozvod je špatný, že nejvíce trpí děti, že by člověk neměl rozpojit, co Bůh spojil… to všichni tak nějak víme. Jenže v životě se neřídíme jen tím, co víme ani tím, o čem si myslíme, že je správné. Najednou se stane, že to společně dál prostě nejde. Důvodů může být mnoho. Do toho se vkrádá další otázka. Může se rozvést křesťan? Několikrát jsem se při rozhovorech dozvěděl o násilí, šikaně, přehnané žárlivosti, omezování na financích, hrubosti atd. Pro druhou stranu se situace stávala neúnosnou, ale rozvod nepřicházel v úvahu, protože ten, kdo se dopouštěl ošklivých věcí citoval Písmo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Jediný legitimní důvod rozvodu je smilstvo a tedy pokud ti dám čas od času pěstí, tak to musíš prostě vydržet. Rána pěstí není smilstvo.“ Ano, jedná se o extrém, ale přesto. Někdy nebo spíše většinou to nemusí dojít až tak daleko, a přesto se něco sekne a nejde to dál. Anděl, kterého jsme si kdysi brali už není andělem.
Kdyby existovalo nějaké universální řešení, všichni by ho znali a používali. Myslím, že se stejně jako v jiných oblastech pohybujeme ve dvou extrémech. Prvním je ten, že příliš rychle prcháme od problémů a když přijde první větší krize, pak rozvod je řešením. Druhým extrémem je, že rozvod není možný nikdy za žádných okolností. Proto stejně jako u jiných etických otázek nikdy nepaušalizujme. Konkrétně to znamená, když se nás někdo zeptá, jak to je, pak odpověď můžeme dát až poté, co slyšíme konkrétní životní příběh, když známe okolnosti. Tím nijak nerelativizuji Boží slovo, věřím, že co spojil Pán Bůh, člověk nemá rozpojovat, že o manželství je třeba bojovat, ale nežijeme v ideálním světě. Náš svět a my spolu s ním jsme postiženi hříchem, který se odráží i nebo možná především do vztahů.
Dovolím si v několika větách napsat pár myšlenek, co s tím, když to neklape a když hrozí rozvod s tím, že znovu opakuji, že neexistuje universální know-how.
Velmi (skoro vždy) se mi stávalo, že když nastal problém, nebyla úplně vůle ho řešit společně s někým třetím. Zdůrazňuji slova společně s někým třetím. Konkrétně to znamenalo, že pro radu přišla jen manželka nebo manžel. Jenže to je málo. Pokud problémy překročí jistou hranici, je nezbytné párová terapie nebo méně vznešeně řečeno, rozhovor obou dvou partnerů s někým třetím, s kterým oba musí souhlasit.
S tím ale souvisí další věc. Zpětně vidím, že jsem se někdy dopustil chyb, protož jsem vycházel pouze z informací z jedné strany. Ty byly jasné, často velmi emotivně podbarvené atd. Moje obrovská chyba byla, že jsem se nechal přesvědčit a začal jednat. Pokut to jen trochu jde, musíte vyslechnout obě strany nebo alespoň dát jasný signál, že chcete slyšet obě strany. V právu se tomu říká Audiatur et altera pars, ale platí to nejen u soudu.
Obecně ve vztazích platí, že bych měl začít přemýšlení, co mohu změnit u sebe. Příliš často jsem slyšel argument typu „až se změní on/ona“, bude lépe… může být, ale častěji platí, že se budu muset změnit i já.
Možná ještě jedna myšlenka, kterou jistě znáte – když dojde k nesrovnalostem, hádkám, nikdy do toho nevtahujete svoje děti, nedělejte z nich rukojmí, nesnažte se je získat proti partnerovi.
Jistě by se o tomto dalo psát mnohem více, ale chci se podívat na ještě jeden rozměr. Existuje nějaký legitimní důvod pro rozvod? Pokud vím, Ježíš uvádí jako důvod smilstvo, zároveň kdybychom tento text brali úplně doslova, pak je to pouze manžel, kdo se z tohoto důvodu může rozvést… Explicitně v Bibli žádný výčet důvodů k rozvodu není. V obecnějším smyslu bychom mohli říci, že manželství je smlouva a že pokud někdo smlouvu opakovaně a hrubě porušuje (a to je nejen kvůli smilstvu), pak je důvod z této smlouvy vystoupit. Reformátoři (Luther, Kalvín, Bucer) byli ochotni uznat důvod k rozvodu tam, kde se objevuje neúnosně kruté fyzické a psychické násilí. Mám za to, že pokud dochází k násilí, alkoholismu, opakované nevěře, gamblerství, šikaně, drogové závislosti atd., když chování partnera ohrožuje nejen mě, ale i rodinu, je to důvod k rozvodu.
Zároveň je nesmírně důležité, aby církev dokázala být lidem, kteří touto periodou života prochází, být nablízku, aby nestigmatizovala a zároveň pokud dojde třeba k domácímu násilí, aby se nebála zastat se. Někdy je dobře říci, že nic není černobílé, někdy ale něco černobílé je a toto rčení je jen zástěrkou za naši zbabělost zastat se slabšího.
Závěrem – je možný sňatek rozvedených? Dovolím si citovat z věrouky naší církve: Rozvod a následný sňatek je hříchem, pokud ho člověk zneužívá k útěku před věrností a zodpovědností vůči svému manželskému partnerovi (Mt 19,3–9; L 16,18). Rozvod v důsledku vlastního hříchu vyžaduje pokání. S lacinou milostí se před Bohem nedá kalkulovat (Mt 3,8), ale kde je opravdové pokání, tam je úplné odpuštění (1J 1,8–10; Iz 43,25; Žd 10,17). Ovoce takového pokání se projevuje ochotou zůstat svobodným nebo se smířit s původním partnerem (1K 7,11). Nekající neoddáváme. Nevylučujeme však ani tu možnost, že kající strana po čase obdrží z milosti Boží příležitost k novému začátku v novém manželství.
Moc bych si přál, aby tento článek byl tím, který Proboha zařadí mezi nejzbytečnější a nejnepotřebnější, ne snad kvůli tomu, jak je napsán, ale kvůli tomu, že ho nikdo nebude potřebovat. Ale mám obavy, že se tak nestane…