Přečtěme si příběh, který se odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová revoluce, která v konečném důsledku měla na svědomí milióny lidských životů.
V říjnu 1918 měla Ruská pravoslavná církev koncil, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou…B. Menning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje, že „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. A. DeMello, jiný křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.)
Když hovořím s lidmi o jejich zápasech potom se mimo hezkých a povzbuzujících věcí setkávám i s oblastmi jako náběh na syndrom vyhoření, nevěra, bolest ze smrti blízké osoby, pocit opuštěnosti Pánem Bohem, strach z nemoci, chaos v životě, pocit zmaru, zneužívání…atd. Oblasti, jako styl zpěvu v církvi, jak se oblékat v neděli do sboru, délka kázání a jiné podobné „problémy“ se mnou skutečně nikdo řešit nechtěl, a pokud ano, potom jen okrajově. Důvod bude pravděpodobně v tom, že skutečný život je přece jenom o jiných oblastech, než např. o hudbě nebo oblékání. Prosím, aby mi bylo rozuměno – nechci tím tvrdit, že na vnějších projevech nezáleží! Záleží, protože žijeme na zemi. Problémem je, když se tyto oblasti stanou tím, co církev začne řešit nejvíce. Takto se totiž vytváří rozpolcené chápání světa a církve. Konkrétně je to pocit, že se v církvi řeší věci „duchovní“ a v normálním životě věci „normální“. Řešit délku modliteb, styl kázání, problematiku každodenního čtení Písma atd. náleží v naznačeném rozpolceném konceptu „světu duchovnímu“ – tedy církvi popř. církevním profesionálům. Se zbytkem života, jako např. odvod daní, sexualita, způsob odpočinku, hospodaření s penězi, otázka vzhledu, výchova dětí, otázka identity atd. si nějak musíme poradit sami. Jenže realitou je, že onen zbytek je to, čím v životě žijeme a čím žije většina lidí kolem nás.
Možná na nás příklad uvedený na začátku tohoto článku působil bláznivě. Zcela jistě si klademe otázku jak mohla být církev tak zaslepená, že se zabývala tak malichernou otázkou, jakou je barva komže, když začínala revoluce. Proč neřešila spíš jak jako církev obstát v narůstajícím společenském tlaku? Jenže když se podíváme na dnešní církev, možná někdy vypadá stejně bláznivě. Ve stále silněji rostoucím společenském tlaku, který směřuje proti Božím věcem se (možná) zabýváme i my otázkami poněkud podružnými, které jsou snad zajímavé pro lidi uvnitř církve, ale které nejsou příliš použitelné do každodenního života. Možná, že určitá neochota řešit skutečně palčivé problémy plyne z podvědomého strachu, že sice známe otázky, ale neznáme odpovědi.
Když popisuji naznačený problém, potom je potřeba ukázat i na řešení. Mám za to, že jedním z řešení je znovu promýšlet témata, o kterých máme hovořit, o kterých v církvi vyučujeme. Začtěme se do slov R. Rohra
„Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili. Dnes se tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Svět se mění příliš rychle, než aby s ním tito „křesloví“ teologové mohli držet krok.“[1]
R. Rohr dobře vystihuje, jak se dnes mnozí dívají na teologii a na křesťanství vůbec – jako na něco, co nemá s životem a z realitou jako takovou nic moc společného.
Začal jsem tento článek tragikomickou zkušeností z jakéhosi koncilu, který proběhl před dnes již skoro sto lety. Možná za dalších sto let budou naši pravnuci číst zápisy z konferencí nebo z členských schůzí našich sborů. Z hodin dějepisu potom budou vědět kde se nacházela a čím procházela naše společnost a budou si ťukat na čelo nad svými pradědy s komentářem – jak mohli být tak slepí, že řešili podobné věci…
Nebo si ťukat na čelo nebudou a řeknou si – je skvělé, jak dokázali reagovat na dobu, v které žili a muselo to být krásné být v takovém sboru či církvi, která umožnila se takto otevřeně a beze strachu ptát.
Co řeknou, do velké míry záleží na nás… zda najdeme odvahu hledat odpovědi na otázky, které jsou skutečně otázkami a ne uměle vytvořenými problémy.