První emoce v Bibli a svědomí

Jedna z prvních emocí popsaných v Bibli je stud. Poté co Adam a Eva zhřeší, začnou se stydět a vyrobí si provizorní šaty. Podobný příběh se od té doby opakuje v různých obměnách až do dnešní doby. Poté co zhřešíme, obyčejně se ozve svědomí, zastydíme se a zároveň se snažíme svůj stud nějak zakrýt. Děláme to poněkud sofistikovaněji než skrze fíkové listy, ale děláme to. Jiná věc je, že se někdy ani stydět nezačneme… 

Jedním z pomyslných fíkových listů je, že se začneme skrývat za tvrzení, že to či ono jsme sice udělali, ale nemohli jsme jinak, protože jsme skutek vykonali v něčím jménu. Jinými slovy někdo jiný je za moje chování zodpovědný.

Ve jménu…

Příkladem je konflikt na Ukrajině. Každý den jsme svědky genocidy ukrajinského národa a proto bychom čekali, že Putin svoji agresi zastaví. Jenže nezastaví, protože to, co se na Ukrajině děje, je konáno „ve jménu“ ochrany Donbasu, vyčištění Ukrajiny od nacistů, ochrany tradičních křesťanských hodnot před prohnilým Západem, ve jménu ruského lidu atd. Podobné hloupé argumenty používají všichni diktátoři a demagogové. Třeba dodat, že to funguje. Z lidí tyto a podobné argumenty totiž snímají pocity viny, odlehčují jejich svědomí a tím nahrazují fíkové listy, kterými svoji vinu zakrývali naši prarodiče. Za normálních okolností by člověk nezabíjel, nedrancoval, neznásilňoval, ale když to dělá ve jménu něčeho většího, pak se z něj stává všehoschopná bestie.

Možná namítneme, že výše popisované je zajímavé, ale nás se to netýká, protože se žádných velkých excesů nedopouštíme. Zřejmě ne, ale problém se dotýká i nás, byť trochu jinak.

Uvedu devět způsobů, jak potlačit svědomí, aby nás neznepokojovalo. Každý z uvedených způsobů je velmi dobře použitelný jak ve světě, tak v církvi a každý je, žel, více či méně používán. Smyslem toho, co budu popisovat je, že pojmenované oblasti mohou (a nemusí) ztrácet svoji moc.

Devět rad jak umlčet svědomí

Opakování hříchu

Když se novináři ptali komunistických bachařů, zda něco cítili, když bili vězně, pak ti odpovídali, že k prvním fackám se museli nutit, pak jim to přestalo vadit. Jenže se nemusí jednat jen o tak křiklavé věci, jako je fyzické násilí. Vadí první zalhání, první pomluva, první hrubé slovo. Podruhé zjišťujeme, že to jde snáze a pak snáze atd. Člověk si zvykne skutečně na všechno včetně hříchu. Pokud něco dlouhodobě opakujeme, stane se to naší součástí a už si to ani neuvědomíme. Postupně si vypěstujeme jistou imunitu, a co je druhým okolo nás jasné, my sami už o sobě nejsme schopni vnímat. Byl jsem v jedné rodině svědkem neustálého sarkasmu manžela vůči manželce. Bylo to velmi nepříjemné, manželku to bolelo, ale dotyčný svoje hloupé vtípky už dávno přestal vnímat. Na začátku se manželka bránila, pak to vzdala…

Hledání ospravedlnění u druhých

Někteří lidé se s hříchem a výčitkami svědomí vyrovnávají tak, že hledají někoho, kdo by jim jejich chování ospravedlnil, nesprávně se tomu říká, kdo by je pochopil. A až takového člověka najdou, získají pocit, že vlastně nic špatného neudělali. Určitě je třeba pochopit, ale to není stejné jako souhlasit se špatnými věcmi. Někdy se stává, že ve skutečnosti nehledáme moudrou radu, nový směr, ale nějakého kývače. Pokud jsme dostatečně vytrvalí, vždy si nakonec někoho najdeme, jenže výsledkem není nalezení pravdy, ale jen potvrzení toho, co chceme slyšet a uchlácholení svého svědomí.

Racionalizace

Možná jste slyšeli, že vysvětlit se dá všechno. Jak jsem uvedl na začátku článku, nakonec i ukrajinská genocida se dá vysvětlit. Sice jen těm, kteří jsou na určité argumenty ochotní přistoupit a některé naopak vytěsnit. Zároveň vysvětlíte všechno, třeba i že země je placatá. Zároveň se dá vysvětli, že nemohu být věrný svojí manželce, protože si sexuálně nesedneme, nemohu platit daně, protože nutně potřebuji peníze, nemohu mluvit pravdu, protože by mi to komplikovalo byznys, nemohu chodit do sboru, protože si o víkendu potřebuji odpočinout… atd. Na všechno existuje nějaké protože a pokud si ho chci najít, najdu si ho a svědomí uspím.

Návykové látky

Zde si možná říkáte, že tento bod na stránky časopisu Brána nepatří. Asi si nepícháme pervitin či heroin, ale mezi návykové látky patří i alkohol, který je v naších kruzích tolerován. Je to v pořádku pokud ho užíváme moudře, alkohol nevymyslel ďábel. Zároveň je třeba si uvědomit, že to, co bych normálně neřekl, pod vlivem řeknu. Slyšel jsem svědectví z jakési sborové dovolené, kde se část sestersko-bratrského osazenstva dostala pod vlivem alkoholu do patřičné nálady a kdosi ostatním vyzradil velmi osobní informace o nepřítomném člověku. Normálně by to neřekl, ale pod vlivem se rozvazuje jazyk. Byla z toho obrovská bolest, která se táhne několik měsíců. Pozor na alkohol, uspává svědomí.

Nenazývání věcí pravým jménem

Hřích je hřích, selhání je selhání a aby mi mohlo být odpuštěno a aby došlo k nápravě, je třeba věci pojmenovat. Jenže někdy jsme svědky zajímavých posunů. Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou se uvolnit od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu atd. Ano, pravda bolí, ale má schopnost probudit naše svědomí a následně se pokusit věci začít měnit. Pokud žijeme v jakémsi přeludu, svědomí je sice uchlácholené, ale nemůžeme očekávat změnu. Jistě že je třeba pravdu sdělovat citlivě a v lásce, ale to nic nemění na potřebě pravdu sdělit nebo si jí připustit.

Odklon od Pána Boha

Poté, co jsme uvěřili a přijali Ducha svatého, jsme na některé oblasti života ještě citlivější. Nemáme jako křesťané žít v jakémsi konstantním vyšinutí, ale jednoduše tak, aby se náš život líbil Pánu Bohu. Zároveň nechceme dělat to, co se mu nelíbí. Proto se modlíme za Boží vedení a citlivost na jeho hlas. Zároveň si přiznejme, že hřešit nám nedělá až takový problém. Někdy totiž prožíváme něco podobného, co prožíval Hurvínek, když si stěžoval Spejblovi, když se mu něco nedařilo. Spejbl mu radí: „Hurvajs, musíš si umět poručit.“ Hurvínek mu na to odpovídá: „Což o to taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Jakoby Hurvínek četl Řím 7 kde Pavel napsal: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ Jak Hurvínek tak Pavel říkají, že si sice poručí, že vědí co je správné, ale vykonat to někdy nedokáží. Jinými slovy problém není v neznalosti, ale ve vůli nebo ve skutečné touze něco změnit, žít podle toho, co se líbí Pánu Bohu. Řešením pak je nevzdat svůj zápas za posvěcení, nebo naopak svůj boj vzdát. Zaujmout postoj Bože dej mi pokoj, přestaň mě řešit. Pokud k tomu dojde, citlivost na Boží vedení se postupně ztrácí a Duchem oživené svědomí planí.

Předuchovnělost

Nezapomenu na rozhovor, v kterém se řešila nevěra. Po dlouhém rozhovoru mě uzemnil argument, že ten, kdo se dopouštěl nevěry, musí počkat na Boží hlas a až poté co mu Bůh sdělí, co má dělat, udělá to. Krásně duchovní ne? Co je krásnějšího, než čekat na Boží hlas? Problém byl v tom, že v tomto a mnoha dalších případech je tzv. čekání na Boží hlas výsměchem Pánu Bohu. Bůh totiž leccos již řekl a asi není třeba psát kde. Dalším „superduchovním“ žargonem je počkejme, až co řekne Duch svatý. Na jednu stranu nelze nesouhlasit, na stranu druhou čekání na hlas Ducha svatého nemá nahradit elementární moudrost ani naši zodpovědnost za to které rozhodnutí.

Účel světí prostředky

Existují oblasti či rozhodnutí, která bychom za normálních okolností nedělali nebo je alespoň dělat nechceme. Normálně nechceme pomlouvat, ale mám pocit, co když pomluvou pomohu, aby se v našem sboru vyřešili některé problémy a aby se na někoho provalila jeho selhání? Víme, že kazatelnu nesmíme zneužít k vyřizování si účtů a že nedělní kázání konáme proto, abychom zvěstovali Krista, ale kdy jindy veřejně pojmenovat něčí hřích? Vím, že bych neměl pro svoje dítě využívat protekce, ale Pán Bůh ho tak moc obdaroval a skrze normální způsoby se na školu prostě nedostane.  Asi víte, kam mířím. Na jednu stranu vím, na stranu druhou mám před sebou nějaký „vyšší princip“, bohulibý cíl a abych ho dosáhl, volím nepovolené prostředky. Svědomí sice štípne, Pánu Bohu se to nelíbí, ale účel je účel a když je dobrý…

Co s tím?

Jedna ze základních pouček homiletiky (nauka o kázání) je, že kulisy se změnili, ale člověk a Pán Bůh nikoli. Proto můžeme Písmo vykládat i dnes. Začal jsem tento článek příběhem prvních lidí a jejich snahou poté co zhřešili, se skrýt. Pokusil jsem se ukázat devět druhů současných fíkových listů nebo chcete-li způsobů, jak se před Pánem Bohem promlouvajícím skrze svědomí skrýváme dnes. Není to hezký výčet, zároveň je nadějí, že to, co jsme schopni a ochotni pojmenovat můžeme následně změnit. Co nepojmenujeme jako by neexistovalo. Jenže ani pojmenování problému není zárukou změny. Je jen prvním krokem. Jak udělat druhý krok? Jak obživit svoje svědomí? Citlivost na Boží hlas?

Jedním z nebezpečí křesťanského prostředí je navozování chronického pocitu viny. V takovémto prostředí už jen to, že necítím vinu, je vina. Takovýto postoj má blízko k úzkosti, perfekcionismu, snaze úzkostlivě dbát na to, jak se jevím před ostatními, kteří by mě mohli prokouknout. Tento postoj připomíná bohatého mládence nebo staršího bratra. Oba o sobě tvrdili, že jsou téměř dokonalí. Připomínali muže v následujícím příběhu, který přišel do ordinace a řekl: „Pane doktore, neustále mě bolí hlava, předepíšete mi něco proti tomu? Ano, řekl lékař, ale nejdříve vám položím několik otázek. Povězte mi, pijete hodně alkoholu? Alkohol, odvětil muž pohoršeně, s takovým hnusem nemám nic společného. A co kouření? Kouření nesnáším, tabáku jsem se v životě ani nedotkl. Promiňte, že se vás ptám, ale – znáte to, jak to s námi chlapy někdy je – užíváte si někdy v noci? Samozřejmě že ne. Za koho mě máte? Chodím spát nejpozději v deset. Povězte mi, řekl lékař, ta bolest hlavy, která vás trápí – je to taková ostrá, vystřelující bolest? Přesně tak, odpověděl muž. Je to tak je říkáte: ostrá, vystřelující bolest. Drahý pane, pak je to jednoduché. Máte svatozář moc natěsno. Stačí si ji trochu povolit.“

Tento příběh nemá relativizovat hřích ani zlehčovat něčí úsilí o svatost. Jen ukazuje na to, že s našimi ideály to není vždy, tak jak bychom si přáli. Možná je to i proto, že kdyby se nám je podařilo všechny uskutečnit, nebylo by s námi k vydržení. Řešením pak je to, co popisuje Pavel ve výkřiku v Římanům 7: „Bídný já člověk, kdo mě vysvobodí!“  Podobná slova nevolí člověk, který má vše pod kontrolou. Možná jste se někdy potkali s Anonymními alkoholiky, organizací, která léčí lidi závislé na alkoholu. Jejich první teze zní: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.“ Zajímavé je, že to říkají i ti, kdo už velmi dlouho nepijí… Vědí totiž, že potenciál pít v nich bude až do smrti. Stejné je to s hříchem. Pokud si nepřiznáme, že jsme „anonymní hříšníci“, budeme stále dokola používat v článku popsané fíkové listy a to, že jsem je popsal, nám nepomůže.

 

Psal jsem o chronickém pocitu viny, který není správný, jenže existuje i legitimní pocit viny, který probouzí naše svědomí. Pavel nepíše přímo o svědomí a vině, ale o zármutku: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“ 2 Kor 7, 10 – 11

 

Pokud nechceme, aby nám svědomí neobrostlo hroší kůží, pak řešením je pokání. Protože o pokání bylo napsáno a vyřčeno mnoho, uzavřu jednou mě blízkou modlitbou.

 

„Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, i když ztrácím naději. Miluji, i když nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, přesto že předstírám. Aristoteles říkám, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“

Možná vaše slabost není pivo, ale něco jiného. A žít z milosti, oživit svědomí znamená toto si přiznat a dát to do Božího světla…