Všechna kázání

Představte si následující situaci. Je půlnoc, vracíte se autem domů a jdete přes obec, která je dlouhá 20 metrů. Silnice je osvětlená, rovná a zcela přehledná. Jedete rychlostí 80 km v hodině. Víte, že v obci se má jezdit padesátkou, ale vzhledem k přehlednosti a noční hodině zabrzdíte jen na 60 km v hodině a obcí projedete. Nyní si představte jiný scénář. Stejná obec, stejná noční hodina, jen jediný rozdíl. Na konci obce stojí policejní hlídka, která nejen pomáhá a chrání, ale k tomu i měří rychlost. Jsem si téměř jistý, že obcí projedete rychlostí 50 km v hodině. Proč? Protože se bojíte pokuty.

Vím, že mnoho vzorných čtenářů nepochybně jezdí podle předpisů vždy a všude, ale najdou se i tací, kteří by jednali tak, jak jsem popsal. Já sám celkem pravidla dodržuji, ale když je někde policejní hlídka nebo radar, dávám si mnohem větší pozor. Proč? Prostě se bojím trestu v podobě pokuty. Jinými slovy to, co nás motivuje dělat věci správně, není jen láska, uvědomělost, vysoké morální standardy, víra, ale i strach. Neměla by to být jediná motivace, určitě ne hlavní motivace, ale nenalhávejme si, že někdy není strach tím, co nás popohání a motivuje. Třeba právě strach z trestu v podobě pokuty. Kdybych se nebál pokuty, že když neodvedu včas daně, asi bych do odkládal. Důvodem by nebylo okrádání státu, ale to, co mě nebaví a co se mi nelíbí mám tendenci odkládat. A není to jen finanční postih.

Jenže ono se nejedná jen o vztah ke státu. Trest v různé podobě funguje ve škole, ve výchově, v práci atd. Pokud člověk kašle na školu, trest se dostaví nejen ve známkách, ale třeba v tom, že se nedostane na vyšší stupeň školy. Nemusíme být zastánci tělesných trestů, ale pokud vaše dítě zlobí, nějaké hranice mu nastavit musíte. Ne proto, že ho nemáte rádi, ale proto, že ho máte rádi, a proto ho chráníte před sebou samým anebo proto, že chráníte jeho okolí. Dítě tyto hranice nebude vždy rádo akceptovat navzdory některým moderním trendům tvrdícím, že když mu vše vysvětlíte, tak rádo hranice přijme. Možná někdy ano, ale často ne. Jistě je třeba vysvětlovat, ale někdy se zapomíná s lidským srdcem, které přirozeně lne ke zlému. Pokud budete chodit do práce až když na to budete mít náladu, dostaví se následky, které zřejmě nebudou moc příjemné. Možná se jim nebude říkat trest, ale „penalizace“, „stržení platu“, ale o co jiného, než o trest se jedná?  

Jinými slovy trest je běžnou součástí života a v mnoha ohledech nás chrání. Otázka je, zda nás trestá Bůh a jak se Boží trest spojuje s Boží láskou. Ponechme hned na začátku nesmyslnou tezi o „Bohu starého a Nového zákona“. Je jen jeden trojjediný Bůh od začátku dějin do současnosti. Je to navíc Starý zákon, který popisuje Boha jako žárlivě a vášnivě milujícího a zároveň jako trestajícího. To jen my se snažíme tyto dva póly nějak logicky vysvětlit, smířit, nějak Boha obhájit, ale tím některé texty z Písma vymazáváme a děláme, že tam nejsou. Jenže ony tam prostě jsou! Vášnivý milenec ale i trestající Otec.

Proto někteří jsou příliš rychle do Nového zákona s tím, že tam je konečně ten „hodný Bůh“, který se zjevil v Kristu, který blahoskloně přehlíží, když si člověk dělá, co chce. Hlavně když jsou jeho děti šťastné a rozpustile si dělají co chtějí! Důležité je, „že to tak cítí“. O štěstí a naši spokojenost jde přece především ne?

Ano, Ježíš se ukazuje jako nesmírně citlivý, milující, obětující, ale zároveň pronáší výroky o skřípění zubů, uvržení do temnot, uvržení na oheň atd. To není středověk, to je Ježíš! Některé jeho výroky bychom si v dnešní korektní době možná ani nedovolil vyslovit nahlas. Já vím, že mi namítnete, že je to třeba všechno vidět v kontextu! Leccos jsem přečetl a studoval a tyto námitky velmi dobře znám. Moje odpověď je, že Bibli většinou čtou lidé, kteří tento kontext neznají, a proto není divu, že jsou někdy nad některými Ježíšovými výroky překvapeni. A i když Ježíšovy výroky čteme v kontextu, občas jsou hodně varující, tvrdá a moc nekorespondují s vysmátým chlapíkem z různých filmů o Ježíši.  Navíc si všimněme, že na jednu stranu je Ježíšova láska bezpodmínečná, zároveň jak číst Ježíšova slova kdo mě miluje ten zachovává moje přikázání (J 14, 21)? Prosím, nezkoušejte na mě teologické kličky, že láska přirozeně vede k zachovávání přikázání… jasné, že kdo miluje Pána Boha, chce se mu líbit, ale znáte to z vlastní zkušenosti. Zpíváte o Boží lásce a druhý den… nebudu to raději popisovat, ale prostě někdy se nám nedaří, byť milujeme. Jen nás ty „proudy Boží lásky“ někdy ne a ne motivovat.

Jak z toho ven? Co kdybychom se nesnažili přemýšlet buď anebo ale obojí. Bůh nás miluje nepodmíněně, to ale nevylučuje, že od nás něco očekává. Tak to ale přece v lásce má být? Vy od těch, které milujete nic neočekáváte? Samozřejmě že očekáváte!

 

Miluje nás vášnivě, ale někdy trestá. Třeba tím, že nás nechá nést důsledky našich hloupých rozhodnutí nebo že nás zastaví i skrze bolest. Mohl by zasáhnout, ale neudělá to. Dost dobře nelze jen tak minou slova: Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. (Žd 12, 6). Zde ale pozor! Slovo trestá neznamená mstít se. Pokud vás rodiče, trenéři, učitelé moudře za něco někdy trestali místo toho, aby dělali, že se nic nestalo, možná jste jim dnes vděční. Jsem dalek, abych někomu v konkrétní bolesti řekl „a za to tě Pán Bůh trestá“. Stejně tak není pravda, že každá bolest, utrpení nemoc je Božím trestem. Absolutně ne! Jen chci napsat, že i trest je někdy součástí Boží výchovy. Jak přesně nevím, ale dost dobře nemohu i tento aspekt z Pásma vymazat.

 

Netvrdím, že trest by měl být hlavní motivační pobídkou. Absolutně ne! Stojím si za tím, že to má být láska k Pánu Bohu, zvnitřnění si jeho přikázání, ale žijeme v padlém světě a i trest je jeho součástí. Až jednou, kdy budeme s Kristem, trest již nebude třeba. Tedy nevynechávejme z Písma některé nesnadné texty, které se nám nehodí do naší teologie a nesnažme se dávat Boží lásku a trest do protikladu. Jde to ruku v ruce a nijak se to neruší.