Revoluční přístup k ženám
Slovo revoluční může znít přehnaně do chvíle, kdy zjistíme, jak se na ženy dívala židovská kultura. V judaismu ženy nemohly svědčit u soudu, když se narodil syn, tak se oslavovalo, ne tak když se narodila dcera. Ženy se mohli účastnit jen první části bohoslužeb v synagoze, ale museli přihlížet na balkóně. Dochovala se stará židovská děkovná modlitbu, která zněla: „Bože, děkuji ti, že jsi mě nestvořil jako neobřezance, otroka a ženu.“
V takto nastavené společnosti Ježíš svým přístupem k ženám šokuje. Když Marie sedí u jeho nohou naštve Martu protože dělá úkon, který byl určený výhradě mužům, kteří se učili od svého rabína. Podobné je řečeno o Pavlovi, který sedal u nohou Gamaliela. Učedníci jsou pohoršeni, když si Ježíš povídá o samotě se ženou – Samařankou. První svědkové zmrtvýchvstání jsou ženy a tímto se stávají apoštoly apoštolů. V Ježíšových stopách ale jde i Pavel. Na konci listu Římanům je z 27 jmen 9 ženských. Teolog C. S. Cowles to komentuje: „Historici neznají podobný antický seznam pozdravů, který by dával ženám takto prominentní postavení.“ Uveďme si alespoň dvě z nich – Priscilu, která vyučila Apolla a pak Júnii, o které se píše, že byla významná mezi apoštoly. Hlavní úlohou žen, které Pavel zmiňuje, zajisté nebylo mužů vařit a prát, ale spolu s muži kázat evangelium a zakládat sbory.
Vliv kultury a situace sborů
Přes to, co jsem popsal, si nelze nevšimnout, některých zvláštních výroků ohledně žen. Představme si, že slyšíte následující kázání: „Milé sestry pro vás se nehodí zdobit se, splétat si vlasy, ověšovat se zlatem a střídat oděvy (1 P 3, 3). Máte se mužům podřizovat a pokud nevíte jak, zde je upřesnění - tak jako Sára poslouchala Abrahama a nazvala ho pánem (1 P 3, 6). Ve shromáždění mlčte, a podřizujte se, protože to říká Zákon (1 Kor 14, 32) Pokud jste zvídavé, je pro vás řešení: Zeptejte se manžela, ale až doma. (1 Kor 14, 35). Jestliže si nezahalujete hlavu, ostříhejte se. Nechcete-li se ostříhat, hlavu si zahalte. (1 Kor 11, 6) Mužovo poučování přijímejte mlčky s veškerou podřízeností“ (1 Tim 2, 11). Nesmíte vyučovat muže, abyste nad nimi nezískali moc. (1 Tim 2, 12). A žádné obezličky, že to platí jen na neděli! Součástí církve je i mládež, smíšené skupinky, teologické školy a další uskupení, kde učí ženy muže duchovním pravdám. Jediná výjimka je, když budete učit jiné ženy.“
Nedělám si legraci, jen dotahuji ad absurdum doslovné čtení Bible, bez přihlédnutí ke kultuře a celkovému kontextu Písma.
Co ale s tím? Pavel a další psali uvedené výzvy buď do specifické situace místních sborů nebo v něčem akceptovali kulturu své doby. Zároveň tam, kde byla kultura proti duchu evangelia, tam se proti ní stavěli. Proto muži oproti (nejen) tehdejším kulturním zvyklostem mají být svým ženám věrní, mají se za ně obětovat, nemají k nim být hrubí atd. Jenže kultura se mění a my si musíme položit otázku, jak neměnné evangelium přinášet do měnící se doby, novými způsoby.
Dvojí přístup k výkladu Písma
Zásadní problém při diskusi o ženách v církvi vnímám nikoli v tom, že se přizpůsobujeme kultuře, ale v odlišném výkladovému klíči k Bibli. Odpůrci toho, aby ženy kázaly a vedli se odvolávají na doslovný výklad textů o ženách. Jenže pokud bychom doslovnou optikou vykládali např. texty o otroctví, potom v Písmu nenajdeme ani jeden verš, který by otroctví zpochybňoval. Páni se mají k otrokům chovat slušně, ale nikde nenajdete, že je mají propustit či proti otroctví zakročit. A přesto to byli křesťané, kdo prosadili abolici, zároveň ale jiní křesťané citací biblických textů otroctví obhajovali. Jak ale mohli křesťané prosadit abolici, když neexistuje jediný přímý verš, který by otroctví odsoudil? A přesně zde je rozpor v tom, jak čteme Bibli. Buď skutečně bereme Bibli doslova a pak ženy skutečně nemohou vést muže ani je učit (byť i tyto texty jsou při podrobnějším studiu velmi problematické) nebo hledáme ducha evangelia, celkové směrování Písma a tím pak poměřujeme jednotlivé texty. Pokud se vrátím k příkladu s otroctvím, pak Písmo směřuje k důstojnosti, svobodě a rovnosti, a proto navzdory veršům podporujícím otroctví je otroctví hřích. Protože Písmo směřuje k rovnosti mezi mužem a ženou, která je ukotvená v řádu stvoření popsaným před pádem, který tento vztah pokřivil, k tomu, že úplně všechny dary Ducha jsou pro celé Kristovo tělo, proto některé texty omezující službu žen nevidím jako správné brát doslova. Dále netvrďme, že jsou si pohlaví rovna, pokud ženám i kdyby byly sebe obdarovanější zakážeme učit muže Božím pravdám nebo být ve vedení církve… To je podobná „rovnost“, jako když ženám nebylo dovoleno volit.
Uvedu dva příklady (ne)doslovného čtení. Mnoho textů, které vztahujeme na obě pohlaví, jsou směrovány jen mužům. Radovat se v pánu mají bratří (Fil 3,1), přinášet sebe sama jako živou oběť mají jen bratři (Řím 12, 1), k vyvoleným patří bratří (1 Tes 1, 4) atd. Proč tyto Pavlovy výzvy nelze brát doslova tedy jen pro bratry? Protože duch evangelia, celkové směrování Písma nás vede k tomu, že v Kristu si jsme rovni. Odpůrci žen ve staršovstvu se, opírají mj. o text v 1 Tim 3, 1, kde se píše, že biskup má být jednu ženatý, tedy musí se jednat o muže. Jenže již doslova neberou, že ten stejný muž musí mít rodinu a zdárné děti. Co když je svobodný a děti zdárné nebo žádné nemá? Když doslova tak všechno nebo nic, zvláště pokud to čteme v jednom oddíle. Lepší alternativa je k textu přistoupit stejně jako v prvním uvedeném případě.
Pokud zůstaneme u vedení sboru, pak kdybychom chtěli být doslovní, měli bychom jednak zrušit volbu starších s tím, že starší by byli stejně jako v novozákonních sborech dosazováni, dále bychom měli vyhodit ty starší, kteří nejsou schopni učit (1 Tim 3, 2) a nakonec by bylo dobré do staršovstev nedávat hospodáře a další členy, kteří mají především jáhenskou či diakonickou zodpovědnost. Asi není třeba dodávat, jak by to dopadlo… Není moudřejší z Písma vzít nadčasový princip, že sbor vedou starší s tím, že kompetence záleží na té které situaci? Kdo má vést je pak omezeno obdarováním, dovednostmi a charakterem.
Jisté je, že místa, která zakazují ženám učit a vést jsou často výkladově složitá, více či méně neznáme úplně přesně kontext. Naopak v momentě, kdy Pavel mluví explicitně o službě a o zapojení v církvi, tak řekne "kdo má dar učit, ať učí, kdo stojí v čele ať je horlivý" bez dalších podmínek (Řím 12), když píše o darech apoštolství, zvěstování evangelia, učitelství a vyučování (Ef 4, 11), opět žádné „genderové podmínky“ nedává. Kritériem je pouze obdarování.
Historie a současnost
Odpůrci vedení žen rádi argumentují tím, že současná církev podléhá současným vlivům feministického hnutí. Jenže tento argument neobstojí. Uveďme si pár příkladů a začněme obnovenou jednotou bratrskou: „V říjnu 1728 byli zvoleni starší a přitom dostaly ženy zastoupení i na nejvyšší úrovni ve stejném počtu jako bratří. Celkem tedy osm bratří a osm sester starších a čtyři muži a čtyři ženy jako vrchní starší“. Jednou z prvních metodistických kazatelek byla S. Crosbyová. Když se ptala Wesleyho na radu, ten zpočátku odpověděl, aby bez obav pokračovala ve své práci, ale aby o sobě nemluvila jako o kazatelce. O několik let později její službu slovem podpořil a v roce 1771 oficiálně schválil praxi kázání žen. V současné době vidíme mnohé zdravé a rostoucí církve, v jejichž čele jsou ženy. C. Buthová (manželka zakladatele Armády spásy), byla vysvěcená duchovní. Dle ní zákaz kázání žen omezovalo využití jejich duchovních darů a bylo to ostudou církve. V roce 1860 požádala, aby mohla promluvit během jednoho z manželových kázání. Poté se stala partnerkou svého muže v jeho probuzeneckých kázáních. Když jsem byl na konferenci Lausannského hnutí, které reprezentuje současný hlavní proud evangelikalismu, ke kterému se CB hlásí, pak mnoho vynikajících přednášek měli jak muži, tak ženy. A skutečně se nejednalo o žádné progresivisty nebo feministické evangelikály. Mezi zastánce egalitarismu patří špičkoví teologové, jako F. F. Bruce, C. Plantinga, D. Willard, G. D. Fee, N. T. Wright a mnozí další. Stejně tak v Čechách se drtivá většina respektovaných teologů hlásí k nějaké formě egalitarismu. Jedná se jen o velmi stručný přehled, ale prosím o nešíření nesmyslů, že žena za kazatelnou rovná se liberalismus, progresivismus či feminismus.
Závěrem
Nerezignuji na to, aby muži vedli, naopak. Nevidím jako chybu či selhání, pokud je ve vedení víc mužů, nechci žádné ženské kvóty či kulturní války, ale jako zásadní vnímám, aby o tom, kdo bude starší, kdo bude kázat a vyučovat, rozhodovali schopnosti, obdarování a charakter, ne pohlaví a to nikoliv kvůli současné kultuře, ale protože tak rozumím Bibli. Zároveň Bible není psána mimo prostor, čas a kulturu. I díky vlivu křesťanství už nežijeme v hierarchické ani patriarchální kultuře (díky Bohu) a nenechme si jí zavést do církve. Šokujme evangeliem, ne církevní kulturou. Je jasné, že mužský a ženský pohled se v mnoha věcech liší, že jiní jsme. Pokud bude na pomyslné špici sborového pelotonu muž, stejně povede spolu s ženami. Pokud žena, povede s muži. Vnímejme tuto realitu jako obohacení a nesnažme se ji potlačit tím, že ženám z principu nedovolíme učit či vést.
Někdy se jedná o téma rozdělující. Proč? Protože odhaluje, jak přistupujeme k výkladu Písma, jak moc jsme ochotni unést přístup druhé strany a protože pro mnohé jde o víc, než o ženy a muže. Jde o lidskou důstojnost. Pokud máš obdarování, vzdělání, charakter a jen kvůli pohlaví „prostě nesmíš“… pak ne všichni nad tím dokáží jen tak mávnout rukou, byť je ono „prostě nesmíš“ v dobré víře podloženo texty s Písma. Ty má totiž i druhá strana. Jak a zda se v tomto unést, je na jiný článek.