„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Mt 14, 44 - 46

Vybral jsem tato dvě velmi krátká podobenství o Božím království. Pointa je vlastně velmi jednoduchá. Jednou je Boží království přirovnáváno k pokladu, podruhé pak k perle. Jakýsi člověk poklad a poté perlu objeví a brzy mu dojde, že našel něco vzácného. Analogie je v tom, že stejně tak člověk, který se setkal s Pánem Bohem, objevil něco strašně vzácného. Jenže jak to u Ježíšových podobenství bývá, když si je přečteme podruhé, potřetí a když nad nimi začneme přemýšlet, najednou je vidíme ještě trochu v jiném světle. Na jednu stranu vidíme krásný příměr, ale…

Tedy čtěme to pozorně – Někdo nejde poklad na cizím poli. Jenže mu to k ničemu není, protože poklad není na jeho pozemku. Tedy krok číslo dvě. Musí koupit pozemek, na kterém je poklad. Jenže toto v sobě nese dost velké riziko. Čteme, že dotyčný prodá všechno, co má. Nikoli že sáhne do svých zásob, ale prodá všechno. Tedy na nějakou dobu je z něj chudák. Jenže risk se mu vyplatí a když koupí pozemek, má i poklad. Možná si řeknete, ten se měl. To bych taky chtěl… Jenže podobné možnosti měl kdekdo. Říká vám něco Škoda Mb 1000? Když jsem byl ve vašem věku, jezdilo jich plno. Nepovažovalo se to za super auto a kdo mohl, koupil si časem lepší. Dnes kdybyste toto auto měli, prodali byste ho za 200 i 250000 jako veterána. Nebo Trabant – smrad, řev, dvoutakt – papírák. Díval jsem se, kolik by stál – rok výroky 1968 – 300000.  Kdyby si ho váš děda nechal v garáži, mohl by na tom vydělat. Nebo byty – za pár let jejich cena vyletěla 3x… Jenže když byli levné, málokdo riskoval a bral si půjčky. Dnes – kdybych to byl býval věděl. Jenže kdo riskuje, ten nikdy neví, jak to dopadne.

Dnes by toto podobenství znělo tak, že jakýsi člověk před x lety vytušil, že ceny některých aut nebo bytů půjdou nahoru. Proto zariskoval, prodal, vše co měl, několik si jich koupil a po několika letech je zpeněžil a dobře udělal. Možná nás příměr s auty a byty a vůbec řeči o majetkových spekulacích provokuje, protože podobné oblasti nepatří na svatou půdu! Jenže to tak není.

Ježíš stále dokola přichází do míst a do situací, kde se nacházíme. Není jen pánem neděle, konferencí, modlitby a duchovního zpěvu. Právě tyto naprosto obyčejné příběhy ukazují, že s námi je nejen ve sboru, ale stále a že mu náleží i náš všední život. Že za ním můžeme, máme přicházet se vším, od modlitby za tuto konferenci po modlitbu za moudrou majetkovou investici nebo koho si vzít nebo co studovat.

Zároveň ale je v příběhu skryt určitý risk, riziko. Dotyčný něco prodal, protože věřil, nebo doufal, že se mu investice vrátí.

Podobné je to s vírou v Krista. Jedná se o jisté riziko, nejistotu, kdy se člověk svěřuje do Božích rukou a důvěřuje, že Bůh má náš život ve své režii a proto mu mohu důvěřovat. Pokud ovšem víru nevnímám jen nebo především jen jako mít na něco správný názor, ale pokud vnímám víru jako život. Tedy uvěřit znamená, že PB svěřuji svůj čas, peníze, rozhodování, volby. Bůh to nedělá ze mě, ale já to dělám s ním.

Několikrát jsem při rozhovoru s hledajícími zažil zahanbení a to když mi řekli něco ve smyslu: Nemohu uvěřit, protože vím, že bych se musel lecčeho vzdát. Proč jsem byl zahanben? Protože někdy sám na sobě a někdy i na druhých křesťanech vidím ještě jedno řešení. Lze uvěřit, ale žít jako vždy, nic neměnit a Ježíše mít jako dobré kulturně-náboženské obohacení svého života. Prostě nic neriskovat, nežít vírou a důvěřovat především sám sobě, svému zdraví, intelektu a Pána Boha mít něco jako zajímavý doplněk stravy. Jenže toto není víra, jak o ní hovořil Ježíš.  

Někdo to nazval „ale křesťanství“. Věřím, ale. Ano, Ježíš to řekl, ale. Důvěřuji Kristu, ale… Vím, že bych měl tomuto člověku pomoci, ale, neměl bych to dělat, ale… Se zžíravou satirou jistý paradox křesťanství vystihl dánský filozof S. Kirkegaard: Jsme prohnaní podvodníci, kteří jednají, jako by nerozuměli Novému zákonu, protože si až příliš dobře uvědomujeme, že bychom museli změnit způsob svého života. Kirkegaard kritizuje, když se víra zbytečně komplikuje především proto, abychom se vyhnuli následování Ježíše a abychom z jednoduchých věcí, dělali věci složité. Abychom k některým jasným věcem, přidávali pomyslné ale, ale jen proto, že víme, ale nechceme. Anebo abychom nemuseli důvěřovat a tedy i riskovat. Dotyčný člověk v podobenství si mohl říci – poklad OK, ale raději nebudu nic prodávat. Někdy za mnou přicházejí lidé jak změnit život, jak se někam posunout. Jenže časem se ukáže, že chtějí žít svůj život bez zranění, bez jizev, bez rizika. A to nejde.

Dotyčný měl naději, že poklad a perla vynesou majetek. Jenže nejdříve se musel něčeho vzdát.  A toto je přesně bod, do kterého se sborům, mládežím nám nechce. Proto skončíme u konstatování, že by se něco mělo změnit, abychom nakonec nezměnili nic. Jenže nelze čekat změnu, pokud budeme dělat věci stejně. Je to podobné jako s penězi. Pokud neinvestujeme, pomalu ztrácíme, ale alespoň máme jistotu, že ztrácíme jen pomalu. Pokud investujeme, pak můžeme získat, ale i ztratit. Moje otázka, chceme něco dělat jinak? Každému z vás Bůh dal nějaký poklad, chceme ho dát Pánu Bohu k dispozici? Nebo mu dát k dispozici svůj život? Protože to je poklad, který máme.

Na závěr jedna otázka. Jak je to možné, že někdo zakopne o poklad a jiní nikoli? Myslím, že podobné otázky si klademe často tehdy, když se někomu něco podaří a my se ptáme a proč ne já? Proč ne mě? Nevíme přesně proč ten ano a já nikoli. Nicméně odpovědí je milost a to, že máme něco dělat s tím, co jsme dostali, nikoli co dostal někdo jiný. A každý něco dostal a s tím co dostal, může něco dělat nebo spíše má a může to dát Bohu k dispozici. „Nikdy si nenechte ujít příležitosti, které vás posunou k dosažení vašich snů, vašeho cíle. Nenechte se ochromit nerozhodností“. Zde bych jen poopravil slovo vašich. Ať to nejsou jen vaše sobecké cíle, ale cíle, které s vámi má Bůh. Bude to bolet, ale vykopete poklad, který do vás Bůh vložil. 

Závěr: Boží věci a setkání s Pánem Bohem se děje uprostřed běžného života, jde o to nechat nechávat se oslovit. Vydávat mu naše každodenní starosti a radost, ale i rozhodování. Druhý bod bylo riziko, které se příběhem táhne. Chceme do rizika vstoupit? Bez rizika není možná změna. A poslední věc – nemusíme se trápit, co nemáme, ale něco dělat, rozvíjet to, co máme, kým jsme, stejně tak co má náš sbor.