Od první poloviny dvacátého století probíhá zejména v rámci americké kulturní antropologie polemika mezi stoupenci biologického (genetického) a kulturního determinismu. Obvykle se též hovoří o kontroverzí nature vs. nurture. Jedná se o novodobou verzi tradičního sporu mezi racionalismem a empirismem o "vrozených idejích".
Představitelé biologického determinismu, dědici racionalismu, vyzdvihují vliv dědičnosti a vrozených vlastností na lidskou sociální a kulturní aktivitu. Zdůrazňují, že enkulturace, zahrnující socializaci a adaptaci jedince na určitou kulturu, představuje pevnou součást biologického procesu ontogeneze, který je podmíněn genetickým programem.
Teze biologického determinismu byly silně kompromitovány působením některých, zejména německých badatelů činných před druhou světovou válkou, kteří kladli příliš velký důraz na vrozenost a neměnnost specifických vzorů chování a hodnotové orientace v různých kulturách. Těžiště kvalitativních rozdílů mezi odlišnými kulturami bylo hledáno na půdě biologie. Tento názor vyústil v eugeniku, předpokládajíci, že selekcí, sociální simulací přírodního výběru a přizpůsobením preferovanému kulturnímu vzoru lze "vyšlechtit" lidskou populaci.
Většina zastánců biologického determinismu má ale k podobné ideologické deformaci daleko. Za představitele biologického determinismu můžeme považovat i Sigmunda Freuda a zejména Carla Custava Junga.
Řadu příznivců má biologický determinismus v jazykovědě. Náleží sem zejména Noam Chomsky a Derek Bickerton. Americký jazykovědec Joseph Greenberg se pokusil prokázat existenci vrozených lingvistických "univerzálií", vyskytujících se ve všech jazycích světa.
Významný americký neuropsycholog Jerry Fodor je autorem tzv. modulární teorie lidské mysli. Fodor předpokládá, že kognitivní aparát člověka se skládá ze série vysoce specializovaných, vzájemně nezávislých a izolovaných vstupních modulů (input modules), které jsou integrovány hierarchicky nadřazeným centrálním procesorem (central processor). Existuje například zvláštní modul pro rozpoznávání tváří, jiný pro analýzu hlasů nebo další pro vnímání hudby. Smyslové orgány transformují vjemy do neurálního kódu, který je podle druhu informace v něm obsažené převeden do příslušného vstupního modulu, kde je analyzován. Výsledky tohoto rozboru přecházejí ke konečnému vyhodnocení do centrálního procesoru, který je nemodulární povahy a má tedy přístup k obsahu jakéhokoliv vstupního modulu a do paměti. Pochodům v centrálním procesoru říkáme obvykle "myšlení". Vstupní moduly, připomínající Kantovy apriorní kategorie, představují vrozené konstrukty lidského vnímání světa. Vše, co víme o světě, získáváme jejich prostřednictvím.
Představitelé kulturního determinismu navazují na tradice empirismu, jehož angličtí představitelé, například John Locke a David Hume, pojímali lidské vědomí jako čistý list papíru (tabula rasa), naplňovaný až během života smyslovými daty. Dnešní kulturní deterministé zdůrazňují, že kulturní vzory, hodnoty a společenské normy si člověk osvojuje prostřednictvím výchovy a procesu učení. Specifické lidské vlastnosti musíme chápat v kontextu určité kultury a nikoliv jako ně geneticky zakotvené.
K zastáncům kulturního determinismu patřili ve dvacátých letech jména Franz Boas a jeho žáci, polemizující s rasisticky vyhroceným biologickým determinismem. Zdůrazňování určující úlohy sociální a kulturní sféry při vytváření lidské osobnosti není vždy imunní vůči pokušení sociálního inženýrství a manipulace. Významný impuls na podporu kulturního determinisu přišel ze strany neurologů, zabývajících se vytvářením tzv. neuroných sítí, simulujících funkce lidského mozku. Někteří vědci, studující rozsáhlá neuronová propojení lidského neocortexu, ustanovili myšlenkový směr nazývaný konekcionismus. Ústřední tezí badatelů, mezi nimiž vyniká například Jean-Pier Changeaux, autor knihy s příznačným názvem Neuronový člověk, 1983, nebo Patricia Churchland, je, že mentální operace zahrnující učení a poznání nejsou podmíněny "vrozenými kvalitami" mozku, ale vzájemným spojováním a komunikací skupin neuronů, které odrážejí získanou smyslovou zkušenost. Univerzalita kognitivních a lingvistických kategorií, tvarujících obraz světa, nevyplývá podle této školy z geneticky daných dispozic; ale čistě ze statistického zpracování empirických dat lidským
Nositel Nobelovy ceny za objevy v imunologii z roku 1972, Gerald M. Edelman, se pokusil převést neuronové analýzy mozkových funkcí do darwinistické perspektivy. Gerald Edelman předložil v několika knihách - Neural Darwinism (1987), The Remembered Present: A Bioiogicai Theory of Consciousness (1989) a Bright Air, Brilliant Fire: On the Matter of the Mind (1993) - tzv. teorii přírodního výběru neuronových skupin (Theory of Neuronal Group Selection). Během postnatálního vývoje neocortexu dochází v rámci přírodnímu výběru k prosazení takových neuronových propojení a sítí, jejichž model vnější reality je výhodnější pro přežití organismu než jiné. Podle Edelmana poskytují nervové buňky neocortexu ideální prostředí "čistého listu papíru" k zaznamenání různých vizí reality pocházejících ze smyslové zkušenosti. Z nich pak dominuje z hlediska adaptivní strategie nejvýhodnější verze. Gerald Edelman zmírnil svůj přístup přiznáním existence tzv. "hodnotám". Tyto vrozené kvality mozku "váží" a upřednostňují určité neuronové konstrukce světa před jinými na základě předcházející evoluční zkušenosti druhu.
S rozvojem teorie neuronových sítí nepřímo souvisí i renesance tzv. neoteniové (embryonální) teorie původu člověka. Již německý filosof Arthur Schopenhauer zdůraznil zásadní nepřizpůsobenost a bezbrannost člověka vůči přírodnímu prostředí, kterými se liší od zvířat. Tuto myšlenku vyzvedli v meziválečném údobí antropologičtí filosofové Max Scheller, autor spisu Die Stellung des Menschen im Kosmos (Misto člověka ve vesmíru, 1928), a Arnold Gehlen, který je znám svou knihou Der Mensch, seine Natur und seine Stellung in der Welt (Člověk, jeho povaha a místo ve světě, 1940).
V sedmdesátých letech našeho století aktualizoval neoteniovou teorii známý americký biolog a paleontolog Stephen J. Gould. Podle některých badatelů umožnil neoteniový mechanismus vysokou plasticitu neuronových sítí v lidském mozku a podmínil tak pozoruhodnou přizpůsobivost (adaptabilitu) člověka k životu v nejrozmanitějších systémech. Velká variabilita kulturně zakotvených návyků a dovedností, zahrnujících rituály, jazyky, technologii, sociální a příbuzenské systémy, vděčí za svůj vznik dynamické souhře mezi přírodním prostředím a pružnými kognitivními schopnostmi člověka.
Za jednoho z předních amerických antropologů 20. století je považona MargaretMeadová (1901-1978), která převzala Boasův kulturní determinismus a snažila se terénními výzkumy tuto tezi jednoznačně prokázat.
Margaret Meadová se narodila ve Filadelfii. Pod vlivem Franze Boase Meadová po dokončení studia psychologie v roce 1923 orientuje antropologii. 0 dva roky později získává stipendium National Rearch Council, které ji umožnilo odcestovat na tichomořské ostrovy, kde se Meadová zabývala studiem domorodých kultur Polynésie a Melanésie.
Hlavním tématem Margaret Meadové byla velká proměnlivost psychologických typů v různých kulturách, předmětem výzkumu pak problematika dospívání jedince a role a postavení žen. Své poznatky shrnula Margaret Meadová ve studiích Dospívaní Samoy (Coming of Age in Samoa) z roku 1928 a Růst na Nové Guineji (Growing Up in New Guinea), vydané v roce 1930.
V roce 1935 uveřejnila Margaret Meadová v knize Sex a temperament analýzu kulturní podmíněnosti mužské a ženské role ve společnosti, založenou na poznatcích z Nové Guineje. Meadová se zaměřila na kmen Arapešů, obývající horské oblasti. Příslušníci kmene jsou vychováváni podle kulturního vzoru, který nerozlišuje psychiku muže a ženy a preferuje vlastnosti v západní kultuře považované za ženské, například poddajnost, mírnost a
citovost. Pravým opakem Arapašů je kanibalský kmen lovců lebek Mundrugumor, vychovávající muže i ženy k agresivitě, bojovnosti a sou těživosti, tedy hodnotám, které Evropan pokládá za mužské. Kmen Čampuli rozeznává ženskou i mužskou úlohu, ale z pohledu naší civilizace je převrací. Ženy se věnují lovu, práci na poli a vystupují energicky a dominantně, zatímco muži, považovaní za slabší pohlaví, se zabývají ručními pracemi, jsou mírní, nesamostatní a upovídaní. Uspořádání tohoto společenství připomíná klasické pojetí matriarchátu.
Ostré kritice podrobil výzkumy, které Meadová prováděla na Samoy, ve studii Margaret Meadová a Samoa: Zrození a zánik antropoiogického mýtu (Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropologlcal Myth) (1983) Derek Freeman. Freeman strávil na Samoy šest let a je považován za největšího znalce samojské kultury. Tento australský antropolog tvrdí, že nezkušenost a určitá metodologická předpojatost, zděděná způsobily, že Margaret Meadová podává o samojské společnosti deformovaný, idealizující obraz: Někteří odborníci, například americký antropolog práva českého původu Leopold Pospíšil, skepsi vůči vědecké hodnotě díla M. Meadové sdílejí, jiní ji odmítají.
Zakladatelé americké kulturní antropologie odmítali vliv genů na behaviorální mechanismy člověka a drželi se kulturního determinismu. Tichomořské studie Margaret Meadové měly potvrdit stanovisko jejích amerických profesorů. Několik desetiletí se zdálo, že spor kulturního a biologického determinismu je definitivně uzavřen. Většina antropologů uznávala rozhodující podíl kultury na formování osobnosti člověka, i když mnozí z nich nevylučovali ani omezený vliv biologických, genetických faktorů. Obrat přinesl bouřlivý rozvoj přírodních věd. V roce 1975 vydal Edward O. Wilson, entomolog, působící na Harvardské univerzitě, knihu Sociobiologie: nová syntéza (Sociobiology: The New Synthesis). Tato publikace je považována za základní dílo nového vědním oboru - sociobiologie. O tři roky později se objevuje další Wilsonova kniha O lidské přirozenosti (On Human Nature), ve které své teze obšírněji rozvádí. Edward O. Wilson se snaží dokázat, že geny dominatním způsobem ovlivňují lidské sociální a kulturní chování. Sociobiologie znamená radikální odklon od kulturního determinismu a oživení determinismu biologického.
Pro objasnění problematiky vztahu mezi biologickým a kulturním determinismem se Edward O. Wilson vydává na půdu science-fiction. Zavádí čtenáře do daleké galaxie, obývané dvěma druhy inteligentních bytostí. První se nazývají Eidyloni a druzí Xenidrini. Eidyloni, jejichž označení je odvozeno od řeckého výrazu pro "zručné", jsou tvorové, jejichž chování je úplně ovládáno geny, zatímco u Xenidrinů (od řeckého slova pro "cizince") hraje dominantní úlohu kultura. Eidylonská společnost je monotónní, Eidyloni znají pouze jeden politický a hospodářský systém a jejich umění, rituály, náboženské představy a ostatní prvky kulturního života jsou odvoditelné od jediného systému pravidel, pevně zakódovaného v genech. Eidyloni se mohou naučit pouze jednu věc z každé kulturní kategorie: jediný jazyk, jediný mýtus o stvoření světa nebo jediný typ hudby. Naproti tomu Xenidrini se rodí s myslí jako nepopsaným listem papíru. Veškeré formy jejich společenského a kulturního života jsou vytvářeny kulturou, v níž vyrůstají a jejíž pravidla si musí osvojit. Z toho vyplývá obrovská rozmanitost společenských a ekonomických systémů, jazyků, náboženství a rituálů v xenidrinské civilizaci. Žádná univerzální zákonitosti zde neexistují, v každé kultuře mohou platit zcela odlišná pravidla. Vše se Xenidrini musí naučit, nic pro ně není "přirozené". Vidíme, že Edward O. Wilson není stoupencem striktního biologického determinismu, protože si je vědom skutečnosti, že lidské kultury jsou rozmanitější, než je tomu v případě imaginárních Eidylonů. Přesto se zakladatel sociobiologie domnívá, že člověk má blíže k Eidylonům než ke Xenidrinům. Toto tvrzení musí být podloženo důkazy. Edward O. Wilson a jeho stoupenci se proto pokusili nalézt kulturní fenomény, společné veškerému lidstvu, jakési "univerzálie" lidské kultury, podmíněné geneticky, které vytvářejí základní pravidla sociálního života světových kultur.
Genetické kontrole podle Wilsona podléhá lidská mimika. Když antropologové ukázali domorodcům z Nové Guineje fotografie Američanů, jejichž tváře odrážely hněv, strach, radost nebo překvapení, domorodci byli schopni ve všech případech zobrazené pocity identifikovat. Jiný příklad je z oblasti vnímání barev. Viditelné světlo je tvořeno kontinuálním spektrem. Antropologický výzkum ale ukázal, že všechny lidské kultury znají soubor diskrétních barev a že ústřední místo v něm zaujímají čtyři základní barvy - červená, žlutá, zelená modrá. Stoupenci sociobiologie proto tvrdí, že lidská percepce barev je geneticky regulována.
Za jednu z nejdůležitějších "univerzálií" lidské kultury pokládá ; O. Wilson zákaz incestu. Někteří vědci, například Sigmund reud nebo Bronislaw Malinowski, se domnívají, že prohibice incestu je kulturní vynález, Edward O. Wilson hájí názor, že pravidlo zabraňující incestu je podmíněno geneticky, a poukazuje na skutečnost, že obdobný zákaz existuje u řady živočišných druhů. Protože křížení mezi příbuznými jedinci vede k nárustu vrozených poruch, je v zájmu druhu možnosti incestu eliminovat. Svá tvrzení Wilson opírá o rozsáhlé antropologické výzkumy v izraelských kibucích. Děti židovských kolonistů byly vychovávány kolektivisticky a endogamní (sňatek uvnitř kmene, skupiny) manželství uvnitř společenství kibucu byla upřednostňována před exogamií. Přesto mládež podvědomě dávala přednost manželství s partnerem, který nebyl členem komunity. Podle jedné studie z 2 769 manželství v izraelských osadách nebylo ani jedno uzavřeno mezi mužem a ženou, kteří vyrůstali společně. Z této skutečnosti Edward Wilson vyvozuje, že existují hlubší pravidla, řídící sociální život, než jsou pravidla naučitelná v kulturním prostředí. Tato pravidla nazývá epigenetická a konstatuje, že jsou zakotvena v genotypu, vytvořeném v průběhu evoluce. Lidské kulturní tradice a instituce upřednostňují takové formy společenského života, které respektují epigenetická pravidla. E. 0. Wilson a C.J. Lumsden v knize Geny, Vědomí a Kultura: Proces Koevoluce (Genes, Mind and Culture: The Coevolutionary Process) z roku 1981 vypracovali matematický model evoluce, demonstrující, jak geny ovládají nervové struktury a odpovídající hormonální systémy, které diktují určité způsoby myšlení a chování našeho druhu.
Sociobiologie, propagovaná v knihách E.O. Wilsona, vzbudila širokou pozornost v odborných i laických kruzích. Mnozí intelektuálové ji považují za nauku, která překlene rozdíly mezi humanitními a přírodními vědami a ukončí jejich vzájemnou izolaci. Nejvýznamnější sociobiologické skupiny vědců se soustředily na univerzitách v Harvardu, Michiganu a Washingtonu. V Evropě byla v osmdesátých letech založena Evropská sociobiologická společnost, v jejímž čele stojí holandský antropolog Jan Wind. Sociobiologie se setkala i s kritikou. Americký antropolog Marshall Sahlins označuje sociobiologii za kult a "žurnalistickou" vědu. Marvin Harris nepopírá význam epigenetických pravidel pro evoluci fosilních předků člověka, ale zdůrazňuje, že přinejmenším od neolitické revoluce před 10 000 lety probíhá vývoj lidské kultury a civilizace tak bouřlivě, že se vymyká kontrole genů. Marvin Harris dále tvrdí, že lidská kultura je příliš složitá, než aby bylo možno ji vysvětlit redukcí na několik epigenetických pravidel. Edward O. Wilson byl napadán i z mimovědeckých pozic. Jeho veřejné přednášky byly rušeny výkřiky "nacista!" nebo rasista!" jako reminiscence na předválečný biologický determinisms, který předznamenal rasistickou eugeniku. E.O. Wilson sám dodal odpůrcům potřebný arzenál. V knize Prometheův oheň (Prometean Fire) z roku 1983 se netají sympatiemi k sociálnímu inženýrství, které by vědeckými metodami potlačovalo agresivitu nebo xenofobii jiná epigenetická pravidla údajně přežívající z doby kamenné.