Úvod
Zde na počátku čtu,
ještě jsem to ano nenapsal,
Něco mne nutká, abych hledal dál.
A Zde: "Na počátku bylo slovo!" čtu.
Ale jak dál? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
Musím to jinak přeložiti,
Ačli že duch mne řádně osvítil,
Stojí tu: Pojem na počátku byl.
Že vznikla z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
Leč náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Na počátku byl čin![1]
Nejen Goethe, ale mnozí další se zabývali otázkou, co bylo na počátku. Slovo, síla, čin nebo Bůh, Demiurgos nebo jen náhoda…Byl počátek neosobní nebo za počátkem světa někdo stál? V následující práci bych rád hledal odpověď na tuto otázku a to na základě prvních kapitol Genesis a Platonova Timaia. Jedním z důvodů je skutečnost, že jak Bible, tak Platonovo učení jsou základem naší civilizace. O to zajímavější je sledovat, jak se tyto fundamenty s otázkou stvoření a stvořitele vyrovnávají. Nechci se pokoušet o exegezi knihy Genesis či kompletní výklad Timaia. Ani nebudu srovnávat pojetí Platonova a biblického boha, člověka, času a dalších aspektů - i když o tom všem je v uvedených literárních dílech řeč. Nejen proto, že by se jednalo o pro mne příliš velké sousto, ale hlavně proto, že to není cíl práce. Uvedené oblasti se sice v práci vyskytnou, nicméně pouze do té míry, do jaké budou mít co do činění s hlavním námětem práce - s námětem stvoření. Jedním z dalších důvodů, proč se pokusím o uvedené srovnání je skutečnost, že když prý někteří církevní otcové a apologeti četli Timaia, řekli, že buď Platon četl biblický příběh o stvoření, nebo že se mu dostalo božského zjevení. Dokonce údajnou podobnost obou děl používali jako důkaz pro své apologie k důkazu toho, že pohané mohou věřit křesťanskému učení. O to víc stojí za to zkoumat, jak tomu s údajnou podobností je.
Dalším důvodem volby tohoto tématu je osobní vztah k Bibli, který mě motivuje srovnávat její pohledy s pohledy jinými.
A nakonec úvodu - jak je vidět z citace z Fausta, Goethe v parafrázi na Janovský prolog nahrazuje slovo činem. Na počátku byl čin. Z práce by mělo vyplynout, co bylo na počátku podle autorů knihy Genesis a Timaia.
Práce se nejdříve bude zabývat biblickým pojetím stvoření, potom Platónským, aby nakonec oba pohledy srovnala, hledala co je v nich odlišného a co naopak podobného či stejného.
1.Stvoření v Genesis
Před samotným popisem stvoření a Stvořitele, tak jak o tom čteme v Bibli, stojí za zmínku, že se budu zabývat především ději týkajícími se stvoření země. Pouze v Gn. 1,1 a 1,8 totiž čteme, že Bůh stvořil nebe resp. v 8. verši klenbu, kterou nazval nebem, potom již o stvoření nebe není řeč. Další záznam mající něco společného s tím, co je nad námi, je ve verších 14 - 18, kde čteme o stvoření "nebeských svítilen" - tedy hvězd, měsíce a slunce. V následujících úvahách, které budou sledovat text prvních kapitol Genesis, bude již veškerá pozornost upřena na děje odehrávající se na zemi.
1.a Struktura řádu
Tento název jsem si vypůjčil od J. Hellera. Budu se zabývat prvním popisem stvoření, který je v Gn. 1,1 - Gn. 2,3.
Před samotným popisem bych chtěl uvést tzv. teorii pramenů (Quellentheorie) týkající se především Pentateuchu (i když rámcově zasahuje i do jiných SZ knih). Tuto teorii rozpracoval Julius Wellhausen. Pramenná teorie hovoří o tom, že za Pentateuchem stojí několik kruhů autorů s jedinečnými důrazy a specifickými pohledy. Podle specifických důrazů těchto autorských kruhů potom Wellhausen rozlišuje čtyři prameny tzv. jahvista, elohista, deuteronomista a kněžský spis (Priesterkodex). Velmi stručně uvedu základní důrazy, na jejichž základě Wellhausen provedl uvedené rozlišení.
Používání Božských jmen, různý styl a používání slov či slovních obratů, zdvojování (tzv. dublety) a opakování, celkový charakter jednotlivých úseků.
Pro tuto práci je důležitá otázka, který z autorských pramenů stojí za kterým příběhem stvoření. Podle Wellhausenovy teorie za prvním příběhem, který je v této práci nazván "strukturou řádu", stojí autoři tzv. kněžského spisu, především díky přesnému a souvislému dělení stvoření, díky výrazům, které se objevují později v souvislosti s liturgií, díky slavnostnímu rázu prvního popisu stvoření.
"Struktura řádu" prvního příběhu zachycená v již uvedeném kněžském kodexu se vyznačuje i tím, že v těchto kapitolách jde jedna událost za druhou, příběh má jasnou strukturu členěnou podle dní, je jasné, co se v kterém dni odehrálo. Každý den začíná slovy, že "Bůh řekl", a až na sedmý den každý den končí tím, že Bůh vidí, že to, co učinil, je dobré. V tomto příběhu navíc není ani stopa po nějakém provinění člověka, po tom, že by se již naznačený řád narušil. Toto jasné členění prvního příběhu je ještě patrnější, když ho srovnáme s druhým příběhem o stvoření (Gn. 2,2 - 25), z kterého není např. ani jasné, v kolika dnech byl svět stvořen, co bylo přesně stvořeno, je ve velmi obecné poloze, kde v centru dění je na rozdíl od příběhu prvního člověk.
Druhý příběh, který je starší, je potom přisuzován prameni nazvanému Jahvista. Bůh je v druhém příběhu líčen mnohem více jako člověk (prochází se, rozmlouvá s prvními lidmi). V Gn. 2,4 se potom poprvé setkáváme s Božím jménem JHVH, kdy toto jméno pro Boha je používáno v celém druhém příběhu. JHVH je do češtiny překládáno jako Hospodin.
Druhá důležitá teorie týkající se mj. i písemné podoby příběhu stvoření, pochází od Gerharda von Rada. Rad zdůrazňuje hodnotu a důležitost ústní tradice ranného Izraele, která se postupně stala nejen formativním elementem Izraelského národa, ale též faktorem ovlivňujícím text Pentateuchu. Centrem vypravování je potom vyvedení z Egypta. Okolo tohoto středu, "malého dějinného kréda", (Rad) ovlivňujícího samotný text, potom vznikají další dějepravné spisy, které měly zdůraznit Boží věrnost k Izraeli.[2]
1.a.a.…ELOHIM
Při pozornějším čtení v původním textu lze zjistit, že v prvních kapitolách v souvislosti se stvořením je Bůh nazván pouze ELOHIM[3][DN1]. Hebrejský tvar ELOHIM je v množném čísle. Někteří vykladači tvrdí, že množné číslo odkazuje k Božímu majestátu, Boží velikosti, někteří, že se jedná o pozůstatky polytheismu, někteří zase vidí první náznak trojičního učení.[4] Přestože je toto Boží jméno používáno v Bibli často - vyskytuje se 2570krát, jeho nejvýraznější výskyt je v kontextu Boží suverenity, stvořitelského a spasitelného díla.[5] Osobně mám ale za to, že se jedná o kontext příliš široký, který by se dal do jisté míry vypozorovat v souvislosti s dalšími Božími jmény v Bibli uvedenými. Např. Jahvé se údajně vyskytuje na 5321 místech.[6] Pokud je výskyt uvedených dvou Božích jmen tak častý, je pravděpodobné, že se budou významově překrývat. Tedy Jahvé má přinejmenším na některých místech Bible podobné atributy jako Elohim. (např. v Deut. 5 kapitole, kde jsem napočítal 16 výskytů obratu Hospodin - Bůh, JHVH-Elohim, kdy Boží vlastnosti popisované v této kapitole jsou na základě spojení obou uvedených jmen pro obě jména nutně stejná).
Smyslem ale není opisovat, kolikrát se které Boží jméno vyskytuje v Bibli, jako poukázat, že když čtu tato čísla, potom mám za to, že pouze ze jména nelze učinit jednoznačný závěr o tom, kdo je Stvořitel - ELOHIM, jaký je jeho charakter a že tudíž musíme postupovat dál.
Základ uvedeného Božího jména -el, což znamená bůh obecně, bylo označení boha zcela běžné národům obklopujícím Izrael. Bič dokonce píše, že toto jméno své jedinečnosti nabylo, že jím nebylo samo o sobě.[7]
Proč toto uvádím - jak jsem již naznačil, bylo by určitým pokušením charakterizovat Boha - Stvořitele pouze na základě etymologie jeho jména, které je použito v prvních kapitolách Bible. Trochu to poodkrývá jeden důležitý princip. Když budeme hovořit o tom, kdo je Bůh - Stvořitel, potom k tomu nedojdeme na základě jeho jména, na základě etymologie určitého slova - byť jméno mělo v Izraeli klíčový význam. Možná právě proto vlastně Bůh sám sebe jménem nepředstavuje (pouze "jsem který jsem" nebo při zápase s Jákobem neříká nic). Kdo je Bůh v Bibli mnohem více zjišťujeme skrze to co koná. Tedy ne skrze jakousi magii slova, které, pokud se dobře vysloví, dá do pohybu vše další - třeba stvoření. V našem kontextu to, že Bůh je Stvořitel, bychom tedy nevyčetli z jeho jména, které vše ukrývá, ale z jeho stvořitelského skutku - k čemuž se dostanu později.
1.a.b…ten, kdo stvořil
Zatím jsem jen velmi zběžně poukázal na "toho, kdo za vším stojí", ale přesto jsem zatím k ničemu pořádnému nedošel. Možná to trochu poukazuje na přísloví, že naše skutky hovoří hlasitěji, než naše slova. Abychom někoho poznali, měli bychom vědět, co dělá. A právě o to se nyní chci pokusit.
V hebrejštině se stvořit řekne BÁRÁ. Další dvě slovesa ASAH nebo YASTHAR mohou významově připomínat BÁRÁ v tom smyslu, že obě znamenají něco vyrobit. V příběhu stvoření v Genesis 1:1 je použit první výraz. Sloveso BÁRÁ se pojí pouze s Boží tvořitelskou aktivitou.[8]
Rozdíl mezi BÁRÁ a ASAH je vidět např. v Gen. 8:6 kde čteme, že Noe vyrobil archu, a kde je použito sloveso ASAH.
Harris komentuje rozdíl následující způsobem - BÁRÁ s sebou nese myšlenku prvotní aktivity . Je vždy spojeno s tím, co může dělat pouze Bůh, a často zdůrazňuje naprostou novost stvořeného. ASAH je ve svém použití širší, má především co do činění se zpracováním již předloženého objektu.[9] Lze říci, že hebrejské ASAH má blíže k demiurgein - tedy k vyrábění, ke zhotovování z jakéhosi daného materiálu. Pokud uvedené vztáhneme k Noemu, potom Noe k vyrobení archy potřeboval dřevo, prkna, hřebíky, atd. - jakýsi předpřipravený materiál. Tedy pracoval na jiném principu než Stvořitel v Genesis.
Základem biblického stvoření není hmota, daný existující materiál, bez kterého nelze nic vyrobit. Bůh - Elohím tvoří "ex nihilo", z ničeho, bez jakékoli předlohy, bez toho, aby potřeboval nějaký stavební materiál. Tím se liší od lidského tvoření, kde se jedná spíše o vyrábění.
Tvořit totiž není dělat z téhož zase totéž - jak je tomu u vyrábění. Specifickou známkou stvoření je, že se objevuje nové. Podstatě stvoření se lze přiblížit jen tím, že se vylučuje všechno, co je vlastní činnosti člověka, totiž zhotovování.[10] Jak důležité je toto odlišení, vyvstane v pojednání o stvoření podle Timaia resp. Platona.
1.a.c…ten, kdo řekl
V konceptu stvoření existují v kosmogoniích doby Starého zákona v zásadě tři koncepty - první je skrze plození, kdy jakýsi prabůh tvoří a plodí další bohy - určité své emanace, odnože.
Druhá alternativa je tvoření bojem, kdy např. Marduk musel přemoci a rozpoltit Tiamat. aby tak vznikl prostor.
Třetí typ tvoření je slovem. Např. Ptah, jeden z egyptských prabohů stvořil svět slovem. Tato mocná stvořitelská slova mají v hebrejštině termín dábár.[11] Z prologu Bible je zřejmé, že to, co dalo do pohybu stvořitelský akt, bylo slovo. Obrat "řekl Bůh" je nejčastějším spojením v první kapitole Genesis. Na tento obrat potom navazuje známý prolog Janova evangelia En arché én ho LOGOS, kdy Jan o pár veršů dál hovoří, že "jím vše povstalo (slovem), bez něj nepovstalo nic". V Žalmu 33, 6 čteme na první pohled podobný koncept - slovem Božím byla učiněna nebesa. Sloveso zde použité je skutečně dábár. Jenže v Genesis je jiné sloveso - amar - znamenající "říkat" ve smyslu "informovat" nebo říci si, sám sobě, vnitřně. Je to říkání bez vnějšího úsilí, a proto přímo opak každého zaříkávání. Hospodin nic nezaříkal, jen řekl a bylo to. Vše, co tu je, je tu proto, že si to Hospodin přál.[12] Kořen tohoto slova se vyskytuje ve všech semitských jazycích ve slovech zviditelnit, být vidět, vidět (make visible, be visible, see).[13] Opět se vyskytuje paralela s Janem, kdy Jan hovoří, že "slovo se stalo světlem". Stvořitelské slovo amar ukazuje na fakt, že stvoření světa není vázáno na jakoukoli skrytou magii slov přístupnou jen zasvěceným, na jakousi "mantru", ale na svrchované Boží rozhodnutí. (Vidíme zde tedy další, v pořadí čtvrtý stvořitelský koncept starověku). Trochu to připomíná skutečnost, kterou jsem připomínal v souvislosti s Božím jménem uvedeným při stvoření. Celý popis stvoření potom ukazuje na to, že Bůh v první řadě mluví a příroda a nakonec člověk poslouchá.
Nabízí se onen koncept zevšeobecnit na celou Bibli - Bůh mluví, vše ostatní poslouchá, kontakt se Stvořitelem je tudíž prostřednictvím sluchu, ne zraku. Skutečně v některých oddílech Bible čteme, že přímo Boha nelze vidět, tedy nelze se s ním setkat skrze vizuální zkušenost, resp. podobná zkušenost může člověka usmrtit (...viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život. Gn. 32,30 Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat na živu. Gn. 33,20, Desatero potom zakazuje Boha zpodobňovat Ex.20,4. Asi nejjasnějším textem varujícím před zpodobováním Boha je potom Dt.4 ). Na druhou stranu čteme o častém setkávání se Mojžíše s Hospodinem (Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář Gn. 33:11). Na jiných místech Bible čteme o nejrůznějších způsobech přímého Božího rozhovoru s člověkem (Gn.3,9 - rozhovor Boha s Adamem a Evou, Gn. 17,1; 22,1; - rozhovor Boha s Abrahamem) nebo způsobech nepřímých - zjevení se Mojžíšovi v ohnivém keři - Gn.3, a především vedení Izraelitů skrze poušť ohnivým či oblakovým sloupem, atd). Nelze tedy říci, že Bůh se zjevuje pouze tím, že řekne, skrze slovo (což by dobře zapadalo do výkladu o stvoření). Přesto mluva, slovo, je jeden z důležitých způsobů Božího zjevení a komunikace.
M. Balabán tuto skutečnost komentuje následujícím způsobem: "Hebrejci jsou spíše lidé sluchu, důraz je položen na slyšení."[14]
1.a.d…ten, kdo stvořil nebe a zemi
O zemi na počátku příběhu stvoření je psáno, že je pustá a prázdná[15], podle Kralického překladu nesličná a pustá, tedy že na ní vládne chaos a není na ní život.[16]
Země a nebe je prvním, co Bůh tvoří (Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi). Zároveň ale nutno dodat, že země ani nebe nejsou stavebním materiálem, ze kterého Bůh tvoří. Ke stvoření Bůh nepoužívá žádný materiál, tvoří z ničeho.
Zde stojí za povšimnutí charakter hebrejštiny, tedy jazyka vyznačujícího se konkrétností a tedy pojmenováváním toho, co existuje, to co je. Dobře je tato skutečnost vystižena v Tresmontantově tvrzení, že hebrejské myšlení je myšlením venkovanů a pastýřů. Tedy ne abstraktně myslících filozofů. Tresmontant hovoří o tom, že ve vztahu k řecké a západní filosofii je pro hebrejské myšlení charakteristické, že není hněteno negativními idejemi nicoty a neuspořádání. Na počátku není nicota, ani hmota, ale Bůh.[17] Autor prvních kapitol Genesis se nesnaží rozvádět, co bylo před tím, než byla stvořena země a nebe. Jak vypadalo to, čemu bychom možná řekli nicota. Protože Bůh je věčný, nemohlo nikdy existovat "nic". Bůh tu vždy byl, vždy tu byl "někdo". Resp. mohlo být "nic", ale nemohl být "nikdo".
Popis propastné tůně - TEHÓM - je zřejmě narážkou na babylónské mýty o nestvůře Tiamat, která byla jednou z bytostí vystupujících ve starobabylónském mýtu o stvoření. Ve starobabylónském příběhu s ní musí bojovat bůh Marduk. Zde nevystupuje jako Boží nepřítelkyně, ale pouze je zde, existuje, ale je bezmocná proti Bohu - Stvořiteli. Jak již bylo řečeno, Bůh netvoří skrze boj s jiným bohem, který by byl představitelem prvotního chaosu.
Poté Bůh poprvé tvoří skrze slovo a to světlo. První co je stvořeno slovem, je světlo. Možná, že v češtině zůstala určitá etymologická stopa ve slově svět. Svět je tam, kde je světlo, žije se tam, kde je světlo, které je dárcem života. Tuto skutečnost si člověk v dnešní době těžko uvědomuje, nicméně o pár století dříve je to skutečnost dobře pochopitelná. I proto největší svátky byly spojovány se slunovratem, protože si lidé připomínali, že se po dlouhých měsících temnoty vrací život - svět se stává opět místem života, protože přichází slunce, tedy světlo, tedy život. Řekové prý dokonce měli pojmenování jen pro tři roční období - pochopitelně vyloučili zimu - protože nesvítí slunce a proto svět není k životu. V Bibli je opak světla - temnota - spojována se smrtí, smutkem, nejistotou, apod. Logicky - když je tma, nerodí se obilí, lidé ztrácejí orientaci, mohou být napadeni od nepřátel. V noci se skoro nežije. Proto je světlo tak důležité - od všeho popisovaného nás může ochránit. Je dárcem života, je prvním, co Bůh poté, co stvoří nebe a zemi, tvoří. Kde je světlo, je svět. Je zajímavé s tímto konceptem na paměti opět připomenout Janovský prolog, trochu kopírující zprávu stvoření, kde se též píše o světlu, ke kterému je přirovnáváno Slovo jako zdroj stvoření.[18] Slovo, je stejně jako světlo, dárcem života. Poté u Jana čteme o tmě, která světlo nepohltila. Bič komentuje kontrast světla a tmy takto: "Světlo je dar a div; k tomu, aby bylo světlo, stačí pouhé slovo Stvořitelovo, je zbytečné hledat další zdroj. Přitom tma okamžitě ustoupí a dělá světlu místo. Bůh oddělí světlo od tmy a dá obojímu jméno. Tím se prohlašuje za pána světla i tmy. Bůh nezrušil tmu, ona se bude pravidelně vracet a zahalí temnotou Boží dílo, ale pokaždé ustoupí novému dni, čímž se ohlásí nový příklon Stvořitele ke stvoření."[19]
1.a.e…ten, kdo oddělil
Určitá chaotická situace se napravuje skrze oddělení. Je velmi zajímavé sledovat slovo oddělení - hebrejsky "BADAL". V první řadě nejde o oddělení fyzikální ale především kultické, kdy se jedná o činnost kněze v chrámu. Je tomu tak hlavně v souvislosti s dělením čistých a nečistých zvířat. Zde kněžskou roli přebírá Bůh, vstupuje do ní, je jakoby v kněžské funkci.[20]
Stává se tedy tím, kdo rozlišuje dobro od zla - tak jak to později činí kněží.[21] (Např. Lv. 20,25, 1 Par. 23,13, kde se jedná i o oddělení "ke střežení svatosti velesvatyně" tedy oddělení do kněžské služby)
V uvedeném kontextu se jedná pouze o první náznak, který je později rozvinut v Pentateuchu a vlastně v celé Bibli, kdy Bůh se zjevuje jako zdroj židovské etiky, zdrojem rozlišení dobra a zla. Opět se jedná o něco, co je nad rámec práce, je ale zajímavé tuto skutečnost zdůraznit, protože v díle stvoření je její nástin.
1.a.f…ten, kdo stvořil čas
Jak jsem předeslal na počátku eseje, nebudu se věnovat biblickému pojetí času. Nicméně pro pochopení charakteru Boha - Stvořitele je důležité slovní spojení, které jsem zatím vynechal, a to "na počátku".
Na počátku nutně souvisí s časem, protože ho vymezuje. Stvoření v Bibli má počátek, existuje bod, od kterého se odvíjí. Stvoření se tudíž neděje v cyklech vznikání a zanikání. Jedná se o jedinečný a neopakovatelný dějinný moment. Od této chvíle čas a dějiny někam spějí. Jak komentuje Berďajev "hlavním poslání židovského národa bylo dovést vývoj lidského ducha k vědomí, že dějiny někam spějí, namísto aby setrvávaly ve věčném koloběhu."[22] Tedy jsme svědky lineárního pojetí času, pod jehož úhlem je třeba hodnotit nejen příběh o stvoření, ale celou Bibli. Pokud dějiny mají počátek, netočí se v neustálých cyklech, potom mají i cíl. Jenže to by bylo nad rámec této práce. V pátém verši se setkáme s konstatováním, že byl večer a jitro - den první. Podruhé se na poměrně krátkém úseku setkáváme s časem. Nechci se nyní věnovat sporům, zda se jedná o doslovný den. Je otázkou, zda hebrejské "ION" skutečně znamená 24 hodin, kdy je třeba vidět, že 24 - hodinový cyklus je popsán až při stvoření slunce ve verši 18. Pro tuto práci je důležitější fakt, že se opět setkáváme s vymezeným, neopakovatelným časem, jako průvodním jevem nejen stvoření na počátku, ale celého stvoření ve smyslu světa. Dalším důležitým místem uvedeným v kontextu stvoření a souvisejícím s časem je verš 14 popisující vznik "nebeských světel". V tomto kontextu přímo čteme slovo čas. Termín zde použitý - MOÉD[23] - označuje na jiných místech Bible doby bohoslužby a je důležitý pro řády v chrámu[24], jinde znamená i místo shromáždění, setkávání se s Hospodinem (hebrejsky stan setkávání je OHEL MOED). Novotný hovoří o tom, že MOED označuje čas, okolnosti nebo místo, které byly pevně smluveny.[25]
1.a.g…ten, kdo smazal sakrální a profánní
Tedy světla, o kterých čteme ve verši 14., konají to samé, co později Izraelci, když se shromažďují v chrámu - na určitém místě, v určitém čase. Uctívají Hospodina - protože to byl smysl shromažďování se v chrámu. Heller říká, "že svým poslušným během uctívají Hospodina". Paralelou jsou výpovědi v Žalmech, které hovoří o tom, že "nebesa a země o Boží slávě".
Zde stojí za zdůraznění, že tak jako se lid setkával s Hospodinem v chrámu, tak Hospodin činí svůj chrám z celého svého stvoření. V tomto stvoření platí MOÉD - tedy doby bohoslužby. Zároveň stvoření je MOÉD, tedy místem setkávání se s Hospodinem. Vše co je ve vesmíru, je pod Jeho kontrolou. Hospodin není, podobně jako jiní starověcí bohové, omezen místem, tedy není lokálním Bohem. Pro toto studium je ale mnohem důležitější skutečnost, že dochází v určitém smyslu k smazání profánního a sakrálního. Protože se jedná o jistou nadsázku, pokusím se vysvětlit, co je tím myšleno. Na jednu stranu je Bible plná míst hovořících o svatosti. Např. Mojžíš si při setkání s Bohem musí sundat sandále, protože "půda, na které se setkává s Hospodinem, je svatá" (Ex. 3:5). Především kniha Leviticus se zabývá nejrůznějšími zákony svatosti, které překročit může často znamenat smrt. Na mnoha místech Bible vidíme, že je velmi striktní hranice mezi svatým a vším ostatním. Jenže místa která jsem popsal neznamenají, že ono ostatní je ze Stvořitelovy vlády vyňato. Člověk si s ničím nemůže dělat, co chce - dokonce ani se svým životem. Vše, co je kolem něj, je dar. Proto musí mít ke stvoření úctu - stejnou úctu jako když je v chrámu.[26] Navíc popisované skutečnosti vylučují možnost snižování hmoty ve smyslu nadřazování ducha - jak se později setkáváme nejen v platonismu či novoplatonismu, ale i v nejrůznějších křesťansko - heretických proudech. To vše je navíc zvýrazněno neustálým opakováním fráze "Bůh viděl, že to bylo dobré", což platí o veškerém stvoření. Nic z toho, co Stvořitel stvořil, není hodné podceňovaní. To platí jak ve vztahu k přírodě, tak ve vztahu k lidem. Svět jako stvoření je tedy sám o sobě dobrý, protože je výsledkem práce dobrého Stvořitele.
1.a.h…ten, kdo upevnil
Dalším velmi klíčovým místem je vytvoření klenby a "oddělení vody od vod" popisované ve verši 6. Vznikem klenby totiž vzniká něco pevného (stejné v našem významu). Klenbu potom Bůh nazývá nebem, latinsky firmamentum od firmus - pevný. Stejně tak hebrejský výraz pro klenbu rekijá znamená něco pevného. A. Alt, starozákoník v Lipsku, vypracoval symboliku oblohy a ukázal, že je obdobou městských hradeb. Asi tak, jako hradby chrání před vpádem chaosu - nepřátel do města, tak obloha chrání svět před přívalem chaosu - vod.[27]
Ve stvořitelských kosmogoniích Egypta a Mezopotámie, potom skutečně obloha hraje důležitou roli ochrany před chaosem. Např. v Egyptě Hor, zobrazený v podobě sokola rozepíná křídla nad zemí (Egyptem), takže jeho křídla tvoří nebe a tím chrání zemi před vpádem chaosu nebo v Mezopotámii Marduk přemůže a rozpoltí Tiamat, z jedné půlky jejího těla vytvoří nebeskou klenbu a dá ji střežit, aby skrz ni neproniklo vodstvo.[28]
Svět je tedy místem řádu, je chráněn. Jedním z důvodů je, že za jeho stvořením stojí inteligentní bytost, která je tohoto řádu původcem a zároveň ochráncem - je jakýmsi "výrobcem klenby."
1.a.i…ten, kdo oddělil sebe od stvoření
Rád bych se vrátil ještě jednou ke "světlům na nebeské klenbě", která s časem souvisí. Opět se jedná o velmi klíčový koncept. Ve většině náboženství národů obklopujících Izrael byly hvězdy či slunce spojovány s nejrůznějšími božstvy. Od toho v našem jazyce zůstalo např. pojmenování planet. V díle stvoření vidíme, že podobný koncept je Starému zákonu zcela cizí. Vše na obloze je pouhým stvořením, které je odděleno od Stvořitele a - jak bychom se dočetli v Bibli později - které ani nesmí být jakkoli uctíváno (např. Ex.20,4). Mezi Bohem a vším dalším je propast - je Stvořitelem a vše další pouze stvořením. Jedná se o velmi striktní oddělení, charakteristické pro židovský monotheismus. Koncept záměny stvoření a Stvořitele rozpracovává později apoštol Pavel, když vyčítá zvrácenému lidstvu, že zaměnili Stvořitele za stvoření, které uctívají.[29]
1. a.j.......ten, kdo stvořil život
Do této chvíle jsem se zabýval pouze stvořením neživých věcí. Nicméně obecné principy, které z popisu jejich stvoření vyplývají, jsou pro srovnávání s řeckým demiurgem a jeho dílem velmi podstatné, navíc by měly poodkrývat charakter Stvořitele. Od dvacátého verše čteme, jak Bůh stvořil zvířata. Poprvé se setkáváme s frází "požehnal jim" (Gen. 1,22) a to v kontextu rozmnožování.
Tato nenápadná zmínka má svůj význam, a to především na pozadí kultů, které obklopovaly Izrael. Mnohé kulty se totiž točily kolem plodnosti - tedy kolem lidské sexuality,. (Asi by stálo za úvahu tento fenomén studovat v dnešní, sexualitou posedlé době, zda se nejedná o jakousi novou religiozitu.) Chrámová prostituce často nebyla nic jiného, než touha přimět bohy k plodnosti, tedy ovlivnit ony neznámé síly podle přesvědčení, že co je kultické, je faktické. Uvedená zmínka ale ukazuje, že rozmnožování je Boží řád.[30] Stvořitel je tedy nezávislý na jakékoli magii nebo jakýchkoli silách mikrokosmu. Na druhou stranu to neznamená, že člověk nemá vliv na Stvořitelova rozhodnutí. Příkladem je příběh Abrahamova smlouvání s Hospodinem o záchranu Sodomy (Gn. 18, 20) nebo systém obětí. Člověk tedy Stvořitele ovlivňuje, nicméně ten není na tomto závislý. Neplatí, že když člověk to či ono vykoná skrze jakýsi rituál, magické slovo, úkon, Hospodin se tak či onak musí zachovat, nic jiného mu nezbývá. (Tato skutečnost je dobře vidět např. u Izaiáše, kde Bůh říká, že je marná snaha Izraelců obětovat, protože se od něj jejich srdce odvrátila. Iz. 1, 11-13).
Úroda, mír a v kontextu toho, o čem píšu v této kapitole, i život není na prvním místě výsledkem, "že jsme objevili ten správný klíč, jak uvést Boha do akce", ale Božím darem. Základním rozměrem lidského života je potom vděčnost.
V této souvislosti též vidíme, že Bůh je nejen Stvořitelem neživého, ale též suverénním dárcem života. Důležité je zmínit, že zvířata, zrovna tak jako hvězdy a slunce jsou pouze stvořeními, nemohou být tudíž, na rozdíl třeba od Egypta, uctívána.
1.a.k…ten, kdo stvořil člověka
V následujících řádcích budu vycházet pouze z první zprávy o stvoření.
Prvním důležitým momentem je zmínka o "Božím obrazu". Trochu to připomíná platónskou terminologii, kde, jak později uvedu, je veškeré stvoření tvořeno podle určitého obrazu, vzoru.
Ve zprávě Geneze je termín "stvoření k Božímu obrazu" použito pouze v souvislosti s člověkem. Co onen obrat znamená? Znamená to, že člověk vypadá jako Bůh, a že díky tomu si lze představit boží podobu?
Bič v této souvislosti říká, že otázka, čím se člověk podobá Stvořiteli, je nesprávně položena. Pokračuje, když hovoří, že obrazem a podobou je míněno to, co člověka charakterizuje v jeho nesrovnatelnosti s čímkoli ostatním. Oba výrazy vyjadřují vztah blízkosti a přece odlišnosti a vyzdvihují schopnost člověka žít ve vztahu s Bohem.[31] Tedy vidíme, že se nejedná o jakousi předlohu, jako spíše vyjádření, které dává člověka na zvláštní místo v řádu stvoření.
Člověk se pohybuje mezi dvěma póly - není Bůh, ani Boží emanací, odnoží, není ani dvounohé zvíře či, hrubě řečeno, pouhá "opice bez srsti". Osobně mám za to, že kdesi zde tkví kořínky židovské a později křesťanské úcty k životu, projevující se již v Pentateuchu ve vyjádření vztahu k cizincům, otrokům, dětem, vdovám - tedy všem, kteří jsou bezmocní, slabí. Jejich hodnota není užitková, vyjádřená slovy "co z nich kouká", ale tkví ve skutečnosti, že jsou Božím obrazem. Jedná se tedy o jeden z důležitých pilířů etiky.
Člověk, resp. lidé pak mají "panovat" nad veškerým stvořením a mají si ho "podmanit." V Bibli máme dva výrazy - podmanit si, KÁBAŠ, a panovat RÁDÁ. Sloveso KÁBAŠ znamená ujařmit, podrobit si v službu[32]. RÁDÁ potom panovat ve smyslu vlády - (srv. Iz. 14,2,6). Slovesa KÁBAŠ se v Bibli neužívá o Bohu, ale o podrobení si člověka, země. Často se tohoto výrazu používá v souvislosti s dobytím a podmaněním si Kanánu (např. Num. 32,22, 29; 1 Par. 22,18). Heller říká, "že tento výraz v sobě zahrnuje i strážnou službu, kdy původně toto sloveso v sobě zahrnovalo střežení, bránění, aby příroda, zvířata nebyla zbožšťována. Tedy člověk má střežit stvoření, aby nebylo zaměněno za Stvořitele, zároveň se o ně starat."[33]
Je zde tedy vidět důraz na postavení, které Stvořitel v řádu stvoření dává člověku. Člověk není tím, kdo stvoření drancuje, ale kdo je pověřencem Stvořitele ve spravování stvoření. Na konec popisu stvoření člověka v prvním příběhu je třeba zmínit, že poprvé čteme, že Bůh viděl, že to, co stvořil, je velmi dobré (Gn. 1:31).
1.b Struktura vztahu
Protože vztah není a nemůže být strukturovaný tak jako řád, druhou část popisu biblického stvoření nebudu popisovat skrze dílčí podnadpisy, ale budu postupovat tak, že následující kapitola bude jedním celkem.
V uvedeném rozboru jsem se zatím dotkl prvních veršů knihy Genesis, podle Hellera "strukturou řádu", vycházejícího z tzv. Kněžského spisu. Tedy strukturou toho, jak se stvoření odehrávalo, jak šla jedna událost stvoření za druhou - což, doufám, vyplynulo i z této práce. Na základě uvedených dějů nám Bible potom vykresluje charakter Stvořitele. Bible je totiž především knihou děje, ne definic. Pro současného člověka zpracovávaného encyklopedickým poznáváním je těžké na toto přistoupit. Nyní příběh pokračuje ještě v mnohem osobnějším tónu. J. Sokol tento druhý příběh o stvoření komentuje takto: "Všechno je tu jinak (myslí se v druhém příběhu). V tom prvním, jako by čtenář v klidu pozoroval průběh stvoření, které se odehrává kdesi daleko a příliš se ho netýká. Druhý je líčí očima člověka, který stojí uprostřed děje, něco si myslí a něco prožívá."[34]
Nechci se zabývat podrobnostmi a postupovat verš po verši, jak jsem do jisté míry dělal v "struktuře řádu". Nejdůležitější "pojmy" související se Stvořitelem jsem již popsal. Nyní se chci spíše zaměřit na stvoření člověka, protože slovy J. Sokola, ten je nyní v centru dění. Navíc nám bude poodkryto několik klíčových konceptů pro určitý nástin biblické antropologie a tudíž pro vztah Stvořitel - člověk.
V sedmém verši druhé kapitoly čteme, že Bůh "vytvořil" člověka. V Iz. 64, 7 se píše rovněž o Bohu jako o tvůrci - v souvislosti s hrnčířem a o člověku, o kterém je v uvedeném verši psáno, že je z hlíny. Jakoby zde zazněla stejná terminologie jako u Platóna. Navíc u Izaiáše je udán i materiál, který je použit k výrobě člověka - hlína ("my jsme jen hlína"), což vychází z představy tehdejších staroorientálních národů, kdy podle nich byl člověk skutečně vyroben z hlíny. Pokud je člověk "uplácán z hlíny", potom příběh v Genesis trochu začíná splývat s příběhem o stvoření u Timaia.
Jenže…není náhodou, že Český ekumenický překlad (ČEP) používá slova prach. Pisatel Genesis neudává hlínu, z níž se modelovalo (CHOMER), ale skutečně prach - z kterého se modelovat nedá. Pod vlivem Septuaginty, (viz. Bible Kralická, která z ní částečně vychází ) navíc došlo k posunu významu. Čteme, že člověk "je z prachu země" a ne "prach země". Pokud ale domyslíme spojení "stvořil člověka, prach země", tak jak to čteme v ČEP, potom nám zmiňovaný verš spíše než k materiálu ukazuje k jakosti.[35] Člověk není jakýsi polobůh, ale před Stvořitelem jen prach. Člověk je tedy na jednu stranu jen prach, na druhou je Božím obrazem.
Člověk není na rovině se Stvořitelem ani se stvořením. Prach drží pohromadě jen tehdy, když je vlhký. Jinak se stejně jako mrtví, slovy Kazatele "navrátí v prach". Čím tedy člověk překračuje prach? Co mu dává onu "vlhkost" udržující ho při životě? Co je oživující princip?
Je to duch, kterého Bůh vložil do člověka? Uvedu dvojí pohled. V Gen. 2,7 čteme, že Bůh mu (člověku) vdechl v chřípí dech života. Ve většině indoevropských jazycích má dech, duch, duše k sobě hodně blízko.
Podle těchto slov bychom potom mohli říci, že Bůh člověku vdechl ducha či duši, jenž se potom staly oživujícím principem.
Jiný pohled, který bych rád v této souvislosti zmínil, vychází z toho, že hebrejština má pro uvedené pojmy slova, která se od sebe dost liší. NIŠMAT CHAJÍM - tedy dech života, nepřipomíná ani NEFEŠ - tedy duši, ani RUACH - tedy ducha. Toto by spíše než k vdechnutí ducha jako oživujícího principu ukazovalo, že to, co člověka oživuje, je kontakt se Stvořitelem, že podstatou člověka je to, čím přesahuje RUACH, totiž vztah ke Stvořiteli.[36]
Stojí za povšimnutí, že poté, co je člověk stvořen, stává se doslova "živou duší" - HAYAH NEFEŠ - Gen. 2,7. (Ekumenický překlad tuto pasáž překládá volněji - člověk se stal živým tvorem).
Tresmontant hovoří o tom, že "nelze říci, že člověk MÁ duši; člověk JE duše. Hebrejština označuje člověka někdy NEFEŠ, tedy duše, někdy BÁSÁR tedy tělo. Stejně je tomu v Novém zákoně, kdy člověk je někdy nazván "duší".[37] Ještě jednou Tresmonstant. "Vyhýbajíc se rozdělování duše - tělo, nazývá hebrejština hmatatelnou, smyslovou, expresívní a skutečnost člověka duší. To, co vnímám není "tělo", které obsahuje nějakou duši. Vnímám bezprostředně živoucí duši s celým bohatstvím toho, čemu lze porozumět a co lze vyluštit ze smyslové skutečnosti, která je mi dána. Tato duše je přístupná smyslům."[38] Nechci zabíhat do problémů starozákonní nebo biblické antropologie. Pro popis Stvořitele jsou však tato zběžná fakta důležitá, protože ukazují na jeho vztah k lidskému tělu a potažmo k hmotě jako takové a jejich vztahu k duši. Z uvedeného vidíme, že tělo je na stejné úrovni s duší, že dokonce nelze jedno od druhého oddělit. Jak hmota, tak duše jsou dobré, protože obojí je stvořené. A co je stvořené Stvořitelem, nemůže být zlé či podřadné. Hodnota tedy není dána kvalitou materiálu, ale kvalitou tvůrce. Na druhou stranu je otázkou, zda skutečně je splynutí ducha a těla tak striktní, jak popisuje Tesmontant. Jisté je, že se skutečně duše a tělo prolínají v tom smyslu, že tam, kde bychom my řekli tělo, hebrejština někdy použije duše. Asi bychom dnes neřekli, že se "narozené dítě stalo živou duší". Oproti tomu, co ale tvrdí Tresmontant, je třeba dodat, že ve Starém zákoně např. čteme, že duše se vrací k Bohu (Kaz.12, 7), což ukazuje, že na některých místech Bible najdeme dělení na tělo a duši.
Když jsem popisoval stvoření člověka podle druhého příběhu, potom jsem měl na mysli muže. Žena se v druhém příběhu dostává na scénu až po stvoření muže, kdy čteme, že je stvořena z jeho žebra. Toto pořadí vyčteme ale pouze v druhém příběhu, v prvním je jen konstatováno, že je (muže a ženu) stvořil, ani slovo o tom, koho dříve.
V druhém příběhu poté čteme, že žena byla stvořena z žebra, tedy z části mužova těla. Obrat "z těla" v Bibli může vyjadřovat ztotožnění, identifikaci (srv. 2 Sam. 5,1). Důležité je, že ve stvořitelském plánu není žena čímsi podřadným. Uvedená sounáležitost je potom vidět i ve slovní hříčce, kterou čeština překládá jako "mužena". Podstatné je i vyjádření, že žena má "být muži na roveň", má mu být pomocí.
Hebrejské "NEGED" (přeloženo na roveň) znamená napřed, něco, co mám před sebou. A hebrejská předložka "I" označuje směr. Čili mohu být upřen k tomu, kdo je mým protějškem, a tím mezi mnou a jím může vznikat obecenství.[39]
Nakonec popisu biblického stvoření je třeba uvést, že člověk je postaven do zahrady Eden. Ráj znamená zahrada rozkoše, hebrejsky GAN HEDEN. Existují diskuse, kde se ona rajská zahrada nalézala. Pro tuto práci je důležitější skutečnost, že tato zahrada je vybavena ovocem a vodou. Pokud čteme příběh Stvoření a představíme si polohu Předního východu a Izraele - kde je obecně málo vody a hodně pouště, potom je jasné, že ovoce a voda jsou vyjádřením života. Bůh tedy člověku dává vše, co je nezbytné k životu. Řekli bychom, že Stvořitel zabezpečuje pro stvoření vše nezbytné.
Svět, Boží stvoření, tak jak ho nyní vidíme, je v harmonii a v řádu, člověk je ustanoven, aby ho obdělával a střežil. Má však střežit nejen svět, ale i sama sebe - nemá se dotknout stromu poznání. Stvořitel ponechává v kompetenci člověka, jak se s danými úkoly vypořádá. Zde se dostáváme k poslednímu bodu stvoření - k lidskému pádu. Druhý příběh na rozdíl od prvního končí špatně. Lidé pojedli ze stromu poznání a "propadli smrti". Nebudu se zabývat tím, co byl onen strom poznání. Za důležitější považuji slova "budete jako Bůh znát dobré i zlé" - po pozření ovoce. Jak bylo vidět z předešlého děje, člověk má stvoření střežit mj. před tím, aby nebylo zaměněno za Stvořitele (viz. KÁBAŠ), za Boha, aby nebylo uctíváno. Nyní had nabízí člověku, aby se postavil Bohu na roveň. J. Sokol komentuje pád následujícím způsobem: Člověk sám chce "znát" a rozhodovat, co je dobré a zlé, "být jako Bůh". Přestoupí zákaz a v té chvíli je kouzlo zahrady pryč: "otevřou se jim oči".[40]
Zde se dostávám k původu zla, resp. hříchu ve světě, k původu sil, které jsou v protikladu ke Stvořiteli. Člověk měl svobodnou vůli a zneužil jí. Uvedu dva příklady ze dvou vyznání, která měla podstatný vliv na utváření dogmatiky nezanedbatelné části křesťanstva.
"Člověk byl na počátku stvořen Bohem k obrazu Božímu.....ale dostal se pod jho hříchu....z popudu Hadova a svou vinou se odchýlil od dobroty a spravedlnosti." (Helvétské vyznání) nebo "První hřícha stupeň a všech jiných jest onen největší a nejtěžší hřích, Adamova opovážlivost." (Bratrské vyznání)[41] Jiným příkladem je první bod Kalvínova předurčení známý jako "Naprostá zkaženost". Uvádím tato vyznání, protože do jisté míry shrnují řadu podobných výkladů týkajících se prvního pádu a původu zla v našem světě.
Co se stalo v zahradě Eden v důsledku pádu vystihuje hebrejská slovní hříčka - první lidé chtěli být moudří (ARUM), ale nakonec se stali nahými (AROM). Pro naše srovnávání bude důležité vědět, že svět, tak jak ho vidíme nyní, není takový, jaký byl původně. Je poznamenán prvotním pádem. Toto poznamenání se týká jak člověka, tak přírody. Hlavní příčina pádu je ale nejen v pojedení ovoce, ale i ve 22 verši.
"I řekl Hospodin Bůh: Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku na strom života, jedl a byl živ navěky." Stvořitel nepřipouští, aby byl člověk, stejně jako kterékoli stvoření jako on. Člověk je stvoření, přesto, že nad ním má panovat. Není ale Bůh a ani se jím nesmí stát.
S otázkou nesmrtelnosti se vyrovnává i epos o Gilgamešovi (vzniklý pravděpodobně dříve než biblické spisy). I v tomto příběhu čteme o touze získat nesmrtelnost, tentokrát "vyhubením zla". Důvod smrtelnosti u Gilgameše je, že nesmrtelnost si bohové nechali pro sebe. A protože Gilgameš je z třetiny člověk, musí zemřít. S smrtelností se vyrovná tak, že kolem města ze kterého pochází, postaví "nesmrtelnou" zeď - nesmrtelnou v tom smyslu, že na rozdíl od člověka vydrží.
V Genesis člověk nebyl stvořen smrtelný (rozdíl od Gilgameše). Od Hospodina se ale dozvídá, že "pokud pojí ze stromu poznání, propadne smrti" (Gn. 2,17). Člověk tedy není smrtelný z nějakého úradku Božího, nýbrž jen proto, že neposlechl - ač byl varován a věděl, co ho čeká.[42]
Zatím jsem se poměrně obšírně zabýval i zdánlivě nepodstatnými momenty stvoření. Jak jsem ale již zdůraznil, bez těchto detailů těžko lze pochopit koncept Stvořitele, kterého nelze pojmou skrze jakousi definici, ale především skrze jeho dílo. Pochopitelně jsem nevybral všechny detaily týkající se stvoření. To, co je uvedeno, podle mne bezprostředně souvisí ze Stvořitelem a stvořením v kontextu toho, o čem budu hovořit u Timaia a co bude nosné pro závěrečné srovnávání obou stvořitelských příběhů.
Rád bych nyní přistoupil k Platonovu Timaiovi resp. Demiurgovi.
2. Stvoření podle Timaia
2.a Struktura rozumu
Podobně jako Genesis i Platon zaznamenává jakoby dva příběhy stvoření, kdy první je stvoření dle rozumu, druhé dle nutnosti.
Tento zlom je u Timaia ve 47e. vyjádřen následujícími slovy: "Dosavadní náš výklad týkal se, až na malé výjimky, toho, co bylo stvořeno rozumem; třeba však vedle toho promluviti, co vzniká nutností." K podrobnějšímu popisu rozdílů se dostanu u přelomu k druhému způsobu stvoření ve 2b. Prozatím jen tolik, že rozum jak o něm píše Platon, je cosi jako řád. V první části tedy čteme popis stvoření podle řádu, pokud použiji terminologie z nadpisů týkajících se stvoření v Genesis. V první části bude stvoření použité bez jakýchkoli negativních elementů, které by tento řád porušovaly.
2.a.a...Demiurgos
Platón, skrze Sokrata hned v úvodu hovoří o tom, že bude mluvit od počátku světa až po zrození člověka (27a). Vymezuje zde tedy rozsah díla. Do jisté míry je toto vymezení analogické s biblickým - od stvoření světa, kosmu, k člověku. V této souvislosti potom hovoří o "staviteli světa" (28a) či demiurgovi. Český překlad toto slovo překládá jako stavitel či tvůrce. Ve srovnání s ELOHIM toto poodhaluje trochu víc o tom, kdo je příčinou stvoření. Jménem Demiurgos byli jmenováni všichni odborní výrobci, řemeslníci, stavitelé, lékaři apod. Tedy strůjce světa je jakýsi veliký dělník. Ne ten, kdo tvoří, ale kdo vyrábí.[43] Když Tresmontant rozváděl toto srovnání, vycházel z Bergsona, který definuje vyrábění jako skládání hmotných dílů, které se sestavují do sebe a tím jsou nuceny ke společné funkci. Jednoduše řečeno - jedná se o postup od mnohosti k jednotě. Pokud by Demiurgos znamenal stavitele, potom musí v naší terminologii vzít maltu, cihly a další nezbytné věci, aby z těchto "mnohých" sestavil "jedno". A to samé platí o Demiurgovi z Timaia - je "druh řemeslníka", "velký dělník", který sestavuje svět z dílů, které jsou mu dány. Sloveso demiurgein znamená pracovat na nebo s materiálem (on or with a material).[44] Podobné řecké slovo je ktísis. Sloveso ktízó znamená uvést do existence, osídlit (hoi ktisantes znamenalo původní obyvatelé), ustanovit. Odvozené podstatné jméno hé ktisis znamená skutek stvoření nebo méně často, výsledek činu autority. V LXX je potom slovo ktísis použito pro akt stvoření.[45] LXX se důsledně drží odlišení mezi ktísis a demiurgein a v souvislosti se stvořením nikde sloveso demiurgein nepoužívá. Jediný výskyt je v Novém zákoně, kde se v Žd. 11:10 hovoří o Bohu jako staviteli věčného města[46].
V samotném Timaiovi se pro stvořitele světa vyskytuje několik slov: poiétés (tvůrce), demiurgos (stavitel, budovatel), patér (otec), theos (bůh), ktístés (stvořitel). Nejčastěji Platon hovoří o "otci" - napočítal jsem pět výskytů, o bohu - dvacet dva výskytů. Přímo slovo demiurgos jsem našel pouze pětkrát.[47]
Toto pozorování pro mne bylo velmi zajímavé, protože literatura o Platonovi, se kterou jsem pracoval, často poukazovala na Demiurga, rozpitvávala toto slovo a nakonec činila závěry. Jenže z uvedeného pozorování je vidět, sice slovo Demiurgos na jednu stranu o něčem vypovídá, na druhou ale mnohem více to, kdo je, odvozujeme ne ze samotného slova, ale z jeho činnosti, kterou budu v následujících řádcích stopovat. Uvedené rozlišení pojmů má svůj význam ve smyslu stvořitel vs. budovatel (pokud použijeme českého překladu) - jak se ukáže v dalším výkladu. Nicméně podobně jako Elohím, slovo Demiurgos samo o sobě příliš nic moc nevypovídá a pokud se budeme držet uvedeného výskytu slov, potom téměř musíme souhlasit s uvedenými apologety prvních století.
2.a.b…ten, kdo svět vyrobil podle věčného vzoru
Pokud Izraelský Bůh stvořil svět z ničeho, zcela svrchovaně, potom Demiurgos vychází při stvoření z toho, že hledí na neproměnné a krásné jsoucno a takové užívá jako vzor (28a). Platon dále hovoří, že tento svět je obrazem něčeho (29b). Demiurgos tedy tvoří svůj výtvor podle určité předlohy, kterou později podrobně Platon rozebírá. Svět je pak v Timaiovi nazván kosmem, kdy kósmos původně znamenal okrasu, ozdobu, šperk. Kittel tuto skutečnost komentuje následujícím způsobem: "Protože co je podle náležitého řádu, je též krásné, kósmos znamenal ozdobu.[48] Od toho pak zřejmě vzniklo naše slovo kosmetika znamenající dát se do pořádku. Dalším významem slova kosmós je svět. Pokud spojíme oba významy, vidíme svět jako místo, kde je řád. V 30a Platon hovoří o tom, že před stvořením nalezl vše v neuspořádaném pohybu, a že tento pohyb uvedl v řád. Podobně jako v Bibli je zde myšlenka chaosu, do kterého v Bibli vstupuje Bůh, zde Demiurgos. V podobném smyslu hovoří Platon v Symposiu, když říká, že nejprve vznikl Chaos, po něm pak vznikla Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem.[49] I v Symposiu, podobně jako v Bibli či u Timaia byl tedy na počátku chaos. Chaos je z řeckého slovesa chainó, znamenajícího zívám, zeji. Podstatné jméno znamená propast, původně nerozlišenou temnotu podsvětí odkud se vynořují věci na světlo a kam zase zapadají.[50]
Z této neuspořádanosti, chaosu, tedy Demiurgos tvoří kosmos. Důležité je, že svět nebyl od věků, ale že vznikl, protože, jak uvádí Platon je hmatatelný. Otázkou ale je, kde se vzal tvůrce světa. Pokud charakteristikou Stvořitele je věčnost, vyjádřená Biblickým "od věků na věky", potom o tvůrci světa v Timaiovi je řečeno, že nalézti ho by bylo trudno, a kdybychom ho nalezli, nemožno všem jej zvěstovati (28c). Otázku věčnosti Platon řeší v kontextu již uvedeného vzoru, podle kterého byl svět stvořen. Mluví o tom, že při stvoření stvořitel hleděl na věčné a neproměnné jsoucno, a takového užívá za vzor (29a). Otázkou je, co Platon míní věčným jsoucnem. Ve Faidrovi v souvislosti s poznáním Platón hovoří o tom, že toto pak jest vzpomínáním na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých říkáme, že jsou, a pozdvihla se k skutečnému jsoucnu.[51] Nejen na tomto místě, ale i jinde Platon hovoří o tzv. principu anamnésis, tedy o tom, že duše je svou podstatou spřízněna s idejemi, na které před vstupem do pomíjitelného světa nazírala, aby se na ně potom v tomto světě rozpomínala. Podobně jako se tento proces děje u člověka, děje se u Demiurga v procesu stvoření. I on nazírá, hledí na "věčné jsoucno", což bychom mohli nazvat ideou, která se stává předlohou, plánem a svět se potom stává jejím odrazem.
2.a.c…ten, kdo si vyrobil předlohu - živoka
Na základě tohoto neproměnného jsoucna potom Demiurgos tvoří tzv. živoka. Důležité pro pojednání o Demiurgovi je především skutečnost, že svět je podle Platona stvořen podle jím (Demiurgem) vytvořeného vzoru. "Stvořil jej (živoka) bůh (jiný výraz pro Demiurga) jakožto jednoho živoka viditelného, obsahujícího v sobě všechny živoky, které mu jsou přirozeností sourodé" (31a). Mostem mezi světem idejí a světem smyslového vnímání jsou pro Platona božský řemeslník a rozumná duše. Božský řemeslník vytváří duši světa (živoka), která vyplňuje celý vesmír. Tato "anima mundi" je živé, inteligentní stvoření s tělem, ke kterému patří veškerý hmotný svět.[52] Aby byl svět pochopitelný rozumu, Demiurgos stvořil rozumem pochopitelného živoka napodobováním jeho věčné přirozenosti (39d). CH. Taxton komentuje tuto skutečnost tak, že podle Platona vhled do samotných forem lze získat jen ve světle rozumu, který "vidí" abstrakce, jako jsou matematické pravdy. Abychom "viděli" jejich pravdivost, stačí na ně pouze zaměřit oko rozumu.[53]
Demiurgos tedy tvoří podle živoka, kterého sám stvořil. Prvotní podoba živoka byla koule, kdy živok zároveň poskytoval potravu stravováním sebe sama. Platon tím poukazuje na to, že živok byl soběstačný.
Do tohoto těla pak byla vložena duše, která je složena stejně jako tělo, dle geometrických tvarů. Obojí je potom komentováno takto: "Tělo světa bylo stvořeno viditelné, duše pak sice neviditelná, avšak účastna rozumu i harmonie, nejdokonalejší výtvor tvůrce ze všech pomyslných a věčných jsoucen nejdokonalejší." (37b) Živok je tedy jakousi oživenou koulí, která se sama hýbe a která se díky svému dokonalému geometrickému tvaru stává předlohou celého dalšího stvoření.
"Všechny totiž druhy, jaké a kolik jich vidí rozum jsou obsaženy v živoku vpravdě jsoucím." (39e)
2.a.d…vyrobil
I když jsem se ve filozofických slovnících dočetl, že Demiurgos je výrobce, řemeslník, přímo sloveso "vyrábět" jsem se u Timaia nedočetl. Nicméně se dá odvodit z děje. Jak bude řečeno ještě později, Demiurgos použil k tvoření dané materiály. Zde stojí za připomenutí rozlišení stvoření a vyrábění (termín použitý Tresmontantem), kdy vyrábění znamená pracovat s danostmi (jak jsem již uvedl), které jsou předem dány.
Vyrábění vychází z nějaké "hmoty". Vychází z již existující mnohosti, kterou uspořádává ke svým vlastním účelům. Postupuje z mnohosti k jednotě.[54] Na druhou stranu je třeba připomenout v této polemice Platonovu otázku v dialogu Sofistés. "Že je (živoky, rostliny, a všechno co vyrůstá na zemi ze semen a kořenů) rodí příroda z nějaké příčiny samohybné a plodící bez myšlení? Nebo s rozvahou a božským věděním, vnikajícím od boha? Raději budu tvrdit, že věci, kterým se říká přirozené, jsou vytvářeny božským uměním, kdežto věci zhotovované z nich od lidí, lidským; a podle toho že jsou dva druhy tvořivého umění, jeden lidský a druhý božský" (265c-e). Posun, který vidíme je od rození, které se děje jaksi samo, bez potřeby účelu, k lidské práci, inteligenci, která v Sofistés ukazuje k účelu, smyslu, cíli. Platon se zde vyrovnává s potřebou, aby za kosmem stála inteligence jako potvrzení pro řád, kterého jsme svědky kolem sebe.
Demiurgos je na jednu stranu pouze výrobcem, protože věčné ideje jsou nečinné, jsou jen obrazy, na druhou stranu je tím, kdo osmyslňuje.
2.a.e...stavební materiál
Zatím jsem se dostal k tomu, kdo tvořil a podle čeho. Nyní je na místě otázka z čeho. Základem je oheň, voda, vzduch a země. Z těchto prvků je složen svět: "Proto tedy položil bůh doprostřed mezi oheň a zemi vodu a vzduch a upravil je vespolek….tak sestavil svět hmatatelný." (32b) Zrovna tak je z nich stvořen živok: "Ze všeho totiž ohně i vzduchu a ze vší vody i země jej složil, aby celistvý tento živok byl co nejdokonalejší." (32b) Zde Platon pravděpodobně navazuje na učení milétských a iónských filozofů, snažících se vznik světa objasnit z praprincipu skládajícího se ze základních živlů. Charakteristikou těchto základních "stavebních prvků" je jejich bezmeznost - pokud použijeme výrazu Anaximandra či Tháleta. Uvedené živly jsou apeironské - postrádají hranice, řád (Neubauer v knize O přírodě a přirozenosti věcí hovoří o tom, že řádí). Charakteristikou živlů je též skutečnost, že nejsou stvořeny člověkem. Člověk je může pouze usměrnit - pokud mu mají sloužit, na druhou stranu si občas živly mohou dělat, co chtějí a člověk na to nemá nejmenší vliv (to platilo nejen o dobách starých Řeků). Spíše je rád, když uteče z jejich dosahu. Mají obrovskou moc, která z nich činí mocnosti (potestates). Proto často byly uvedené živly uctívány jako božstva, jejich ovládání se pojilo s magickými či náboženskými obřady, "jak na ně" vědělo jen pár vyvolených. Na jednu stranu jsou aperatické - bezmezné, na druhou je vnímáme. Demiurgos tedy uspořádává předem daný materiál. Na rozdíl od člověka je ale schopen usměrnit tento materiál - základní živly tak, aby místo řádění vytvořily řád.
Důležité je v této souvislosti uvést, že Platon neříká nic bližšího o tom, kde se vzaly tyto čtyři základní principy. V 47b hovoří, "že dosud totiž nikdo nevyložil jejich vznik, a že nepokládá za svoji povinnost o tom mluvit". Z Timaia je tedy jasné, že základní živly nebyly Demiurgem stvořeny.
2.a.f…vyrobil podle geometrických tvarů
Čtenáře Timaia zaujme poměrně časté vypočítávání různých poměrů, ve kterých se časem ztratí (soudě podle sebe).
V souvislosti s živly, které jsou základem pro stavbu světa, je důležité, že každému živlu náleží geometrický tvar. Spojení matematiky s živly komentuje Platon následujícími slovy: "Když však bůh se jal pořádati vesmír, tu nejprve odlišil tvary a čísly oheň, vodu, zemi a vzduch". (53b) Poté Platon pokračuje, když říká, že "oheň, voda i země i vzduch mají též výšku. A výška zase předpokládá povrch z plošného prvku; rovinná pak plocha skládá se z trojúhelníků..." (53c)
Oheň je potom ztotožněn s čtyřstěnem, země s šestistěnem, vzduch s osmistěnem a nakonec voda s dvacetistěnem. (55e) Živelnost, beztvarost nebo nespoutanost živlů je tedy spoutána do neměnných geometrických tvarů.
Základní struktura přírody je tedy geometrická, geometrie je součástí ideálního světa - oblastí abstraktních principů, které dávají materiálnímu světu logickou strukturu.[55]
Shrneme-li zatím probrané, potom lze říci, že se v Tiamiovi vyskytují tři vrstvy vzorů. Prvním a základním je neměnné jsoucno, mohli bychom říci idea. Potom živok a nakonec číslo či spíše geometrický tvar. Platon nehovoří o hierarchii mezi těmito třemi, pouze je popisuje, vychází z nich při popisu stvoření. Pokud navážeme na komentář CH. Taxtona, potom se geometrie prolíná s ideálním světem.
2.a.g…vytvořil čas a nebeské stálice
V 37e - 38b vidíme, že čas přichází spolu se stvořením vesmíru. V okamžiku, kdy se nebeská tělesa začínají pohybovat pravidelným pohybem, začne existovat čas. "Z rozumného úmyslu božího aby vznikl čas, byly stvořeny slunce, měsíc a pět jiných hvězd....umístil je bůh každou jednu do jednoho ze sedmi kruhů, jimiž obíhala dráha různosti". (38c) Stejně jako svět i čas vzniká podle "vzoru věčné přirozenosti". Podobně jako u živoka i hvězdy dostávají duše a tím se stávají živoucími tvory aby pochopily svůj úkol (38e). O slunci a měsíci je napsáno, že je bůh upevnil. Tím, že vymezuje denní cyklus, dává možnost, aby se tvorové mohli podílet na pojmu čísla - bůh upevnil světlo, které nyní nazýváme slunce, aby svítilo co možná na celý svět, aby tvorové, jímž to náleželo, nabyli účasti v pojmu čísla (38b). Slunce se tedy stává důležitým geometrickým měřítkem, ukazatelem dokonalého světa čísel, matematiky. Platon dosud popisované neživé stvoření uzavírá shrnutím, ve kterém se odráží to, co jsem dosud popisoval. Svět byl co nejpodobnější dokonalému a rozumem chápanému živoku napodobováním jeho věčné přirozenosti (39e).
2.a.h…"výroba" člověka
Prvním důležitým momentem je, že při stvoření (nebo výrobě???) člověka se poprvé u Timaia setkáváme s myšlenkou, že něco není přímo stvořeno nebo vyrobeno Demiurgem. Před stvořením člověka se setkáváme s dalšími božskými bytostmi. Platon se omezuje na komentář, že je nad naše síly poznat jejich původ . Je prý třeba pouze věřit těm, kdo je vykládali již dříve, kdo jsou jejich potomci. (40d,e)
Z této poznámky je cítit trochu ironický nádech, navíc bozi obecné kosmogonie jsou Platonovi cizí. Platon o nich hovoří jako o těch, kteří sice nejsou nesmrtelní, ale nebudou rozhodnutím vůle Demiurga porušeni ani nedojdou smrti (41b). Demiurgos si uvědomuje, že svět ještě není kompletní, že zbývá stvořit trojí bytosti - tedy tvory na souši, ve vodě a lidi. Zvláštní je, že sám tyto tvory není schopen stvořit a to proto, že by byli nesmrtelní a tím by se rovnali bohům (41c). Uvedení bohové jsou pověřeni k tomu, aby tvořili člověka - stávají se jakýmisi malými demiurgy. Mají tento úkol vykonat podobně, jako když Demiurgos tvořil je…"napodobujíce mou činnost při vašem vzniku". V tomto bodě je třeba udělat malou odbočku, protože se zde dílo láme - i když hlavní zlom uvádím ve změně struktury stvoření. Slovem "láme" mám na mysli to, že od 27c do 42e vidíme dílo Demiurga samotného, od 41e do 79e vidíme dílo stvořených bohů, (41e - 42e je přechodem, kdy Demirgos dává instrukce stvořeným bohům, co mají dělat).
Člověk se bude skládat ze smrtelné a nesmrtelné části, kdy nesmrtelná část je nejstarší část duše - rozum.[56] Tu do lidí dává Demiurgos. Zbytek - tedy stvoření smrtelné části a její spojení s nesmrtelnou částí je potom dílem bohů. Nesmrtelnost duše koresponduje s jinými díly Platona. Např. ve Faidrovi přímo píše, že veškerá duše je nesmrtelná a že je nevzniklá (245c,e). Imateriální část člověka je tedy preexistentní. V následující části Timaia se dostáváme do bodu, kde Platon velmi připomíná východní filozofické systémy - hovoří o "duši všehomíra", kterou smísil s dalšími látkami. Tuto směs pak rozdělil na stejný počet duší s hvězdami, kdy přidělil každé hvězdě po jedné. Zvláště rozdělení duše všehomíra na dílčí duše mi připomíná Átmanový princip. Podle toho, jak duše vsazená do těla - tedy člověk prožije svůj čas, bude žít další život. Platon říká, že pokud čas prožije dobře, vrátí se zpět do příbytku své hvězdy a bude mít blažený život. Pokud neobstojí, promění se v dalším narození v přirozenost ženy. Pokud opět neuspěje, promění se v dalším rození ve zvíře. Tedy nejen duše všehomíra, ale i koloběh rození připomíná východní filozofii. Opět toto místo koresponduje s Faidrem, kde Platon hovoří o tom, že "pro všechny platí, že kdo spravedlivě prožije svůj život, bude mít lepší úděl, kdo nespravedlivě, horší." (248 b) I u Faidra se setkáváme s myšlenkou hierarchického uspořádání duší. (248 - 249)
Duše je potom ke smrtelnému tělu připoutána (44b). Ve Faidrovi čteme, že je k němu připoutána na způsob škeble (250c). Samotné tělo je vyrobeno ze stejných základních prvků jako kosmos - tedy z ohně, vody, vzduchu a země. K tvorbě člověka, který je zatím ve tvaru uvedeného vzorového živoka - tedy ve tvaru koule - bohové používali neviditelné hřeby. Setkáváme se zde opět s myšlenkou téměř řemeslné výroby, tentokrát v podání dalších bohů. Údy a vůbec podoba člověka tak, jak jí známe, mu byla dána aby se mohl pohybovat - aby tělo nemělo potíže, když se valilo po zemi s jejími rozmanitými vyvýšeninami, a bychom mohli vidět dráhy rozumu na nebi a slyšet umění působící na náš sluch. Stvoření člověka je v Timaiovi věnováno nepoměrně víc místa než v Bibli - dalo by se ale říci, že o co více místa, o to větší rozdíly vidíme.
2.b Struktura nutnosti
V 48a Platon píše, že "dosavadní výklad se až na malé výjimky týkal toho, co bylo stvořeno rozumem". Nicméně pokračuje a hovoří, že "je třeba promluvit o tom, co vzniká nutností." Tímto začíná vlastně druhý výklad o stvoření světa, kdy Platon hovoří o "novém výkladu světa" (48e). Nyní tedy bude stvoření popisováno jako dílo nutnosti.
Pro větší přehlednost - 29d-47e - stvoření popisováno jako výsledek činnosti rozumu, 47e-69a - stvoření popisováno jako dílo nutnosti, od 69a stvoření popisováno jako spojení obou uvedených principů.
Platon navíc vysvětluje, že doposud jeho výklad postrádal jakéhosi "neurčitého činitele". Bez tohoto činitele tedy výklad není úplný. Ještě před tím se ale podívám na onen rozpor rozumu a nutnosti. Komentář na konci Timaia hovoří v tom smyslu, že ve světě je mnoho jevů, které nelze dovést k zamýšlené dokonalosti, jak měl v plánu Demiurgos. Proto Platon vedle Demiurga hovoří ještě o dalším činiteli, kterého jmenuje nutnost. Mezi účinky pak nutnosti pak náleží všechno, co nelze vysvětlit a zdůvodnit rozumem, tedy především všechno hmotné.[57] Pokud následujeme uvedený komentář, potom v hmotě jsou tendence k iracionalitě dané jakýmsi neurčitým činitelem, "který má podle své přirozenosti vliv" (48a). Rozum popisovaný Platonem jako tvůrčí element stvoření, není jakýsi obrovský světový mozek, ale řád. Např. Platon hovoří o drahách rozumu na nebi. Rozum, resp. řád se projevuje uspořádaným pohybem a dává pohybům smysl, účel. Takto se dostává kosmos do řádu, mimo vládu chaosu. Ve hmotě jsou potom tendence k neurčitým, neuspořádaným pohybům. Řekli bychom, že je jaksi "nevypočitatelná". Tedy pokud Platon hovoří o tom, že vesmír na počátku byl ovládán nejen rozumem, ale i nutností (47e), potom byl vesmír ve svých počátcích ve stavu neuspořádané hmoty (30a), která byla postupně slovy Platona "přemlouvána" nebo jinak řečeno přetvářena rozumem - rozumnými silami božského řemeslníka, který ji začal formovat a následně uvádět v řádné pohyby - což lze vidět na obloze (Rozum však ovládal nutnost tím, že ji přemlouval - 48a). Pohyb Platon zmiňuje i v souvislosti s lidskou duší.
Když Platon hovoří o rozumu, ukazuje, že ve světě je primární řád, ustavený Demiurgem, ne jakési slepé nahodilosti hmoty. To, že vesmír plní svoji funkci, není odvozeno z hmoty, ale z rozumu. Toto je mj. řečeno i v již uvedeném "rozum ovládal nutnost".
2.b.a...výroba nutností
Jak již bylo vysvětleno, od 47e vidíme, že svět je stvořen dílem nutnosti. Později (od 49a) pak nastupuje další činitel, kterým je chůva - tedy základ pro živly (ke kterému se dostanu). Nyní se pokusím sledovat jak Demiurgos tvoří na základě nutnosti. Opět se základem stávají geometrické tvary - konkrétně trojúhelníky a jejich složeniny. Mnohem podrobnější výklad je věnován člověku, jeho stvoření a podobě, a to od 69a až do konce Timaia. Opět se opakuje myšlenka, že člověk je stvořen stvořenými bohy 70b, 71d..."naši tvůrcové". Je podrobně rozpracováno vnitřní uspořádání člověka. Čteme o smrtelném těle, skládajícím se ze čtyřech základních živlů (82a), kdy nemoci těla jsou způsobovány nevyvážeností těchto živlů v těle. Platon hovoří o tom, že bohové při tvoření člověka "vzali nesmrtelnou část duše kolem které vykroužili smrtelné tělo a dali mu smrtelný druh duše" (69d). Nesmrtelná část člověka je potom spojena s božským. Platón věnuje mnoho místa popisu, kam je která část duše umístěna, a to až do nejmenších detailů. Později přistupuje ještě třetí, nejvyšší druh duše (89e), kdy čteme o daimonion. Podobně jako v Genesis čteme o stvoření muže a ženy, kdy ale žena je čímsi nižším, což je vystiženo v kontextu myšlenky kol rození, kde Platón hovoří o tom, že "ze všech stvořených mužů, kteří se ukázali zbabělí a prošli život nespravedlivě, tvořili se při druhém rození pravděpodobně ženy" (90e). Hierarchie druhého rození je v těchto pasážích jiná, než tomu je u Faidra, nicméně princip zůstává - člověk se podruhé rodí do jiné podoby - podle toho, jak zde žil.
Konec popisu je shrnut slovy, že se "tento jediný a jednorozený vesmír stal největším, nejlepším i nejkrásnějším a nejdokonalejším" (92c).
2.c..Třetí element
K rozumu a nutnosti přistupuje v 49a třetí element, kterým je "jakoby chůva neboli schrána všeho, co vzniklo". Jinde je toto nazváno matkou (50d), schránou (51a). Určitá definice přímo v Timaiovi může být ve slovech, že se jedná "o věc neviditelnou, beztvarou, všechno přijímající, která však jakýmsi těžko vysvětlitelným způsobem náleží do světa rozumového, a kterou lze velmi nesnadno pochopiti" (51b). V tomtéž odstavci potom čteme, že přijímá podoby živlů (pochopitelně základních čtyřech živlů, o kterých byla již řeč). Zároveň je i prazákladem těchto živlů. Prazáklad světa tedy není hmota, ale ona chůva (tithéné) či prostor (chóra). Jedná se o cosi, co je mimo prostor a čas, cosi jako "prostorová nicota", která nemá žádnou formu, ale každou formu je schopna přijmout.
Neubauer hovoří o tom, že se jedná o "panenskou nevinnost hmoty", kdy jednotlivé živly jsou toliko stránkami jejích projevů. Jakkoli v řádu nutnosti - v němž jsou representovány jako platónská tělesa - jejich původní jednota tkví v této hlubině: živly jsou různými projevy této Chůvy - patrnosti jejích různých živelných, tj. vnitřních, spontánních projevů[58]. Čteme o tom, že "chůva všeho stvoření vodnatějíc a ohnivějíc a přijímajíc tvary země a vzduchu i zakoušejíc účinky všeho jiného, co se k tomu druží, jeví se v rozmanitých podobách." (52d)
3. Srovnání, rozdíly a cíl popisovaných žánrů
Podle Platonových slov je příběh popsaný v Timaiovi mythos a ne logos. Že se jedná o mythos, neznamená, že tento výklad není míněn vážně. Je totiž velký rozdíl mezi tím vidět svět jen tak, jak je, nebo jako výsledek určitého záměru či úmyslu.[59] Mám za to, že cílem Timaia je především poukázat na rozumnost a řád stvoření. Dále na uspořádání světa jako určité nápodoby - což je v souladu s Platonovou filozofií.
Oproti jiným Platónovým pracím je na Timaiovi též zvláštní, že není psán dialogickou formou. Sice na začátku vystupuje Sókratés, Kritias a Timaios, kteří mezi sebou vedou dialog, ale postupně začne hovořit pouze Timaios a vlastně většina díla je jeho monolog.
Co je cílem popisu stvoření v Bibli? Jedná se též o mýtus? Jak k tomuto příběhu přistupovat? Jedním z argumentů proti biblickému popisu stvoření je, že je v rozporu s vědou. Jedná se o konflikt věda vs. víra, ještě dnes běžně prezentovaný např. v některých učebnicích základních či středních škol.[60]
Jedna věc je, že existují vědci (pokud se máme zaštiťovat vědou), kteří až takový rozpor mezi vědou a stvořením nevidí. Jako důležitější ale vidím odpověď na otázku položenou v již citované knize Čtení z Bible - "Ale není v tom (v konfliktu věda vs. víra) jen veliké nedorozumění? Chtěl ten dávný biblický příběh opravdu odpovědět na ty otázky, na které odpovídá věda, kosmologie? Nemluví o něčem úplně jiném?"[61] Mám za to, že skutečně o něčem jiném mluví.
Základní důrazy ve zprávě o stvoření nemají být ani přírodovědecké, ani historické ani jiné poznatky. Důrazem zprávy o stvoření je chvalozpěv na Boha - Stvořitele. Pro souvislost uvedu část z Listu biblické komise kardinálu Suhardovi: "Tyto (myslí se staroorientální) formy neodpovídají žádné z našich klasických kategorií, a proto také nemohou být posuzovány podle řecko-latinských nebo moderních literárních druhů. Jejich historičnost nelze v celku ani popřít, ani potvrdit".[62]
Po přečtení prvních kapitol Genesis nebudu tedy přesně znát odpověď na otázku, kdy vznikla země, vesmír, ale budu alespoň částečně vědět něco o smyslu toho, proč zde jsem, co vede k požehnání, kdo je Bůh, atd. Budu vědět něco, k čemu i dnes věda mnoho neřekne.
3.a Inteligence
Jedním z důvodů, proč první křesťanští apologeti viděli podobnost v obou příbězích stvoření je skutečnost, že za tímto světem - uspořádaným kosmem, stojí inteligence, tedy že řád, kterého jsme ve světě svědky, je dílem někoho rozumného. Demiurgos, zrovna tak jako ELOHIM jsou popsáni jako rozumné bytosti. Od jejich schopnosti rozumně tvořit je potom odvozeno rozumné uspořádání světa. Navíc oba uspořádávají (záměrně nepoužívám vymezení tvořit - vyrábět) chaos. Sice biblické tvoření je tvořením ex nihilo, nicméně čteme o pustině, temnotě - tedy chaosu. U Platóna jsme zase svědky neuspořádaných živlů, které Demiurgos uspořádává. Do chaosu, kterého se lidé vždy báli, a to ať v podobě pustiny a temnoty (Bible) nebo živlů, které "řádí", pokud nejsou uspořádány (Timaios), oba tvořitelé přináší pořádek.
3.b Stvořitel
Bible zcela jasně hovoří o Bohu, který stvořil veškerý svět. Člověk nemusí být znalý Bible, a po prvním přečtení Genesis je mu jasné, "kdo za tím vším stojí". Oproti tomu Timaios tak jednoznačný není. (Zajímalo by mne, jak dlouho by mi trvalo, než bych přišel na to, kdo za stvořením stojí, kdybych před tím nečetl některé výklady Timaia). Dokonce hned zpočátku čteme již uvedené, že "tvůrce a otce všehomíra nalézti by bylo trudno a i kdybychom ho nalezli, nemožno ho všem zvěstovati" (28c). Navíc z dalších pasáží Timaia vidíme, že tím, kdo tvoří je nejen Demiurgos, ale též další bohové jím stvoření, "bohové bohů" nebo jinde "synové", kteří pracují na otcův (Demiurgův, boží, stvořitelův) příkaz (43a). Postupem času Demiurgos přestává tvořit, přenechává dílo tvoření jiným, jakoby se stal pouze prvotní příčinou. Platon v určitém momentu stvoření najednou hovoří o tom, že Demiurgos dlel ve svém přirozeném stavu (42e).
Biblický příběh o stvoření nehovoří o "nižších tvořících bozích". Adam se v druhém příběhu spolupodílí na stvoření v tom smyslu, že pojmenovává zvířata - tedy bytosti, které již existují, jsou stvořeny. Oproti tomu Timaios udílí nižším bohům příkaz, aby stvořili ještě trojí nestvořené bytosti (41b). Podle Timaia tedy v tomto světě existují bytosti, které Demiurgos nestvořil. Pokud bychom chtěli hledat analogii s Genesis, resp. druhým příběhem o stvoření, potom bychom nemohli říci, že Bůh něco na tomto světě nestvořil, jako spíše nepojmenoval. Člověk potom tuto skutečnost z pověření Stvořitele "napravuje" nebo lépe - napravuje.
3.c Materiál a vzor
Již bylo napsáno, že Bůh tvoří z ničeho. Kniha Genesis tímto poukazuje na skutečnost, kterou později rozvádí celá Bible, a to na Boží všemohoucnost. Jediné co dává vše další do pohybu, je Bůh skrze slovo, kdy slovo není jen zvuk ale zároveň i uskutečnění vyřknuté věci, dokonce jistý druh hypostazované moci, která může přijít a naplnit Boží záměry.[63] V Genesis je materiál nebo - použijeme-li Platónovu terminologii živly (např.51a) - pouhým stvořením stvořeným z ničeho slovem.
Přesto lze v určitých místech Bible vidět Boha jako řemeslníka - např. v Žalmech, kde čteme, že "nebesa jsou dílem Jeho prstů, měsíc a hvězdy upevnil (Bůh) na oblohu" (Ž. 8, 4). Jinde zase čteme, že nebesa jsou dílem jeho rukou (Ž. 102, 4). Je tedy Bůh řemeslník - Demiurgos? V těchto a dalších místech se jedná o literární druh biblického žánru, kdy podobná vyjádření jsou určitým antropomorfismem Boha. Nemyslím si, že se jedná o doslovnou snahu vypovědět, jak Bůh tvořil, vyjádřit, že Bůh má ruce, prsty, atd.
Stejné potom platí u Demiurga - ani v Platonově příběhu nejde o důkaz toho, že Demiurgos má lidské údy. Důležitější než hledání toho, jak stvořitelé vypadají, je pohled na materiál, z kterého tvoří.
Demiurgos pracuje s čtyřmi danými základními živly. Jako předloha pro tvoření mu slouží "neproměnné jsoucno, které užívá jaksi za vzor" (28b). Demiurgos tedy má předlohu, ideu, která je, oproti světu, věčná.[64] Idea, je nezávislá na tomto hmatatelném světě. Tím nejdokonalejším tedy není Demiurgos sám, ale idea, vzor, podle kterého tvoří jiný vzor - vzor živoka, určitou první kopii. Tímto je ale do jisté míry omezen stejně jako člověk. Není tvůrcem z ničeho, ale pouhým napodobovatelem již daného z čehož potom Demiurgos vytváří nejen živoka, ale i svět a člověka, až se dokonce dostáváme až k popisu jednotlivých kůstek, vlasů, nehtů.
Naproti tomu podobný princip napodobování Bible nezná. Sice při stvoření člověka též čteme o obrazu, ale tím obrazem je Bůh - Stvořitel sám. (Pouze o člověku je napsáno, že je stvořen k Božímu obrazu). Vše ostatní stvořené potom není tvořeno podle něčeho, jako spíš jeho svrchovaným rozhodnutím (Stejně tak člověk je stvořen svrchovaným rozhodnutím).
Stvořitel je tedy počátkem a koncem všeho, zároveň vše osmyslňuje. Nad ním neexistuje žádná dokonalá idea. Navíc je jedinou věčnou existencí ve vesmíru.
3.d Stvořený svět
Stvořitel v Bibli je zcela oddělen od stvoření, mezi ním a stvořením je hluboká propast. Role stvoření je o něm vypovídat, ukazovat na něj resp. na jeho moc - jak čteme např. ve vyjádření žalmů ve slovech "nebesa vypravují o tvé slávě". Snaha cokoli připodobnit Bohu je jedním z nejhorších přestoupení a je trestáno smrtí. V příběhu stvoření je patrné, že anorganické části vesmíru jsou skutečně anorganické - neživé. Naproti u Timaia o kosmických tělesech čteme, že se stala živými tvory a proto pochopila svůj úkol (38e). Demiurgos tedy uvedl svět v řád tím, že jej oživil. Tak jako každý živý tvor, i tělesa znají svůj úkol - díky tomu, že jsou oživená. Ono oživení kosmických těles a přírody připomíná pantheismus.
Podobný koncept je pro stvořitele v Bibli zcela nemyslitelný. To, že se kosmická tělesa pohybují tak, jak mají, není díky tomu, že jsou oživená, ale díky tomu, že jim Bůh dal v řádu stvoření určité místo, úkol. Jedním z úkolů stvoření potom je, jak jsem již uvedl, "chválit Hospodina" (Žalm 148) - tedy ukazovat na Stvořitele.
U Platona je potom částí tvoření již probíraná nutnost. Allen hovoří o tom, že "ve hmotě jsou tendence k neurčitým, iracionálním pohybům. Tato vlastnost hmoty je Platónem popsána jako iracionalita, neboť nemá žádný účel. Přesvědčování nutnosti rozumem je potom snahou stanovit řád pro pohyb hmoty, dát pohybům účel." [65]
V Timaiovi vidíme, že zlo a nedokonalost bude zapříčiněno hmotou. "Ne-řád", kterého jsme svědky ve světě, je dán působením nutnosti. V tomto napětí pak svět trvá.
Oproti tomu svět, který je stvořen Bohem v Bibli, je dobrým. Neexistuje v něm hierarchie dobrého ducha nebo zlé hmoty. Vše co je stvořené, musí být dobré, protože vše je stvořeno dobrým Stvořitelem, který nemůže jinak, než tvořit dobře. Důvod zla vstupujícího do světa jsem popsal v poslední kapitole první části. Není ve hmotě, ale v lidské touze vyrovnat se Bohu - překročit onu již popisovanou propast.
3.e Lidský úděl
Další velmi zjevný rozdíl je ve stvoření a údělu člověka vůbec. U Platóna člověka vlastně ani Demiurgos netvoří - člověk je tvořen Demiurgem stvořenými bohy. Naproti tomu Stvořitel tvoří člověka přímo.
Po pádu Bůh opakuje myšlenku z Gn.2,7, že člověk je jen prach, ale zároveň dodává, že se v prach obrátí. Sv. Pavel v knize Římanům potom hovoří o tom, že skrze Adama vešel do světa hřích a skrze hřích smrt.[66] Člověk tedy v důsledku provinění umírá, stává se smrtelným a nemůže se zrodit do dalšího časného pozemského života, který jednou skončí, aby se opět opakoval. Např. Daniel v souvislosti se smrtí a posmrtném životě hovoří o "procitnutí k životu věčnému nebo k věčné hrůze" (Dan. 12,2). V NZ se sice vyskytuje obrat "nové zrození", nicméně toto neznamená zrození do nové pozemské existence. Tento obrat používá především Jan a to skrze slovo anóthen, znamenající doslova "ze zhora"[67] např. Jan 3,3 (gennéthé anóthen - narození zhora, předl. anó - zhora). Srv. např. Jan 19,11 (exousian anóthen - moc, autorita zhora). Otázkou, která je nad rámec této práce je, co znamená ono narození zhora.[68] Nicméně řecké anóthen neukazuje na opakování ale na směr.
Naproti tomu v Timaiovi se několikrát s touto myšlenkou (myšlenkou nového rození do časné existence) setkáváme. Navíc to, jak člověk žil na této zemi, rozhodne o jeho příští pozemské existenci.
Pokud pozemský život, požehnání, není výsledkem mých dobrých skutků, potom vše, co mám, je Stvořitelův dar. Člověk nikdy a za žádných okolností nemůže mít pocit, že si to nějak zasloužil.
Základní postoj člověka je postoj "děkuji" a ne "mám na to nárok". Tento postoj je dobře vystižen ve slovech Deut. 8,18 - "Neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on". Myšlenka, že člověk má na něco nárok, se nutně vkrádá, když čteme v Timaiovi o hierarchicko - sociálním uspořádání lidí daném jejich předchozím životem. V té souvislosti je třeba zmínit i postavení ženy. U Timaia je žena nižším stvořením, je stvořena z těch mužů, kteří prošli životem nespravedlivě a zbaběle. Naproti tomu v Genesis je dána na roveň muži, kdy v prvním příběhu je pouze konstatováno "že stvořil muže a ženu" v druhém potom, že žena je "pomoc jemu (muži) rovná". Rozdíl ve druhém příběhu je v tom, že žena je stvořena z mužova žebra. V příběhu pádu potom hraje roli té, která diskutuje s hadem. Důležité pro odlišení mužského a ženského údělu je následek prvního hříchu. Pro ženu tato skutečnost znamená bolest z rození a dychtění po muži, pro muže pot tváře při dobývání potravy (Gen 3, 16-20). Rozdíl je i v dělení člověka na duchovní a materiální stránku. V souladu s celou platónskou filozofií Demiurgos tvoří smrtelnou a nesmrtelnou část, člověka odděluje na dvě substance - tělo a ducha. Několikrát se v Timaiovi opakuje slovní složení "nesmrtelná duše" (např. 43a) a "smrtelné tělo" (např. 44b), Platon hovoří o třech duších (89e) o nejvyšším druhu duše v nás - diaimonion (90a). Podrobnější rozbor této problematiky by vycházel z jiných Platonových děl, nicméně zde se omezím na toto konstatování, které vychází z Timaia. Oproti tomu v příběhu stvoření v Bibli tak nevidíme striktní dělení na duši a tělo. Mnohem více je zde důraz na to, že Stvořitel stvořil celého člověka - "duši živou" (viz 1.b). Tresmontant toto komentuje následujícím způsobem: "Tělo není u Hebrejců ona chatrná slupka, kterou člověk pohrdá a jíž by se rád zbavil. Tyto názory dokonce bránily oddělovat tělo od duše."[69] Jak již ale bylo v práci zmiňováno, v celé Bibli není vždy tak ostrý důraz na pojetí člověka jako živé duše, na naprosté prolnutí ducha a těla. Našli bychom místa hovořící o duchu, jdoucím k Bohu, o duchu zemřelých, atd. . Pokud ale vycházíme pouze z Genesis, potom toto dělení skutečně nevidíme.
Je třeba též zmínit, že pro platonsko - řecké pojetí tělo a hmota nejsou až tak pohrdání hodné - viz. např. řecké sochy. Přesto platí, že tělo je vězením duše. Mám za to, že jeden z důvodů řeckého pohledu na tělo a hmotu je právě v příběhu o stvoření. Nakonec to není přímo Demiurgos, kdo tvoří smrtelné tělo, ale jím stvoření nižší "bohové bohů".
3.f Síly bránící stvoření
V mnohém mýtu, báji, příběhu o stvoření se vyskytuje boj dvou protikladných sil, řekli bychom jakýsi Apollinský a Dionýzský princip. V prvních kapitolách Bible a v Timaiovi tento boj není. Stvořitel s nikým nebojuje. Na první pohled stejně tak ale s nikým a ničím nebojuje Demiurgos. První řekne a děje se, druhý vezme materiál a tvoří. Tímto se oba příběhy vymykají popsaným jiným. Tato "idylka" však časem končí. V Genesis příběhem o pádu, u Timaia v okamžiku, kdy čteme o přemlouvání nutnosti rozumem. Oba tvůrci jsou konfrontováni se silami, které brání jejich dílu. Nicméně v Genesis tyto síly vstupují do děje když je svět již stvořen. U Timaia se odehrává již během stvoření uvedený boj mezi nutností a rozumem.
Tento boj je pak důvodem, že se Platon vrací k novému popisu stvoření. Hovoří - jak již bylo popsáno - o stvoření "podle nutnosti". Pro tuto práci je důležité vidět, že v biblickém příběhu stvoření je to člověk, který je příčinou uvedení protistvořitelských sil. U Platona potom existují síly nutnosti, které na tomto světě působí bez toho, že je člověk ovlivnil. Demiurgos je s nimi od začátku konfrontován. Tyto síly ale nemají takový vliv jako síly rozumu uvedené v život Demiurgem.
3.g Srozumitelnost tohoto světa
Poslední srovnání se bude více týkat rozdílných důsledků příběhu stvoření na kořeny novodobé vědy, na kořeny k evropskému přístupu k přírodě.
Nositel Nobelovy ceny za biochemii Melvin Calvin hovoří následujícím způsobem: "...když se snažím zjistit původ tohoto přesvědčení (přesvědčení o tom, že svět má řád), zdá se, že ho nacházím v základní teorii, staré dva až tři tisíce let, kterou v západním světě jako první vyhlásili staří Hebrejové, a sice, že svět je řízen jediným Bohem a není produktem rozmarů mnoha bohů, z nichž každý vládne ve své oblasti podle svých vlastních zákonů. Tento monoteistický pohled se jeví jako historický základ moderní vědy."[70]
Fyzik C. F. von Weizsacker píše následující:
"Hmota v platónském pojetí, kterou je nutno "přemáhat" rozumem, nebude matematické zákony poslouchat přesně: hmota, kterou Bůh stvořil z ničeho, se může naprosto přesně řídit pravidly, jež pro ni Stvořitel ustanovil. V tomto smyslu jsem moderní vědy označil jako odkaz, dokonce bych mohl říci "dítě" křesťanství."[71]
Jde o to, že díky stvoření světa rozumným Stvořitelem je možno řád tohoto světa odhalit. Tento Stvořitel pak je rozumný nejen sám, ale "rozumné" je vše na tomto světě - včetně hmoty.
Jak jsem uvedl, Bůh stvořil tento svět z ničeho, má nad ním absolutní, svrchovanou moc.
Ch. Taxton tuto skutečnost komentuje následujícím způsobem. "Genesis podává obraz Boha jako Pracovníka, který plně ovládá svůj materiál. Ve své základní struktuře je tedy svět přesně takový, jakým ho Bůh chtěl mít. Tato představa byla starověku cizí. Ve všech ostatních náboženstvích (pro naši práci nutno dodat i u Timaia) začíná stvoření světa u nějaké dříve existující látky, která nemá svou vlastní, předem danou povahu. V důsledku toho zde stvořitel není absolutní a nemá svobodu, aby mohl utvářet svět zcela podle svého."[72] Do jisté míry na to navazuje R. Hooykaas když píše, "že se Demiurgos musel řídit nikoli svým vlastním plánem, nýbrž modelem věčných Idejí. Musel vtisknout charakter Idejí chaotické a nepoddajné hmotě, kterou sám nevytvořil."[73]
Mám za to, že víra ve srozumitelnost vycházející z rozumného Stvořitele dala do jisté míry skutečně základní předpoklad moderní vědě, která se ale, žel, stala časem novým náboženstvím. Není náhodou, že novověká věda se formovala na evropském kontinentě. Tím, že příběh o stvoření nepředpokládá, že zde existovala preexistentní, nezávislá látka ba naopak předpokládá, že vlastně nic na tomto světě není autonomní, vše je řízeno rozumným Stvořitelem, dává určitý předpoklad k závěrům, které jsem uvedl v citacích.
4. Společné rysy obou příběhů
Přes poměrně značné odlišnosti bych rád v posledním bodě poukázal na dva dle mého hlavní společné rysy obou příběhů, a to i díky významnému podílu řeckého a židovského myšlení na utváření myšlenkového klimatu Evropy. Pochopitelně tyto závěry nevychází pouze z uvedených děl, daly by se vysledovat jak v jiných dílech Platona, tak jiných oddílech Bible. Z pohledu Bible by se dala tato podobnost přisoudit přirozenému zjevení, které je podle sv. Pavla dáno všem lidem bez rozdílu.[74]
4.a Ideální svět
Když řekneme, že něco je ideální, potom se nám toto slovo pojí s něčím, co bychom chtěli a co ještě není, co nemáme, nebo s něčím, co považujeme za dokonalé, za něco, "nad co nic není". Není nám jedno, že si věci stojí, jak si stojí a chceme s tím něco dělat, chceme "aby to bylo ideální". Např. všichni uznáváme, že existuje pojem dobra a zla. Sice asi nikdy není a nebude zcela jisté určit jejich hranice, ale vyloučit tyto kategorie znamená konec lidstva. U obou příběhů bylo patrné, že představa "ideálního" nebo jinak řečeno "dokonalého" existuje. Existuje dokonalý Stvořitel a svět je jeho dílem. Člověk je potom nejen jeho dílem, ale i obrazem. Díky pádu je sice mezi člověkem i přírodou a Stvořitelem propast, přesto tento dokonalý Stvořitel dal světu normy, o které stojí za to usilovat. Stejně u Platona existují Ideje, tedy obrazy dokonalosti, podle kterých je svět stvořen a na jejichž základě existuje i etika. Jako lidé nejsme odsouzeni k deterministickému smíření se s realitou zla, ale i špíny, nemoci, bezpráví, rozkládajícího se světa, atd. Naopak - máme usilovat o lepší svět, protože ten existuje - i když v obou pojetích se velmi liší. Pokud ale srovnáme Evropu s např. Čínou, Indií, arabskými státy, potom nám tato realita vyvstane velmi zřetelně.
4.b Svět je dílem rozumu, ne náhody
Jak již bylo v práci několikrát napsáno, oba příběhy vychází z toho, že za stvořením světa stojí rozumná bytost, která náš svět utváří, dává mu řád, činí ho "rozumným", dělá z něj kosmos ve smyslu něčeho krásného. Člověk potom o tento kosmos má pečovat, je za něj zodpovědný.
5. Závěr
Přemýšlím, co bych měl doplnit do Faustových slov. Podle mého přesvědčení a poznání bych se přiklonil ke slovům Bible. Nicméně jak příběh Bible, tak Platóna ukazují víc, než "jak vznikl svět". Ukazují na styl přemýšlení dvou kulturních okruhů, jsou určitou reflexí našeho myšlení. Přes všechno popírání a zlehčování ukazují na to, že existuje pravda s velkým P ve smyslu, jak jsem to popsal v 4a. Nejedná se pouze o nějakou abstrakci. Toto popírá jakýkoli sofismus, který existoval nejen v době Platona, ale který existuje i dnes a ve vulgární podobě se mu říká "relativismus". Oba pohledy nám též ukazují na to, že za řádem stojí rozumná bytost. Pokud tuto myšlenku převedeme do naší doby, potom to platí jak o hodinkách, tak o buňce, tak kosmu kolem nás.
Genesis pak více zdůrazňuje svět nejen jako místo k přebývání, ale jako místo k pečování. O čem se již v příbězích nedočítáme, je myšlenka světa, jako místa k sebezničení. Tímto místem se svět stává, když se člověk staví na místo, které mu nepřísluší - na místo Stvořitele či božského řemeslníka. Když začíná se světem zacházet ne jako s darem, ale jako se svým vlastnictvím, když si přestane uvědomovat, že na rozdíl od Boha je pomíjivý.
OBSAH a struktura práce:
Úvod..............................................................................................1
1. Stvoření v Genesis.........................................................2
1.a Struktura řádu......................................................2
1.a.a Elohim........................................................3
1.a.b...jako ten, kdo stvořil...................................5
1.a.c...jako ten, kdo řekl.......................................6
1.a.d..jako ten, kdo stvořil nebe a zemi...........….7
1.a.e..jako ten, kdo oddělil...................................10
1.a.f...jako ten, kdo stvořil čas.............................11
1.a.g..jako ten, kdo smazal sakrální a profánní....12
1.a.h..jako ten, kdo upevnil..................................13
1.a.i...jako ten, kdo oddělil sebe od stvoření........13
1.a.j...jako ten, kdo stvořil život...........................14
1.a.k...jako ten, kdo stvořil člověka......................15
1.b Struktura vztahu.......................................................17
2. Stvoření u Timaia............................................................22
2.a Struktura rozumu.......................................................22
2.a.a....Demiurgos....................................................23
2.a.b....ten, kdo vyrobil svět podle věčného vzoru..24
2.a.c....ten, kdo si vyrobil předlohu - živoka............26
2.a.d....vyrobil..........................................................27
2.a.e....stavební materiál......................................….28
2.a.f....vyrobil podle geometrických tvarů...............29
2.a.g....vytvořil čas a nebeské stálice.................…...30
2.a.h...."výroba" člověka .........................................30
2.b Struktura nutnosti......................................................32
2.b.a...výroba nutností...............................................33
2.c Třetí element.............................................................34
3. Srovnání, rozdíly a cíl popisovaných žánrů......................35
3.a Inteligence.................................................................36
3.b Stvořitel.....................................................................37
3.c Materiál a vzor..........................................................38
3.d Stvořený svět.............................................................39
3.e Lidský úděl................................................................40
3.f Síly bránící stvoření..................................................42
3.g Srozumitelnost tohoto světa......................................43
4. Společné rysy obou žánrů.................................................44
4.a Ideální svět.................................................................45
4.b Svět je dílem rozumu a náhody.................................45
5. Závěr...............................................................................................46
Seznam literatury a zdrojů, ze kterých jsem čerpal
Primární literatura
Ekumenický překlad Bible, Česká biblická společnost, Praha 1995
Harris, J. Theological wordbook of the Old testament, The Moody Bible institut, Chicago, 1980
Tresmontant, C. Bible a antická tradice, Vyšehrad, Praha, 1970
Heller, J. Člověk - pastýř stvoření, Česká křesťanské akademie, Praha, 1995
Platon Timaios, Kritias OIKOYMENH, Praha, 1996
Kittel G. The theological dictionary of the New testament, W. Eerdmans,
Michigan, 1990
Allen, D. Filozofie jako brána k teologii, Mlýn, Praha, 1999
Sekundární literatura a zdroje
Hebrew - Aramic Interlinear Old testament Bible society, London 1976
Nestle-Aland Greek - English New testament, Deutsche bibelgesellschaft, Stuttgart, 1990
Bible Kralická, Praha 1967
Balabán, M. Hebrejské myšlení, Herrman a synové, Praha, 1993
Bič, M. Radostní zvěst starého zákona, Kalich, Praha, 1984
Morris, H. The record of Genesis, Grand Rapids, 1976
Berďajev, N.A. Smysl dějin, OYKONUMENH, Praha, 1995
Heller, J. Starověká náboženství, Kalich, Praha, 1978
Kolektiv Výklady ke Starému zákonu, Kalich, Praha, 1991
Sokol, J. Čtení z Bible kralické, Česká Biblická společnost, Praha, 1996
Schaeffer, F. Ten, který je skutečností, Návrat domů, Praha, 1994
Brown, C. Dictionary of the New testamant theology, Zondervan, Michigan, 1979
Platon Symposion OIKOYMENH, Praha, 1993
Platon Faidros OIKOYMENH, Praha, 1993
Platon Ústava OIKOYMENH, Praha, 1993
Neubauer, Z. O přírodě a přirozenosti věcí, Malvern, Praha, 1993
Taxton, CH Duše vědy, Návrat domů, Praha, 1997
Melvin, C. Chemical evolution, Claredon press, Oxford, 1969
Weizsacker von, C.F, The relevance of science, Harper and Row, New York, 1964
Neff, V. Filozofický slovní pro samouky, Družstevní práce, Praha, 1948
Dále jsem čerpal z www.filozofie.cz/Platon, dále volně z přednášek "Clověk a náboženství" a to především v úvaze o Gilgamešovi a z přednášek "Úvod do filozofie" v úvaze o slovní podobnosti světa a světla
Počítačový program Tezaurus řeckých filozofických textů
[1] J.W. Goethe Faust Světová knihovna, Praha 1958 str. 55
[2] Volně zpracováno na základě následujících knih:
WISEMAN, P.J. Vznik knihy Genesis, Jami, Havířov 1987
BALABÁN, M Hebrejské myšlení, Herrman a synové, Praha 1993
GAEBELEIN, F.E. The expositors Bible comentary, Zondervan 1992
[3] The Interlinear Hebrew-Aramic Old testament, Bible society, London 1976
[4] SMITH, M. Systematic theology, Greenville Seminary press, South Carolina 1994 str. 109
RYRIE, Ch. Systematická teologie, Biblos, Třinec, 1993 str. 49
[6] NOVOTNÝ, A. Biblický slovník, Kalich, Praha str. 85
[7] BIČ M. Radostná zvěst Starého zákona , Kalich, Praha 1984 str. 36
[8] MORRIS H. The record of Genesis, Baker book pbl., Grand Rapids 1976 str. 46
[9] HARRIS, J. Theological Wordbook of the Old testamet, The Moody Bible institut, Chicago 1980 str. 701
[10] TRESMONTANT, C. Bible a antická tradice, Vyšehrad, Praha 1970 str. 21
[11] HELLER, J. Člověk, pastýř stvoření , Česká křesťanská akademie, Praha 1995 str. 31
[12] ibid str. 31
[13] Harris, J. Theological Wordbook of the Old Testament str. 54
[14] BALABÁN, M. Hebrejské myšlení str. 106
[15] Český ekumenický překlad Bible, Česká Biblická společnost, Praha 1995
[16] Augustin ve Vyznání hovoří o tom, že země byla "neviditelná a beztvárná - jakási bezedná hlubina".
[17] TRESMONTANT, C. Bible a antická tradice str. 49
[18] V Janovském prologu je Slovo nakonec ztotožněno s osobou Krista a to ve slovech "to slovo se stalo tělem".
[19] BIČ, M Radostná zvěst Starého zákona, Kalich, Praha str. 39
[20] Viz. výklad charakteristických rysů kněžského kodexu s jeho důrazem na liturgické výrazy. Stejné lze vidět u MOED
v 1.a.f.
[21] HELLER, J. Člověk - pastýř stvoření str. 40
[22] BERĎAJEV, N.A. Smysl dějin, OIKOYMENH, Praha 1995 str. 29
[23] HARRIS, J. Theological Wordbook of the Old Testament str. 387
[24] HELLER, J. Člověk, pastýř stvoření str. 32
[25] NOVOTNÝ, A. Biblický slovník, Kalich, Praha 1956 str. 964
[26] Tyto principy by možná měly být základním mementem pro ekologii.
[27] HELLER, J. Člověk - pastýř stvoření str. 30
[28] HELLER, J Starověká náboženství, Kalich, Praha 1978 str. 28, 210
[29] Římanům 1:23
[30] Kolektiv Komentář ke knize Exodus, Česká biblická společnost, Praha 1991 str. 26
[31] BIČ, M. Radostná zvěst starého zákona str. 42
[32] HARRIS, J. Theological worbook of the Old Testament str. 430
[33] HELLER, J. Člověk - pastýř stvoření, str. 32, v podobném smyslu str. 26
[34] SOKOL, J. Čtení z Bible Česká biblická společnost, Praha 1996 str. 256
[35] Závěry jsou učiněny na základě Hebrew - Aramic Old testament, Bičovi Radostné zvěsti Starého zákona, výkladu ke Starému zákonu a Zondervan Encyklopedia of the Bible.
[36] HELLER, J. Člověk - pastýř stvoření str. 34
[37] Např. Sk. 3:41 - psychai
[38] TRESMONTANT, C. Bible a antická tradice str. 88
[39] HELLER, J. Člověk - pastýř stvoření str. 37 - 38
[40] SOKOL, J. Čtení z Bible str. 16
[41] BARTOŠ, F.M. Čtyři vyznání Kalich, Praha 1951 str. 201, 130
[42] SOKOL, J. Čtení z Bible str. 263
[43] Termín, který jsem převzal z knihy Bible a antická tradice od C. Tresmontanta
[44] BROWN, C. Dictionary of the New testament theology, Zondervan, Michigan, USA 1979 str. 378
[45] ibid
[46] KITTEL, G. The theological dictionary of the New testament, W. Eerdmans publishing comp., Michigan, 1990
str. 149
[47] Platonis dialogi Timaios Graece et Latine vol. II Berolini, Londýn 1817
Trezaurus řeckých filozofických textů (počítačový program)
Připouštím určitou nepřesnost v počítání výrazů pro božského budovatele. Hlavním důrazem tohoto počítání je ale poukázat na skutečnost, že kdo je demiurgos nelze odvodit pouze skrze etymologii tohoto slova.
[48]KITTEL, G. Theological dictionary of the New Testament str. 460
[49] PLATON Symposion 178b OIKOYMENH 1993
[50] SOKOL. J. Malá filozofie člověka Vyšehrad, Praha, 1998 str. 305
[51] Faidros OIKONYMENH 249c
[52] ALLEN, D Filozofie jako brána k teologii, Mlýn, Praha 1999 str. 18
[53] TAXTON, CH. Duše vědy Návrat domů, Praha 1997 str. 117
[55]TAXTON, CH Duše vědy str. 117
[56] PLATON, Timaios str. 124
[58] NEUBAUER, Z. O přírodě a přirozenosti věcí, Malvern, Praha 1993 str. 67
[59] ALLEN, D. Filosofie jako brána k teologii str. 24
[60] Např. Přírodověda pro 5. Ročník ZŠ, Prodos, str. 55, Biologie pro 3. Ročník gymnázia SPN, str. 42
V uvedené Přírodovědě je např. psáno: "Podle Bible stvořil prvního člověka Bůh. Mnozí lidé dosud ve stvoření věří. Vědecké poznání však nevystačí s vírou, ale vyžaduje důkazy."
[61]SOKOL, J Čtení z Bible str. 255
[62] LAPPLE, A. Úvod do světa Starého zákona Česká katolická charita, Praha, 1972 str. 31
[63] LADD, G. New testament theology theology, TNT, str. 275
[64] Platonovy ideje participující se na stvoření byly do křesťanského kontextu dány v podobě identifikace idejí s Boží myslí. Toto pojetí potom vidí vesmír jako odraz Boží mysli.
[66] Řím. 5:12
[67] Kittel, G. Theological dictionary of the New testament str. 63,
[68] Nejen na tomto místě se dostávám k napětí každého překladu mezi tzv. dynamický ekvivalentem a snahou o doslovný překlad. První je vždy více či méně výkladem, druhý může pro současného čtenáře ztrácet smysl.
[70] CALVIN, M. Chemical evolution Clarendon press, Oxford, 1969 str. 258
[71]WEIZSACKER, von C.F. The Relevance of Science Harper and Row, New York, 1964 str. 163
[72] TAXTON, CH. Duše vědy str. 20
[73] HOYKAAS, R. Religion and the Rise of modern science Eerdmans, Michigan, 1972 str. 3-4
[74] epištola. sv. Pavla Římanům 1:20