Všechna kázání

K zakladatelským postavám filosofíie XX. století patří prostějovský rodák (narozen 1859) Edmund Husserl. Jeho Fenomenologie ovlivnila značnou část filosofické produkce naší doby. Svým původním zdě­láním byl matematik, avšak od samého počátku své vědecké dráhy pociťoval zásadní nejasnosti v samých základech vědy. Uvědomoval si, že nejen vědy, ný­brž celý soudobý duchovní život se ocitl ve zvláštní krizi. Tato krize tkví v tom, že věda není s to říci co­koli podstatného k otázkám poslední, existenciální pravdy. Věda nedokáže pře­svědčivým způsobem řešit problém hodnoty smyslu lidské existence. Nutno ale dodat, že toto často platí i pro soudobou filo­sofii.

 

To neznamená, že věda je neúspěšná jako věda; věda se v Husserlově době naopak bouřlivě rozvíjí, dá se dokonce říci, že kráčí od objevu k objevu, ale právě tyto její úspěchy jako by jí nedovolovaly, aby se zamyslela sama nad sebou, aby provedla širší reflexi na své vlastní základy.

Souvisí to s tím, že věda se netáže, jak je vůbec poznání možné; věda poznává, a protože do­sahuje významných úspěchů a objevů, je možnost poznávání pro vědu cosi samozřejmého.

 

Právě tento, „dogmatismus" vědy působí, že nemá co říci tam kde jde o hlubší otázky. Věda setrvává u svých spe­ciálních problémů. Ale tento postoj může být nebez­pečný: může vést k tomu, že věda nevidí krizi ve svých základech (krizi "vědeckosti"), neboť se o své základy nestará. Nicméně právě v těchto základech se stýká s tím, co je obecně lidské.

Ještě konkrétněji:Věda při svých postupech konstruuje a ve svých konstrukcích postupuje tak, že svět, který takto buduje (svět ideálních předmětů, ideálních objektivních vztahů, svět přesně měřitelného), se stále více vzdaluje světu přirozené zkušenosti jak jej každý den prožíváme. Žijeme proto jakoby ve dvojím světě: svět každodenní zkušenosti, který se ale v pohledu vědy jeví jako odvozený anebo naivní, jako průsečík neosobních sil.

 

Jaké východisko tedy navrhuje Husserl? Vrátit se  před vědecké konstrukce. To znamená, vrátit se k počátkům, ke kořenům, z nichž tyto konstrukce jednou vzešli. Zároveň je třeba nespokojovat se z nepřímým, pouze zprostředkovaným názorem.

 

Takto se heslem Husserlovy fenomenologie stává věc sama, nikoli zkoumání jejich výkladů. Stačí tedy otevřít oči a dívat se kolem sebe? Tak jedno­duché to vůbec není. Úkol nalézt čistou a původní

zkušenost, nahlédnout věc samu, je jen na první pohled triviální. Uvědomme si: náš svět je svět vždy již nejrůznějším způsobem interpretovaný, jinak řečeno: náš přístup ke světu je ve většině případů vždy již zprostředkovaný. Naše vidění, vůbec vnímání světa je vždy již do určité míry ovlivňováno tím, co víme (anebo tím, co se domníváme vědět). Vždy se již po­hybujeme v určitém výkladovém rámci. Tak například díky vědě, jejíž poznatky chtě nechtě přijímám, vím, že vzdálenosti, které vnímám, jsou nepřesné, pouze přibližné, a tedy "nepravdivé", že jejich "pravdou" je teprve vědecké, objektivní měření. Vím, že červená barva, kterou vnímám jako barvu určitého předmětu, je "ve skutečnosti" určité vlnění s definovanou vlno­vou délkou atd. Ve vyostřené formulaci by se tedy dalo říci, že můj přístup ke světu se převahou odbývá jakoby ve třetí osobě, jakoby v živlu "neosobnosti".

 

Ale ani to není ještě všechno: náš kontakt se světem, naše komunikace s druhými se nutně děje, tedy, jak je přesvědčen Husserl, v jistém elementu zástupnosti (neboť každý jazykový výraz je znak, který, jak praví jeho nejznámější de­finice, "zastupuje věc samu, aniž by byl touto věcí , "stojí na místě něčeho jiného"): život v ja­zyce je život mezi pouhými symbolickými odkazy; o věci samé mluvíme, kdykoli používáme jazyka, ja­koby v její nepřítomnosti.

 

Proti tomu přichází tedy Husserl s požadavkem ná­zoru a celý svůj záměr shrnuje heslem "k věcem sa­mým". To znamená: všude je třeba vracet se tam, kde se dávají věci samy, tam, kde jsou bezprostředně před námi jako ony samy jakoby ve své tělesné přítom­nosti.

 

To ovšem v prvé řadě předpokládá, že je třeba ob­jevit a zpřístupnit celou novou oblast, jež je v našem,

běžném životě vlastně zcela skrytá, třebaže je jeho základem, půdou, o kterou se tento život neustále opírá. Je třeba objevit a zpřístupnit oblast, která je původním pramenem smyslu, toho, že světu vůbec rozumíme, když se s ním setkáváme. (Je-li např. věda konstrukce, pak se tato konstrukce musí o něco opí­rat, musí vycházet z určitých daností, které si sama nedává; na jejím počátku tedy muselo a musí být cosi, co všichni známe, jakýsi základ, který je nám všem společný, a proto se o něm můžeme dorozu­mívat.)

Návrat k této původní oblasti smyslu pak, jak je Husserl přesvědčen, umožní překonat i objevující se krizi, a to nejen krizi věd, nýbrž i krizi filosofie. Věda i filosofie budou mít znovu možnost a budou s to oslovovat: mluvit o něčem, co vskutku váží, protože se dotýká našeho života, jinak řečeno, budou moci vést člověka k zodpovědnosti.

Základní otázka Husser­lovy filosofie  ( a fenomenologie) tedy zní: Kde se skrývá tato původní dimenze?

Musíme se vrátit k začátkům Husserlovy filosofické dráhy ­a od toho postupovat po jednotlivých krocích, neboť ani Husserlovi samému nebyl cíl a smysl fenome­nologie, jak nazval svou filosofii, od počátku takto zřejmý. Jeho fenomenologie totiž krystalizovala po­stupně.

 

Jedním z problémů vědy, jak jsme slyšeli, je to, že se netáže, jak je poznání možné. Věda se pohybuje ve světě, tento svět je pro vědce zde, je samozřejmě a předem existující. Právě tak samozřejmá se zdá být i korelace mezi vědcem, který svět poznává, a tímto existujícím světem. Nicméně právě tato korelace je zásadní problém. (To odkryl Kant – viz. předešlé přednášky)

 

Husserlovými vlastními slovy řečeno: "Odkud  já jako poznávající subjekt vím a mohu vůbec spoleh­livě vědět, že tyto mé poznávací akty nejsou pouze mé prožitky, nýbrž že jest též to, co tyto akty poznávají, že je vůbec něco takového, co lze klást proti poznání jako jeho objekt?"

Stručně řečeno: je třeba vyřešit problém objektivity našeho poznání. Odkud vím, že poznávaný předmět jest, odkud vůbec vím, že předměty jsou vně nás, tj. abychom použili husserlovské terminologie, že jsou transcendentní, že jsou to objekty stojící proti sub­jektu, že existují nezávisle na nás?

 

Jak je to tedy s problémem objektivity? To, že před­měty jsou "transcendentní", to je něco, co vždy samo­zřejmě přijímáme a z čeho vycházíme, aniž by nás někdy na­padlo o tomto "faktu" uvažovat. Avšak zamysleme se: tato "objektivní existence věcí", tato jejich "transcen­dence", kterou jsou věci v našich očích poznamenány není nic, co je vepsáno do světa a co bychom v něm četli, nýbrž takto o věcech mluvíme a takto je chá­peme. Toto přesvědčení ale musí někdy vznikat, má svůj původ, který je třeba odhalit. Kde jej hledat znamená: kde hledat onu původní di­menzi, onen základ smyslu?

 

"Transcendence" věcí netkví v "povaze" předmětů samých, nýbrž tkví ve způsobu, jak k věcem přistupujeme, tkví v tom, jak jsou nám dané, tedy ve způ­sobu jímž existují pro vědomí. Vědomí, tvrdí Husserl, je ono místo, kde se s věcmi povodně setkávám. Naše další zkoumání se proto bude muset soustředit na to, jak se předměty dávají našemu vědomí. Lze totiž předpokládat, že zde se nějak ustavuje i smysl jejich objektivity a že tento smysl, právě proto, že se oci­táme na půdě vědomí, která je nám bezprostředně přístupná, budeme moci jasně nahlédnout. Protože se však zkoumání přenáší cele na půdu vědomí, bude to zkoumání v reflexi: vědomí se bude vracet k sobě samému, bude studovat své struktury.

 

Tato reflexe je současně krok, jímž jako zkoumající v domě opouš­tím "přirozený postoj", který je zaměřen opačným směrem, neboť v každodenním životě se neobracím do sebe, nýbrž především ke světu. Přirozený postoj tedy znamená: žiji ve skutečnosti tak, jak se mi dává. Tento svět, v němž žiji, je neustále zde: existuje. Ne­mění se, i když se při jeho výkladu třeba mýlím. Svět pro mne prostě je zde, z toho vycházím a na to spoléhám. Podle Husserla je tato "víra" generální teze světa, kterou ustavičně a spontánně "vykonávám", aniž si to uvědomuji: všechno, co poznávám, všechno, s čím pracuji, všechno, oč usiluji, má vždy charakter něčeho, co "existuje", "je zde".

 

Ke mně jako lidské bytosti patří ovšem svoboda: dík této své svobodě mohu kdykoli pochybovat, zdržovat se soudu: a mohu pochybovat naprosto o všem, co existuje. Touto pochybností mohu tedy vyřadit i onu generální tezi světa, mohu ji suspendovat. To zna­mená: mohu si ji uvědomit (a tedy: distancovat se od ní, odstoupit od ní) a neprovádět ji, nýbrž ji, jak říká Husserl, "uzávorkovat". Mohu nežít v této víře v existenci víře v existenci světa, vyloučit jí ze svého vědomí a takto očištěné vědomí reflektovat. Akt zdržení se generální teze nazývá Husserl řeckým termínem epoché.

 

Co se tím změnilo? Zdržuji se sice každé víry, exis­tence zkušenostního světa pro mne pozbývá své platnosti jako čehosi existujícího, tedy je pou­hým nárokem na platnost, nárokem který je potřeba  teprve ověřit - je pro mne fenoménem, avšak celý proud zkušenostního života, všechny mé pro­žitky jsou stále zde. Prožitky nadále prožívám, avšak spolu s tím je též reflektuji, neboť kdykoli mohu "zlo­mit" svůj pohled na ně. Fenomenologie se obrací tedy na prožitky ve vědomí, na to, co je v nich obsaženo. Tímto potom vidím ničím nezprostředkovaný názor.

 

Tento akt vyřazení „generální teze“ nás již zásadním způsobem přiblížil k objevu oné pů­vodní dimenze, kterou hledáme. Objevuje nové pole bádání. Jednoduchou úvahou si ukažme, o jaké pole tu běží.

1. Tradičně se rozlišuje vnímání předmětu a vní­mání toho, co je ve vědomí (vnitřní vnímání vlastních prožitků). Vnímání předmětu nikdy není úplné, neboť předmět mi nikdy není dán naráz, ve všech svých aspektech, resp. možných významech - vždy vidím pouze jeho část, a nadto jeho vnímání závisí vždy na celkové situaci (zda jej pozoruji zblízka anebo zdálky apod.)

Předmět se tedy ukazuje našemu vědomí, jakožto poznávaný je odkázán na vědomí. Stručně a obecně řečeno: smysl bytí přírody je relativní k smyslu bytí vě­domí (je relativní k poznávajícímu vědomí. Vědomí je naopak vědomím sebe sama, smysl jeho bytí není závislý na ničem jiném než právě na bytí tohoto vě­domí. Lze tedy říci, že bytí přírody a bytí vědomí je bytí v různém smyslu (v jednom případě závislost, v dru­hém samostatnost). Samozřejmě nejde v tomto vy­mezení o nějakou reálnou závislost, nýbrž běží právě o smysl bytí jednoho a druhého; smysl bytí přírody je relativní ke smyslu bytí vědomí, které je poznává, nic více.

 

2. Pro všech­no "světové" bytí platí, že může suspendováno a zůstává v platnosti fenoménu (odtud také název fenomenologie). Avšak vědomí, o němž zde neustále mluvím, je moje vědomí, je součástí mne jako, kon­krétní bytosti, mne jako člověka, který žije v tomto světě - je to vědomí které zkoumá psychologie. I toto vědomí je součást světa, je to cosi, co stejně jako věci (v rámci spontánně vykonávané teze existence světa) přijímám jako existující. A to zna­mená, že i ono zde musí zůstat jako pouhý fe­nomén. Nicméně: i tento fenomén se právě jako fe­nomén musí něčemu ukazovat- a ukazuje se nikoli psychologickému vědomí, nýbrž ukazuje se vědomí transcendentálním. To vědomí, které Husserl nazývá absolutním čili transcendentálním.

 

"Fenome­nologický" postoj, který překročil postoj "přirozený", objevuje zcela novou, dotud skrytou dimenzi: místo, kde lze nahlédnout původ všeho toho, s čím se se­tkáváme, smysl všeho toho, co jest.

Teprve po těchto úvahách a předběžných krocích je také možno zkoumat problém poznání a jeho ob­jektivity. Problém poznání je problém vztahu vědomí a jeho předmětu. Po provedení oné univerzální epoché je však existence zkušenostního světa "uzávorkováná `, a co zbývá, je pouze vědomí, ale to znamená: co zbývá je zkušenostní svět se všemi prožitky, které lze studovat v reflexi. Co všechno v nich lze na­lézt?

 

Prožitek je jednak určitý akt myšlení, předsta­vování, chtění; myslím, představuji si chci - ale také nenávidím, protivím si apod. To vše jsou různé způ­soby prožívání. Současně však je každé vědomí vždy vědomím něčeho: něco myslím, něco nenávidím, atd. A totéž lze ukázat i elementárním fenomenologickým příkla­dem: něco míním pouze prázdným způsobem, to jest na něco např. pouze myslím anebo si něco pouze představuji. Toto prázdné mínění mohu kdykoli vypl­nit tehdy když pouze míněné anebo pouze předsta­vované skutečně vnímám. Když na to „zaostřím? Myšlení. Nicméně ve všech těchto prožitcích (tedy jak ve vnímání, tak v pouhém před­stavování vždy obsa­ženo mínění čehosi identického, ustavičně míníme týž smysl. A všechny tyto prožitky jsou tedy napnuty k ně­jakému významu ( něco míní, něco představují).

 

Vědomí je vždy k něčemu zaměřeno, v každém prožitku je vedle aktu prožívání rovněž cosi takového jako předmětný pól, který je v různých způ­sobech prožívání identický.

 

Tento vztah je základní vlastnost vědomí. Bez tohoto vztahu, vědomí vůbec ne­může existovat, lépe řečeno: bez tohoto vztahu nemá smyslu mluvit o vědomí; vědomí jest tento vztah.

Pokud se tážeme, jak předměty jsou dané našemu vědomí, co znamená jejich transendence, pak se tážeme po významu jejich existence věcí vůbec.