K zakladatelským postavám filosofíie XX. století patří prostějovský rodák (narozen 1859) Edmund Husserl. Jeho Fenomenologie ovlivnila značnou část filosofické produkce naší doby. Svým původním zděláním byl matematik, avšak od samého počátku své vědecké dráhy pociťoval zásadní nejasnosti v samých základech vědy. Uvědomoval si, že nejen vědy, nýbrž celý soudobý duchovní život se ocitl ve zvláštní krizi. Tato krize tkví v tom, že věda není s to říci cokoli podstatného k otázkám poslední, existenciální pravdy. Věda nedokáže přesvědčivým způsobem řešit problém hodnoty smyslu lidské existence. Nutno ale dodat, že toto často platí i pro soudobou filosofii.
To neznamená, že věda je neúspěšná jako věda; věda se v Husserlově době naopak bouřlivě rozvíjí, dá se dokonce říci, že kráčí od objevu k objevu, ale právě tyto její úspěchy jako by jí nedovolovaly, aby se zamyslela sama nad sebou, aby provedla širší reflexi na své vlastní základy.
Souvisí to s tím, že věda se netáže, jak je vůbec poznání možné; věda poznává, a protože dosahuje významných úspěchů a objevů, je možnost poznávání pro vědu cosi samozřejmého.
Právě tento, „dogmatismus" vědy působí, že nemá co říci tam kde jde o hlubší otázky. Věda setrvává u svých speciálních problémů. Ale tento postoj může být nebezpečný: může vést k tomu, že věda nevidí krizi ve svých základech (krizi "vědeckosti"), neboť se o své základy nestará. Nicméně právě v těchto základech se stýká s tím, co je obecně lidské.
Ještě konkrétněji:Věda při svých postupech konstruuje a ve svých konstrukcích postupuje tak, že svět, který takto buduje (svět ideálních předmětů, ideálních objektivních vztahů, svět přesně měřitelného), se stále více vzdaluje světu přirozené zkušenosti jak jej každý den prožíváme. Žijeme proto jakoby ve dvojím světě: svět každodenní zkušenosti, který se ale v pohledu vědy jeví jako odvozený anebo naivní, jako průsečík neosobních sil.
Jaké východisko tedy navrhuje Husserl? Vrátit se před vědecké konstrukce. To znamená, vrátit se k počátkům, ke kořenům, z nichž tyto konstrukce jednou vzešli. Zároveň je třeba nespokojovat se z nepřímým, pouze zprostředkovaným názorem.
Takto se heslem Husserlovy fenomenologie stává věc sama, nikoli zkoumání jejich výkladů. Stačí tedy otevřít oči a dívat se kolem sebe? Tak jednoduché to vůbec není. Úkol nalézt čistou a původní
zkušenost, nahlédnout věc samu, je jen na první pohled triviální. Uvědomme si: náš svět je svět vždy již nejrůznějším způsobem interpretovaný, jinak řečeno: náš přístup ke světu je ve většině případů vždy již zprostředkovaný. Naše vidění, vůbec vnímání světa je vždy již do určité míry ovlivňováno tím, co víme (anebo tím, co se domníváme vědět). Vždy se již pohybujeme v určitém výkladovém rámci. Tak například díky vědě, jejíž poznatky chtě nechtě přijímám, vím, že vzdálenosti, které vnímám, jsou nepřesné, pouze přibližné, a tedy "nepravdivé", že jejich "pravdou" je teprve vědecké, objektivní měření. Vím, že červená barva, kterou vnímám jako barvu určitého předmětu, je "ve skutečnosti" určité vlnění s definovanou vlnovou délkou atd. Ve vyostřené formulaci by se tedy dalo říci, že můj přístup ke světu se převahou odbývá jakoby ve třetí osobě, jakoby v živlu "neosobnosti".
Ale ani to není ještě všechno: náš kontakt se světem, naše komunikace s druhými se nutně děje, tedy, jak je přesvědčen Husserl, v jistém elementu zástupnosti (neboť každý jazykový výraz je znak, který, jak praví jeho nejznámější definice, "zastupuje věc samu, aniž by byl touto věcí , "stojí na místě něčeho jiného"): život v jazyce je život mezi pouhými symbolickými odkazy; o věci samé mluvíme, kdykoli používáme jazyka, jakoby v její nepřítomnosti.
Proti tomu přichází tedy Husserl s požadavkem názoru a celý svůj záměr shrnuje heslem "k věcem samým". To znamená: všude je třeba vracet se tam, kde se dávají věci samy, tam, kde jsou bezprostředně před námi jako ony samy jakoby ve své tělesné přítomnosti.
To ovšem v prvé řadě předpokládá, že je třeba objevit a zpřístupnit celou novou oblast, jež je v našem,
běžném životě vlastně zcela skrytá, třebaže je jeho základem, půdou, o kterou se tento život neustále opírá. Je třeba objevit a zpřístupnit oblast, která je původním pramenem smyslu, toho, že světu vůbec rozumíme, když se s ním setkáváme. (Je-li např. věda konstrukce, pak se tato konstrukce musí o něco opírat, musí vycházet z určitých daností, které si sama nedává; na jejím počátku tedy muselo a musí být cosi, co všichni známe, jakýsi základ, který je nám všem společný, a proto se o něm můžeme dorozumívat.)
Návrat k této původní oblasti smyslu pak, jak je Husserl přesvědčen, umožní překonat i objevující se krizi, a to nejen krizi věd, nýbrž i krizi filosofie. Věda i filosofie budou mít znovu možnost a budou s to oslovovat: mluvit o něčem, co vskutku váží, protože se dotýká našeho života, jinak řečeno, budou moci vést člověka k zodpovědnosti.
Základní otázka Husserlovy filosofie ( a fenomenologie) tedy zní: Kde se skrývá tato původní dimenze?
Musíme se vrátit k začátkům Husserlovy filosofické dráhy a od toho postupovat po jednotlivých krocích, neboť ani Husserlovi samému nebyl cíl a smysl fenomenologie, jak nazval svou filosofii, od počátku takto zřejmý. Jeho fenomenologie totiž krystalizovala postupně.
Jedním z problémů vědy, jak jsme slyšeli, je to, že se netáže, jak je poznání možné. Věda se pohybuje ve světě, tento svět je pro vědce zde, je samozřejmě a předem existující. Právě tak samozřejmá se zdá být i korelace mezi vědcem, který svět poznává, a tímto existujícím světem. Nicméně právě tato korelace je zásadní problém. (To odkryl Kant – viz. předešlé přednášky)
Husserlovými vlastními slovy řečeno: "Odkud já jako poznávající subjekt vím a mohu vůbec spolehlivě vědět, že tyto mé poznávací akty nejsou pouze mé prožitky, nýbrž že jest též to, co tyto akty poznávají, že je vůbec něco takového, co lze klást proti poznání jako jeho objekt?"
Stručně řečeno: je třeba vyřešit problém objektivity našeho poznání. Odkud vím, že poznávaný předmět jest, odkud vůbec vím, že předměty jsou vně nás, tj. abychom použili husserlovské terminologie, že jsou transcendentní, že jsou to objekty stojící proti subjektu, že existují nezávisle na nás?
Jak je to tedy s problémem objektivity? To, že předměty jsou "transcendentní", to je něco, co vždy samozřejmě přijímáme a z čeho vycházíme, aniž by nás někdy napadlo o tomto "faktu" uvažovat. Avšak zamysleme se: tato "objektivní existence věcí", tato jejich "transcendence", kterou jsou věci v našich očích poznamenány není nic, co je vepsáno do světa a co bychom v něm četli, nýbrž takto o věcech mluvíme a takto je chápeme. Toto přesvědčení ale musí někdy vznikat, má svůj původ, který je třeba odhalit. Kde jej hledat znamená: kde hledat onu původní dimenzi, onen základ smyslu?
"Transcendence" věcí netkví v "povaze" předmětů samých, nýbrž tkví ve způsobu, jak k věcem přistupujeme, tkví v tom, jak jsou nám dané, tedy ve způsobu jímž existují pro vědomí. Vědomí, tvrdí Husserl, je ono místo, kde se s věcmi povodně setkávám. Naše další zkoumání se proto bude muset soustředit na to, jak se předměty dávají našemu vědomí. Lze totiž předpokládat, že zde se nějak ustavuje i smysl jejich objektivity a že tento smysl, právě proto, že se ocitáme na půdě vědomí, která je nám bezprostředně přístupná, budeme moci jasně nahlédnout. Protože se však zkoumání přenáší cele na půdu vědomí, bude to zkoumání v reflexi: vědomí se bude vracet k sobě samému, bude studovat své struktury.
Tato reflexe je současně krok, jímž jako zkoumající v domě opouštím "přirozený postoj", který je zaměřen opačným směrem, neboť v každodenním životě se neobracím do sebe, nýbrž především ke světu. Přirozený postoj tedy znamená: žiji ve skutečnosti tak, jak se mi dává. Tento svět, v němž žiji, je neustále zde: existuje. Nemění se, i když se při jeho výkladu třeba mýlím. Svět pro mne prostě je zde, z toho vycházím a na to spoléhám. Podle Husserla je tato "víra" generální teze světa, kterou ustavičně a spontánně "vykonávám", aniž si to uvědomuji: všechno, co poznávám, všechno, s čím pracuji, všechno, oč usiluji, má vždy charakter něčeho, co "existuje", "je zde".
Ke mně jako lidské bytosti patří ovšem svoboda: dík této své svobodě mohu kdykoli pochybovat, zdržovat se soudu: a mohu pochybovat naprosto o všem, co existuje. Touto pochybností mohu tedy vyřadit i onu generální tezi světa, mohu ji suspendovat. To znamená: mohu si ji uvědomit (a tedy: distancovat se od ní, odstoupit od ní) a neprovádět ji, nýbrž ji, jak říká Husserl, "uzávorkovat". Mohu nežít v této víře v existenci víře v existenci světa, vyloučit jí ze svého vědomí a takto očištěné vědomí reflektovat. Akt zdržení se generální teze nazývá Husserl řeckým termínem epoché.
Co se tím změnilo? Zdržuji se sice každé víry, existence zkušenostního světa pro mne pozbývá své platnosti jako čehosi existujícího, tedy je pouhým nárokem na platnost, nárokem který je potřeba teprve ověřit - je pro mne fenoménem, avšak celý proud zkušenostního života, všechny mé prožitky jsou stále zde. Prožitky nadále prožívám, avšak spolu s tím je též reflektuji, neboť kdykoli mohu "zlomit" svůj pohled na ně. Fenomenologie se obrací tedy na prožitky ve vědomí, na to, co je v nich obsaženo. Tímto potom vidím ničím nezprostředkovaný názor.
Tento akt vyřazení „generální teze“ nás již zásadním způsobem přiblížil k objevu oné původní dimenze, kterou hledáme. Objevuje nové pole bádání. Jednoduchou úvahou si ukažme, o jaké pole tu běží.
1. Tradičně se rozlišuje vnímání předmětu a vnímání toho, co je ve vědomí (vnitřní vnímání vlastních prožitků). Vnímání předmětu nikdy není úplné, neboť předmět mi nikdy není dán naráz, ve všech svých aspektech, resp. možných významech - vždy vidím pouze jeho část, a nadto jeho vnímání závisí vždy na celkové situaci (zda jej pozoruji zblízka anebo zdálky apod.)
Předmět se tedy ukazuje našemu vědomí, jakožto poznávaný je odkázán na vědomí. Stručně a obecně řečeno: smysl bytí přírody je relativní k smyslu bytí vědomí (je relativní k poznávajícímu vědomí. Vědomí je naopak vědomím sebe sama, smysl jeho bytí není závislý na ničem jiném než právě na bytí tohoto vědomí. Lze tedy říci, že bytí přírody a bytí vědomí je bytí v různém smyslu (v jednom případě závislost, v druhém samostatnost). Samozřejmě nejde v tomto vymezení o nějakou reálnou závislost, nýbrž běží právě o smysl bytí jednoho a druhého; smysl bytí přírody je relativní ke smyslu bytí vědomí, které je poznává, nic více.
2. Pro všechno "světové" bytí platí, že může suspendováno a zůstává v platnosti fenoménu (odtud také název fenomenologie). Avšak vědomí, o němž zde neustále mluvím, je moje vědomí, je součástí mne jako, konkrétní bytosti, mne jako člověka, který žije v tomto světě - je to vědomí které zkoumá psychologie. I toto vědomí je součást světa, je to cosi, co stejně jako věci (v rámci spontánně vykonávané teze existence světa) přijímám jako existující. A to znamená, že i ono zde musí zůstat jako pouhý fenomén. Nicméně: i tento fenomén se právě jako fenomén musí něčemu ukazovat- a ukazuje se nikoli psychologickému vědomí, nýbrž ukazuje se vědomí transcendentálním. To vědomí, které Husserl nazývá absolutním čili transcendentálním.
"Fenomenologický" postoj, který překročil postoj "přirozený", objevuje zcela novou, dotud skrytou dimenzi: místo, kde lze nahlédnout původ všeho toho, s čím se setkáváme, smysl všeho toho, co jest.
Teprve po těchto úvahách a předběžných krocích je také možno zkoumat problém poznání a jeho objektivity. Problém poznání je problém vztahu vědomí a jeho předmětu. Po provedení oné univerzální epoché je však existence zkušenostního světa "uzávorkováná `, a co zbývá, je pouze vědomí, ale to znamená: co zbývá je zkušenostní svět se všemi prožitky, které lze studovat v reflexi. Co všechno v nich lze nalézt?
Prožitek je jednak určitý akt myšlení, představování, chtění; myslím, představuji si chci - ale také nenávidím, protivím si apod. To vše jsou různé způsoby prožívání. Současně však je každé vědomí vždy vědomím něčeho: něco myslím, něco nenávidím, atd. A totéž lze ukázat i elementárním fenomenologickým příkladem: něco míním pouze prázdným způsobem, to jest na něco např. pouze myslím anebo si něco pouze představuji. Toto prázdné mínění mohu kdykoli vyplnit tehdy když pouze míněné anebo pouze představované skutečně vnímám. Když na to „zaostřím? Myšlení. Nicméně ve všech těchto prožitcích (tedy jak ve vnímání, tak v pouhém představování vždy obsaženo mínění čehosi identického, ustavičně míníme týž smysl. A všechny tyto prožitky jsou tedy napnuty k nějakému významu ( něco míní, něco představují).
Vědomí je vždy k něčemu zaměřeno, v každém prožitku je vedle aktu prožívání rovněž cosi takového jako předmětný pól, který je v různých způsobech prožívání identický.
Tento vztah je základní vlastnost vědomí. Bez tohoto vztahu, vědomí vůbec nemůže existovat, lépe řečeno: bez tohoto vztahu nemá smyslu mluvit o vědomí; vědomí jest tento vztah.
Pokud se tážeme, jak předměty jsou dané našemu vědomí, co znamená jejich transendence, pak se tážeme po významu jejich existence věcí vůbec.