Filozofie pro K. má vždy rozměr „praktických, konkrétních otázek“. Neptá se co se má obecně dělat, ale co mám dělat já jako jedinec. Tyto a podobné otázky K. nazývá existencionální. Na ně se musí zaměřit filozofie.
Sám K hovoří, že: „všechno podstatné poznání se týká existence." Tak se stává Kierkegaard při uvažování o člověku prvním existencionálním myslitelem. Dochází k tomu, že především na přelomu století ale i později, ve 20. století, v němž se člověk stává sám sobě hádankou, se znovu odhaluje síle K. myšlení. V teologii na něj navazuje Barth a Bultmann, ve filosofii Jaspers a Heidegger.
Otázka smyslu života člověka má významné konsekvence pro základní Kierkegaardovo filosofické přesvědčení. Z něho vyplývá často citovaná, ale zcela nesprávně pochopená věta: "Subjektivita je pravda." Tímto nemá být řečeno, že všechno je subjektivní, nebo dokonce že vše je relativní. K. zde vyjadřuje následující:Aby se něco stalo pro člověka pravdou, je závislé na tom, zda to může uchopit s plnou vášní , jako svou osobní pravdu Tedy - získat pravdu nemá smysl, jestliže se nedotýká existence a nepřeměňuje ji. Není to cosi, pod co se musíme podepsat i dnes?
V tomto bodě se Kierkegaard obrací proti svému velkému protivníkovi Hegelovi, kterého v mládí velmi obdivoval. Ten se sice pokusil v grandiózním systému pochopit veškerou skutečnost, přírodu jako dějiny, ale zapomněl přitom na člověka v nouzi jeho existence. Avšak seberozsáhlejší pohled není člověku k ničemu, pokud nepřetváří jeho existenci. Jinými slovy . K čemu všechno učení o světovém duchu, když se to nedotýká lidského bytí. Mohli bychom jít dál – k čemu vlastně mnoho filozofických směrů…A ještě dál – k čemu teologie, pokud se jedná pouze o systém bez vztahu k existenci! K. si uvědomuje, že Pravda s velkým P je živá jen pro toho, kdo si ji rozhodně přivlastní a ve své konkrétní existenci realizuje. Slovy předešlých přednášek – kdo na ní vše vsadil. Toto hledisko uplatňuje Kierkegaard i na sebe samého: "Je nutno najít pravdu, která může být pravdou pro mne, najít ideu, za niž chci žít i zemřít. " K tomuto uvažování mj. vede K. stav tehdejší církve, kdy téměř každý do církve patří, ale o osobní víře se nedá mluvit.
Co však je lidská existence, kterou Kierkegaard tak vášnivě zkoumá? Jako existenciální myslitel získává pojem člověka ze zkušenosti sebe sama. Tato zkušenost je pro něj zážitkem cizosti světa i sebe sama, vnitřní rozervanosti, propastné úzkosti a zoufalství. To vše nechápe Kierkegaard jenom jako osobní osud, nýbrž, a to především, jako základní situaci a východisko každého člověka, jenž žije nevyhnutelně v "úzkosti a zoufalství jako v nemoci ke smrti". To je ale třeba se vší čestností vydržet, nehrát si, že to tak není.
V úzkosti, což je pojem se kterým operuje celá filozofie existence, a s kterým první přichází takto otevřen právě Kierkegaard, zažívá člověk možnost svobody. Úzkost rozkládá skutečnost ve spleť stísňujících možností, v nichž se musí člověk rozhodovat. "To strašné, co je člověku vyhrazeno, je volba, svoboda. "
Z myšlenky lidské svobody vyvodí Kierkegaard významné učení o možnostech existence, o stadiích na cestě života.
V prvním, "estetickém stadiu" se nachází člověk tehdy, když se spokojí s tím, že má množství možnosti, aniž by je skutečně využíval. Chová se pouze uživačně, ale nikoliv činně, a proto ani odpovědně. Vyčerpává se v nezávazném experimentování s možnostmi v honbě za zajímavým a rozptylujícím. Kdo tímto způsobem žije, ten se propadá do existenční prázdnoty, žije neskuteč ný život.
Proto Kierkegaard tvrdí, že pro člověka nemůže být estetické stadium poslední z možností existence. Skutečně existovat znamená, že člověk volí mezi možnostmi, které před nim stojí, že se jedné chopí a druhou zavrhne. Svoboda člověka se tak realizuje jako rozhodnutí, neboť jenom ten, kdo má odvahu se rozhodnout, dospěje ke skutečnosti a získá postavení v existenci – tedy skutečně existuje, nejen přežívá. Volba a rozhodnutí se tak stávají podstatnými kategoriemi, z jejichž hlediska pozoruje Kierkegaard člověka.
Charakterizují druhé, "etické stadium". Tím, že do něho člověk vstoupí a fakticky se rozhoduje, dostává se teprve vlastně k sobě samému a nachází úkol, který se může stát skutečně jeho úkolem.
Ale vším tím ještě není postiženo to nejniternější na Kierkegaardově myšlení. I pokus vzít eticky do rukou sám sebe končí v zoufalství. Člověk nakonec objeví, že se nemůže stát pravdivým sám ze sebe samého. Tato bezmocnost je nejhlubším znamením konečnosti. Kdo jako Kierkegaard neustále promýšlí záhadu existence, musí nakonec nahlédnout, že bytí člověka je samo o sobě nicotné.
Z největšího zoufalství nad tím může člověk nalézt východisko jen tehdy, když se mu - bez jeho přičinění - otevře nová možnost. V ní zjišťuje, že není pouze konečností, nýbrž zázračným předivem utkaným z konečnosti a nekonečnosti. Konečné v jeho bytosti je to, co ho vrhá do víru pozemské existence a drží ho v ní. Druhá část jeho bytosti mu naproti tomu umožňuje vstoupit v nekonečné touze do spojení s jiným světem. Odtamtud člověk dostává útěchu v zármutku a zoufalství, současně ale i platný návod pro své sebeuskutečňování, své jednáni a rozhodování. Proto záleží především na tom,"aby člověk ve své existenci nezapomněl na nekonečnost. Kdo ji zahlédne, ten vstoupí do třetího, "náboženského stadia".
Tolik Kierkegaard – filosof. Teolog Kierkegaard vyjadřuje totéž bezprostředněji: člověk stoji před absolutním nárokem Boha. To dává volbě a rozhodnutí zvláštní ostrost. Jde o to, že se jedná o volbu a rozhodnutí před Bohem. Proto může Kierkegaard říci: "Záleží na tom, že se člověk toho odváží, docela sám, jednotlivý člověk, být tímto určitým jednotlivým člověkem, pouze před Bohem, pouze v tomto obrovském úsilí a s touto obrovskou zodpovědností." Jinde říká “Být křesťanem znamená rozejít se s otcem i matkou, se všemi a každým, znamená „odlišení a polemiku“.
V pohledu na víru mu jde o to, aby se člověk vymanil z davu a stanul jako jednotlivec před Bohem. Víra potom pro něj znamená „skok“ do oblasti mimo všechen rozum. Ptá se potom co má taková víra ještě společného s vlažným, měšťáckým a na povrchním církevnictvím, v němž občané procházejí křtem, konfirmací a sňatkem bez jakéhokoli vnitřního pohybu…? Víra je pro něj do jisté míry iracionální skok. Podívejme se hlouběji na jeho pojetí víry, kterou popisuje K. na Abrahamově oběti. „Chci-li veškerou časnost uchvátit mocí absurdna, musím mít paradoxní a pokornou odvahu – a to je odvaha víry.“ Pro K. je víra tím, co rozum kvalifikuje jako Absurdno. Z vlastní zkušenosti potom ví, že „věřit proti rozumu je mučednictví“. Ale „pouze víra, která nehledá a nemůže najít ospravedlnění u rozumu je víra Písma svatého“. Úkolem člověka potom není do světa uvést a přijmout do života pravdy rozumu, nýbrž silou víry tyto pravda rozdrtit – tedy zříci se stromu poznání a vrátit se k stromu života. Musíme přijmout Stvořitelovu absolutní moc, kdy Bůh může překonat zákon sporu a cokoli dalšího. Může učinit kulatý čtverec. Musíme se smířit pro nás s děsivou myšlenkou Boží neomezenosti a na místo ní přijímat neochvějné zákony logiky. „Intelligere vysálo z Boha veškerou moc a spolu s ní i jeho duši.“
K. odmítá se spekulativní filozofií věřím abych rozuměl. K. odhazuje naše intelligere jako nepotřebné. Připomíná slova proroka spravedlivý bude z víry živ. Spíše bychom měli v K. případě říci – věřím, i když je to absurdní.
To, že Kierkegaard v obrovské duchovní a duševní námaze dospěje k tomuto stanovisku, působí objev, být trudnomyslný – tedy prožívat úzkost jako realitu své existence je jeho stálým osudem. Do deníku si píše: „Pouze děs proměněný v zoufalství rozvíjí v člověku vyšší síly“ . Ale zakořenění ve věčném mu dává sílu trudnomyslnost vydržet. A když pak nazpět pohlíží na svůj život, uvědomuje si, že právě jeho trudnomyslnost mu dává možnost získat věčné v jeho vášnivém srdci. "Můj život začal strašlivou trudnomyslnosti. Již v nejranějším mládí byl nahlodán ve svém nejhlubším základě. Že by se této základní bídy má bytost mohla zbavit, to jsem nemohl doufat. Tak jsem se chopil věčného, blaženě ujištěn, že Bůh je přece láska, i kdybych měl po celý život trpět."
" Se svým požadavkem bezpodmínečného zakotvení člověka ve věčném je Kierkegaard cizincem ve své době, v tomto století víry v pokrok lidského pokolení, v "rozumu dějin", jak to hlásá Hegel. Poněvadž vidí hlouběji než většina jeho současníků, je nucen k hořké kritice současnosti. Ta se ozývá v jeho zuřivých deníkových poznámkách a vášnivých invektivách jeho spisů. "Zdá se, že celá Evropa jde vstříc totálnímu bankrotu." "Současná doba je dobou zoufalství." "Existuje pták, který se jmenuje prorok deště, a takový jsem i já. Když se v generaci začíná stahovat k bouři, pak se ukazují taková individua, jako jsem já."
Kierkegaard vyčítá své současnosti především to, že je dobou bez pravé vášně, bez zaujetí pro věc. Vše bezprostřední zaniklo pod nadvládou srozumitelnosti. A vidí dále, že „nadvláda srozumitelnosti“ činí lidskou existenci dvojznačnou. Neboť to vypadá tak, jako by se něco jednalo a dělo, zatímco však v nejlepším případě se o jednání a dění jen přemýšlí. "Všude rozum: místo bezpodmínečné zamilovanosti manželství z rozumu, místo bezpodmínečné poslušnosti poslušnost na základě rozumové úvahy, místo odvahy pravděpodobnost, chytrá vypočítavost, místo jednání náhodná událost."
Kierkegaard vidí, že touha po neustálé rozumové reflexi, která brání jednání, přivádí člověka do smrtelného nebezpečí. Když už nikdo nic nerozhoduje, aby se volbou stal sám sebou, pak už se neliší v hlubším smyslu jeden od druhého a nastává pustá nivelizace. Vzájemnost lidstva se stává "publikem", nepochopitelnou, anonymní "veřejností". Její charakteristikou je "žvanění", každé zodpovědné mluvení zaniká v "tlachání". "Žádný už nerozlišuje sebe, člověk si vystačuje s tím, že vytváří výbory a výbory." "Ale množství je nepravda."
Jestliže je tomu tak, pak musí člověku záležet na tom, aby nebyl částí anonymního celku, nýbrž byl tu sám pro sebe. Proto Kierkegaard neúnavně vyzývá své současníky, aby se každý stal jedincem, a to takovým, který se donekonečna stará o svou vlastní existenci a který jako jedinec stojí před Bohem. "Na kategorii ,jednotlivec` je vázán můj případný význam. Poznal jsem to jako svou úlohu, abych na to upozorňoval." Tato úloha je ovšem těžké břímě, ale přece je obrovským zážitkem, je-li skutečně přijata. "Kdo poznal, že není nic hroznějšího než existovat jako jedinec, ten se nebude stydět říci, že to je to největší." Jenže zde se dostáváme před základní K. otázku – na čí straně je pravda? Na straně „všech“ nebo na straně těch několika, kteří se odvážili „pohlédnout do očí šílenství a smrti“?
S požadavkem stát se jedincem se obrací Kierkegaard, jak již bylo řečeno zvláště proti křesťanství své doby, které se stávalo stále více záležitostí množství. Člověk se domnívá, že je křesťanem jen na základě křestního listu, obrací vážnost křesťanství v lehkomyslnou hru. Pro Kierkegaarda vyplývá z tohoto náhledu úkol postavit proti zdánlivému křesťanství se vší naléhavostí pravé křesťanské bytí. Být křesťanem není pro něj záležitostí množství, nýbrž jednotlivců, kteří v bezpodmínečné vášni mají starost o svou věčnou blaženost. Chápou se víry, která není ničím samozřejmým, nýbrž je odvahou, protože spočívá na paradoxu, že věčné se stalo pomíjivým. Víry může být proto dosaženo jen ve "skoku", který všechno přirozené chápání zanechá za sebou. "Věřit znamená ztratit rozum, abychom získali Boha." V tomto přesvědčení napadá Kierkegaard bezohledně státní církev. Je nutno "současně se zoufalým krokem přiložit doutnák ke stávajícímu křesťanství". Na sklonku svého života útočí na biskupa dánské církve Mynstera, který byl bohatý, ženatý, měl děti, byl všemi vážený a ctěný. Podle K. jeho křesťanství nebylo v rozporu s rozumem. Bylo „pochopitelné a „žádoucí“ (stejně jako Hegelova filozofie). Nakonec dochází k závěru, že historické křesťanství žijící v míru s běžnými podmínkami lidské existence zapomnělo na Boha, křesťané zrušili Krista.
Zde přichází Kierkegaard k nejhlubšímu výkladu smyslu své trudnomyslné existence. Později chápe sám sebe tak, že Bůh právě takového trudnomyslného člověka, tak úchylného, použil k tomu, aby v době zesvětštění křesťanství zvěstoval znovu důležitost křesťanského poselství. "Jsem jako špion ve službách Nejvyššího." "Jako špion musím zjistit jak se rýmuje ,poznat a existovat` s ,křesťanstvím`." "Můj život je jedno velké, jiným neznámé a nepochopitelné utrpení. Vše vypadalo jako hrdost a samolibost, ale nebylo. Mé tělo bylo naraženo na kůl. Proto jsem se neoženil a nemohl přijmout žádný úřad. Místo toho jsem se stal výjimkou. Ve dne byla práce a napětí, ale večer jsem byl odložen stranou. To byla ta výjimka." Ale na konci také prohlásí: "Je přece pro mne štěstím, že jsem byl tak trudnomyslný."
K. rozbíjí každou objektivní jistotu náboženského a filozofického hledání tím, že jedince neustále obrací k nejistému základu vlastní existence. Je bořitelem srovnatelným s Nietzschem. Přesekává pokořeny na kterých byl postavený osvícenský a modernistický myšlenkový systém. Bez něj je nemyslitelná existencionální filozofie, jedna z hlavních filozofií provázející první polovinu 20. století.