Úvod

Rád bych se v následující eseji zamyslel nad jedním z nejpodivnějších úkazů světových dějin, ke kterým patří otázka židovského národa. Slovem podivný myslím skutečnost, že zde tento národ existuje. Dále to, že neustále někomu leze na nervy, a to v mnohem větší míře, než kterýkoli jiný národ. Jak je možné, že národ, jehož rozloha je v poměru k jiným národům poměrně malá, hraje v současných mezinárodních vztazích dost zásadní roli? Jak je možné, že z tohoto národa vzešlo tolik lidí, kteří se zapsali nesmazatelně do světových dějin, jako třeba Rotechild, Freud, Cohn (zakladatel bakteriologie), Boas (zakladatel kulturní antropologie jako vědní disciplíny), Mendelsson, Mahler, Schonberg, Marx, Trockij, Chagall, Bergson, Buber, Heine, Mann, Einstein, Spinoza, a další? Zvláště k přepočtu na poměr židů, je tato skutečnost v dějinách velmi neobvyklá. Pochopitelně výčet je velmi omezený a navíc ne všichni uvedení se k židovství hlásili, přesto je zvláštní, kolik lidí ovlivňující chod dějin pocházelo z židovských kořenů. Jak je možné, že tento národ přežil nespočetná vyhlazování vrcholící holocaustem? Existuje vůbec národ, který by toto byl schopen přežít? Toto je pozoruhodné zvláště na pozadí určitého židovského fatalismu, kdy Židé málokdy vystupovali jako militantní skupina - pochopitelně výjimky byly, ale nedá se to říci o tomto národu celkově. Co byla sjednocující idea, která tento národ udržela pohromadě, když touto ideou nebyla země?

V otázce země se v podstatě jedná o podobný jev, jako kdyby se odněkud vyjevila skupina Slavníkovců a rozhodla se, že kdesi při Vltavě opět založí svoje panství. Nebo jako kdyby se pro stejnou věc rozhodla Sparta kdesi u řeckých hranic. Zní to nesmyslně a paradoxně, nicméně stejně paradoxní je skutečnost vzniku židovského návratu a vzniku tohoto státu.

Někteří tato fakta vysvětlují tím, že Židé se stali odolnými právě díky neustálým problémům, které je tak zocelily, že se udrželi při životě. Jedná se o určitý argument typu „přežití nejsilnějšího“, kdy nejsilnějším se stávám díky utrpení, které mne posiluje. Toto se mi zdá nepravděpodobné, protože potom by mezi nejsilnější národy musely patřit národy, které již dávno neexistují. Utrpení je nezocelilo, ale vymazalo z povrchu země.

Podat na deseti stránkách odpověď na nadhozené otázky asi nelze. Přesto se pokusím vystihnout alespoň některé momenty židovského náboženství a židovství vůbec, jehož základní teze jsou obsaženy v Pentateuchu, tedy Mojžíšových knihách, které, myslím, měly zásadní vliv na některé popsané paradoxy.

 

Smazání sakrálního a profánního v právní praxi a denním životě

Nejdříve se chci podívat na židovské zákonodárství a s ním spojený kult, kdy budu vycházet především z Mojžíšových knih a srovnávat je s některými jinými starověkými prameny.

Jedním z důležitých prvků jejich zákonodárství je skutečnost, že v židovském zákoníku dochází v určitém ohledu na smazání čáry mezi profánním a sakrálním. Vyjdu z postřehu P. Johnsona:

Tato nedělitelnost (sakrálního a profánního) měla praktické důsledky. V mojžíšské právní teorii urážejí Boha všechna přestoupení zákona. Všechny zločiny jsou hříchy, stejně tak všechny hříchy jsou zločiny.

Například desatero (k jehož podrobnějšímu výkladu se ještě dostanu) je na jednu stranu posvátným textem ale na druhou zcela praktickou příručkou jak přežít. Jeho překročení je hřích - tedy urážka Boha, zároveň ale si jeho překročením člověk sám škodí.

V následných textech Pentateuchu čteme seznamy o tom, která zvířata mohou Židé jíst a která ne. Jedná se na jednu stranu o kultická ustanovení, na druhou o zcela praktický hygienický výčet - pokud chtějí přežít v teplých pouštních krajinách. Stejné věci pak platí o nejrůznějších hygienických ustanoveních, která se zabývají momenty od zahrabání exkrementu (proto mají Izraelité nařízeno mít s sebou v poušti kolík), až po různé očistné obřady související se sexuálním životem. Čtenář si občas nutně musí klást otázku, zda se jedné o kult nebo o návod k přežití. Mám za to, že o obojí. (Tím ale nechci tvrdit, že v židovství někdy neexistuje zcela oddělený kult).

Jak v případě kultur obklopujících židovský národ v jeho počátcích (mám na mysli Mezopotámii, Kenánské kmeny a Egypt), tak v případě mnoha východních náboženství, tak ale i v případě křesťanství, lze vidět tendenci oddělovat kult od běžného života. Nejlépe to lze vidět na postavení kléru - kdy ve všech uvedených okruzích je klérus vydělen z normálního - tj. profánního života.

Ať se jednalo o egyptské kněze, bráhmány v Hinduismu, kněze či mnichy v křesťanství.

Oproti tomu židovský klérus se podílí na normálním životě. Toto je patrné nejen na levitských ustanoveních, kdy Levité musí normálně obhospodařovat majetek, který jim byl svěřen, ale i na pozdějším židovstvu, kdy např. rabíni museli zároveň pracovat. Známý je též Pavel, který pocházel ze zákonického pozadí, měl kvalitní židovské náboženské vzdělání vyjádřené jeho tvrzením, „že sedával u Gamalielových nohou“, ale zároveň se živil šitím stanů. Možná by stálo za uvedení židovské přísloví, „kdo neučí syna řemeslu, dělá z něj zloděje“. Toto platilo i pro kněze. Tedy i v kněžství je vidět propojení sakrálního a profánního motivu.

Vrátíme-li se k citátu z Johnsonovy knihy, pak propojení hříchu a zločinu znamená, že hříchem je, když vyhodím ptáče z hnízda, zapomenu si vzít klacek na zahrabání exkrementu, sním zdechlinu, sedmý rok nepropustím otroka, zrovna tak, jako když kradu, smilním nebo nedodržuji kultické ustanovení. Tedy jedná se o dennodenní záležitosti, které pravděpodobně Židům poukazovaly na to, že jejich Bůh je Bohem denního života, všechno patří pod jeho vládu a že přežít znamená nejen se správně chovat při kultu, ale též respektovat Jeho řády, které se týkají zcela obecných věcí. Možná i proto je židovský kult až nápadně zbaven prvků magie. Právě tento rozměr jejich náboženství jim dával tak nesmírnou vitalitu a schopnost přežívat.

 

Nezájem o smrt

S touto praktičností velmi úzce souvisí další významný prvek židovství, a tím je nezájem o smrt.

Jedná se o určitou nadsázku, kterou nemá být řečeno, že Židé se o smrt nezajímali (viz. Pohřební obřady)

Nicméně při pohledu na národy obklopující Izrael, se náš pohled možná trochu změní. Je až nápadné, jak se nejen v Toře, ale v celém Starém zákoně málo hovoří o tom, co bude po smrti. Otázka posmrtného života, jak jí zpracovává Bible, je mnohem více novozákonní záležitost. O starozákonních patriarších se píše v souvislosti s jejich smrtí, „že ulehli ke svým otcům“. Nerozvádí se zde, co to přesně znamená, co bude po smrti, atd. Zajímavé je tento fakt sledovat na pozadí kultur obklopujících Izrael.

V chudé a suché Syropalestině hrozí smrt, nepřijde-li životodárná vláha, proto je podstatou uvolnit životodárné a plodivé síly kosmu. Zápas o život a proti smrti je tu zápasem o déšť, plodnost a úrodu.

Mezopotámie musí zavodňovat. Toto nemůže konat jednotlivec. Proto je třeba uspořádané společnosti, pevné společenské struktury, politického řádu. Proto je zde zápas o život, zápasem proti chaosu, zápasem o řád. Ten pak charakterizuje celý Mezopotámský přístup k životu, od práva a etiky až po mytologii a věštbu. Egypt z nich je nejšťastnější. Úrodu dává Nil téměř sám, před vpádem nepřátel stanoví Nil pevné přírodní hranice. Tak se tu do popředí dostává otázka smrti jako takové. Egypt tuto otázku řeší velkolepou vizí záhrobního života, který fyzickou smrt dokonce relativizuje, ba vlastně vnitřně popírá. Společným jmenovatelem všech tří oblastí pak je způsob, jak život získat. Všude je to kult, pojatý magicky. Starověký Izrael, jak nám o něm podává zprávu Starý zákon, se od svého okolí liší přinejmenším dvěma věcmi: radikálním nezájmem o záhrobí a kultem zbaveným sebenepatrnějších zbytků magie.

S trochou zjednodušení se dá říci i o některých východních náboženských směrech, že se v nich do jisté míry uskutečňuje celý život příprava na to, co bude potom. Cílem je dosáhnout vysvobození Átmana z koloběhu reinkarnací. Vrcholem života je např. v Hinduismu stát se vánaprastou a nakonec sannjásinem - tedy v bezdomoví se připravovat na příští rození nebo usilovat o vysvobození z koloběhů životů. Pravdou je, že toto není určeno pro nejnižší společenský stav šúdrů, ale pro další tři společenské stavy ano. Jak z Hellerovy poznámky, tak z příkladů u Zbavitele je vidět, že Izrael se mnohem více soustředí na časný život.

 

Posvátnost lidského života

Jiným významným momentem je posvátnost lidského života. Při vraždě podle mojžíšského zákoníku nikdo nemůže uniknout trestu smrti nezávisle na tom, jak je bohatý i kdyby byl jeho obětí třeba jen otrok. Dokonce pokud člověk věděl, že má nebezpečného býka a ten někoho usmrtil, pak majitel musí zaplatit životem. Posvátnost života ja dána tím, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Podle mojžíšského zákoníku muselo mnoho mužů a žen podstoupit smrt, zatímco v okolních společnostech by jednoduše stačilo podle tamějších světských zákoníků vyplatit odškodné svým obětem či jejich rodinám.

Naopak je zajímavé, že jiné zákoníky přikazovaly smrt za majetková přestoupení, kdežto v židovském zákoníku nejsou majetkové tresty spojované s trestem smrti. Zrovna tak v něm neexistuje zástupná smrt. V židovském zákoníku též nenajdeme možnost někoho za trest zohyzdit, zohavit. Jedinou možností je bičování a to ještě v omezené míře 50-ti ran. Tím nechci říci, že 50 ran je pohoda, ale jen to, že toto bičování nemělo člověka zohyzdit nebo zabít - což v případě bičování znamená umučit. Pokud je život posvátný, pak je celkem logické, že je třeba se o tento život starat, že je mu přikládána důležitost. Jako příklad bych uvedl vynesení smrti nad A. Eichmannem, který byl v roce 1960 chycen v Argentině. Roku 1961 byl odsouzen k smrti. Odvolal se k prezidentovi Jiccachovi ben Cvimu. Ten strávil o samotě celý den, kdy rozvažoval tuto žádost. Izrael nikdy předtím ani potom nikoho nepopravil a mnoho Židů v Izraeli i cizině nechtělo, aby k oběšení došlo. Nechci tvrdit, že by v zemích ovlivněných především východními náboženstvími život hodnotu neměl, na druhou stranu v mnoha z nich - alespoň z evropského pohledu - se to s jeho důležitostí nepřehání. Jedna věc je jednoduchost života vyjádřená třeba nelpěním, druhá pak úcta k životu. Úcta k životu je v židovstvu silně akcentována a mám za to, že je dalším důvodem židovské vitality.

 

Sluch vs. vhled

Další bod bych rád uvedl následujícím citátem tentokrát od R. Gaardera. Gaarder rozlišuje dva hlavní kulturní okruhy a to Indoevropský a Semitský. Nejdříve se podíváme na Indoevropský.

Do této skupiny patří většina evropských národů a většina národů indických a íránských s tím, že se ovlivňovaly nejen po stránce kulturní, ale i jazykové. Staré indické spisy, řecká filozofie, ale i evropská mytologie jsou psány příbuznými jazyky. S tím jsou spojeny i příbuzné myšlenky. Jedním z důležitých prvků je   polyteismus - tedy víra v mnoho bohů ovládajících tento svět a osudy lidí na něm. Podobnost indoevropských kultur lze spatřovat v tzv. dualismu, tedy nekonečném zápase sil dobra a zla. Indoevropané se pokoušeli poznat, jak tento boj dopadne. Zde jsou první náznaky spekulativního myšlení, jak tento boj dopadne, které pak v plné míře vyvstává ve starověkém Řecku ve filozofii. Indoevropané se snažili o pochopení chodu světa. Podobná slova pro pochopení či vhled, vědění můžeme sledovat prakticky ve všech kulturách indoevropské oblasti. V sanskrtu se mu říká vidya. Jde o obdobu řeckého slova idea - základního kamene Platonovy filozofie. Z latiny známe slovo video (vidět). V angličtině existují slova wise a wisdom (moudrost), v němčině wissen (vědět), v češtině vědět. S jistým zjednodušením můžeme konstatovat, že pro Indoevropany byl nejdůležitějším smyslem zrak. Nápadným rysem indoevropské kultury bylo vytváření obrazů a soch bohů, o nich se vyprávěly mýty.

J. Balabán pak tvrdí, že Řekové jsou lidé očí, že homérské básně se chtějí dívat. Hebrejci jsou lidé sluchu, důraz je položen na slyšení.

Uvažujeme-li např. nad východním náboženstvím, vidíme mnoho podobného s tím, co popisuje Gaarder, ale co je naznačeno i u Balabána. Ve východním náboženství je důraz na božskou přítomnost ve všech (átmán je bráhmá) a na to, že člověk může dosáhnout jednoty s Bohem skrze náboženské pochopení nebo skrze správný vhled. Jedna z nejznámějších Upanišádových vět je To jsi ty- tedy pochopení, že žák, resp. člověk je ze stejné neviditelné podstaty jako semeno banánovníku, které je Duchem celého světa a zároveň žákem. Aby toto člověk prožil, je třeba ponoření se do sebe, meditace - obojí tvoří ve východním náboženství a mystice důležitý prvek. Pokud se člověk oddá mystice - v jakékoli podobě - může duchovně spatřit Boha, může na něj nazírat. Proto také je často východní náboženství pasivní, ponořené do sebe (bez ironického přídechu). Stejně tomu bylo v řecké filozofii, kde zvláště v novoplatonismu bylo tělo vězením ducha a kde askeze a uzavřenost byly cestou k Bohu. Podobný prvek vidíme i v křesťanském středověku - zvláště v ideálu mnišství.

Nyní srovnejme popisované pojetí s pojetím židovským. Pokud byl pro Indoevropany nejdůležitější zrak a od toho se odvíjející poznání nebo moudrost, pak pro židy je to sluch - opět s určitým zjednodušením. Izraelské vyznání víry začíná šema, tedy slyš. Proroci často vytýkají, že lidé neslyší Boží hlas. Ježíš začíná kázání na hoře slovy slyšeli jste, jak říkáno bylo starým,... ale já pravím. Pokud je něco říkáno, tak proto, abychom to slyšeli, ne viděli. Navíc je řečeno, že Boha nikdo nikdy neviděl. Jedno z přikázání se týká zákazu zobrazovat Boha. Jakmile si člověk totiž začne zobrazovat Boha, je to k „obrazu svému“.

Bůh v židovstvu k člověku promlouvá, ale ne na prvním místě skrze vizi, i když netvrdím, že vize

Boha v židovství vůbec neexistuje, ale skrze to, že mluví - svým slovem a člověk naslouchá. Naslouchá slovu, které je vdechnuté Duchem božím - Ruach - a které je zapsané pouze v tom, co nyní známe pod názvem Starý zákon. Na rozdíl od východu neexistují jiné posvátné texty, než je Bible, Boží slovo, které jediné může být kritériem pravdy - zkušenost tuto pravdu pouze může dokreslit, nikdy však převýšit.

Pochopitelně i v židovstvu existují další posvátné texty jakými je Mišna, Gemara, Kabala, ale nemají takovou důležitost jako starozákonní kánon - kanonizovaný židy na synodě v Jabne.

Ještě se zmíním o momentu, který by byl možná důležitější, a to že Židé jsou národem knihy, což jistě má a mělo obrovský vliv na jejich přežití, ale spíše se chci blíže podívat na rozdíl mezi viděním a slyšením. Poukazuje to na několik věcí. Židé nemohou Boha vidět, protože je „naprosto jiný“. Od člověka je oddělen, zcela převyšuje jeho chápání a navíc se člověk s ním nikdy nemůže stát jedno, „nazřít“ ho jakýmsi vnitřním zrakem. Dalo by se sice poukázat na kabalistické směry, ty ale v židovstvu nehrály nikdy nejvýznamnější roli. Dokonce vidět Boha znamená zemřít.

Člověk k Bohu může přistupovat jen skrze víru, která nestojí na vizi, ale na důvěře v to, že Hospodin mluví.

Hebrejský výraz pro víru je aman. Toto slovo ale znamená též to, co je trvalé, co obstojí, co je nevázané na subjekt, co se jako pravé prokáže. Od toho jsou pak odvozená slova emuna - víra, emet - pravda, omen - věrnost. Septuaginta pak tlumočí hebrejské aman slovem pistis znamenající důvěru, jistotu, záruku, věrnost dokonce i důkaz

Právě důvěra v Hospodinovu všemohoucnost splývající s pravdou vázanou ne na cosi abstraktního, ale na živého Hospodina dávala Židům sílu v nejšílenějších okamžicích jejich dějin.

 

Židovské pojetí pravdy

V podstatě v hebrejštině ani neexistuje jazyková možnost vyjádření obratu „mít pravdu“. Místo toho ve Starém zákoně čteme často slova o „činění pravdy“. Znamená to tedy cosi, o čem Sokol

v Malé filozofii člověka hovoří jako o „sázce na pravdu“. Pravda se ukazuje až životem, tím jak se prověří. Není to řecká aletheia - tedy to co se odkrývá, co je samoprůkazné, evidentní, ale spíše to, co má co do činění s důvěrou, vírou, tedy jak bylo řečeno - o co se mohu opřít, na co mohu „vsadit“.

Důvěra pak má co do činění se smyslem. Je velmi těžké důvěřovat něčemu, co nedává smysl. Jak jsem již hovořil - Židé byli schopni vydržet i v nejhroznějších podmínkách a svoje utrpení často přijímat z našeho pohledu velmi fatálně. Mnozí hovoří o tom, že jejich síla byla nejen v důvěře v Hospodinovu všemohoucnost, ale v tom, že „toto má smysl“, i když tomu nerozumí. Eliade hovoří, že „Bůh (myslí se Bůh jak o něm píše Bible) se zjevuje jako osobní, naprosto odlišná existence, která rozkazuje, udílí, žádá a to bez jakéhokoli racionálního (tzn. obecného a předvídatelného) ospravedlnění, a pro niž je všechno možné. Díky tomuto novému náboženskému rozměru je víra v židovsko-křesťanském smyslu možná“  Tím, co jsem napsal, nechci jakkoli bagatelizovat utrpení a tvrdit, že to pro Židy byla pohoda, protože věděli, proč se tak děje. Je dobře známý židovský povzdech, proč si Bůh nevyvolil jiný národ. Přesto mám za to, že židovské pojetí víry a s ní úzce související pravdy je další možnou odpovědí na jejich vitalitu.

 

Monoteismus

Dotkl jsem se koncepce Boha, který, jak bylo řečeno, je všemohoucí a který, na rozdíl od Bohů, které měly jiné národy, není součástí světa. Zároveň je ale součástí veškerého dění na světě.

P. Johnson hovoří o tom, že monoteismus se pak stal základním předpokladem k racionálnímu pojetí víry.

Jestliže existuje nadpřirozená a tajemná moc, jak může vyzařovat ze stromů a pramenů, z řek a skal? Jestliže se dráhy Slunce, Měsíce a hvězd dají vypočítat, a tudíž vyhovují normálním zákonům, jak potom mohou být zdrojem abnormální autority, když jsou přece také pouze součástí přírody? Odkud tedy pochází tato moc? Právě tak, že se člověk učí chovat jako pán nad přírodou, nemusí být božská moc tím více živoucí osobní? A pokud Bůh žije, jak se může tato moc svévolně a nestejnoměrně rozdělovat do panteonu božstev? Představa omezeného Boha vede k rozporu. Když racionálně uvažujeme o božství, vyjde nám z toho zákonitě představa jediného, všemohoucího, osobního Boha, který je nekonečně nadřazen člověku.

Mimo důrazy na božskou všemohoucnost, přítomnost, vševědoucnost je u židovského Boha nápadný osobnostní rys. Zvláště v žalmech ale i v dalších starozákonních knihách je Bůh často popisován nejrůznějšími přívlastky vyjadřujícími velmi blízký vztah mezi ním a Izraelem. Hovoří se o něm jako o pastýři, otci, chůvě, ženichovi, hradu, útočišti, slitovníkovi, atd. Pro Židy tedy Bůh nebyl jakousi abstraktní bytostí - paradoxně přesto, že se jinde píše, že je „naprosto jiný“ - ale osobou.

 

Kniha - slovo Boha

Dostáváme se k poslední velmi důležité věci a tou je kniha, resp. Slovo Boha, resp. Starý Zákon.V 8. století p.Kr. je odvedena první část Židů do otroctví, na konci 6. století p.Kr., je pak dobyt Jeruzalém a s jeho pádem končí Jižní království. Končí instituce chrámu jako místa, kolem kterého se točí většina náboženského života a vznikají nové skupiny, které známe pod jmény zákoníci nebo farizeové. Tito lidé staví do centra Zákon - tedy Hospodinovo slovo. Najednou v centru Izraele není posvátné místo, ale kniha. Nejsem si jist, zda něco takového má v dějinách obdobu. V této knize - tedy v knize, kterou známe pod názvem Starý zákon, se prolíná již popisovaný prvek a to prolínání posvátného s profánním. Jedná se tedy nejen o posvátnou knihu popisující především kult, ale zároveň o historické dílo. Židé se pravděpodobně stávají prvním národem, který chápe dějiny v lineární perspektivě. I když takto to ve Starém zákoně nikde vyřčeno není, přesto v něm cítíme běh a zároveň neopakovatelnost dějin, které směřují ke konci. Po rozehnání Židů vznikají nejen skupiny zákoníků, ale též nová instituce, kterou je synagoga - možná cosi, co by se dalo přirovnat ke kostelu. V kontextu Starého zákona má pak ten význam, že se v Synagoze systematicky četl zákon a zde se i vykládal. Zde stojí za zmínku i skutečnost, s jakou důsledností se Židé snažili zabránit, aby se do posvátných textů dostalo cokoli dalšího. Vznikají bratrstva zaměřující se na opisování posvátných textů a to z důvodu úzkostné touhy uchovat jejich původní obsah. Nejstarší dochovaný text dlouho byl tzv. Leningradský kodex z roku 1008, jenž pochází od jakéhosi Aharona, jehož otec byl hlavou jedné mazoretské sekty. Posun pak nastává roku 1947, kdy se našly mnohem starší texty v jeskyni Ain Fašcha (kumránské rukopisy). Zvláštní na nich je jejich výrazná shoda s jinými dochovanými texty. Pro toto přemýšlení je ale důležitější, že kodifikací textů a snahou po minimálních resp. žádných zásazích do nich, dochází k velmi silné homogenitě Židů, kteří si mohou být jisti, že mají skutečné slovo Boha zachycené v písemné podobě.

 

Individuální svědomí

Jiným výrazným prvkem ve Starém zákoně je důraz na individuální svědomí. Přes silné vědomí náležitosti k vyvoleného národu a přes silné rodinné vazby, které u Židů tradičně existovaly, lze toto vystopovat. V této souvislosti bych rád dal příklad - již uvedené Desatero. Normálně se o Desateru hovoří spolu s Chamurappiho zákoníkem jako o jednom z nejstarších dochovaných právních zákoníků starověku. Jenže zákoníky hovoří nejen o tom, co se smí a nesmí, ale též o sankcích. Tedy jsou určitým ceníkem ukazujícím na to, že každý „špás něco stojí“. Toto v Desateru není. Desatero dává pouze příkazy a zákazy a to ve druhé osobě singuláru. Mám za to, že základní myšlenka je následující: Hodně věcí děláme proto, že je dělají všichni. Eticko-mravní chování pak nastává tam, kde se z „všichni to dělají“ vymaňujeme. Nemyslím za každou cenu. Znamená to ale třeba, že nekradu, i když druzí kradou, atd. (Od toho je slovo ctnost, které původně etymologicky znamenalo statečnost - tedy statečný je ten, kdo se odváží lišit - i když pochopitelně je třeba zvažovat, jaký je parametr jeho lišení se). Vrátím-li se k druhé osobě singuláru, pak v židovském desateru nejde o to, „že se nebude krást“, ale o to, že TY nebudeš krást i kdyby kradla většina. Tedy jako by Desatero bylo napsáno pro člověka, který si není jist, zda má nebo nemá něco dělat jen proto, že to tak dělají všichni. Možná kdesi v těchto místech by se dala vystopovat „individuální zbožnost“ a zároveň individuální mravnost, etika. Jeden z klíčových textů pro toto pojetí je pak v Exodu 23:2 – „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“.

Na rozdíl od třeba Egypta se pak tato etika týká toho, co máme dělat zde na zemi ne po smrti. Tento přístup - tedy přístup 2.os. sing. lze aplikovat na celý Starý zákon, kdy se pro židovský národ jednalo o knihu pro každého, a to jak s jejími nároky, tak jejími radami. Nikdy v ní neplatilo to, že se jedná o pravidla jen pro „ty nahoře“ nebo naopak „ty dole“. Tím se Židé stávají do jisté míry nezávislí na jednom centru, které udílí návody na to, co, kdy a jak se chovat. Toto centrum navíc velmi brzy přestalo existovat. A právě tento moment individualismu, kdy se nejedná o to, co známe v evropském pojetí (nikdo mi do ničeho nebude kecat), ale především ve vědomí individuální zodpovědnosti, která má základ ve slově „odpověď“ - v židovském pojetí Hospodinu, kterému budu vydávat počet, je podle mého pochopení další odpovědí na jedinečnost tohoto náboženství v dějinách.