Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Sk 2, 1 - 6

Dnes si církev připomíná Letnice, tedy seslání Ducha svatého. Jedná se o třetí osobu trojice, možná ale, že je to trochu tajemná osoba, už jen slovo duch v sobě nese jisté napětí.

Když se řekne Bůh, pak pro mnohé se jedná o někoho, kdo je „tam někde nahoře“, nějak řídí tento svět, nějak do něj zasahuje, ale je tam někde. Když řekneme Ježíš, pak je to jeho syn, který žil na tomto světě, byl ukřižován za naše hříchy, vstal z mrtvých, ale pak byl vzat do nebe a nyní je se svým otcem „tam někde nahoře“. Kdo je to Duch svatý? Krátce před tím, než Ježíš vstoupil na nebe, slíbil svým učedníkům, že je nezanechá osiřelé, ale že přijde Duch svatý. To se stalo při události Letnic 40 dní poté, co byl Ježíš ukřižovaný a poté co odešel ke svému Otci.

V křesťanství věříme a hlavně to i prožíváme, že Bůh není jen někde 'tam nahoře', ale že se dává lidem poznat velmi osobně. Hoříme o osobním vztahu s Bohem. Duch svatý je způsob, jakým Bůh působí uvnitř nás – v našem svědomí, v touze po pravdě, lásce a smyslu. OBR Zároveň je to Duch svatý, který v nás působí to, že Bůh a stejně tak Ježíš pro nás není pojem, předmět zkoumání, někdo nad námi, ale že je naším nebeským otcem. Není to magie ani halucinace, ale osobní, tichý způsob, jak nás Bůh oslovuje a proměňuje, pokud mu k tomu dáme prostor.

Vylití Ducha svatého na církev, je popsáno v knize Skutků a Duch svatý je zde přirovnán k větru. Jedná se o velmi dobré přirovnání. Ducha svatého si můžeme představit jako vítr – nevidíš ho, ale cítíš jeho účinky. Pohne listím, změní atmosféru. Podobně Duch svatý – není vidět, ale když se dotkne člověka, něco se v něm pohne: v postoji, v srdci, ve svědomí a ve vztahu k Bohu. Stejně tak když se dotkne církve.

Slyšel jsem tvrzení, že církev bez Ducha je bezduchá. Řekl bych, že bez Ducha svatého se stává spíše historickým artefaktem, kulturní vzpomínkou, jednou z mnoha – nepochybně dobrých neziskových organizací, ale jen organizací. Kdysi před x lety někteří zde zareagovali na jemný hlas Ducha svatého a výsledkem je to, co nyní vidíme.

Když byl dán Duch svatý církvi, pak je zajímavé, že to přirozeně věřící vedlo k tomu, aby začali hovořit o Ježíši s dalšími lidmi. Nechtěli si víru v Ježíše nechat jen pro sebe. Za pár let se z křesťanství stal mohutný proud, který změnil Římskou říši. Průšvih nastal, když církev získala moc, ale o tom mluvit nechci, a navíc to doufám v Česku nehrozí. Zásadní poselství, které změnilo Římský svět bylo a stále je, že Bůh není neosobní silou, ale milujícím otcem, který touží mít vztah s každým člověkem nezávisle na jeho statusu společenském postavení schopnostech či zásluhách. Zároveň ale církev poznala, že zde musí být pro druhé, pro společnost. Že cílem není stáhnout se z tohoto světa, vytvořit dokonalé společenství kde nás ti ostatní nezajímají, ale pomoci s proměnou světa okolo nás. Proto zakládala nemocnice, školy, starala se o trpící a proto nakonec i my děláme to, co děláme, jak zde na P13, tak v Indii, kde jsme založili školu, na Ukrajině, kde pomáháme trpícím, Ugandě, proto pomáhám jednomu romskému sboru, proto mezi námi jsou někteří, kteří se věnují dětem vězňů. Bůh nás skrze Ducha svatého vede ven, od sebe, od své soběstřednosti a sebezahladěnosti. Proto když jsem hovořil s architekty o rámcovém nestavení těchto prostor, pak jsem jim neříkal, jakou barvu kde použít, ale aby z ten, kdo sem přijde se cítil přijatý, vítaný. Nejen ten, kdo sem chodí, ale ten, kdo sem přijde.

Poslední myšlenka –o Letnicích se stala zvláštní věc, že do Jeruzaléma přišli lidé, kteří mluvili různými dialekty, tedy si nerozuměli, jenž se stal zázrak, a najednou si začali rozumět. Nechci spekulovat, jak se to stalo, chci ukázat na jinou věc. Tam, kde působí Bůh svým duchem, tak si lidé rozumí, tam si jsou schopni a ochotni porozumět, tam se mají lidé rádi ne protože jsou tak skvělí, ale někdy navzdory tomu, že jsou jiní. I zde máme všechny generace, lidi z doktorskými tituly a lidi bez maturity, vedoucí firem a zaměstnance, lidi kteří prochází nemocemi a psychicky nemocné, a lidi, kteří běhají maratony. Chci říci to, že zdravá církev je sociologický nesmysl. To, co nás spojuje je víra a Duch svatý, který je mezi námi a který nás vede na jednu stranu ven, mezi lidi, a na stranu druhou k sobě, k vzájemné lásce. Když jsem od lidí, kteří mez nás přišli slyšel důvody, co je sem přivedlo, byla vzájemná láska ne moje slovo. Ale i obráceně – někteří odešlo, pokud zde cítili nezájem. Tak kéž mohou a můžete cítit to první.

Závěr: Duch svatý je jako vítr – nevidíme ho, ale Bůh skrze něj působí mezi námi, vede církev do světa, k pomoci druhým a k předávání zvěsti o Boží lásce a zároveň k sobě, k vytváření prostoru lásky a přijetí. Kéž toto můžeme prožívat i zde.