Pokud bych se zeptal, kde nás nejvíce tlačí bota, možná by jedna z odpovědí byla modlitba. Na jednu stranu se jedná o cosi, co by mělo být pro křesťanství základní a charakteristické, na stranu druhou tomu tak často není. Nebudu se zabývat tím, proč to tak je, ale raději jak se modlit a proč se modlit.
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Ef 1, 15 – 19
Pavel se tímto stylem modlit běžně, podobný styl najdeme v listech do Filipis a do Kolos. Jádro jeho modlitby je ukryto v 17 verši: “Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali.”
Cíl modlitby
Nejen v tomto listu ale ani v jiných se Pavel nemodlí za to, aby se jeho přátelům vedlo lépe. Důvodem určitě není, že by jim to nepřál, nebo dokonce že by jeho přátelé prožívali klidný a pohodový život. Z Pavlových listů víme, že prožívali často perzekuci, protivenství a i samotný život na začátku prvního století bal často spíše bojem o přežití. Myslím, že kdybychom jen zčásti prožívali to, co prožívali oni, o námětu našich modliteb by bylo jasno. Prosili bychom o pomoc ve zkouškách. Znamená to tedy, že bychom měli rezignovat na modlitby za spokojený život? Za to, aby Pán Bůh zabezpečil naše potřeby? To určitě ne už jen proto, že se za naše potřeby modlíme ve “vzorové modlitbě” v Otčenáši. Navíc nám v tomto textu Pavel neukazuje univerzální vzor modlitby. Zároveň nám ale ukazuje důležitý princip. Pavel se modlí za to, co je podle něj to nejdůležitější, co mohou od Boha získat. O co jde? Poznat Pána Boha lépe. To vidí jako nejdůležitější. A jak? Osvíceným vnitřním zrakem. V Písmu čteme o tom, že centrem našeho vnitřního já je srdce. Srdce řídí naše pocity, chování, rozhodování. Osvícený vnitřní zrak znamení cosi jako srdce nebo jádro osobnosti osvícené Bohem, Boží pravdou, to, že nás tato pravda prostupuje. A co má naše srdce vidět? Naději, bohatství a moc, kterou máme v Kristu. V Ef 3, 18 Pavel říká, že chce aby jim Duch dal sílu pochopit, co je skutečná šířka, a délka, výška i hloubka veškerý užitek budoucí i přítomný, který vírou v Krista získají.
Pavel vidí, že plnější poznání Boha je více než změna vnějších podmínek. Možná jde i o to, že pokud jsou vnější podmínky dobré a náš vnitřní zrak není osvícený, tak pokud nemáme hlubší poznání Boha, spíše nás to vede k duchovní netečnosti a přílišné sebedůvěře. K pocitu k čemu potřebujeme Boha pokud máme život pod kontrolou? Tedy Pavel modlitbu vidí ne jako prostředek více od Boha získat, ale jak získat Boha samotného. Zároveň vidí jako základ, prioritu u svých přátel vnitřní život s Bohem. Nepíše nejdříve o službě, ani o společenství, ale o poznání Boha, které se děje v modlitbě. Jako by říkal nejdříve Ho poznejte a pak až má přijít vše ostatní, tedy plnění našich úkolů, rolí a všeho dalšího. Problém u nás někdy je, že je tomu opačně. Vrháme se do svých rolí, úkolů služby bez poznání Pána Boha, bez toho, abychom měli osvícený vnitřní zrak. Jenže pokud nemáme osvícený zrak našeho srdce, jsme slepí… a pak není divu, že narážíme.
Jedním z důsledků necháváme zaprášený svůj vnitřní život je, že ten se stává temným a strašidelným prostorem. Najednou si nevíme rady se svojí samotou. Jsme buď neustále zaneprázdněni nebo před telefonem či obrazovkou či se sluchátky. Nechce se nám ponořit nebo vstoupit do vnitřních prostor našeho srdce. Dost drsná slova napsal J. Owen anglický teolog 17. století: Kazateli se sice mohou zaplnit lavice, mohou narůstat seznamy lidí přicházející ke svatému přijímání, veřejnost ho může chválit, jenže tím, čím je v ústraní na kolenou před Bohem Všemohoucím, jen tím je, ničím jiným. Tento citát mě moc nepotěšil, neboť sám s modlitbou zápasím, ale je to tak. Zároveň to není určeno jen kazatelům. V Matoušovi Ježíš říká: A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Mt 6, 5-6 tedy určitým lakmusovým papírkem duchovní integrity je soukromý modlitební život. Tím není řečeno, že se nemáme modlit s druhými nebo veřejně, ale že záleží na našem soukromém modlitebním životě.
Nesnadnost modlitby
Na jednu stranu je modlitby snadná, nemusíme nikam chodit, nemusíme ji spojovat s nějakými rituály, na stranu druhou to asi tak snadné nebude, protože mnozí s modlitbou minimálně zápasíme. Problém pak není v nedostupnosti modlitby, ale dokázat se zastavit, soustředit, možná i věřit tomu, že modlitba má smysl. T. Keller napsal: „Nevím o ničem důležitém, co by bylo zároveň snadné. Přiznat si, že modlitba je obtížná, ovšem může být povzbuzující. Pokud s touto činností zápasíte, nejste ani v nejmenším sami.“ V 19. století napsal jeden autor knihu Tichá modlitba a tato kniha začíná kapitolou „Nepřítomnost Boha při modlitbě“ a veršem z knihy Job 23, 3: „Kéž bych věděl, kde ho najdu.“ Autor k tomu píše: „Vědomí nepřítomnosti Boží představuje jeden ze standartních prvků křesťanského života. Dokonce i tehdy, když formální stránky pobožnosti dodržuji svědomitě, radostný pocit přítomnosti Boží jako neviditelného přítele nemá ani trochu trvalý charakter.“
Pointa je, že někdy zpočátku převažuje pocit duchovní chudoby, prázdnoty a někdy i Boží nepřítomnosti. Co s tím? Asi vydržet a modlit se disciplinovaně. Kdosi řekl „dokud se skrze povinnost nedobereme potěšení“. Zároveň ale pocit Boží nepřítomnosti nemá být jediným nebo určujícím faktorem našeho duchovního života, stejně tak bychom neměli jet jen na disciplínu. Chci jen říci, že i disciplína je součástí modlitby a že někdy cesta je nečekat až se mi bude chtít, ale začít. A až poté se z modlitby stává zvyk a prostředek o objevení nových duchovních dimenzí nebo řečeno s naším textem cesta, jak více poznat Boha a jeho charakter.
Prvořadost modlitby
Čas od času jsem slyšel následující frázi, kterou jsem možná i někdy sám opakoval. Měl jsem problém, šel jsem za někým z církve a ten mi poradil, čti si Bibli a modli se a bude to všechno dobrý. Jednak nevěřím, že by někdo dával takto zjednodušené rady a hlavně tento argument má problém, že s vaničkou vyleje i dítě. Tedy na jednu stranu spolu s modlitbou je obyčejně třeba i něco dělat na stranu druhou se dostáváme do opačného extrému, kdy Písmo a modlitbu neaplikujeme vůbec. Někdy – byť nechtěně je za tímto tvrzením myšlenka, že dobrá terapie, rozhovor, psychofarmaka, změna životního rytmu jsou cestou k vyřešení problémů. Pokud jsme křesťané a věříme, že existuje cosi jako duchovní svět, potom ten nelze vytěsnit z toho, jak se díváme na problémy a jak je chceme řešit a jak k nim chceme přistupovat. A to nejen k problémům, ale k životu jako takovému. A tady jiná cesta než skrze modlitbu nevede. V celé Bibli se s modlitbou setkáváme neustále. Co dělalo Izrael jedinečným národem? Zde je odpověď: Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je náš Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? (Dt 4, 7) Tedy co Boží lid odlišuje od jiných národů? Boží blízkost skrze modlitbu. Není zde kdykoli mu sloužíme, ale voláme! Nemodlit se považuje prorok Samuel za hřích: Jsem dalek toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. (1 Sam 12, 23) Když Job prochází utrpením, pak mu čelí modlitbou, a když se Bůh rozhněvá na jeho necitlivé poradce, pak se za ně Job modlí. Když Nehemiáš přijme povolání k obnově Jeruzaléma, tak první co dělá, je, že se modlí. Asi nejčtenější SZ kniha – Žalmy je z velké části knihou modliteb. Ve stejném duchu vidíme i Ježíše. Jeho přístup k modlitbě je tak inspirující, že ho učedníci požádají, aby je naučil se modlit. Je to zvláštní prosba, protože jako Židé se od mládí modlili. Jenže Ježíš ukazuje na ještě jinou dimenzi modlitby, kterou u něj vnímali. Asi bychom čekali, že méně rituální, ale tak to není. Nejde o to, zda se modlíme naučené modlitby nebo svými slovy, ale zde se modlíme a zda se skrze modlitbu spojujeme s Bohem. Jak vidno, učedníci se od Ježíše inspirovali a když Ježíš byl ukřižován, „svorně a vytrvale se modlili“. (Sk 1, 14), modlitby byla součástí všech jejich shromáždění. Mohl bych pokračovat, ale ani nemusíme číst Bibli pozorně, abychom viděli, že modlitba Bibli prostupuje, že má prvořadý význam.
Je mnoho věcí, které bychom mohli o modlitbě povědět, ale nakonec to hlavní je začít se modlit. Byť to obyčejně nedělám, protože se jedná o něco, co spíše připomíná vyučování než kázání, jednou si dovolím změnu.
Co je modlitba
Úsilí |
Povinnost a disciplína |
Odpověď na Boží slovo |
Rozmluva s Bohem |
vyváženost |
Chvála, zpověď, díkuvzdání, prosba |
Co modlitba vyžaduje
Milost |
Máme k Otci přístup díky Kristu |
Bázeň |
Posvátná úcta |
Bezmocnost |
Uznáváme svoji slabost a závislost |
Co modlitba dává
Perspektiva |
Mění úhel pohledu na Boha |
Síla |
Sjednocuje s Bohem |
Realita |
Srdce se učí vnímat Boží přítomnost |
Kam nás modlitba dostává
Sebepoznání |
Vyžaduje a plodí sebepoznání a poctivost |
Důvěra |
Plodí pokojnou důvěru a očekávání |
Kapitulace |
Plodí podřízenost života Bohu |
Když se díváme na tento přehled, pak to může vypadat, že modlitba rovná se google tabulka. Možná nás napadne něco ve smyslu, že pokud by takto Ježíš učil učedníky se modlit, potom by je to spíše odradilo. Tady máte tabulku, řiďte se podle ní a vše bude fungovat. Nechci, aby to vyznělo takto technokraticky. To, co chci sdělit je, modleme se a vše další se dostaví.
David se v jednom Žalmu modlí: O jedno jsem prosil… abych mohl v Hospodinově domě bydlet po všechny dny… abych patřil na Hospodinovu vlídnost (Ž 27, 4) a jinde Bože, tys můj Bůh! Hledám tě za úsvitu, moje duše po tobě žízní, mé tělo touhou po tobě hyne (6, 63)
Tento stav lze navodit skrze modlitbu. Pokud se ve své víře spokojíme s pouhými spekulacemi a mentálními koncepty Krista nenalezneme v sobě žádnou transformující sílu, která by nás skrze tyto teorie změnila. Tato transformující síla se rodí právě v modlitbě.
Zkusme s modlitbou začít, udělat si z ní návyk. Třeba jen krátký, ale každodenní. Věřím, že to bude mít vliv na náš život, přístup k problémům ale i obyčejným věcem. Zároveň že se promění naše poznání Boha, že ho budeme znát lépe. A to může dát do pohybu vše další.