Víra v kultuře strachu – konec roku 2024
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Žd 11, 1
J. Sacks: Víra neznamená jistotu. Znamená odvahu žít v nejistotě. Neznamená to znát nezbytně vždy odpovědi, ale mít odvahu klást otázky a neopouštět Boha, stejně jako on neopouští nás.
T. Keller: Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek.
V textu Židům čteme, že víra znamená spolehnout se a dokonce si být jist a proti tomu slyšíme opak, tedy slova o nejistotě a o pochybnostech jako součásti víry. Jak to tedy je?
Odpověď můžeme najít tak, že otevřeme řecký nebo biblický slovník a najdeme co přesně znamenají slova spolehnutí a jistota. Tedy najít význam z definice slova a pak se podle toho pokusit žít. Tento přístup by měl smysl, pokud bychom neznali zbytek 11 kapitoly, kde jsou nejen jména, ale hlavně příběhy, které jsou za každým z těchto jmen. Pokud bych psal tuto kapitolu já, určitě bych některé osoby nezařadil, a naopak bych tam neopomenul dát jiné postavy. Důvod asi tušíte. Mnohé postavy, které tam jsou, nežili nijak skvělý život víry. Usilovali sice o vztah s Pánem Bohem, mnohokrát uspěli, ale též neuspěli a to někteří více než je zdrávo. Myslím, že mnoho z nich by bylo v kázni. Pokud Žd. 11 připomíná to, co školy mají jako přehlídku nejúspěšnějších absolventů, pak se člověk někdy podiví jak se tam dostali. Nebo si řekne, zda ti, co psali Bibli, skutečně museli uvádět všechny detaily. Abraham super, ale bylo třeba do Bible dávat, jak svoji ženu vydával za svojí sestru? Jákob fajn, ale musíme číst o jeho podvodech? Mojžíš skvělé, ale vražda je vražda a co ty jeho pochybnosti a dohadování se s Bohem? Izraelské bych raději neuváděl vůbec kvůli jejich vzpurnosti. Samsonovy problémy se ženami též nic moc, stejně tak si vedl i David. Dovršením všeho je Jefte, který díky unáhlenému slibu obětoval svoji dceru. Z uvedených příkladů vidíme, že to byli lidé kteří měli nepochybně víru, jinak by nebyli uvedeni v Žd. 11, zároveň to byli lidé zápasící, padající, pochybující, kteří ukazovali, že jedna věc je přesná definice víry, druhá pak realita.
Jenže znamená to, že se prostě máme smířit s tím, že žijeme jak na horské dráze, od zdi ke zdi, že se pochybování má stát naším životním programem a hlavně výmluvou proč hřešit a proč nebrat víru a následování Krista zas až tak moc vážně? Navíc nikdo z nás není světec, ale takové věci jako někteří z uvedené galerie víry nevyvádíme.
V celé kapitole Žd 11 je nejčastější sloveso věřili. Sice selhávali, ale věřili. To, co zde pisatel oceňuje, je jejich víra, která v jejich životech vždy byla spojena s konkrétním skutkem. Je zvláštní, že je to zrovna v knize Židům, která klade snad nejvyšší nároky v Novém zákoně na etiku. Vlastně v přehlídce lidí víry je mnoho těch, kteří nedosahují standardů jiných veršů této knihy a zřejmě by podle ní neměli být počítáni mezi věřící. Jak to vyřešit? Tak, že Pán Bůh si cení naší víry, dokonce více než našeho dokonalého života jakkoli na něj nemáme rezignovat.
Vraťme se ještě jednou k první větě: Věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme. Pokud bychom vzali jen tuto větu, pak by závěr byl, že víra rovná se placebo-efekt. Co vás napadne na první dobrou, když se vás zeptám, v co doufáte? Asi záleží co vás tíží nejvíce a pokud bychom to spojili s doufáním, pak doufáme, že se to či ono zlepší. Doufáme, že se uzdravíme, pokud jsme nemocní, že dokončíme škol, pokud jí chceme dokončit, že se naše děti vrátí k Bohu nebo že uvěří, pokud nevěří nebo se Bohu vzdálili, že najdeme dobrou práci nebo školu pokud atd. Doufáme v mnoho věcí a bez toho, aby člověk v něco doufal se těžko žije. Doufání je totiž spojeno s nadějí.
Když se díváme na hrdiny víry v Žd 11pak určitě i oni měli v mnohém podobné zcela lidské naděje jako my, ale pisatel zda akcentuje momenty z jejich života, které byly spojeny s tím, že se ve víře nechali použít Pánem Bohem. Jejich životy byli poznamenány ochotou nechat se Bohem použít nebo v duchu našeho textu, spolehli se na Boží vedení, dali se Bohu k dispozici, ve víře vykročili do nejistoty přesně v duchu slov, která jsem na začátku citoval: „Víra neznamená jistotu. Znamená odvahu žít v nejistotě. Neznamená to znát nezbytně vždy odpovědi, ale mít odvahu klást otázky a neopouštět Boha, stejně jako on neopouští nás.“
Udělám teď malý odskok. Jedna z vlastností, která nám brání důvěřovat, je strach. Na jednu stranu je logické, že máme strach, na stranu druhou je to i v důsledku médií. Podívejme se na pár ukázek, byť jsou již staršího data. Britský deník Guardian: Použitím termínu riziko se více než zdvojnásobilo - z 2275 na 5111 výskytů mezi lety 1998 a 2007. Jen v prvním pololetí roku 2016 bylo použito 7463x. Dalším slovním spojení je bod zlomu. V Guardianu tento termín v roce 1988 ani jednou, v roce 2000 ho použil 5x, 2005 41x, 2007 106x. Pro porovnání The Times tento termín v v roce 1998 též nepoužil ani jednou, v roce 2007 pak 199x, v roce 2016 dokonce 774x. Běžné jevy jako bouřky, husté sněžení média prezentují jako extrémní počasí. V 90. letech se na titulcích v Anglických novinách tento termín objevil 69x, mezi lety 2001 - 2006 se objevil v 5999 případech. (Furendi F., Jak funguje strach, s. 27) I tato krátká ukázka ukazuje na to, že žijeme v kultuře, které se říká kultura strachu, kde i předpověď počasí se stává dramatem.
Kam strach může vést ukazuje kniha Zveličeno (J. Mueller). Autor ukazuje že okolo1200 Američanů zemřelo, protože v důsledku 11. září si místo letecké dopravy zvolilo cestu autem. Tím není řečeno, že se není třeba bát terorismu, jen je nejen v tomto případě otázkou, zda se lidé často nebojí příliš.
Norský filozof Lars Svedsen napsal, že paradoxním znakem kultury strachu je, že se objevuje v době, kdy podle všeho žijeme nejbezpečněji ze všech období lidských ději.
Zajímavou a myslím do jisté míry i vysvětlující definici, proč se dnes tolik bojíme podal Z. Baumann: Strach je nejhrůzostrašnější, když je zamlžený, rozptýlený, nejasný, s ničím nespojený, nezakotvený, volně plovoucí, bez jasné adresy nebo příčiny…, když hrozbu, které bychom se měli obávat, lze zahlédnout všude a nikde. Strach je jméno, jež dáváme své nejistotě: své neznalosti hrozby a toho, co je třeba udělat…“ . Myslím, že v mnoha ohledech toto prožíváme dnes.
Kde pak hledat odpovědi? Kde se uklidnit? Ještě jedna statistika: Nejčastěji používaným slovem roku 2024 je podle Oxford University Press "brain rot ". Tento termín, který lze přeložit jako "mentální úpadek", (určitě lepší než mozková hniloba) označuje vnímaný úpadek duševních nebo intelektuálních schopností v důsledku nadměrné konzumace nekvalitního online obsahu. Mezi lety 2023 a 2024 vzrostlo používání tohoto termínu o 230 %. Je zajímavé, jak to, jak se jazyk vyvíjí v tomto případě odráží společenské obavy.
Tato ukázka ukazuje nejen na nadměrné používání online odpadu, ale i online světa. A ten v sobě nese i mnoho úskalí, která někdy působí strach, zároveň je to často online prostor, kde lidé hledají útěchu, uklidnění od svých strachů a ještě víc pak mladí lidé. Následky jsou takové, jaké jsou.
Chtěl jsem tím ukázat na dvě se vzájemně doplňující kultury – kultura strachu a „brain rot“ on-line kultura jako zdroj informací.
Do této reality můžeme slyšet nadčasová slova Písma o důvěře, o jiné perspektivě, o naději. Asi nemusím říkat, proč mám na mysli naději. Zpráv a událostí okolo nás, které jsou více či méně beznadějné neubývá, spíše je to naopak a nárust dalších katastrofických slov ale i katastrof se dá čekat i v dalším roce. Bible ale mluví o důvěře a s ní spojené naději – pokud je naše důvěra zakotvena v Bohu. Co je to vlastně naděje? Jedním z neporozumění tomuto slovu je záměna za optimismus.
„Optimismus a naděje nejsou totéž. Optimismus je víra, že se svět mění k lepšímu, naděje je víra, že společně můžeme svět zlepšit. Optimismus je pasivní ctnost, naděje je aktivní ctnost. Být optimistou nepotřebuje odvahu, ale doufat vyžaduje velkou odvahu. Bible není optimistická kniha. Je to však knihou naděje.“
Optimismus by byl, kdybychom k verši Židům četli, že věřit Bohu znamená spolehnout se na to, že vše dobře dopadne. Jenže jak dopadli někteří hrdinové víry vidíme na konci jedenácté kapitoly. Někteří skvěle, někteří hrozně. Někteří vstali z mrtvých, jiní byli řezáni pilou. Jenže to zásadní bylo, že věřili a ve víře konali navzdory svým omezením, své době, svým možnostem a dokonce i svým hříchům.
Pokud nemáme podlehnout vyšinutosti naší kultury a pokud chceme a máme jako sbor i jako jednotlivci, rodiny jít správnou cestou, potřebujeme se učit důvěřovat. A nyní nepoužiju důvěřovat Pánu, ale pokusme se dosadit nějakou konkrétní oblast, o které vím, že mám změnit a že k tomu potřebuji Boží pomoc. Nějaké konkrétní rozhodnutí. Může být jen jedno jediné, ale ať je nějaké a ať je konkrétní. A to vložme do Božích rukou.
Protože stojíme na konci roku, položme si otázku, zda jsme v něčem žili vírou a pokud ano, zda nás to nějak posunulo, něco nového naučilo o Boží věrnosti. Zároveň si položme otázku zda je něco, čeho se obávám a pokusme se tuto oblast s někým sdílet a společně ji položit do Božích rukou.