Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce. A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte – já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. 1 Kor 5, 1 – 5

To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli, a tak ztroskotali ve víře. Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat. 1 Tim 1, 18 – 20

Představte si, že čtete zprávy ze staršovstva a najednou dojdete k bodu, kde stojí staršovstvo na svém setkání vydalo satanu … jméno raději nebudu říkat. Myslím, že by to jednak zvedlo zájem o zprávy ze staršovstva a dále si myslím, že by mě nebo starším začaly chodit maily, které by se ptali, co jsme to vyváděli nebo co až tak zásadního se stalo. Zároveň nepamatuji za dobu, kdy jsem ve staršovstvu nebo i v CB, že bych byl něčeho takového svědkem.

Jenže v Bibli to máme a to dokonce na dvou místech. Co s tím? Jen tak to přeskočit? Nebo udělat oblíbenou kličku, když si z něčím v Bibli nevíme rady a to, že prohlásíme, že se jedná o dobově podmíněný text, který není třeba brát vážně?

Zajímavé je, že Pavel nikde nevysvětluje, o co se jedná. Co to znamená? Nevysvětlujeme věci o kterých se domníváme, že jsou lidem jasné. Příjemci Pavlova dopisu v Korintu a v Efezu tedy pravděpodobně věděli, o co se jedná. Jenže to co bylo jasné jim, není jasné nám.

Pojďme se na tyto texty podívat i my ne proto, abychom se dozvěděli nějaký nový “špek”, “teologickou lahůdku”, ale abychom si dnes z těchto textů něco vzali pro sebe, sbor a svoje následování Ježíše.

Když Pavel napsal vydat někoho satanu, použil řecké slovo doslova znamenající dát někomu do rukou, předat. Představme si třeba předání štafetového kolíku nebo když si předáváme malé dítě do péče… Jenže předat někoho satanovi? To je silný kalibr. Určitý klíč se skrývá v tom, jak  pisatelé NZ vnímali svět. Zde jsou dvě ukázky:

„Nyní je soud nad tímto světem; nyní bude vyhnán vládce tohoto světa.“ J 12, 31

“Bůh tohoto světa – myslí se satan - oslepil jejich nevěřící mysl.” 2 Kor 4, 4

Svět znamená principy, které jsou v rozporu s Božími principy a která jsou pod vládou satana.

Opakem světa, kde vládne satan, je Boží lid a církev ne ve smyslu fyzického oddělení, ale duchovní a hodnotové odlišnosti.

„Nepřizpůsobujte se tomuto věku, ale proměňujte se obnovou mysli…“ Řím 12, 2

 „Nemilujte svět ani to, co je ve světě…“ 1 J 2, 15 – 16

To neznamená, že vše ve světě je zlé a vše v církvi je dobré, stejně to naznamená, že lidé, kteří jsou nevěřící jsou automaticky zlí a věřící automaticky hodní, ale Pavel vnímal dvě silová pole – svět a církev. Jedno je pod mocí zlého a jedno pod mocí Boží.

Když čteme o situaci první církve a o světě, v kterém se nacházela, pak vidíme následující. Jednak zvrácenost nevěřícího světa, která se promítala i do sborů, kteří vůči ní nebyly imunní. To nakonec vidíme i v Korintu, kde dokonce došlo k incestu.

Zároveň jakkoliv i v prvotní církvi byla řada problémů, křesťané v církvi, tedy mezi sebou nacházeli oporu a povzbuzení, aby obstáli v tlacích světa, který vnímali, že je pod vládou zlého a který měl tendenci strhávat ke zlému i je.

Podívejme se, jak Nový zákon popisuje církev abychom lépe pochopili, jak moc byla pro první křesťany důležitá a jaký význam má nebo spíše by měla mít pro nás.

Jedním z důležitých aspektů církve je církev jako ochrana. V zásadě vidíme tři rozměry ochrany.

Duchovní ochrana. Pavel mluví o potřebě vzít na sebe Boží zbroj, protože věřící potřebují ochranu proti silám zla (Ef 5). Jinde používá Pavel metaforu těla (1 Kor 12), kdy jednotlivé údy těla se potřebují, pomáhají si. Když jeden úd trpí, trpí celé tělo. Toto vše ukazuje na princip, že křesťan nemá svoji víru žít sám.

Morální ochrana. V našem textu vidíme, že vydání satanu má být proto, aby Pavel církev ochránil před zvráceností. V listu Galatským Pavel píše o napomínání, které nemá za cíl se pomstít, ale chránit ostatní členy před zlými lidmi.

Pastýřská ochrana. Církev má poskytovat laskavé duchovní vedení, pomoc v duchovním životě, zdravé vyučování a chránit před falešnými učiteli.

Jak to nyní souvisí s vydáním někoho satanu. Z tohoto letmého přehledu vidíme, že církev má být oporou a ochranou. Že má být bezpečným prostorem v nebezpečném prostoru světa.

Pokud nám toto dochází možná více začínáme chápat, co mohlo znamenat vydat někoho satanu. Znamenalo to vyloučit ho z církve. Pro nás to nic neznamená, jsme mnohem více individualističtí, nezávislí. Pro ranné křesťany to bylo mnohem těžší, mnohem více vnímali silové a duchovní pole světa a církve. Musel jsem hodně přemýšlet nad tím, jak moc se posunul nás vztah k církvi.

Jiná věc, kterou Pavel píše, je, že pokud nějaké jednání překročí míru, pokud někdo vědomě, bez problémů tahá svět do církve, pak neváhá napsat, odstraňte ho ze svého středu. Tím vůbec nechci začínat nějaký hon na čarodějnice, ale už jsme to i mezi námi museli udělat. Nejednalo se o incest, ale falešné učení.

Pavel vydání satanu spojuje s výzvou vydejte ho ke zkáze těla. Tento obrat nám připomíná příběh Joba, kdy ho Bůh též vydá satanu s tím, že Job nezemře, ale jeho tělo trpí. Na konci svého utrpení pak vyzná, že když se mu vedlo dobře, znal Boha jen z doslechu. Jinými slovy přestálé utrpení ho vedlo k novému poznání Pána Boha.

Vydání satanu zde znamenalo něco ve smyslu, ať skrze utrpení těla se vrátí k Bohu. V našem kontextu bychom asi explicitně někoho nevydávali satanu, ale prosili, aby i skrze těžké věci, třeba jako je nemoc, nějaká tragédie se člověk vrátil k Bohu.

Co tyto texty mají znamenat pro nás, do naší reality?

Vnímám tři rozměry

To, co pro první křesťany byla forma trestu, je pro nás něco, čemu se sami vystavujeme – tedy když opouštíme společenství církve. Ve středověku se říkalo není spásy mimo církev. To je pochopitelně přitažené za vlasy, zároveň ale si kladu otázku, zda se se někdy neocitáme ve druhém extrému. Církev nepotřebuji nebo potřebuji, ale jen když se mi chce. První církev vnímala svět jako místo, kde máme svůj úkol, ale zároveň jako prostor zla a společenství církve sloužilo, aby ve světě křesťané obstáli. Určitě nemáme utíkat ze světa, ale abychom obstáli, potřebujeme další křesťany, potřebujeme se navzájem posilovat, podepírat. Jako křesťané se pohybujeme mezi dvěma extrémy. Prvním je zákonictví, které můžeme definovat jako spoléhání na vlastní poslušnost jako důvod, aby nás Bůh přijal. Druhým extrémem je pak nevázanost, která se nemusí projevovat jen nevázaným životem jako v Korintu, ale i tím, že člověk pohrdá duchovními disciplínami mimo jiné i tím, aby žil aktivně ve společenství konkrétního sboru.  

Druhá věc. Pavel viděl, že od některých lidí je třeba se oddělit. Důvodem bylo nejen krvesmilstvo, ale jak píše, nedutost, neochota s tím něco dělat. Ve sboru u Timotea to bylo rouhání. Nejde o to vypisovat seznam hříchů nebo postojů, za které je třeba někoho vyloučit nebo káznit, ale vnímat, že pokud dochází k rozbíjení společenství, někdy je řešením se rozejít.

Poslední věc – vydání satanu je spojeno s utrpením. Bůh nepotřebuje abychom mu předepisovali co má dělat, ale Pavlova modlitba je, aby ti, kdo se odcizili Kristu se mohli vrátit a to i za cenu utrpení. Ukazuje, že existuje vyšší hodnoty než mít se dobře a pokud někomu pomůže utrpení na cestě víry a k návratu ke Kristu, jen dobře pro něj.

Závěr: Není přesná definice, co přesně znamená vydat někoho satanu. Ale z jiných textů se lze domnívat, že to je vyloučení ze sboru a prosba, aby Bůh skrze utrpení někoho přivedl zpět k sobě. My si můžeme položit otázku, čím je pro nás církev, sbor, co jsme ochotni ve sboru unést a co už nikoliv a pak zda když se modlíme za naše hledající přátelé, zda bychom byli ochotni se modlit i tak, aby je Pán k sobě přivedl i skrze utrpení.