Oz 2, 4 – 9, 16 – 22
Jedna z nejčastějších metafor ukazujících na vztah Hospodina a jeho lid, nebo Krista a církve je metafora ženicha a nevěsty. Na svatbě dělá Ježíš svůj první zázrak, vyvrcholení dějin spásy se spojováno se svatbou beránka. Svatba je něco krásného, jenže manželství bývá někdy riskantní podnik. Když čteme Písmo, pak skoro žádné manželství, o kterém je něco podrobnějšího napsáno, nebylo bezproblémové. Popravdě moc nerozumím, proč si Pán Bůh nevybral hezčí metaforu k popisu vztahu mezi ním a námi. Vím, že mnohá manželství fungují, ale zároveň když čtu text Ozeáše ale i mnohé biblické příběhy, vidím mnoho manželských křivd, rozvratů, rozhodl jsem se, že na příští konferenci dám návrh na změnu svatebního slibu. Ještě to musím probrat s komisí pro řád. Připravte se na pořádnou dávku adrenalinu, proti tomu nějaké ženy ve staršovstvu byl jen velmi slabý odvar. O co tedy půjde.
V současném slibu máme: Milý ….., zvolil sis …., jejíž pravici ve své máš, aby byla tvou manželkou. Slibuješ, že ji budeš milovat, vážit si jí, důvěřovat jí a chránit. Spojuješ svůj život s jejím životem a chceš jí být věrným manželem v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí. Je-li tomu tak, s důvěrou v Boží pomoc odpověz slovy: S pomocí Boží slibuji.
Nyní přicházíme k pointě toho, co chci sdělit. Jde o změnu tohoto slibu, konkrétně jeho konce. I nadále budou oba snoubenci slibovat, že si budou důvěřovat, mít se rádi, být si věrnými, být spolu v dobrém i ve zlém, ale vynechá se tam jedna krátká fráze. Už se nebude říkat „dokud nás smrt nerozdělí“, místo toho je návrh na: „dokud se budeme mít rádi“. Co tomu říkáte? Pokud nesouhlasíte, tak ve zdůvodnění bude něco ve smyslu, že to, co spojuje zdravé manželství je přece láska a když tato spojnice přestane fungovat nemá smysl se nadále snažit zachovat to, co zemřelo.
Asi cítíte, že něco není v pořádku… Změna slibu na budeme spolu, dokud se budeme mít rádi vlastně popírá základní předpoklad lásky. Tímto předpokladem je, že se nemáme rádi pouze protože a pak následuje výčet dobrých vlastností, ale i navzdory a pak též následuje výčet vlastností, které ale nejsou tak hezké, jako ty první. A láska předpokládá, že kvůli těmto vlastnostem ze vztahu neodejdu, ale budeme s nimi pracovat, měnit se.
Doposud jsem se pohyboval ve výseku vztahu v manželství, ale převeďme tento obraz na vztah k církvi, svého sboru. Znamená to nemám tě rád jen protože, v našem sboru je super kazatel, služba dětem, hudba a nevím co ještě, ale navzdory tomu, že to či ono tam není, navzdory tomu, že tam chodí bratr… Novák, sestra… nechci se nikoho dotknout.
Ještě se k tomu vrátíme, ale před tím se zběžně podíváme na jednu z těžkých knih Bible – na knihu Ozeáš. Ozeáš dostane od Boha příkaz, aby si vzal za manželku ženu jménem Gomera, která mu bude nevěrná, uteče od něj za svými milenci a způsobí mu mnoho bolesti. Jenže Ozeáš Gomeru navzdory její nevěře miluje a své lásky se nechce vzdát. Proto jí vyhledá a přivede k sobě domů. Jenže Gomera opět utíká. Na pozadí Ozeášova vztahu se prolíná vztah Izraele a vlastně i nás a Pána Boha. Stejně jako Ozeáš miloval Gomeru i když mu byla nevěrná, Bůh miluje svůj lid, i když je mu nevěrný. Jenže spolu s láskou vidíme Boží rozhořčení a bolest nad tím, jak se Izrael chová. A je to pochopitelné. Když je na vás ošklivý někdo, koho milujete, je jasné, že vaše bolest je mnohem větší a že nad tím jen tak nemávnete rukou. A to vidíme u Pána Boha.
Podle práva, říká Bůh, jsem svůj lid měl opustit. Měl jsem ho nazvat tak, jako prorok pojmenoval své třetí dítě Lo-ammi, "nejste můj lid". Boží láska je však neuhasitelná a Bůh nakonec neodejde, neudělá to, co mohl udělat „podle práva“. Ať jsou hříchy lidu jakékoli, přivede lid zpět na poušť, na místo první lásky, a manželství bude obnoveno.
Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci. Zas jí dám její vinice, dolinu Akór jako bránu k naději. Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země. V onen den, je výrok Hospodinův, budeš ke mně volat: “Můj muži,“ a nenazveš mě už: „Můj Baale.“ Oz 2, 16 – 18
Pokud čteme tuto knihu, pak velmi rychle přepneme do toho, že se jedná o obraz Boží lásky k nám s tím, že Boží láska je neuhasitelná, plná milosti a milosrdenství. Zároveň ruku na srdce – tak nějak jsme si na to už zvykly. Obdivujeme Boha za jeho milost, chválíme ho za jeho milosrdenství. Jenže pokusme se číst texty v Ozeášovi z perspektivy Ozeáše. Tedy perspektivy člověka, jako jsem já, ty, vy. Člověka, který prožívá stejný pocit smutku, zrady, nejistoty, možná i vzteku a zmaru. S pozice ženy, které manžel utekl za milenkou. Z pozice muže, kterému žena odešla za milencem. Když čteme Ozeáše a dosadíme za něj Pána Boha, pak bychom očekávali, že Pán Bůh nakonec odpustí. Ne lacině, ale odpustí, pokud k němu v pokání přicházíme. Nakonec pokání a odpuštění zvěstujeme. Jenže co kdyby za námi přišel zhrzený manžel, manželka a řekl by, že jeho partner vyvádí stejné kousky jako Gomera? Co kdyby se to stalo nám? Nenapadlo by nás, že přece jen ten manželský slib měl být jinak? Dokud nás láska nerozdělí. Nejen Ozeáš, ale ani jiní proroci navzdory tomu, co vidí, ale zůstanou věrní. Jak Pánu Bohu tak svému lidu. Ozeáš zůstane ve vztahu ke Gomeře i k Božímu lidu, proroci naštěstí pro ně neměli Gomeru, ale zůstanou se svým lidem. Perou se se svým povoláním, vyznávají, kdo jsem já, Mojžíš radí Pánu Bohu, aby poslal někoho jiného, Jeremiáš upozorňuje, že je ještě příliš mladý, ale nakonec jdou, zůstanou se svým lidem, byť láska, kterou Boží lid slíbil, vyprchala. Jsou si dobře vědomi mnoha chyb, otevřeně o těchto chybách hovoří, ale neutečou a svůj lid, ke kterému jsou posláni, milují nejen protože, ale často i navzdory, i když se s ním hádají.
Když přemýšlím nad církví, tak vidím že trpí dvěma krajními póly. Jeden pól jsou nekriticky milující, druhý pak nemilující kritici. Ti první si odmítají klást nepříjemné otázky a mají tendenci přijímat, prostě to, co se jim nabízí. Ti druzí zpochybňují všechno a všechny. Kdosi napsal, že opravdový prorok volí úzkou cestu – odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus. Kritici bez lásky odmítají přítomnost Ducha svatého uprostřed lidských selhání a jejich hněv a cynismus dusí veškerou naději. Dokáží ukázat na mnohé neduhy a mají pravdu, ale chybí v tom milost. Tím se dostávají do vnitřní izolace, jenže pokud se prorok odděluje od církve a to nejen doslova, ale i svými postoji, tím jak o ní mluví, jak s ní žije nebo spíše nežije, pokud se dostává do izolace, už církev nemůže vést k naději, ale končí ve samospravedlivé izolaci obklopen svými loajálními fandy.
Robert Frost (americký básní a dramatik) kdysi napsal:
Má-li můj příběh mít nápis na hrobě,
Sám jsem si již svůj vlastní vymyslel.
Jen krátký nápis, nechť zdobí kámen můj.
Já mileneckou hádku s tímto světem měl.
Křesťanský prorok a možná každý následovník Krista má tak jako proroci v Písmu hádku nejen se světem, ale někdy i s církví, ale je to láskyplný konflikt, kdy bojuje o naději. Pravda, o kterou prorok usiluje je pročišťována láskou. Jeho kritika je mírněna loajalitou. Když spolu vedou spor milující, pak není vítězů a poražených, jde o střet názorů a zároveň o hledání porozumění. Ozeáš napomíná Gomeru, trpí, ale protože jí miluje, neponíží jí.
Pokud máme nějakou jistotu, pak že v budoucnu bude přibývat různých kontroverzních témat a vůbec nás nečeká nic snadného. Za poslední tři roky covid, očkování, volby, LGBT, Ukrajina a asi i další témata, kde se Boží lid štěpil a kde někteří ztráceli lásku ne k Pánu Bohu, ale k církvi. Kdy si řekli, že s takovou církví už nechci nic mít. Neodejdu z ní, protože co by si beze mě počali, ale v horším případě budu škodit, kritizovat, v lepším se od ní vnitřně izoluji. Nechci být součástí církve, která… sice by mnozí nesouhlasili, a řekli, že církev mají rádi, problém je, že to tak nevidí jejich okolí. Necítí z nich lásku. Ozeáš navzdory tomu, co se mu stalo, do jaké situace ho Bůh dal, zůstal věrný a dokonce si zachoval lásku. Tím se stal předobrazem jiného proroka, který navzdory tomu, co někdy vyvádíme nás nazývá svojí nevěstou. Který s námi uzavřel slib, kde není naštěstí napsáno budu vás milovat, dokud nás láska nerozdělí, ale budu vás milovat a ucházet se o vás, protože jsem věrný, protože vás miluji navzdory. Zároveň tuto lásku očekává i od nás. Jak k němu, tak ale i k bratřím a sestrám, k církvi.
Chtěl bych zakončit slovy jezuity Waltera Burkhardta: „Miluji tuto církev, tento živoucí, pulzující, hřešící Boží lid. Miluji ho vášnivě a bolestně. Proč? Přes všechny spory zde zakouším obecenství lásky. Přes všechny instituční hlouposti zde nacházím rozumnou tradici. Přes všechen strach ze sexu zde nacházím vykoupení svého těla. Přes všechnu stísněnost, zde nacházím svobodu. V tomto nelidském světě se zde setkávám se slzami soucitu. Svět je chmurný a chybí mu humor, zde se těším z bohaté radosti a zemitého smíchu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. I když se někdy zdá, že Bůh zde není, vnímám zde reálnou přítomnost Kristovu.“
Milí přátelé, sestry, bratři, často akcentujeme lásku k Bohu, ale bez lásky k sobě, k církvi, ano k té kulhající církvi Bratrské nemůžeme jít dál. Odhoďme ukřivděnost, cynismus, sebelítost, možná vnitřní izolaci a pojďme společně dál za Kristem a společně vytvářejme církev otevřenou, odvážnou a oddanou Ježíši Kristu.