20 let… když se díváme do Písma, pak jedna z věcí, které nás zastaví, je, jak často se zde něco slaví, připomíná. Izraelci měli tři poutní svátky, kdy putovali do Jeruzaléma, aby tam společně slavili a připomínali si Boží milost. Pak ještě měli sobotu. Pro mnohé Římany byla sobota pohoršením: vnímali ho jako lenost nebo neproduktivnost (Seneca kritizuje „ztracený sedmý den“). Jakoby nám Bůh ukazoval, jak moc je důležité nejen jít vpřed, nejen neustálý pokrok nebo trvale udržitelný rozvoj, ale i schopnost se zastavit, slavit, být spolu, ohlédnout se zpět a děkovat.

Hledal jsem v Bibli, co znamená číslo 20. Mnohem více bychom toho našli u trojky, sedmičky, čtyřicítky… ale 20? Přesto ale s číslem 20 je spojeno pár důležitých věcí.

Rád bych ukázal na tři oblasti, které s dvacítkou vnímám.

Pořiďte soupis celé pospolitosti Izraelců podle čeledí otcovských rodů. Ve jmenném seznamu bude každý jednotlivec mužského pohlaví od dvacetiletých výše, každý, kdo je v Izraeli schopen vycházet do boje. Ty a Áron je spočítáte po oddílech. Num 1, 2 – 3

Prvního dne druhého měsíce svolali celou pospolitost, aby všichni hlásili svůj původ podle čeledí otcovských rodů; do jmenného seznamu byl zapsán každý jednotlivec od dvacetiletých výše. Num 1, 18

 

Dvacet jako věk zralosti a odpovědnosti

První text se týká prvního sčítání lidu poté co Izrael vyšel z Egypta. 20 byl v Izraeli věk, kdy se každý zdravý muž stal zodpovědným za ochranu lidu. Pokud se na tento verš budeme dívat z perspektivy Krista pak je třeba přidat, že v Kristu není muž ani žena. Tedy není chybou říci, že od jistého věku jak u mužů tak žen nastává doba, kdy je třeba převzít zodpovědnost nejen za sebe, nejen za rodinu, ale i za duchovní rodinu, za Boží lid, za sbor. Víra není jen soukromá záležitost, není to jen já a Bůh, ale i já a ti druzí. Čteme, že existovaly i výjimky – kněží, čerstvě ženatí, ti, kdo vysadili vinici a ještě nesklidili a ti, kdo se báli a byli malomyslní. Dělat z toho principy typu po svatbě žádnou zodpovědnost neponesu, nebo kdybychom byli na vesnici tak během první sklizně nenesu zodpovědnost je mimo. Spíše vidíme princip, ano, existovaly výjimky, a to nejen objektivní, jako sklizeň, svatba, tělesný stav, ale i subjektivní, jako strach, ale byly to výjimky, které se neměli stát pravidlem. Normálním znakem dospělosti je převzít zodpovědnost, normálním znakem dospělosti je přiložit ruce, schopnosti ke společnému dílu. Normálním znakem dospělosti je, že se svět a církev netočí jen nebo především okolo mě.

Když se dívám zpět, pak si velmi vážím těch, kteří slovy Numeri vycházeli a vycházejí i za 13ku do boje. A zároveň jsem rád, pokud zde nachází místo i ti, kdo toho nejsou v současné z různých důvodů schopni.

Kdybych se vás zeptal, kdo se vám vybaví v souvislosti s vyjitím z Egypta, pak by nás napadl asi Mojžíš, Jozue, Áron, Miriam a pár dalších. Stejně tak s třináctkou by nás napadlo několik jmen, stejně tak s církví. Ale Bůh se na církev dívá jinak. Je jasné, že někdo nese větší zodpovědnost, někdo je víc vidět, ale zapsán byl každý, protože na každém záleží, protože každý měl svoje místo a ztráta každého byla oslabením celého společenství. Když se dívám zpět, pak jsme se snažili vytvářet prostředí, kde každý mohl sloužit podle svého obdarování. Zároveň zralost se ukazuje tím, když dávám a to bych byl rád, kdybychom si uchovali jako sbor. A abychom k tomu vedli již naše děti.

Dvacet jako čas čekání a zkoušky

Byl jsem u tebe celých dvacet let. Tvé ovce a kozy nezmetaly. Berany z tvého bravu jsem nejídal. Co bylo rozsápáno zvěří, jsem ti nevykazoval, nahrazoval jsem to ze svého; vymáhals to na mně, byl jsem okrádán ve dne i v noci. Ve dne mě sužovalo vedro a v noci chlad. Spánek prchal od mých očí. Celých dvacet let jsem ti v tvém domě sloužil Gn 31, 38 – 41

Nuže, uzavřeme teď spolu smlouvu, a Bůh ať je svědkem mezi mnou a tebou!“ Jákob vzal tedy kámen a vztyčil jej jako posvátný sloup. Svým bratřím řekl: „Nasbírejte kameny.“ Vzali kameny, udělali val a na tom valu pojedli. Lában jej nazval Jegar-sahaduta (to je Násep svědectví) a Jákob jej nazval Gal-ed (to je Val-svědek). Gn 31, 44 - 47

Vidíme zde skrze Jákoba obraz dlouhého čekání navzdory těžkostem, které Jákob popisuje. Na jednu stranu si říkáme, že těch 20 let uteklo rychle, na stranu druhou to někdy trvalo dlouho a za tím, co dnes vidíme, je mnoho zápasů, úsilí, modliteb, hledání, nejistoty, ano někdy i sporů a nedorozumění, někdy i zranění, večerů, kdy se nám kvůli naší milované 13ce těžko usínalo. 20 let, které Jákob čekal, je i vyjádření, že součástí Boží školy je někdy čekání, někdy i schopnost zvládnout pocit nespravedlnosti, nedoceněnosti, pocit, že se někdo ke mně choval jako Lában. Vzpomínám si, jak mi Danda někdy říkával, když jsem cítil v církvi pocit nespravedlnosti, že je to dobré pro moje pyšné nebo pro naše pyšná srdce. Ono se to lehce řekne, když se to týká někoho jiného. Pro pyšného a soběstředného Jákoba bylo 20 let čekání Boží škola. Nakonec když ale skončil, tak s Lábanem pojedli a postavili oltář, který měl název Val svědectví. Název Jegar-sahaduta (to je Násep svědectví) a Gal-ed (to je Val-svědek) je ve dvou jazycích – Aramejsky, protože Lában byl Aramejec a hebrejsky, protože Jákob byl Žid. Ukazuje to na jejich smíření a zároveň dvojí pojmenování ukazuje, že i když jsme různí, můžeme si nejen odpustit ale i najít společnou řeč, pokud je středem Bůh jako svědek. Někdy něco trvalo dlouho, něčemu nerozumíme, někdy jsme naráželi, ale Bůh nás tím něco učil a Bůh chce, abychom, pokud jsme prožili nějaké zranění si odpustili. A zároveň abychom trpělivě pokračovali.

 

Dvacet jako pohled do věčnosti

V nejvnitřnější části domu zřídil svatostánek, aby tam umístil schránu Hospodinovy smlouvy. Před svatostánkem, který byl dvacet loket dlouhý, dvacet loket široký a dvacet loket vysoký a který obložil lístkovým zlatem, umístil oltář z cedrového dřeva a obložil jej. 1 Král 6, 19 – 20

Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Zj 21, 16

Vidíme popis Šalamounova chrámu, který byl kopií Stánku úmluvy. Zde čteme, jak vypadala nejdůležitější část a to svatyně svatých, která je předobrazem nebeského Jeruzaléma. Toto je vyjádřeno opět pomocí čísla 20 a zároveň jako dokonalá krychle. Nemyslím si, že v novém Jeruzalémě se bytová krize konečně vyřeší tím, že zde budou stát krychlové buňky pěkně jedna vedle druhé. Vidíme symbol dokonalosti. Co je to symbol? Slovo sym-ballein znamená „spojit dohromady, složit“. Tedy část je zde, vidíme to a tato část nás odkazuje k čemusi neviditelnému, dokonalému a zároveň nás s tím spojuje. Třeba k Novému Jeruzalému. Nejen k neviditelnému, ale i ideálnímu, dokonalému.

A právě u slova ideální se chci zastavit. Ideál je něco, po čem toužíme, ale co nikdy nedosáhneme.  A přesto za tím jdeme. Vize je splnitelná a naše vize třeba byly nové prostory, to se změnilo už třikrát, nová mládež, když stará zestárla, další kazatel, když stávající stárne, skupinky, rodinné centrum atd. To se stalo a hledáme dál.

Jak vypadají konkrétní ideály? Pokud jsem rodič, můj ideál je postavit děti do života a zároveň jim předat správné hodnoty. Jenže naše děti nebudou nikdy dokonalé, ale navzdory tomu se svého ideálu nevzdám a navzdory různým selháním budu usilovat o moudrou výchovu. Jsem-li učitel, pak chci studentům předat jak učební látku, tak hodnoty. Nebudu nikdy učit dokonale, nenaučím svoje studenty všechno, budu narážet na špatné studenty, ale jen proto se svého ideálu nevzdám. Pokud mám možnost vydělat peníze, mohu mít ideál významně přispět na Boží dílo. Možná mi někdy některé obchody krachnou, ale jen proto se svého ideálu nevzdám. Pokud jsem politik, možná se budu setkávat s korupcí, lidé nebudou některým mým krokům rozumět, možná mě v příštích volbách nezvolí, ale přesto nepřestanu usilovat o lepší a spravedlivější společnost. Pokud jsme součástí sboru, usilujeme o to, aby církev rostla a líbila se Kristu. Nikdy to nebude dokonalé, ale to neznamená že se svých ideálů vzdáme. Boží království je už mezi námi a v dokonalosti jednou přijde.

Před 20 lety jsme měli ideály, že se chceme povzbuzovat v tom, abychom byli blíž Bohu, abychom byli blíž lidem okolo nás, lidem, kteří neznají Krista a abychom tvořili rodinu, abychom byli blíž sobě. A za tím chceme jít i nadále.

Slyšel jsem větu, že cynici jsou odpadlí idealisté. Začali s velkými očekáváními, pak narazili a zjistili, že věci nejdou tak, jak doufali. Možná narazili na nepochopení, na svoje limity a vzdali se. Stáhli se do sebe, nebo obvinili ze svého selhání okolí. Navíc svoje zklamání začali šířit dál a začali se vysmívat těm, kteří ideály mají. Platí o nich následující slova: „Nastane-li den, kdy nás přemůže hořkost a pesimismus a kdy nás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv naší staré duši.“ Kdo má ideály nestárne, kdo je ztrácí, je starý i kdyby mu bylo 20 let.