Kdo má uši, slyš!“ Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím. Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli. Mt 13, 9 – 17

Kdybychom četli to, co je před tímto textem a po něm, potom bychom narazili na jedno z nejznámějších a nejjednodušších podobenství v celé Bibli, konkrétně na podobenství o rozsévači. Existují čtyři druhy půdy a podle toho jaká půda je, se zapustí semeno. Čím je půda úrodnější, tím lépe. Půda je pak přirovnána k našemu srdci a k okolnostem, kterým jsme vystaveni, semeno je Boží slovo. Navíc se jedná o jedno z mála podobenství které je vysvětleno – to kdyby někdo náhodou nepochopil. Přiznám se, že bych toto vysvětlení uvítal u jiných podobenství, zrovna tohle mi přijde dost jasné. Tedy jsou zde dva důležité věci, které na první čtení vyvracejí text, který jsme četli. Podobenství je snadné na pochopení a je navíc ještě vysvětleno. Tedy po splnění všech didaktických náležitostí, čteme: “Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou.” Doposud jsem rozuměl podobenstvím přesně opačně. Já bych tento text napsal spíše takto: “Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce viděli a slyšíce slyšeli a pochopili  ani nechápou.” (evangelium D. Nováka)

Stejně jako kdysi i nyní, drtivá většina lidí velmi dobře porozuměla, co jim Ježíš řekl. Jenže jak tomu porozuměla? Dočetl jsem se, že část mozku, která se jmenuje neokortex , se podílí na funkcích, jako je myšlení, vnímání, paměť a vědomí, což nám dává schopnost komplexního myšlení a abstraktního uvažování.

Nechci to komplikovat, ale pokud náš mozek pracuje správně, měli bychom díky velmi dobře postavenému příkladu v tomto podobenství po jeho přečtení říci, že rozumíme, o co jde. Je to podobný princip, jako kdyby nám někdo řekl, že když někomu ublížíš, je potřeba, aby ses mu omluvil. Nebo pokud si plánuješ, jak využít čas, dej důležité věci na první místo. Pokud se chceš hluboce vyspat, nepij před spaním alkohol. Jasná informace, jasné pochopení. Jenže přesně zde nastává zásadní problém, který Matouš citující Izajáše shrnuje do slov koukají a poslouchají, ale nevidí a neslyší. Jak je to možné? Asi tak, že vidění a slyšení neznamenají vidění a slyšení. Že chápání nemusí znamenat porozumění.  

K tomu, abychom slyšeli a viděli máme uši a oči. Jenže biblická somatologie tento výčet rozšiřuje o další orgán. Jedná se o srdce, které má též schopnost vidět a slyšet. Pochopitelně jinak, než naše oči a uši, ale přesto vidět a slyšet. A abychom porozuměli Pánu Bohu, Božímu slovu, potřebujeme zapojit i tento orgán. Jinak se stane, že čteme Bibli, slyšíme kázání, všemu rozumíme, ale vlastně nerozumíme.

Zásadní otázka je, zda existují nějaké naslouchadla, nebo speciální brýle, které by nám umožnili slyšet a vidět to, co chce Bůh, abychom viděli a slyšeli.

Jde o to, že můžeme číst a slyšet o dopuštění, změně života, lásce, můžeme slyšet mnoho kázání, přečíst knihy a steče to po nás. Problém pak asi nebude v informacích, ale v tom, co Izaiáš nazývá tukem, který obrostl jejich nebo naše srdce. Pochopitelně se to lépe vidí u druhých, ale jedná se o zápas nebo nebezpečí, které se může projevit u každého z nás.

Mimochodem mě docela překvapilo, že nebezpečí ztučnění srdce – srozumitelně řečeno lipomatózu  myokardu, znali lidé už v domě Izaiáše. Přemýšlel jsem, zda v jeho době už dělali pitvy a jak věděli, že to je nebezpečné, ale to nechme stranou…

To, jak se projevuje ztučnění srdce víme. Člověk si vybuduje jakousi imunitu na Boha a jeho slovo. To co slyší, po něm jen steče, ale nijak se ho to nedotkne. Protože předpokládám, že v tomto stavu nikdo z nás nechce zůstat ani být, podívejme se na to, co s tím.

Před pár dny proběhla v médiích vlna okolo mše v hospodě. Problém v těchto kauzách někdy bývá, že ti, kdo si myslí, že stojí na straně pravdy mají podvědomě pocit, že už tím, že hájí pravdu, tak se stávají morálně nadřazení těm druhým. Jenže to byl A. Solženicin, který napsal, že “čára, která rozděluje dobro a zlo, neleží mezi státy, třídami, mezi stranami – protíná každé lidské srdce a všechna lidská srdce.” Bible nám ukazuje, že svět se nedělí na dobráky a padouchy. V hospodě, kde se vysluhovala mše nebyli lepší lidé a ti co je kritizují jsou ti zlí. Všichni potřebujeme milost, proměnu srdce. Možná si někteří řeknou, kdybychom z církve vyhodili tradicionalisty nebo liberály, bylo by lépe. jenže zásadní problém je v lidském srdci, v mém, tvém, našem srdci, ne v okolnostech.

Navrhuji dvě věci k očistě srdce, které mají efekt na to, že nejen slyšíme ušima, ale i srdcem a hlavně to co slyšíme, po nás jen tak nesteče.

Odpuštění

Odpuštění je klíčem, který odemyká dveře k míru a uvnitř osvobozuje ducha. – Corrie ten Boom

Problém, který lidé měli s Ježíšem byl, že nepřijali jádro evangelia, že Bůh může jen tak odpustit. Někdy naše odpuštění znamená “ale já proti němu nic nemám”. Nebo “kdyby za mnou přišel, tak bych ho neodmítl” nebo “ale on mi skutečně ublížil”. To všechno může být pravda. Je jasné, že se nám někdy v přítomnosti toho, kdo nám ublížil, rozbuší srdce a že s ním asi nepojedeme na dovolenou. Ale odpuštění je akt vůle, emoce to často poberou až později. Pokud jsme neodpustili, má to hluboký vliv na naše srdce, které sem při dlouhodobém neodpuštěn zatvrzuje nebo slovy proroka obrůstá tukem a stává se imunní vůči Božím zásahům.

Příběh Co. Ten Boom:

Poslechněte si vyprávění ženy jménem Corrie ten Boom, která vypráví o svém vnitřním zápase o odpuštění  dozorcům SS, kteří se na ní a na její sestře Betsie (která zemřela v koncentračním táboře) dopustili velkého násilí. Corrie ten Boom po druhé světové válce cestovala po celé Evropě, aby přinášela smíření. Zrovna když skončila svou řeč o Božím odpuštění a o tom, že je potřeba odpustit každému, uviděla v kostele jednoho z těch mužů. „Právě tehdy, během bohoslužby v Mnichově,“ píše, „jsem jej spatřila – bývalého příslušníka SS, který stál u dveří sprch v rozdělovacím středisku v Ravensbrücku.

Byl to první z našich skutečných tyranů, jehož jsem od té doby viděla. A náhle mi vše znovu vyvstalo na mysli... Přišel ke mně, když se kostel začal vyprazdňovat, uklonil se a se zářícím úsměvem na tváři řekl: „Jsem vám velmi vděčný za vaše poselství. Při pomyšlení, že – jak říkáte – On obmyl mé hříchy, mě zaplavuje úžasný pocit!“ Podával mi ruku a já, která jsem tak často kázala lidem o potřebě odpustit, jsem nechávala svou ruku u těla. A právě ve chvíli, kdy ve mně vřely myšlenky plné nenávisti a odplaty, spatřila jsem v nich svůj hřích. Ježíš Kristus zemřel za tohoto člověka, co jsem jen chtěla víc? Ježíši, můj Pane, modlila jsem se, odpusť mi a pomoz mi mu odpustit. Pokusila jsem se pousmát. Ze všech sil jsem se snažila podat mu ruku, ale nemohla jsem, necítila jsem nic, ani jiskru vřelosti či lásky. A tak jsem potichu pronesla ještě jednu modlitbu: „Ježíši, nedokážu mu odpustit, dej mi svou schopnost odpouštět! “ Když jsem mu podala ruku, stala se neskutečná věc – z mého ramene, přes loket a celou rukou jako by proudil jakýsi proud – a v mém srdci vycházela  z vězení láska k tomuto cizinci, která mě téměř přemohla.

Objevila jsem, že uzdravení světa nestojí na našem odpuštění a ani na naší vlastní dobrotě, ale na Jeho odpuštění. Říká-li nám, abychom milovali své nepřátele, spolu s tímto příkazem nám dává samotnou lásku.“ „Ježíši, nedokážu odpustit, dej mi schopnost odpouštět, dej mi milovat tak, jak miluješ ty.“ A Pán nechá rozkvést poušť našeho srdce a promění ji v zahradu zavlažovanou Jeho láskou.

Starosti

Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Lk 21, 34

Druhým nebezpečím pro srdce, o kterých čteme jsou starosti. Vždy jich bude hodně, nikdy nebudeme mít pocit, že jich je málo, vždy se bude čeho bát, nikdy si člověk neřekne, že má vše pod kontrolou. Vždy budeme mít pocit, že bychom se mohli mít lépe. Posledních x let bych mohl každý rok povědět, že žijeme v mimořádně složitých dobách a zároveň že ona složitost se stále zvyšuje. A zdá se mi, že situace skutečně houstne. Lehce se pak stane, že nás starosti ovládnou a nebo slovy našeho textu naše srdce je ovládnuto starostmi o živobytí. Nikoliv obstaráváním živobytí, ale starostmi o jeho obstarání, kdy starosti znamenají, že mě úplně vysají, pohltí. Pak nemám čas a energii se zastavit, strávit čas s Bohem, modlit se, být v klidu. Žiju spíše pudově a v neustálém shonu, jen reaguji na to, co přichází a nejsem schopen vidět věci z Boží perspektivy. Výsledkem je strach, ale někdy i vztek a hlavně pocit neustálého stresu. A co se děje se srdcem? Obrůstá tukem, který se skládá se starostí ale i z dalších ingrediencí jako jsou úzkost, vztek, únava a hlavně otupělost na Boží hlas. Slyšíme ušima, ale ne srdcem. Rozumíme, ale nechápeme co to má povědět nám.

Závěr: Můžeme slyšet, ale to je vše. Potřebujeme slyšet drdcem, což ale neznamená emocemi. Znamená to srdce připravit a to se děje mj skrze odpuštění a odevzdání starostí do Božích rukou.