Žijeme v době, kdy neradi něco hrotíme. Spíše slyšíme něco ve smyslu, že nic není až tak černobílé. Jedním z důvodů je, že máme hodně voleb a skutečně se vybírá těžko. Kdybyste se mě před x lety zeptali, jaké mléko je lepší, pak byly jen dvě volby. Polo a plnotučné. Dnes máme deset druhů a který je nejlepší mj. záleží na tom, k čemu mléko chceme použít. Na pití, k vaření, do kávy? Nic není černobílé… Občas si kupuji přípravek na podporu kloubů. Jenže v lékárně jich je možná 10 a všechny vám slibují že po jejich požití budete skákat jak kamzík. Dokonce se lze dočíst, že už ani pohlaví není jen muž a žena, že válka na Ukrajině není černobílá atd. Zároveň jsme svědky toho, že ve volbách stále více vítězí strany, které vidí svět černobíle. Říká se jim extremistické, protože tíhnou s černé nebo bílé, k jedné nebo druhé straně spektra jenže je to možná jen vyjádření touhy po tom alespoň něco ve světě vidět černobíle.
Když se díváme do Bible, pak některé výroky a postoje černobílé jsou a dost dobře nevím, jak by Ježíš uspěl v dnešní politicky korektní době, kdy se někdy musí měnit i jazyk, abychom někoho neurazili. V něčem je černobílý i Žalm, který budeme dnes společně procházet. Používá kontrasty. Když popisuje blahoslaveného nebo jinak přeloženo šťastného člověka, pak nejdříve řekne, co takový člověk nedělá a pak co dělá. Poté žalmista popíše, jaký ten, kdo následuje Pána Boha je, a dá to do protikladu s těmi, kdo Boha nenásledují. Tedy vidíme zde černobílé vidění světa. Myslím, že někdy je moudré, dokázat věci nebo okolnosti vidět černobíle, nazvat je pravým jménem ale někdy o něčem dokázat mlčet, nebo přiznat, že nevím, nebo přiznat, že věci jsou skutečně složitější. Zde autor věci černobíle vidí.
Autor volí formu protikladů. Jedna z velkých diskusí, která se vede, je, co člověka ovlivňuje víc. Jedná se o biologický vs kulturní determinismus. Ovlivňují nás především geny nebo naše okolí? Jsme dopřed nějakým způsobem geneticky naprogramováni a už se s tím nic moc nedá dělat, nebo se rodíme jako nepopsaný list papíru a rozhodující je, v jakém okolí vyrůstáme?
Určitou odpovědí na to, pro jaký směr se rozhodneme, je, jak vychováváme další generace. Je jasné, že geny, nebo jisté predispozice jsou do nás dány, ale zároveň se skrze výchovu snažíme ovlivnit jaké budou naše děti. Tedy uznáváme, že okolí hraje velmi důležitou roli na to, kým jsme. A není to jen u dětí.
Žalmista na začátku píše, že záleží na tom, od koho si necháváme radit, s kým jdeme na cestě životem a s kým vysedáváme. Tedy na našem okolí záleží, naše okolí nás silně ovlivňuje. Jmenuje zde tři oblasti – kdo nám radí, s kým společně někam jdeme a s kým sedíme. My pochopitelně nemůžeme a ani nemáme utéci z tohoto světa, nemůžeme se izolovat od zlých lidí, nemůžeme založit jakousi svatou komunitu. Spíše jde o to, jakým vlivům se otevíráme, co vpouštíme do svého srdce, koho si připouštíme k tělu, jaké rozhovory vedeme, kde hledáme rady pro svoje zásadní životní rozhodnutí a zda vůbec nějaké rady hledáme. Všimněme si, že zde jsou tři slovesa – chodit, jinde řídit se, stát a sedět. Tedy je to něco aktivního, něco, co evokuje hlubší vztah, někdy spolupráci. Nemůžeme zabránit tomu, aby nás naše okolí formovalo, ale můžeme ovlivnit to, jak moc si ho pouštíme k tělu. Zajímavé je, že Písmo se nebojí o některých lidech říci, že to jsou ničemové, hříšníci a posměvači a nadto poradit, abychom se s nimi nestýkali. Není to politicky nekorektní? Není to příliš vyhrocené? Není to černobílé? Odsuzující? Nemilosrdné? Zlé? Posuzující? Odsuzující? Není to tak, že bychom tyto texty měli číst spíše jako starověkou nadsázku? Myslím, že ne. Někdy je třeba zlé věci a lidi pojmenovat. Ne je odsoudit, to patří Bohu, ale nehledat u nich radu, směr, moudrost.
Budu dávat pozor kdo je můj influencer, ale i kdo má na nás influence, kdo ho má na naše děti. Pokud se týká našich dětí, pak dokonce platí, že do jistého věku bychom to měli vědět a to nejen o těch, kteří je ovlivňují na netu ale i kdo jsou jejich přátelé. Žalmista jasně říká, že od jistých lidí se nebudu ohledně svých zásadních rozhodnutí učit a nebudu napodobovat jejich životní styl.
Po této negaci ale vidíme opak – tedy co ano. Požehnaný, blahoslavený (blessed, beatus, Bohu vzácný) je ten, kdo miluje Boží slovo, kdo so oblíbil Hospodinův zákon a kdo nad ním rozjímá. Na první čtení to vypadá, že jde o to, číst si pravidelně Bibli. To jistě taky, ale zde jde ještě o něco víc. Jednak když tento Žalm čteme z NZ perspektivy, pak nám to může připomenout začátek Janova evangelia kde čteme, že „slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Oním slovem je Kristus. Je správné tyto verše číst jako blahoslavený kdo hledá radu v Písmu ale ještě více ten, kdo hledá radu u toho, o kom je Písmo především, u Slova, které se stalo tělem. Tedy u Krista. Jedná se o hledání odpovědi na otázku, co ode mě chce Ježíš, abych dělal, abych konal. Neříkám, že vždy najdeme jasnou odpověď, ale už jen to, že nad tímto přemýšlíme a následně se nějak rozhodujeme, nás proměňuje. Zvláštní, že je zde slovo „oblíbil“. Myslím, že zde je tajemství motivace Bibli číst ale i hledat Boží vůli. Děláme to, co máme rádi, co slovy Bible oblibujeme. K tomu se pak nemusíme příliš nutit, nebo i když se někdy nutíme, tak nám to nedělá až takový problém, protože v tom vidíme smysl. Je to jako když někdo sportuje. Sice se u toho potí, ale vidí v tom smysl, proto se je ochoten potit znovu a znovu.
Žalmista přidává charakteristiku takového člověka. Nádherný obraz, který jsem si pro sebe přeložil není to žádná rychlokvaška. Vidíme obraz hlubokých kořenů, šťavnatých listů a kvalitního ovoce. Aby člověk dozrál, pak to stejně jako kvalitní ovocný strom chce dobrou půdu, dobré živiny, dobré prostředí a čas. Tedy nic vyhoněného chemií. Žádné mega-velké maliny v prosinci, které jsou sice drahé, velké, ale mají jen jednu nevýhodu. Nemají chuť. Život s Bohem, získaná moudrost, není hned, za den, je to výsledek následování Krist, výsledek určitých návyků, výsledek toho, kde a od koho čerpám duchovní mízu. Ještě bych zde poukázal na obraz listí – listí mj. dává stín, což na území Izraele, kde bylo vedro, bylo důležité. Jedním z rysů vyzrálosti je být zde pro druhé, vytvářet pomyslný „stín“, tedy prostor, kde mohou druzí brát z toho, co mám a co jsem od Pána dostal.
Když se podíváme na další protiklad, pak klíčovým byť nevyřčeným slovem je stabilita. Vidíme zakořeněný strom a proti tomu plevy. Pleva je vnější obal zrna, který musí být oddělen, aby se získalo zrno. (Nejen) ve starověku se zrno od plev oddělovalo tak, že se obilí vymlátilo a pak zrní s plevami vyhodili do vzduchu, ideálně pokud byl vítr nebo pokud se vytvořil průvan. Protože plevy jsou velmi lehké, dokázal je odvát i slabý poryv větru, oproti tomu zrna dopadli zpět na mlat. Pleva je zde symbolem života bez Boha, symbolem života, který poletuje podle různých módních trendů, názorů, nálad, života, který je nestálý. I takový život sice může mít směr, ale je to směr, který neudává Bůh, ale okolnosti a okolí. Je to vykořeněný nebo nezakořeněný život.
Na čem člověk staví svůj život se často ukáže až když přijdou nějaké velké poryvy větru, nějaké zkoušky, krize, těžkosti a to v podobě zdraví, vztahů, těžkostí, opozice atd. Zakořeněný strom to ustojí, zůstane díky svým kořenům stát, oproti tomu pleva odletí. Pak přijde další vítr a zase letím jinam a pak zase jinam a tak dále a dále. Další názor, další vztah atd.
To, co v životě potřebujeme a to nejen ve vztahu k sobě, ale i k jiným a od jiných, se kterými žijeme, je stabilita a to podle tohoto Žalmu dává Bůh a zakořeněnost v něm. Stabilita není to, že se mě nic nedotkne, že po mě vše steče, že necítím emoce, bolest. Stabilita znamená, že právě uprostřed popsaných a dalších zápasů nejsem jak korouhev ve větru.
Když Žalmista píše, že se tomu, kdo následuje PB povede šťastně, že se mu vše podaří, pak se naskýtá otázka, a co je vlastně úspěch?
Zde se dostáváme k závěru Žalmu. Je to obraz cesty. Vidíme v zásadě dvě cesty – možná bychom očekávali, že ti, kdo věří, vědí, kam jdou. Jenže nic takového zde nečteme. Čteme, že Bůh zná jejich nebo naší cestu a to nám musí stačit. Není to málo? Je to málo, pokud si myslíme, že ten, kdo vede naší cestu neví, kam cesta vede. Není to málo, pokud věříme tomu, kdo nás vede ví, kam cesta vede. Pro spravedlivé, pro ty, kdo následují Krista to znamená především vědět s kým jdu. Zda to, co dělám, dělám s Kristem, zda do svých rozhodování, přemýšlení, do své cesty pouštím Krista. Pak i když přesně nevím, jak to či ono dopadne, mohu důvěřovat, že se o mě Bůh stará a že nedělá chyby. Že vše, co se děje v mém životě napomáhá k dobrému, pokud ho následuji. Že jsem v jeho dobrých rukou.
Shrnuto: záleží na tom, kde bereme radu, kde čerpáme, kdo nás ovlivňuje. To mj. určuje i naši stabilitu, kdy Žalmista používá obraz zakořeněného stromu, který dává ovoce a poskytuje stín jako protiklad plev, které poletují podle různých poryvů větru.
Závěr vidíme v obrazu dvou cest – cesta spravedlivých a těch, kdo jsou do zahynutí. Ta první je stabilní ne tím, že víme přesně kam jde, ale kdo ji vede.
Aplikace:
Kde a jak beru inspiraci pro život a svoje životní rozhodnutí?
Jak se mi daří čerpat mízu od Pána a co bych chtěl zachovat, co změnit?
Cítím ve svém životě stabilitu? Co bych chtěl zachovat a co změnit?