Čtení : Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28 neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - 29 aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 30 Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31 jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'. 1 Kor 1, 27
Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Mt 1,1 Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. 17 Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct. Mt 1, 16 - 17
V NZ jsou dva rodokmeny JK – Jeden u Mt, druhý u Lk. I při běžném pročtení zjistíme, že se rodokmeny liší. Jen velmi zběžně proč. V Matoušově evangeliu je rodokmen Ježíše uveden ze strany Josefovy a to proto, že Matouš psal především pro Židy a bylo třeba, aby si Židé mohli ověřit Ježíšův nárok na Davidův trůn podle rodokmenu, protože v otcovské linii byl Ježíš Davidovým synem. V Lukášovi je naopak rodokmen Marie a ne Josefův protože Lukáš psal pro řeky a ti neměli potřebu zjišťovat si Ježíšovy prapředky, protože se nestarali tolik o proroctví jako židé, ale spíše jim chtěl Lukáš ukázat, že Ježíš byl počat zázrakem a byl tedy fyzickým synem pouze Marie, a proto tam je rodokmen Marie.
Rodokmen u Matouše je postaven na základě čísel 7, 14 resp. 42. Sedm bylo dnů stvoření a odpočinku, sedm je dní v týdnu. Matouš uvádí podle svých vlastních slov třikrát 14 pokolení, tedy 42 osob. Ve verších Mt 1,1-16 je však uvedeno pouze 41 jmen (včetně Ježíše). Rodokmen je rozdělen do tří oddílů:
1. Od Abraháma k panování krále Davida (Matouš 1:2-6) 2. Od Davidova království k Babylónskému zajetí (Matouš 1:6-11) 3. Od propuštění z Babylónského zajetí po Krista (Matouš 1:12-16)
V hebrejské apokalyptice byly často generace sestavovány do sedmic – viz. výklad knihy Zjevení, kde 7 hraje zásadní význam. Matouš tedy použil stejné schéma k podpoře víry v to, že Ježíšovým narozením přicházejí poslední dny – o kterých JK v tomto evangeliu hovořil. V Matoušově rodokmenu figurují netradičně také ženy. Každý standardní židovský rodokmen oné doby byl založen výhradně na mužské linii. Ženy nebyly v rodokmenech uváděny. Zajímavý je však zejména jejich výběr, který zřejmě připravuje čtenáře na události kolem Ježíšova narození. Matouš uvádí čtyři ženy:
Juda (měl syny) Farese a Záru z Támary... Salmón měl syna Boaze z Rachaby... Boaz Obéda z Rút... David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy...
Předpokládali bychom, že pokud už jsou ženy zmíněny, potom by zde měli být zaznamenány pramatky Izraele - Sára, Rebeka, Lea a Ráchel. Rodokmen však píše o ženách - cizinkách s docela skandální sexuální pověstí:
Támar, Aramejka, byla vdova toužící po dítěti. Převlékla se za nevěstku a svedla svého vlastního tchána. Jerišská Rachab byla hospodská či prostitutka. Rút byla Moábka. Izraelcům bylo zakázáno stýkat se s Moábkami pro jejich pověst sexuálních svůdkyň. Rút vlezla Boazovi, svému budoucímu manželovi, do postele, když ho předtím opila. Potom se s ní musel oženit. Uriášova žena – Bat – Šeba se nechal svést Davidem, první dítě, které vzešlo z jejich nemanželského poměru, zemřelo.
Urijášovou manželkou byla Bat-šeba. Měla cizoložný poměr s králem Davidem, otěhotněla a Davidovo jméno bylo navždy poskvrněno hanbou.
Tyto příběhy čtyř žen musely být židovským čtenářům evangelia velice dobře známy. Ženy nepatřily do oficiální genealogie královského rodu a jejich příběhy jsou v Bibli nápadné svou nekonvenčností ve věcech sexu a manželství. Proč Matouš uvedl právě tyto ženy? Evangelista naznačil, že Boží skutky nejsou vždy v souladu s morálkou lidí určité doby. Začleněním uvedených čtyř žen připravil evangelista své čtenáře na závěr a vrchol celého rodokmenu - na zmínku o Josefovi, Marii a netradičním narození Ježíše.
V textu čteme: Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus.
V každé tradiční židovské genealogii by ale bylo psáno: Jákob pak měl syna Josefa a Josef Ježíše řečeného Kristus.
Matouš nás však uvádí do příběhu, ve kterém se Marii rodí Ježíš jako nemanželské dítě. Marie, zasnoubená dívka, je těhotná s někým, kdo není jejím manželem. Ježíš se rodí z Marie, ne však jako syn Josefův. Z této skutečnosti je zřejmé, že prvek pohoršení sehrává důležitou roli pro zařazení jména do rodokmenu. Matouš zvolil ženy, které nastiňují roli Marie, Josefovy ženy. Její těhotenství působilo pohoršení, neboť nežila se svým mužem (Mt 1,18). Její dítě bylo totiž ve skutečnosti počato skrze Ducha svatého. Takovým způsobem zasáhl Bůh, aby dovedl k naplnění očekávání Mesiáše.
V rodokmenu je ukryto několik principů, které k nám o těchto Vánocích mohou nově promluvit.
Bůh si vyvolil slabé (cizinky a ještě ženy…)
Někteří židovští muži se prý modlili takto - děkuji ti Bože, že jsem se nenarodil jako žena a pohan. Přesně tyto dvě kategorie jsou v Ježíšově rodokmenu – tedy ženy a pohanky. To, co pro nás není problém, pro tehdejší židovskou komunitu problém byl a velký. Pavel později napsal: Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; 28 neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - 29 aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. 30 Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 31 jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'. 1 Kor 1, 27
Na jednom místě se učedníci PJ přeli, kdo je největší v Božím království. Chtějí něco znamenat. Kdosi tuto jejich snahu komentoval slovy: „Pokaždé, když se tyto ambice vynořily, Ježíš mezi učedníky postavil dítě nebo začal o dětech hovořit.“ V tomto případě JK ukazuje děti – tedy ty, kdo jsou slovy Pavla „slabí“ jako symbol bezmoci. Jde o to, že do určitého věku získává dítě svoji identitu skrze lásku svých rodičů. Neumí nikomu nic dokazovat, prostě ví, že je milováno, a to mu stačí. Ženy v Ježíšově rodokmenu též neměli co dokazovat, v lidských očích nebyli ničím. Jenže takto posuzujeme lidi a žel někdy i sebe i my. Jsi to, co jsi dokázal. Takto někdy posuzujeme i svoje děti, takto jsme byli sami posuzováni, takto nás posuzuje společnost. V příběhu Vánoc i v matoušovském rodokmenu Bůh tuto logiku převrací. Nedívá se na nás podle našich zásluh, postavy, svalů, příjmů, dokonce ani podle víry – přímo provokuje svým rodokmenem tím, jak tuto logiku převrací naruby. Jako by nám Kristus říkal: „Spal ty staré pásky, které se ti neustále přehrávají v mysli, spoutávají tě a uzamykají tě do soběstředného stereotypu. Zbav se svého strachu z Otce a své nenávisti k sobě.“ Když se sv. Terezie z Lisieux ptali, co to znamená být dítětem, potom odpověděla: „Znamená to uznat vlastní nicotnost a očekávat vše od dobrého Boha, stejně jako malé dítě očekává vše od svého otce. Ale také to znamená, že nikdy nebudu sklíčená kvůli vlastním chybám, protože malé děti často padají, ale jsou příliš malé na to, aby si ublížili.“
Ženy v Ježíšově rodokmenu byly zasaženy milostí, kdy milost není výsledkem lepší mravnosti – u těchto žen je to dostatečně jasné. Být zasažen milostí neznamená, že se nám daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. „Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat tím, co je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší, než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění.“ (P. Tillich, Shaking Fundations) )
Bůh se nedívá na naši minulost
Jedním z důvodů, proč mezi sebou národy vedly války, byl spor o dějiny. Možná jste zaznamenali reakci Turků na to, když se některý Evropský národ postavil na stranu Arménů resp. jejich genocidy. Z našich dějin jsou známé tzv. spory o rukopisy – kdy se jednalo o falšování jistých historických údajů. Když čteme některé kroniky, potom se ptáme, pro koho ten který kronikář psal. Jde o to, že často historická fakta kronikář zkresluje ve prospěch svého pána. Linie Kristova rodokmenu, tak jak je zaznamenána v Matoušovi nic moc nezakrývá. Spíše bychom řekli, že skoro provokuje. Jak může Matouš do královského rodokmenu zařadit ženy (nezapomeňme, že jsme v jiném kontextu) a ještě ženy hodně nekonvenční? Někdo řekl, ukaž, co jsi byl, a já ti řeknu, kdo nebo co jsi. Mnoho psychologických škol se pokouší pracovat s minulostí, protože dokázat správně uchopit minulost znamená přijmout sám sebe a svoji přítomnost. Někteří prožili drastické zkušenosti, někteří nikoli, ale ne vždy jsme schopni se srovnat s tím, co jsme provedli nebo co nám bylo provedeno. Ne vždy dokážeme odpustit a to nejen sobě, ale i druhým. V tomto se pohybujeme ve dvou extrémech – jedním je cynismus, kdy je mi vše jedno, druhým potom přehnaná citlivost. Vánoční zvěst nám sděluje, že Bůh v Kristu odpouští a k naší minulosti se nevrací. Minulost nemusí být tím, co nás svazuje a trápí. Osobně někdy řeším, co jsem nedobrého udělal ve vztahu k dětem nebo si myslím, že jsem někomu odpustil a najednou, když se dozvím, že někdo z těch, se kterými jsem se v minulosti nepohodl, má problém, cítím jisté uspokojení. To mi ukazuje, že mě někdy moje minulost stále má ve své moci… Dobře to vyjádřil jeden muž: „Smutný křesťan je podezřelý křesťan a provinilý křesťan žádný křesťan není.“ Slovem provinilý se myslí ten, který se nesrovnal se svojí minulostí. Jistý osobní zápas jsem popsal na https://david-novak.blogspot.cz/2012/12/kdyz-ublizite-vlastnim-detem.html#more, kde se vyrovnávám nikoli s hříchem, ale vlastní chybou. Právě v těchto ale i dalších momentech života si můžeme říci, že Bůh napravuje naší minulost…
Boží jednání nemá (někdy) logiku
Kdysi jsem dělal obnovu manželských slibů, a protože v CB neexistuje žádný liturgický nástroj na tuto příležitost, použil jsem jako základ cosi od ŘKC. Ženy zde slibují, že se po vzoru „svatých žen“ budou snažit... již si nepamatuji o co, ale je zde formulace „po vzoru Sáry, Rebeky, Ráchel, Chany, Alžběty… Přemýšlel jsem, jak by dotyčné reagovali, kdybych tam řekl, budete jednat po vzoru Támar, Rachab, Rut, Bat - šeby… asi by to vyvolalo pocit, že jsem se pokusil o dost trapný vtip. Jak již bylo řečeno, tyto ženy moc příkladné nebyli – buď o nich skoro nic nevíme, nebo víme, ale raději bychom nevěděli. Přesto jsou v rodokmenu PJK. Mám za to, že Bůh někdy převrací zažité pořádky, když se nám konečně zná, že všechno pasuje, tak to opět nepasuje. Rodokmen PJK je na jednu stranu pěkně rozdělen na tři oddíly, někteří v něm vidí odraz řádu stvoření. Najednou nám ale do něj jistá jména nepasují. Proč tam nejsou svatější ženy? Určitě ukazují na Marii, která byla obviněna, že dítě počala mimo manželství. Zároveň vidíme, že život s Bohem se těžko vtěsná do nějakých škatulek. Osobně se tímto učím jedné věci, která mi nejde a o kterou musím stále a stále bojovat – mám na mysli důvěru. Nevím vždy přesně jaký je Bůh, na druhou stranu vím dost, abych ho mohl následovat a milovat. Zároveň život s ním nefunguje tak, že když já něco udělám, Bůh udělá toto, přesto vím, že to co Bůh dělá, je dobré… a proto mu důvěřuji.
Přál bych nám všem, abychom v duchu dnešního kázání a textu mohli hluboce prožívat adventní zvěst, která nám sděluje, že Bůh nečeká na naši dokonalost, ale že si vyvolil slabé, že nám Bůh v Kristu odpustil a že naše minulost, byť by byla jakákoli, nemusí a nemá být poutem a nakonec že nás PB učí důvěře i tí, že mu ne vždy porozumíme. Toto ale nic nemění na našem vztahu k němu.