Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Iz 9:1, 5
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí bez něho nepovstalo nic. Co vzniklo, v tom byl život, a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J 1, 1 – 14
Nejedná se o text, který se čte o vánocích, zároveň ho lze číst, jako komentář k vánočnímu příběhu. Nejčastějším slovem zde je slovo a světlo. Ve vánočním příběhu čteme o kometě, která je světlem, jenž vede k jinému světlu, které dává život, ke světlu, kterým je Ježíš narozený v Betlémě. Čteme, že mezi vlastní přišel, ale jeho vlastní ho nepřijali. Asi není třeba opakovat příběh nejen o Herodovi, ale i o znalcích zákona, kteří Ježíše odmítnou. Když ho nepřijmou jeho vlastní, tedy část židovstva, přijmou ho perští mágové a vyloučená sociální skupina – konkrétně pastýři. Pak příběh pokračuje a Slovo, kterým je Kristus přebývá mezi námi. Slovo zde použité pro přebývání doslova znamená bydlet ve stanu. Asi by znělo divně, kdyby překladatelé napsali “a Slovo se stalo tělem a začalo s námi stanovat”. Zkuste si ale vzpomenout, když jste byli s někým ve stanu nebo ve stanovém táboře a zhruba toto nám Jan sděluje o Ježíši.
Náš text začíná slovem “Slovo”, které znamená… slovo, řeč, ale také mysl, rozum, myšlenka, inteligence, řád, význam. V době narození Krista se tento výraz používal ve stoické filozofii a znamenal jakousi všepronikající sílu, která dává život. Někteří používali termín „logos spermatikos“, tedy jakási božská spermie, která oplodňuje, a tedy oživuje lidského ducha. Jinými slovy lidé hledali nějaký zdroj života a světla. Něco, co dá našemu životu řád, orientaci, jistotu, naději, význam. Stejně jako dnes - v době, která není příliš optimistická. Na jednu stanu prožíváme stále dobu hojnosti, pokoje, zároveň vidíme, jak křehký je svět okolo nás a možná se obáváme, aby tato křehkost neměla za následek, že to praskne i u nás.
Proto hledáme nějaké slovo, myšlenku, význam, sdělení, které nás uklidní a dám dá slovy našeho textu světlo. Třeba, že skončila válka na Ukrajině, že by některý z námi neoblíbených politiků nebo diktátorů, někdo jako Herodes za časů Ježíše, rezignoval nebo ho zavřeli do vězení. Nebo že někdo dokáže přijít s geniálním plánem jak na důchodovou reformu, nebo jak zajistit bydlení pro všechny, pokud jsme nemocní, tak se dozvíme nejen přesnou diagnózu, ale i lék. Vzpomínám si, když jsem se četl, že byl zvolen V. Havel, že přichází doba svobody, když jsem otevřel dopis a v něm bylo, že jsem byl přijat na školu atd. Zkráceně řečeno, když do mého života přišlo slovo, informace, které mi dalo světlo v podobě naděje. A asi toto hledá každý člověk a každý s tím má nějaké zkušenosti. Zároveň si ale pamatujeme i opak, kdy se nám informace nestala světlem, ale tmou. Třeba při vyslovení diagnózy, při oznámení dětí, že končí s vírou, při některých politických událostech atd.
Jinými slovy čekáme na slovo, které dá světlo v podobě naděje nebo které dá do pohybu dobré okolnosti, anebo které řečeno s Janem, prosvítí temnotu.
Když se vrátíme k příběhu Vánoc, pak jedna z častých frází, která se opakuje především u Matouše, je „aby se naplnila slova proroka“. Opět zde slyšíme slovo. Čteme o Herodovi, o jeho dvoru a znalcích zákona, kteří více než kdo jiný měli možnost odhalit, že Ježíš je oním narozeným Mesiášem, oním očekávaným světlem – tak jak se to dalo vyčíst z různých prorockých slov. Určitě k tomu měli blíže, než mágové, nebo jak říkáme králové nebo pastýři. Ale to, co četli, nad čím přemýšleli je minulo a to ne proto, že by to nepochopili, ale doslova čteme nepřijali. Proč? Co se stalo? A souvisí to nějak s námi dnes?
Vidíme, že slovo sice dá směr, naději, ale Ježíš neskončil jen u informace. Stal se tělem, postavil si mezi námi stan. Nedal nám především správný návod, nedal nám jen správné směrovky, neukázal pouze na správnou cestu – neudělal primárně to, co očekáváme od informací, ale sestoupil mezi nás. Proč se s ním nejen Herodes minul? Co mu zatemnilo mysl? Podle Bible pramení zlo a temnota světa ze sebestřednosti, samospravedlnosti a sobectví lidského srdce. V každé lidském srdce dřepí malý „Herůdek“, který nechce přijít o moc a kontrolu nad svým životem. Stav lidstva je popsán takto: Jak je psáno: "Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí. Řím 3, 10 – 11
Asi bychom namítli, že zas tak hrozné to není. Všichni sice hřešíme, ano, nikdo není spravedlivý, ale co milióny lidí, kteří hledají Boha? Jenže ono je to ještě trochu jinak.
Když lidé hledají co Bůh nabízí, tedy např. lásku, pomoc, odpuštění, štěstí, pak to neznamenám, že hledají samotného Boha. Vidí dvě skupiny lidí. První lze nazvat duchovní zlatokopové vstupující do vztahu aby na tom vydělali. Nakonec to vidíme když spousta lidí přiznává, že opustili Boha a církev, když Bůh nevyslyšel jejich modlitby nebo se stalo něco, co se nevyvíjelo podle jejich přání.
Dále lidé sice hledají Boha, ale takového, který by vyhovoval jejich vkusu. Říkejme jim duchovní gurmáni. Boha jako nějakou novou a obohacující informaci, která potvrzuje jejich teorie a to, jak si žijí. Před pár měsíci vyšel článek od jednoho populárního křesťana Bůh chce to, co chceš ty. Jenže toto není Bůh, o kterém píše Písmo. To je modla.
T. Keller napsal: “Ona temná epizoda o Herodově brutální touze po moci ve skutečnosti odhaluje náš vlastní přirozený odpor, ba nenávist vůči Božím nároků na náš život. Tvoříme si bůžky, kteří se nám zamlouvají a snažíme se dostat Boha do pozice, kdy nás bude na slovo poslouchat, místo abychom sloužili my jemu.”
Jenže co s tím?
Četl jsem reklamu, která hlásala: “Smyslem Vánoc je, že láska zvítězí a my dosáhneme míru a porozumění na celém světě.” Jinými slovy jsme to my, kdo v sobě máme dost světla, abychom dokázali rozptýlit temnotu světa. My sami máme potenciál překonat násilí, zlo, smutek, sebelítost, ukřivděnost. Nebo čekáme, že až se svět polepší, bude nám lépe. Věříme, že nám slovo, myšlenka vnese světlo do života v podobě návodu, ideologie, nauky, politického systému. Jenže to vše dá jen dočasnou úlevu.
Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Izajáš 9:1, 5
Bude nám dán syn… bude nám něco darováno. O Vánocích si dáváme dárky. Představte si, že dostanete knížku. Jste muž a manželka vám dá knížku jak zkrotit svoje samolibé ego. Aby nám kniha pomohla, museli bychom připustit, že máme problém, slabiny a že dokonce potřebujeme pomoc. A dar Ježíše Krista vyžaduje pokoření, protože všichni jsme ztraceni, všichni chodíme v temnotách a všichni potřebujeme pomoc a nikdo si sám nepomůže. Znamená to zříci se vlády nad svým životem a pokořit se. Stejně jako Ježíš, který se ponížil, aby byl vyvýšen.
Vánoce nám zvěstují, že Ježíš je nejen slovem, které dává světlo, ale i tím, kdo chce jít našimi zápasy s námi, kdo si vedle nás, s námi postavil stan. Kdo nám hluboce rozumí, kdo nám chce pomoci od naší soběstřednosti. Zároveň – a to je zásadní - nikoliv jako ten, kdo půjde tam, kam my mu ukážeme, ale kdo chce, abychom ho následovali kam ukáže on.
Myslím, že v dalších dnech a měsících budeme procházet nelehkým a řečeno naši textem občas i temným obdobím. Možná ještě více než kdy jindy budeme potřebovat světlo, kterým je Ježíš. Budeme potřebovat slovo, které ale nezůstane slova, ale které se stane tělem a bude s námi a mezi námi. Které nezůstane jen jako návod nebo jako informace, které bude přebývat mezi námi a s námi. A zároveň které nebude anestetikem na naše přání, ale které budeme následovat.
Závěr: Jsou nějaké oblasti, v kterých potřebuješ, hledáš světlo? Kde chceš, aby si Ježíš v tvém životě postavil stan?