Tato kapitola bude určitým pokračování kapitoly první, kdy si ukážeme některé nástrahy, které bez pevného charakteru vedoucí nepřekoná. S uvedenými vlastnostmi pochopitelně v určité míře zápasí každý člověk, vedení druhých ale tyto vlastnosti zesiluje. 

Ještě před tím, než se dostanu ke konkrétním nástrahám, chtěl bych ukázat oblast emocionální nevyzrálosti u vedoucích, kterou ve své knize výborně popisuje P. Scazzero. Autor píše, že emocionálně nezralý vedoucí pracuje ve stavu neustálého emočního a duchovního deficitu, postrádá emocionální vyzrálost a bytí s Bohem nahrazuje konáním pro Boha. Popsané deficity pak ovlivňují každý aspekt jeho života. Emocionální deficit se projevuje nedostatkem sebepoznání. Není schopen správně pracovat se svými emocemi, s jejich limity a slabostmi, jak ovlivňují jeho minulost a přítomnost a jak je vnímají druzí okolo něj. Duchovní deficit se obvykle projevuje v mnoha aktivitách, které ale není schopen ustát duchovně, emocionálně ani tělesně. Dává Bohu více než od něj přijímá. Nároky a tlak vedení mají za následek, že není schopen žít v pravidelných životních rytmech. Ve chvílích, kdy je ochoten si přiznat pravdu si uvědomuje, že jeho pohár je prázdný, v lepším případě poloprázdný a že nepociťuje radost z Boha, o které mluví před druhými. Autor ukazuje na čtyři obvyklé symptomy emocionálně nezralého vedoucího: Nízké sebepoznání a ignorování toho, co se děje v jeho nitru, nadřazení služby nad rodinu, dělá více aktivit pro Boha než je jeho vztah s Bohem schopen ustát, chybí jim rytmus sabatu, tedy jednoho volného dne v týdnu. Z těchto bodů pak autor vyvozuje čtyři nezdravá přikázání: Dokud ve službě nedosáhneš viditelných a měřitelných úspěchů, nejsi úspěšný. To, co děláš, je důležitější, než kým jsi. Povrchní zbožnost je v pořádku. Dokud věci fungují, do ničeho nevrtej.[1]

Scazzero nemluví jen o emocích, ale o osobnostním nastavení vedoucích, kdy to, kým jsou musí být základem toho co konají. Tento refrén se v této knize opakuje stále dokola. Jenže bychom se s ním setkali asi ve všech knihách o vedení. Většina autorů ukazuje na to, že vnitřek je jak půda, která když je špatná, tak prostě nemůže dát dobré ovoce. To pochopitelně platí u všech lidí, ale u vedoucích, kteří mají vliv tato realita ovlivňuje řadu těch, kteří jsou vedeni. Jiná věc je, že emoce ovládáme mnohem hůře než rozum a něčem hodně vypovídají o tom, kdo jsme. Na veřejnosti je většinou zvládáme, ale hůře doma nebo když jsme sami. Nikdo nechce být ovládán vlastnostmi, které budeme číst v této kapitola, rozumově je zavrnujeme, ale stejně do nich někdy padáme. Proč? Protože špatné emoce nás někdy ovládnou. Vyjadřují co v sobě nosíme, kdo jsme…   

Pýcha 

Obecně platí, že každá dobrá vlastnost a každé obdarování v sobě nese jistá nebezpečí. Pokud vedete, jste vidět, lidé vám naslouchají, udáváte směr, máte okolo sebe možná i lidi, kteří vás obdivují, nepochybně máte některé vlastnosti, kterými převyšujete druhé. Nakonec to bylo vidět i v první části této knihy, kdy každý z uvedených vedoucích v něčem vynikal a třeba dodat že právem. Ano, vedení s sebou nese i různé nížiny, ale i výšiny, které jsem uvedl. Je těžké vydržet zkoušky a trápení, ale je stejně tak těžké unést i úspěch. Nebezpečí úspěchu tkví v tom, že se člověk může začít dívat na ostatní spatra a konečném důsledku s nimi pohrdat. Úspěšný maratonec se může ušklíbat nad těmi, kdo běhají maraton za pět hodin, úspěšný spisovatel nad těmi, kterým trvá několik hodin napsat krátký článek, úspěšný podnikatel nad těmi, kteří sotva vyjdou do další výplaty a úspěšný vedoucí nad těmi, kteří nemají schopnosti jako on. Prorok Ezechiel dává pýchu do souvislosti s falešnou sebejistotou a zajištěním: „Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala.“ (Ez 16:49) P. Drucker pak definuje pýchu jako „být plný sám sebe“.[2]

Je třeba nezaměňovat pýchu se zdravým sebevědomím, které, pro někoho možná paradoxně, je ochranou před pýchou. Pokud má vedoucí zdravé sebevědomí, pak ví, kým je, ale i kým není, co umí a co nikoliv. Zároveň si nepotřebuje svoji hodnotu dokazovat skrze nekonečnou soutěž s druhými. H. Nouwen tuto pomyslnou soutěž vystihuje těmito slovy: „Nepatrná kritika nás zdrtí, malé odmítnutí nás deprimuje, trocha chvály nám zvedne sebevědomí a malý úspěch nás vzrušuje. Není toho potřeba mnoho, abychom se vznášeli nebo byli na dně. A tak připomínáme lodičku, která se zmítá na vlnách přijetí.“[3] 

Pýcha je vlastnost, kterou sami u sebe jen těžko diagnostikujeme. Jak jí poznat? Četl jsem o třech zkouškách, které nám může pomohou diagnostikovat, jak na tom jsme s touto nežádoucí vlastností.[4] 

Zkouška dávání přednosti. Jak reagujeme, když je na místo, o které máme zájem, vybrán někdo jiný? Když se obdarování někoho jiného zdají být větší než naše? 

Zkouška upřímnosti. Ve chvílích poctivé sebereflexe často připouštíme své problémy a slabosti. Jak se cítíme, když u nás tyto problémy rozpoznají druzí?

Zkouška kritiky. Vede nás kritika k okamžité hořkosti a sebeospravedlňování? Spěcháme kritizovat kritika 

Dovolím si přidat ještě jednu zkoušku a to zkoušku chvály. Jak reagujete, když je ve vaším přítomnosti někdo chválen za věci, které děláte i vy? Máte přející postoj nebo se cítíte opomenuti a odsunuti na druhou kolej? 

Všechny otázky míří na neuralgický bod pýchy, kterým je nepřejícnost plynoucí z pocitu ohrožení, že někdo je lepší nebo v něčem selhávám. Pyšný člověk si toto není ochotný připustit a pokud ano, pak pouze v teoretické rovině.

Někdy se pýcha projevuje i skrze falešnou pokoru, kdy příliš často o sobě říkám, že jsem neschopný, ale vlastně chci slyšet od druhých, že opak je pravdou. Pokud to neuslyším, cítím se zraněný.  Pýcha zničila možná více vedoucích než pronásledování. Proto je třeba na tuto vlastnost dávat velký pozor. 

Závist

Od pýchy je velmi blízko k závisti, dokonce bych řekl, že se jedná o dvojčata. Tato vlastnost je bezpochyby jednou z nejničivějších sil na této zemi a jejím přičiněním byly zmařeny mnozí obdarovaní vedoucí. Je někdy přítomná v srdcích mnohých představených, kteří jen s odporem čtou o úspěchu jiných, a přitom se nedokážou zbavit myšlenky „Proč oni, a ne já?“ Každý vedoucí chce uspět. Pokud člověk její přítomnost pravidelně nekontroluje, dokáže zničit váš život i službu v církvi.[5] Myslím, že závist je jedním z vedlejších efektů sociálních sítí, které jsou v jistém smyslu přehlídkou úspěchů druhých lidí a to včetně úspěchů některých lídrů.

Jak jsme četli v citátu výše, závist souvisí s úspěchem druhých. Můžeme diskutovat, co znamená úspěch, zároveň definice úspěchu je jiná v byznysu, v pomáhajících profesích nebo v církvi, ale dosáhnout cíle a moci si říci, že věc se podařila, je zcela legitimní touha. Problém nastává v okamžiku, když nás začnou štvát úspěchy druhých. Kdy místo toho, abychom se radovali, že Pán Bůh druhému žehná, místo toho cítíme zášť. Vzorovým a zároveň smutným příkladem je král Saul: A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou. Druhého dne se Saula zmocnil zlý duch od Boha a on uvnitř paláce běsnil jako posedlý. David hrál na citeru jako každý den. Saul měl v ruce kopí. Náhle Saul kopím mrštil. Řekl si: „Přibodnu Davida ke stěně.“ Ale David před ním dvakrát uhnul. 1 Sam 18: 7 – 11

Pokusme se vyměnit kulisy a za „pobité tisíce“ si dejme „počet lajků“, „sledovanost na youtube“, „počet lidí na nedělních bohoslužbách“, „(ne)pozvání na konferenci“, „lepší reakce na kázání mého kolegy“, „vyšší vzdělání“, „vydané knížky“ atd. Jinými slovy „někdo je lepší“. Ne každý dokáže při zjištění této reality okamžitě propuknout v jásot. Jsme jen lidé a někdy je prvním krokem, si naši lidskost a s ní spojenou hříšnost projevující se závistí, přiznat.

Stanley píše, že když uvažujeme o závisti, okamžitě si vybavíme věci, které mají druzí a my ne: vzhled, šikovnost, příležitosti, zdraví, výška, dědictví atd. Myslíme si, že máme problém s člověkem, který vlastní to, co nám chybí.[6] Jenže autor jde dál a tvrdí, že se závistí jde ruku v ruce k obviňování Boha: „Jde o to, že pociťujete nespravedlnost, kterou Bůh mohl klidně napravit. Jen si to přiznejme. Většina z nás se z určitého důvodu domnívá, že kdyby se Bůh o nás staral tak dobře, jako se stará o některé naše známé, náš život by byl bohatší.“[7] Stejně jako pýcha i závist se přenáší do vztahů, což je pro vedení devastující. Dokud bude závist neomezeně řádit, žádný váš vztah nebude v bezpečí.

S. Jobs řekl následující myšlenku: „Tvůj čas je omezen. Proto ho neztrácej tím, že budeš žít život někoho jiného.“ Jak to souvisí se závistí? Tak, že mám využívat svoje schopnosti a obdarování a netrápit se tím, že jiným to jde v lecčems, včetně vedení lépe. Jednou z charakteristik závistivých lidí je, že za úspěchem druhých hledají falešné motivy. Místo aby se smířili s úspěchem druhých a dokonce jim úspěch přáli, zpochybňují ho tvrzením „kdo ví, co je za tím“. Možná ale, že „za tím“ není nic. Pouze obdarování a píle. A možná i něco jiného ale netrapme se tím. Mnohem lepší přístup je „co se od druhého člověka mohu naučit“.

Závist člověka užírá a vedoucího zcela paralizuje. Časem se z jeho vedení může stát nástroj k vlastnímu sebepotvrzení, což pochopitelně nejvíce odnáší ti, které vede. Podívejme se na v této knize již uvedený nádherný příklad velkorysého vedení, které nám ukázal Mojžíš: „Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují. Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ Num 11:26 – 29 

Velikost Mojžíšova vedení se ukázala v tom, že si přál, aby jeho obdarování měli i další. To, co mu Hospodin dal, nebylo nástrojem k sebeprosazení, ale k oslavě Hospodina. A pokud se naskytla možnost, aby skrze proroctví více lidí Hospodina vyvyšovalo a oslavovalo, Mojžíš se radoval. Takovýto postoj eliminuje závist. 

Pocit nepostradatelnosti

Asi nikdo by o sobě nahlal před druhými neřekl, že je nepostradatelný a každý by souhlasil s tím, že je nahraditelný. Jenže až život ukáže, zda tomu tak je. Ne všichni vedoucí odchází nedobrovolně proto, že se dopustí nějakého selhání anebo dobrovolně, protože vychovají někoho dalšího. Někdy prostě neodchází proto, že jsou skutečně dobří a jak říkával jeden můj dobrý kamarád „když kobylka tahá, není třeba přepřahat“. Navíc když „kobylka tahá“, pak si na ní lidé zvyknou a nevidí důvod něco měnit. Stejně tak nevidí důvod pro svůj odchod „kobylka“ (tedy vedoucí). Navíc vždy se najde důvod, proč se držet své pozice. Zde je třeba velké moudrosti a citlivosti, kdy odejít.

Jenže nemusí se jednat jen o odchod z funkce, ale i styl vedení. „Nepostradatelný vedoucí“ má tendenci do všeho strkat nos, jen těžce deleguje pravomoci, vytváří okolo sebe pocit nedůvěry a přehnané kontroly. Vím o lidech, kteří sedí ve staršovstvu mnoho let a nejsou ochotni odejít. Jiná věc je, že je lidé z jakési setrvačnosti stále dokola volí, což je silný argument pro „bratry nepostradatelné“.

Čím déle jsme v nějaké vedoucí pozici, tak zvláště pokud ji vykonáváme dobře, bude složitější nás nahradit. Budeme znát chod organizace, různé nejen psané, ale i nepsané zákony, vypěstujeme si sítě vztahů, mnohé dobré věci budou právem spojovány s naší osobností. V takovém případě je na soudnosti vedoucího, aby se sám rozhodl odejít a dal prostor dalším a nebo pokud nenastal ještě čas jeho odchodu, aby vytvářel stále větší prostor dalším Zároveň aby neodcházel s hlasitým bouchnutím dveří, ale s postojem toho, který svému nástupci žehná a přeje úspěch.

 

S pocitem nepostradatelnosti úzce souvisí ještě jedna vlastnost, na kterou je třeba dát si pozor. Nepostradatelní mají pocit, že jsou neomylní. Ano, jedná se o nadsázku, ale někdy se někteří „nepostradatelní“ vedoucí takto chovají. Konkrétně tak, že jen velmi těžko přiznávají chyby nebo jen těžko přijímají, když někdo přijde s jiným, lepším názorem než mají oni. Přece oni mají tolik zkušeností, tolik toho zažili, viděli, přečetli, oni „to tu těmadle rukama vybudovali“… Jenže realita je, že se jedná jen a pouze o zhrzelá ega.

 

Jedním z klíčových úkolů vedoucích je, myslet na svoje nástupce. Tento příklad vidíme např. u Mojžíše, který měl vedle sebe Jozueho, Eliáše a Elíši, Ježíše a jeho učedníků, Pavla a Timotea, Barnabáše a Jana Marka atd. Na potřebu výchovy dalších vedoucích dobře ukazuje Sanders: „Strategicky nejdůležitější a nejplodnější práce současných misionářů zřejmě spočívá v tom, že pomáhají budoucím vedoucím rozvíjet jejich duchovní potenciál.“[8] Autor píše o misionářích, ale princip je mnohem širší a zahrnuje v sobě i vedoucí. V přípravě dalších vedoucích nejde především o nové informace, ale o transformaci. Příkladem je sám Kristus: „Ježíš věděl, že hromadění informací o Bohu nebude stačit, učedníci potřebovali být vnitřně transformováni – a to se dělo skrze jejich spojení s Ním. Informace jsou důležité, ale transformace je životně důležitá. Tím, že byli s Ježíšem, mohli učedníci absorbovat Jeho hodnoty, priority a záměr.“[9] Lidé se jako vedoucí nerodí. Mohou mít vůdcovské předpoklady, ale mnoho věcí se musí učit. Problém nepostradatelných je v tom, že nemají chuť se svými nástupci pracovat, dokonce je někdy vnímají jako ohrožení. Pak ale každá další generace vedoucích musí začínat od nuly, opakovat chyby svých předchůdců a zbytečně ztrácet čas a energii tam, kde by nemuseli. Proto je tam moc důležité, aby vedoucí systematicky vychovával nástupce a zároveň pomalu ale jistě vyklízel svoji pozici.

Diskvalifikace

Stane se… asi znáte toto úsloví. Ano stane se a vedoucí z toho nelze vyjmout. Jenže zároveň platí, že ryba smrdí od hlavy. Nejsem rybář, proto nevím, zda tomu tak skutečně je, ale určitě tomu tak je ve vedení. Když padne vedoucí, má to destruktivnější vliv, než když padne někdo z těch, kdo jsou vedeni. Pavel si zodpovědnost svého vedení uvědomoval a vyjádřil jí slovy: Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 Kor 9: 27) 

Jako kazatel jsem několikrát do sboru kde působím, přijímal lidi, kteří odešli ze sboru původního kvůli svému kazateli (zároveň možná jsem něco podobného způsobil i já). Důvodem nebylo, že jejich vedoucí selhal, ale že když selhal, tak se k tomu nedokázal postavit čelem. Všichni se kterými jsem mluvil projevili vysokou míru tolerance, co ale nebyli schopni tolerovat byla přetvářka a zatloukání.

Má tedy být vedoucí dokonalý? Jistě že nemá a ani nemůže. Jenže co když padá? Každý vedoucí by měl mít někoho, s kým o svých zápasech může otevřeně hovořit. Když selže, je třeba, aby dokázal svoje selhání vyznat a nesnažil se různými výmluvami zakrývat to, co provedl. Zároveň je třeba vzít s plnou vážností, že vedoucí prostě mají velký vliv. V Písmu je řada příkladů, kdy pád vedoucích měl za následek krizi společenství, které vedli. Asi nejvíce to vidíme v knize Soudců. Mnoho příkladů bychom ale našli i v církvi, kdy pád vedoucího byl jak lavina, která je na začátku malá, ale postupně sílí, jak na sebe nabaluje další a další materiál.

Proto jsou selhání, které vedoucího mohou na nějaký čas nebo i na celý život z jeho služby diskvalifikovat. Záměrně zde nebudu uvádět jejich výčet, protože nechci tvořit seznamy tzv. velkých a menších hříchů. Pokud k nějakému závažnému selhání dojde, je na tom kterém společenství, aby rozhodlo o závažnosti a následcích. Zároveň i když je vedoucí diskvalifikován se služby, nesmí být diskvalifikován jako člověk. Pán Bůh nad nikým neláme hůl a cesta zpět skrze pokání z naší strany a odpuštění ze strany Pána Boha je otevřená. Jen někdy už nemusí být otevřená cesta k některým oblastem vedení.

Útěk před sebou a odstup

Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem[10] “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“ Zkrátka: „Kdo může odstranit utrpení, aniž by do něj vstoupil?“ Autor hovoří o tom, že při pomoci druhým, které je s vedením úzce spojeno, nelze zaujmout postoj nezaujatého diváka. H. Nouwen napsal, že vedení neznamená především předávat druhým správné informace, ale znamená pro druhé umírat. V tomto duchu hovoří Ježíš v Janově evangeliu: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce." (J 12: 24-26) Co konkrétně znamená „ztratit život pro druhé“? Slovy H. Nouwena jít tam, kde se druzí nacházejí. Tím není nezbytně myšleno jít fyzicky na místo (i když někdy i toto je nesmírně důležité), kde jsou, ale spolu s nimi nést jejich zápasy a bolesti.

Pokusím se tento princip ještě více vysvětlit. V Talmudu se píše následující příběh:

Rabbi Jošua ben Levi narazil u vchodu do jeskyně na proroka Eliáše. Zeptal se Eliáše: „Kdy přijde Mesiáš?“ Eliáš odpověděl: „Jdi a zeptej se ho sám.“

„Kde je?“

„Sedí v branách města.“

„Jak ho poznám?“

„Sedí mezi chudáky pokryt ranami. Ostatní si sundávají obvazy ze všech svých ran a pak si je

tyto rány opět obvazují. Mesiáš si je však převazuje jednu po druhé. Říká si totiž: ´Možná že

mě někdo bude potřebovat: pokud ano, musím být vždy připraven, abych se ani o chvilku

neopozdil.´“

Tento příběh hovoří o Mesiáši, který je jednak sám zraněn a jednak je připraven pomoci těm, kdo to budou potřebovat. Zároveň si ale obvazuje i své rány. Je tedy zraněným služebníkem.

Pokusme se s těmito myšlenkami podívat na dvě nebezpečí, které se ve vedení vyskytují.

První je v tom, že vedou ti, kdo sami velmi naléhavě potřebují pomoc. Na jednu stranu všichni potřebujeme pomoc, zároveň ale by se nám vedení a s ním spojená služba druhým neměla stát útěkem od svých vlastních problémů. V církvi je někdy snadné se do nějaké vedoucí pozice dostat. Obyčejně jsme rádi, že vůbec někdo něco dělá. Jenže to v sobě nese nebezpečí, že se do čela dostanou lidé, kteří si skrze vedení druhých léčí svoje rány. Jenže to nefunguje a časem se z těchto „vedoucích“ stávají problémoví lidé, které ale je těžké zbavit jejich postu. Důležitý princip zní, že abychom mohli pomoci druhým, abychom někoho mohli vést, musíme pečovat i o své vlastní rány.

Druhé nebezpečí je, že nejsme tam, kde jsou zranění. Prostě si druhé i díky své vůdčí pozici držíme bezpečně od těla, přicházíme pouze jako ti, kdo radí, ale bez spoluúčasti. Takto může fungovat vyučování někde ve škole, ale nikoliv vedení. Duchovní vedoucí je tam, kde jsou ti, které vede. Spolu s nimi nese jejich zápasy a radosti, jejich vítězství i selhávání. Je v čele, ale zároveň je jedním z nich.