Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ Ex 3: 1 –12
Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost a vyzve vás, abyste ji podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach, že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše. M. L. King
Úvodní texty nám představili dva muže, kteří se narodili ve zcela jiných časech, světech a kultuře. Oba dva mohli prožít poklidný život, jenže stanuli před výzvou, která změnila život nejen jim, ale miliónům dalších, které ovlivnili. Tuto výzvu mohli odmítnou, ale neučinili tak, protože přijali od životní úkol, který jim svěřil Pán Bůh. Mojžíšovo setkání s Hospodinem předznamenalo jeho vůdčí roli, do které byl později postaven. Lutherova slova byla naopak tečkou za jeho vedením, protože pár dní po řeči, kterou jsme četli, byl zastřelen. Dílo, které započal, se ale již nedalo zastavit. Byl zavražděn, ale jeho odkaz žil dál v těch, které během svého života oslovil.
Oba texty mají společný jmenovatel, kterým je reakce na výzvu, na přijetí povolání, na Boží oslovení. Toto oslovení na jednu stranu znamenalo jít do rizika, do nejistoty, dokonce i riskovat ztrátu života, na stranu druhou je otázka, jakou cenu má život, který se drží jen v mezích jistého, který nic neriskuje, který se pro nic neobětuje, jehož cílem je konzum a to jak materiální, tak duchovní.
Když se Mojžíš setkal s Pánem Bohem v hořícím keři, kde přijal svoje povolání, tak se ptal na dvě klíčové otázky, okolo kterých se točí celý lidský život a které řeší každý, kdo vede. Tyto otázky jsou skryty ve slovech „kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Jinými slovy, kdo jsem já, abych byl hoden tak velkého poslání spojeného s vedením a jak mohu uspět? Každý vedoucí vědomě či nevědomě přemýšlí v následující jednoduché rovnici: Pokud jsem schopný, úkol zvládnu, pokud nemám schopnosti, úkol nezvládnu.
Bůh Mojžíšovi odpovídá, jen na druhou otázku a navíc Mojžíš neslyší nic o svých schopnostech. Dostane slib, že uspěje, ale nikoli proto, kým je a co umí, ale protože Hospodin bude s ním. Toto je sice dobrá, ale zároveň dost vágní odpověď. Navíc Bůh Mojžíšovi neodpověděl na otázku, kdo jsem já? Na jiných místech Bible si na tuto otázku ale odpovídají jiní vedoucí sami. Začtěme se do jejich odpovědí.
Když je Izaiáš pověřen svým posláním řekne: „Jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6:5). Amos otevřeně říká, že nikdy nebyl prorokem ani prorockým žákem, ale pouhým pastýřem a nařezávačem fíků (Amos 7:15). Jeremiáš namítne: „Nemohu mluvit, jsem ještě dítě“ (Jer 1:6). Když David slyší, že jeho království bude trvat navěky usedne před Hospodinem a odpoví: „Kdo jsem já?“ (2 Sam 7:18) Když je Jonáš poslán na misii, pokusí se utéci, protože pochopí, že úkol, který dostal, není schopen splnit. Eliáš prožije pocit nicoty a v určitém momentu se vzdává svého poslání. Nakonec i Mojžíš, o kterém je tato kapitola se do svého povolání nijak nehrnul a dlouze se vymlouval, až nakonec dal Bohu následující radu: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“ (Ex 4:13) Při čtení těchto příběhů nás možná napadne, co je tohle za hrdiny? Jak tito lidé mohli někoho vést nebo někomu radit? Jak mohl tak nejisté osobnosti Bůh vyvolit, aby stanuli v čele a dodávali druhým odvahu? Když srovnáváme biblické hrdiny s hrdiny řeckými, pak hrdinové Bible nemají to, co Řekové nazývali megalopsychia, jakýsi silný smysl nebo až posedlost pro dosažení slávy.[1]
Mnozí vedoucí v Písmu byli lidmi, kteří pochybovali o svých schopnostech a kteří se prali sami se sebou. Pochybovali nejen když je Hospodin povolal, ale i během života a plnění úkolů, které jim Hospodin svěřil. Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš a Jonáš dokonce dosáhli takového stupně bodů zoufalství, že chtěli zemřít. Bůh si je ale navzdory jejich někdy nechuti, zápasům, bolestem a strachu použil někdy dokonce proti jejich vůli. Často svoji službu konali bez jakéhokoli hrdinského patosu. Jenže jejich vědomí nedokonalosti a omezenosti je nevedlo k rezignaci, byť k ní někdy neměli daleko, ale k oddanosti. K tomu, co Pavel shrnul do slov „vždyť tehdy když jsem sláb, jsem silný“ (1 K 12:10)
Když se vrátíme k Mojžíšovi a jeho otázce kdo jsem, tak Bůh mlčel. Zároveň na tuto otázku jsme schopni částečně odpovědět, protože něco o Mojžíšově životě víme. Kdo tedy byl Mojžíš? Kde vyrůstal? Co uměl? Čeho dosáhl? J. Sacks Mojžíše popisuje následujícími slovy: Byl Egyptským princem adoptovaný faraónovou dcerou. Protože byl vychováván na Egyptském dvoře, nepochybně mluvil jazykem Egypta, určitě se jako Egypťan choval. Jako Egypťana ho vnímalo i jeho okolí, protože když zachránil Jitrovy dcery, pak ty řekly svému otci: "Egypťan nás zachránil" (Ex 2:19).[2] Navíc jméno, které určuje naši identitu dostal nikoliv od svých židovských rodičů, ale od faraónovy dcery.
Jeho život se ale časem zamotal a Mojžíš musel z Egypta uprchnout. Usadil se, oženil se s dcerou midjánského kněze Siporou, měl s ní děti a spokojeně žil řadu let v Midiánu daleko jak od Izraelitů tak i od Egypťanů. Nebyl ani s těmi, kdo jej vychovali, ani s těmi, s kterými měl stejnou krev, protože obě dvě skupiny ho vyhnali. Našel nový domov, který neměl nic společného s jeho minulostí.
Proto když se Mojžíš zeptá: "Kdo jsem?" pak otázka nemíří jen k tomu, že se cítí nehodný, tak jak jsme to viděli u některých jiných vedoucích, které jsem zmiňoval. Mojžíš se hlavně cítil nezúčastněný. Byl původem Žid, ale netrpěl osudem svého lidu, neotročil v Egyptě, nevyrostl jako Žid a nežil mezi Židy. Jejich osud nebyl jeho osudem a neměl žádný důvod pomýšlet, že se stane jejich vůdcem.[3] Navíc měl trpkou zkušenost, že když se pokusil zasáhnout do záležitostí svého lidu, jeho snaha byla odmítnuta slovy: „Kdo tě učinil vládcem a soudcem nad námi?“ (Ex 2:14, Sk 7:27, 7:35) Tato slova Mojžíše rozhodně nepovzbudila k tomu, aby stanul v jejich čele a možná i lépe chápeme, proč se tolik bránil, když ho Bůh povolal, aby na sebe vzal břemeno vedení Izraelitů. Jinými slovy slyšel nemáš mandát na to, abys nás vedl, dej nám pokoj a starej se o sebe. Skutečně skvělé povzbuzení k vedení…
Kdyby kdysi Mojžíš nezasáhl, mohl žít jako princ egyptský, v luxusu a v pohodě. Když zasáhl a byl kvůli tomu nucen uprchnout, mohl prožít své dny tiše jako pastýř, v míru s midjánskou rodinou, do které se přiženil. Není proto divu, že když ho Bůh pozval, aby vedl Izraelity ke svobodě, bránil se. Proč by si komplikoval život navíc vedením těch, kteří ho kdysi odmítli? Proč nakonec výzvu přijal, když se ho vlastně netýkala?
Určitá nápověda je obsažena ve jménu, které dal svému prvnímu synovi. Nazval ho Geršomem, což znamená: "Byl jsem hostem v cizí zemi" (Ex 2:22). Jakkoli měl Mojžíš klid od nepřátel a byl obklopený svojí rodinou, necítil se zde jako doma.[4] „Něco“ mu chybělo.
Další vodítko vidíme ve verši, který je předehrou k usmrcení Egypťana. "V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří.“ (Ex 2:11). Mojžíš nevycházel k „nějakému lidu“, k nějakým otrokům, ale „ke svým bratřím“. Tento lid byl jeho lidem, byli to jeho bratři. Sice vypadal jako Egypťan, mluvil jako Egypťan, byl vychován jako Egypťan, ale věděl, že jím není. Najednou poznal, že když vidí utrpení svých bratří, ztotožňuje se s nimi, protože je jedním z nich, byť vše co bylo očím viditelné říkalo, že jedním z nich není.
Když vidíme tyto souvislosti, pak otázka kdo jsem, dostává nový rozměr. Mojžíš se sice ptal, ale odpověď znal ve svém srdci. Nebyl to Mojžíš - Egypťan ani Mojžíš - Midiánský. Když viděl, jak jeho lid trpí, stal se Mojžíšem – Židem. Najednou nemohl zůstat stát opodál. Sice o sobě pochyboval, ptal se kdo jsem, ale hluboko v srdci věděl kým je a proto nemohl zůstat stát stranou.
Mnoho let po Mojžíšovi přichází jiný Mojžíš, nikoliv z kultury Egypta, ale z kultury nebe. Mojžíš, který též vyvádí svůj lid z otroctví, ale nikoliv otroctví Egypta, ale otroctví hříchu. Neptá se kdo jsem, protože to ví, ale to, kým je, je mu zpochybňováno v pokušení na poušti kde slyší jsi-li syn Boží, dokaž to a na kříži, kde je vyzýván jsi-li syn Boží sestup z kříže. Mojžíš mohl zůstat na Egyptském dvoře nebo v klidu Midiánu, ale sestoupil ke svému lidu. Stejně tak druhý Mojžíš mohl zůstat u svého otce, ale sestoupil mezi nás, aby se za nás obětoval a aby přijal povolání, kterého se mu dostalo.
Zřejmě neprožijeme zkušenost s hořícím keřem, navíc ani tato zkušenost Mojžíše nepřesvědčila. Mnozí z nás projdou během svého vedení hlubokými pochybnostmi, které jsou shrnuty ve slovech, kdo jsem já? Pochybnostmi, které vidíme u mnoha velkých vůdců v Bibli. Dokonce si myslím, že bez těchto pochybností našemu vedení něco důležitého bude scházet. Brzy zjistíme, že ani naše zkušenosti „z Egyptského dvora“, tedy mnohé dovednosti, které jsme v životě získali, nejsou žádnou zárukou, že vše zvládneme.
Někdy ale přijdou momenty, kdy nemůžeme říci ne. Naše srdce pocítí něco podobného, co prožil Mojžíš a mnozí další před ním i po něm. Na jednu stranu chceme zůstat stranou, někde v klidu Midiánu, přesvědčujeme sami sebe, že se nás to či ono netýká, že máme svých starostí dost, že je dost jiných obdarovanějších, ale přes všechny tyto a další vlastně správné a logické argumenty cítíme, že nemůžeme zůstat stát stranou a nepřijmout určitou výzvu. Možná pocítíme to, co vyjádřil M. L. King. Pokud zůstaneme stát stranou, umře naše srdce. Sice budeme dál žít, ale ve skutečnosti jsme zemřeli. Naše tělo žije, ale srdce odumřelo. A tak nakonec zvolíme nejistotu, bolest, zápas, ale naše srdce ožije.
Nakonec zjistíme, že odpověď na to, kdo jsem nenajdeme v tom, na čem tuto odpověď staví svět okolo nás, tedy na schopnostech, vlivu, dovednostech ale především na jistotě, že jsme Boží děti a že nás volá Bůh. Zároveň že klíčové pro naše vedení se pro nás postupně stane to, co slyšel Mojžíš: „Já budu s tebou“. A s touto jistotou v nejistotě, nakonec výzvu přijmeme.