OBR První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu. a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

J 20, 1 - 18

Tím, že jsou evangelia čtyři, popisuje každé Ježíšův příběh trochu jinak. Nejde o rozpory nebo dokonce protimluvy, ale o pohled na jednu událost ze čtyř různých perspektiv. Tuto skutečnost vidíme i u popisu vzkříšení.

Všechna evangelia se shodují, že prvními svědky vzkříšení byly ženy. Liší se však v tom, kolik jich u prázdného hrobu bylo. Jedno jméno, nad kterým chceme přemýšlet, se ale opakuje ve všech čtyřech evangeliích – Marie z Magdaly. Když se hlouběji ponoříme do reakcí na setkání se vzkříšeným, mnozí z nás v nich mohou poznat sami sebe.

OBR Ještě než se dostaneme k prázdnému hrobu, pokusme se zjistit, kdo Marie z Magdaly byla. Magdala bylo město na břehu Galilejského jezera, které patřilo do oblasti Galileje. Jak se na Galileu a její obyvatele dívali někteří Židé, především z Jeruzaléma, ukazuje následující verš, která jsou řečena Nikodémovi, když řekne farizeům, aby Ježíše nesoudili lehkovážně ‚Jsi snad i ty z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstává.‘“ (J 7,52). Nebo reakce Natanaela, když mu Filip sdělí „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“: Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1,46)

Důvodem tohoto despektu byl častý kontakt Galilejců s pohany ale i sociální pozadí mnoha Galilejců. Většina obyvatel byli rybáři, rolníci a řemeslníci a obecně byli považováni za méně vzdělané než jeruzalémští učenci. Zároveň byla Galilea politicky neklidnou oblastí: „Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí.“ (Lk 13,1) a Jeruzalémské elity to štvalo, protože chtěli být zadobře z Římem. Shrnuto – Marie nepocházela z dobré adresy.

OBR Přímo o Marii z Magdaly čteme: „Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů.“ (Lk 8,1–2)

Číslo sedm znamená plnost – nejde tedy jen o číslo, ale o obraz úplného zotročení. Dnes bychom řekli, že byla zcela, absolutně sevřená zlem. Nevíme přesně, o co šlo, ale evangelia nerozlišují tak ostře jako my mezi psychologií a duchovnem. „Démon“ tak může označovat širší realitu – duchovní zotročení, psychické utrpení, vnitřní chaos, ztrátu kontroly nad životem nebo destruktivní vzorce chování, které vedly k izolaci a bolesti.

Je třeba si uvědomit, že takoví lidé byli ve společnosti izolováni. Navíc žijeme v kontextu, kde žena měla podřízené postavení a například nesměla svědčit u soudu. To vše činilo z Marie člověka druhé, spíše třetí kategorie.

A právě takového člověka si Ježíš všímá a přijímá ho mezi své následovníky – dnes bychom řekli do svého „širšího týmu“. Od té doby Marie chodila s Ježíšem, slyšela jeho vyučování, mluvila s ním. Její vztah k Ježíši byl mimořádný – nejen kvůli tomu, že mu byla nablízku, ale i kvůli tomu, z čeho ji vysvobodil. Je to podobné, jako když o někom řeknete: „Budu ti do smrti vděčný za to, že…“

A pak přichází ukřižování.

První den po sobotě, ještě za tmy, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je odvalen (srov. J 20). Běžela k Petrovi a Janovi, řekla jim, co se stalo. OBR Ti přišli, viděli prázdný hrob – a odešli domů. ALE Marie však zůstala venku a plakala. Ono ALE tam není náhodou, jedná se spojku která dvě části, které jsou v nějakém rozporu nebo kontrastu.

Skutečně zde vidíme zvláštní kontrast. Učedníci vidí, analyzují, něco pochopí – a jdou domů. Z hlediska rozumu je situace uzavřená. ALE, OPROTI TOMU, NA ROZDÍL OD NICH, V KONTRASTU K NIM Marie však zůstává. Nehledá vysvětlení, hledá Ježíše.

Když se pak obrátí, vidí Ježíše – ale nepozná ho. Jak je to možné? Byla s ním přece tak dlouho. Možná proto, že bolest někdy rozostřuje naše vnímání reality. Podobně Ježíše nepoznali ani učedníci na cestě do Emauz (Lk 24) nebo u jezera (Jan 21). Poznání Ježíše není jen otázkou smyslů, ale vnitřního, duchovního rozpoznání.

OBR Zlom nastává ve chvíli, kdy ji Ježíš osloví jménem: „Marie!“ A ona odpoví: „Rabbuni“ – Mistře. Nejde o intelektuální poznání, ale o vztah.

Zajímavé je i to, jak se její oslovení proměňuje. Nejprve mluví o „Pánu“, ale pak říká „Rabbuni“ což bylo osobní oslovení, do kterého se promítá celý jejich společný příběh – od chvíle, dkyjí Ježíš zachránil, kdy byli v učednickém kruhu spolu a po moment u prázdného hrobu. Oslovení rabbuni ženou bylo tehdy skandální, ale Ježíš tento kulturní rámec překračuje, protože v Kristu není muž ani žena, chudý ani bohatý, dítě ani dospělý. V Kristu se tyto bariéry ruší.

Poté, co Marie Ježíše pozná, chce se ho dotknout. Je to přirozené – když někoho milujeme, chceme ho držet, neztratit. Ježíšova slova „nedotýkej se mě“ mohou znít tvrdě, ale ukazují na novou dimenzi vztahu, který jeho vzkříšením nastal. Už nepůjde o fyzickou blízkost, ale o vztah skrze Ducha. Marie chce jistotu rukou, Ježíš ji vede k jistotě srdce.

Nakonec ji posílá k učedníkům, které nazývá svými bratry. To, co bylo dříve výzvou („kdo činí vůli Otce je můj bratr…“), se po vzkříšení stává darem. Navzdory jejich selhání je Ježíš přijímá jako rodinu.

Co si z toho vzít?

OBR Někdy jsme jako učedníci – přemýšlíme, analyzujeme, dáváme si věci dohromady… a když máme pocit, že jsme vše pochopili, nebo pochopíme, že něco nepochopíme, končíme. Věc je uzavřena. Učedníci tohle prožívali opakovaně. Když Ježíš mluvil o kříži, nerozuměli. Když viděli zázraky, snažili se je zařadit do svých kategorií. Když přišla krize, měli tendenci si udělat rychlý závěr: „Tohle nedává smysl. Tady to končí.“ A přitom to byly okamžiky, kdy Bůh začínal dělat něco nového.

Naše mysl má silnou potřebu škatulkovat a uzavírat věci. Ale víra často znamená pravý opak: zůstat otevřený i tehdy, když nerozumím. Nepovažovat své pochopení za konečné a své nepochopení za definitivní. Důvodem, proč všechny modlitební pokusy ve sboru většinou nedopadly dobře, proč ani na skupinkách modlitby netvoří podstatnou část, proč se jen málokdy bavíme o svém duchovním životě, proč sami s modlitbou zápasíme, vlastně nás to moc nebaví a zároveň proč dokážeme někdy zabrat v praktických oblastech, proč mnozí dokáží být štědří, aktivní, je, že máme v tomto hodně blízko k učedníkům před hrobem – analyzujeme, přemýšlíme, něco uděláme, ale nevíme si rady s duchovním světem. A žel, přeneseno do církve, nevědí si s tím někdy rady ani duchovní. Umíme o Bohu mluvit, ale ne s ním být. Konání v tomto přístupu předchází bytí. A tak dál vyučujeme, analyzuje, informujeme se a konáme, ale někdy to vypadá jako kdybyste hladového chtěli nasytit tím, že mu popisujete chuť šunky.

OBR Marie se s tímto přístupem nespokojí, proto zůstává, byť je to vlastně absurdní. Stále má v hlavě, že Ježíš tam není. Jenže pláče a nadále zůstává, nějak se nechce spokojit s realitou prázdného hrobu. A právě uprostřed bolesti, ji Ježíš osloví jménem. Nic jí nevysvětluje, nic ji nevyčítá, nic ji nepřipomíná, jen ji volá. A možná právě to někdy stačí – nechat se oslovit Ježíšem, pro mnohé z nás tím, s kterým jsme možná cosi už prožili. Ne všechno musíš hned pochopit anebo analyzovat. Někdy víra znamená zůstat, i když to nedává smysl. Bůh nepřichází vždy skrze vysvětlení, ale skrze vztah. Ježíš jí nedává teologickou přednášku o vzkříšení. Řekne jediné slovo: „Marie.“ Někdy stačí „nechat se oslovit“. To je možná klíč - ne snažit se všechno vyřešit, ale zůstat otevřený, aby Bůh mohl promluvit. Víra není jen aktivita („hledám, chápu, řeším“), ale i pasivita („nechám se najít, oslovit“).

OBR Největší teolog všech dob T. Akvinský údajně těsně rok smrtí pronesl: „Všechno, co jsem napsal, se mi zdá jako sláma ve srovnání s tím, co jsem viděl.“ To neznamená, že jeho dílo nemělo hodnotu, ale že osobní setkání s Bohem převyšuje i tu nejhlubší teologii. A pak na smrtelné posteli při eucharistii prý řekl: „Přijímám tě, výkupné mé duše… Z lásky k tobě jsem studoval, bděl a pracoval.“ Poznání nebylo cílem samo o sobě, ale výrazem lásky ke Kristu nebo výrazem jeho vztahu s Kristem. Láska, vztah se vzkříšeným předcházela aktivity.

OBR V podobném duchu to formuloval B. Pascal: „Jak daleko je od poznání Boha k lásce k němu.“ Neřekl to nějaký prosťáček, který byl líný myslet, ale ten, kdo položil základy hydrauliky, pravděpodobnosti, vytvořil kalkulačku atd. Neřekl, že musíme více zapojit emoce. Ale že musíme zapojit víru, důvěru, možná prohloubit svůj vnitřní život.

Učedníci od prázdného hrobu logicky odešli, Marie nelogicky čekala. Nakonec se setká s Ježíšem a dostává úkol – jdi a řekni to dalším. Ne jdi a vysvětli jim to, ale řekni, že jsi mě viděla. Zároveň to řekni mým bratřím, ne učedníkům…

Je to překvapivé, protože ještě před pár dny ho opustili, Petr ho zapřel, a přesto neřekne: „Jdi za učedníky ale „za mými bratry.“

Logicky bychom čekali odstup, ale Ježíš neříká už nejste moji ale „pořád jste rodina.“

OBR Vzkříšení mění kategorii vztahu. Před křížem byli učedníci → následovníci. Po vzkříšení jsou bratři díky sdílenému vztahu k Otci. Proto pokračuje: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu…“
Ježíš nás nevede jen k Bohu – vtahuje nás do svého vztahu s Otcem.

Nechme se do něj vtáhnout, jinak naše víra bude studená, sterilní a strašně nepřitažlivá.