OBR: Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Lk 24, 32 - 34

Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Mk 16, 4 - 7

Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Jan 21, 4 – 8

Tyto tři texty mají společné to, že se odehrávají po vzkříšení, ale pak je zde ještě jeden rys, který se jimi nenápadně prolíná. Všechny tři zmiňují speciálně Petra. Proč zrovna Petra, když apoštolů bylo 12? Pokusme se trochu domýšlet. Lukáš zaznamenává, že se zjevil Šimonovi. Jenže se nezjevil jen jemu, ale i ostatním. Je to podobné, jako kdybych někde byl a vy jste to komentovali, Davidovo kázání slyšel i Petr. Jinými slovy speciálně on by si měl něco odnést. Mk: “Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte,.” Pokud řeknu, aby někdo někomu řekl “zvláště”, pak to musí mít nějaký význam, něco jsme s nevyříkali, něco mezi námi visí ve vzduchu. U Jana čteme, že když Petr vidí vzkříšeného Krista, tak se zachová jinak, než ostatní. Ti zůstanou na lodi, Petr jde po svých, zřejmě proto, že nechce ztrácet čas a možná i proto, aby alespoň chvíli byl s Pánem sám. Proč? Obyčejně chceme být s někým sami, abych nás někdo nerušil v důvěrném rozhovoru.

Hledal jsem, zda něco o reakci Petra po vzkříšení není i u Matouše, ale není. Zato je tam něco o reakci Petra před vzkříšením.

OBR: Tu jim Ježíš řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.‘ Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje.“ Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ Mt 26, 31 – 33

Realita je ale jiná:

OBR: Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Mt 26, 40

Petr seděl venku v nádvoří. Tu k němu přistoupila jedna služka a řekla: „I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!“ Ale on přede všemi zapřel: „Nevím, co mluvíš.“ Vyšel k bráně, ale uviděla ho jiná a řekla těm, kdo tam byli: „Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem.“ On znovu zapřel s přísahou: „Neznám toho člověka.“ Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: „Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!“ Tu se začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka.“ Vtom zakokrhal kohout; tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: ‚Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.‘ Vyšel ven a hořce se rozplakal. Mt 26, 69 – 75

Petr dvakrát selže – poprvé když nedokáže Ježíše podpořit v jeho modlitebním zápase, podruhé když Ježíše zapře. My obyčejně zmiňujeme jeho zapření, ale i jeho spánek mu dle mého působil výčitky svědomí.

Zvláště pokud nám zemře někdo blízký, koho jsme měli opravdu rádi a kdo nám pomáhal, pak, pokud nejsme naprostí cynikové, nás tíží pocity viny. Přemýšlíme, co jsme mohli udělat lépe, někdy se divíme, proč jsme dali některým věcem přednost před rozhovorem, nasloucháním, modlitbou atd. Chtěli bychom splatit některé vztahové dluhy a už to nejde.

Myslím, že něco podobného prožíval i Petr. Mám za to, že přesně kvůli tomu tři evangelisté přímo zmiňují Petra.

Petr jasně a přede všemi deklaruje, že i kdyby všichni odpadli, on ne. Navíc v první chvíli vytáhne meč a skutečně chce svého Pána bránit, jenže způsobem, který si představuje on, ne Ježíš. Když dojde na duchovní boj, na modlitby tak to nedává, stejně pak zapře, když je konfrontován jakousi služebnou.

Písmo o těchto věcech nemlčí, nepíše životopisy bezhříšných svatých, ale hříšných svatých. Proto se můžeme s mnoha příběhy totožnit a vstoupit do nich, být jejich součástí.

Jak vstoupit do příběhu Petra?

Explicitní narážky na Petra neměli Petrovi rozdírat svědomí a ještě více prohlubovat jeho zármutek, který je popsán, když slyšel kohoutí zakokrhání. Můžeme je spíše číst jako vyjádření OBR naděje, že Petr bude mít šanci se setkat se vzkříšeným, že závěrečná tečka za jejich společnou cestou nebylo Petrovo selhání. Toto by se Petr dozvěděl stejně, ale zdůraznění jeho jména, povšimnutí si detailu, že je to Petr, který se setká s Pánem zdůrazňuje, že Petrovo selhání může být napraveno. Dovolím si trochu popustit uzdu fantazii když řeknu, že stejně vášnivě, jako chtěl Petr bránit v první chvíli Ježíše, se s ním chtěl usmířit, dát vztah s ním do pořádku.

Byť nevíme, o čem si spolu s Ježíšem poté, co k němu běžel vodou přiběhl, povídal, víme, z dalšího vyprávění víme, že ho Ježíš přijal a že to byl Petr, který později hrál důležitou roli při OBR zakládání církve. Zvěst, kterou vidíme, je, že Ježíš s námi počítá na protože, ale navzdory. Vzkříšení neznamená pouze to, že Ježíš porazil smrt a dal nám naději, že jí překonáme i my, ale že porazil i naše limity. To ale zní hrozně, skoro jak evangelium prosperity, jak reklama na supermana! Co tím mám na mysli? Pavel píše, že se chlubí svými slabostmi, aby se na něm zjevila Kristova moc. Kristova moc žádné limity nemá a pokud se jí dáme k dispozici, pak skrze nás Kristus může dělat co chce a vlastně ani my nemáme limity. V Písmu nečteme jen o Petrově selhán, ale i o jeho následném poznání, že má limity, že je slabý, že selhává. Tato zkušenost ho jednak odrovnala ale nejen to – litoval toho, co udělal, neutíkal před Kristem, nevyhýbal se mu a chtěl se s ním setkat. Zapomněl na to, že Kristus učedníkům říkal, že bude vzkříšen, ale nezapomněl na to, že Ježíš odpouští. Ideální by bylo, kdyby si pamatoval obojí, ale i to druhé se počítá! Ježíš nejen odpouští, ale nabízí, abychom šli v jeho stopách. Poslední slova, která Petrovi řekne, jsou: “Ty mne následuj.” Když známe celý příběh, pak před oním ty mne následuj je i navzdory tomu, co jsi provedl.

Petr zapřel Ježíše a selhal jako přítel, zároveň skočil téměř nahý do vody, jakmile mu Jan sdělil, že na břehu je Ježíš a běžel za ním. Petr Ježíše zapřel a opustil ale nebál se ho. Odhodil své sebevědomí stranou a utíkal k Ježíšovi. Předpokládejme na okamžik že v některém záblesku porozumíte, že veškerá vaše motivace ke službě byla egocentrická. Nebo předpokládejme, žer jsme provedli nějaký skutečně velký hřích, nebo že jsme nevyslyšeli volání někoho kdo spáchal sebevraždu. Co bychom dělali? Stravovali vás pocity viny a sebenenávist? Nebo bychom skočili do vody a plavali 200 loket šílenou rychlostí k Ježíšovi?

Petr běžel k Ježíšovi, protože ho miloval. Ježíš si pamatoval jako toho, kdo projevoval lásku ve OBR všem co dělal, a byl milován těmi, kdo ho následovali. B Manning napsal: „Milovaný učedník vysílá poselství jak hříšným pokrytým hanbou, tak místní církvi. Církvi, která váhavě a pomalu odpouští ze strachu, že bude považována za laxní a liberální. Počet lidí, kteří opustili církev proto, že přijdeš trpělivá nebo soucitná je zanedbatelný. Počet lidí, kteří jí opustili, protože je příliš nemilosrdná je tragický.“

Ve slovech jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi vnímám náznak milosti. Nepřímou řeč, která ale přímo říká něco ve smyslu chci Petrovi dát další šanci, neskončil jsem s ním.

Tento obraz se v Písmu opakuje i jinde a dává i nám naději, že s námi Bůh neskončil a že na naše ano, odpoví svým ano.

OBR Bible nám ukazuje na přiznání chyb třemi způsoby. Prvním je vědomí, že Ježíš odpouští. Nežádá po nás, abychom nikdy nehřešili. Dopředu věděl, že jeho dar svobody bude někdy zneužit. Jediné, co po nás žádá, je, abychom své chyby uznali, poučili se z nich, vyznali se a rozhodli se je už neopakovat.

Za druhé Ježíš jasně odděluje hříšníka od hříchu. Můžeme odsoudit čin, aniž bychom ztratili víru v jeho původce.

Za třetí odpuštění pomáhá vytvářet kulturu upřímnosti, v níž se nestydíme přiznat chyby, kterých jsme se dopustili. I když hřích je porušení vztahu mezi námi a Bohem, ve skutečnosti se většina hříchů, z nichž se zpovídáme, týká našeho jednání s jinými lidmi.

Dobrá zpráva je, že Ježíš na naše ano odpovídá svým ano, že se nemusíme tráopit tím, co jsme mu vyznali a zároveň že i my můžeme a máme odpustit druhým.