Chtěl bych tímto článkem navázat na článek, kde jsem se zabýval určitým vyprázdněním současného konzervatismu. Stejné totiž hrozí opačné straně spektra, tzv. liberalismu. Když se řekne „liberální“, první, co se většině z nás vybaví, je slovo „svoboda“ (původ slova je z latinského liber znamenající svobodný). Jenže tak jako u konzervatismu, i u liberalismu se z tohoto slova může stát něco, co zní dobře, ale čím dál hůř se poznává, co tím vlastně kdo myslí.

Dnes má „liberální“ dvojí tvář. Na jedné straně svoboda, otevřenost, tolerance, ochrana menšin a respekt k jednotlivci. Na druhé straně rozbředlost, nejistota, pocit, že už vlastně nic není pevné a někdy i agresivita vůči názorovým oponentům.

Pojďme se podívat, jak někdy dochází k posunu od velmi dobrých úmyslů a hodnot hlásaných liberalismem k hodnotám defektním.

Příkladem může být svoboda slova. Teoreticky se jedná o posvátnou hodnotu liberalismu. Jenže v praxi někdy dochází k tomu, že svoboda slova platí, ale jen pro „správné“ názory. Ty ostatní nejsou zakázané – to by bylo příliš neliberální – ale jsou zesměšňované, vytlačované nebo označené za nepřijatelné. Výsledek je formálně svobodná společnost, ve které si ale lidé dávají pozor nebo se dokonce bojí nahlas sdělit svoje postoje a názory. Bojí se nahlas zpochybnit názor na migraci, vyjádřit otázky nad prudkým nárustem muslimské populace v Evropě, mají obavy veřejně vést diskusi nad otázkami tranzice, nad narůstajícím antisemitismem na některých universitách atd.

Podobně je to s tolerancí. Ta měla znamenat schopnost snášet odlišnost. Jenže čím dál častěji se mění v její opak: netoleranci vůči těm, kdo se odchylují od „správně tolerantního“ postoje. Jeden z nejznámějších příkladů byl, když spisovatelka J.K. Rowlingová byla opakovaně vystavena dehonestující kampani včetně výhrůžek smrtí poté, co na sociálních sítích vyjádřila názory na transsexuální otázky, které nebyly v souladu s progresivním pojetím genderové identity. Namísto věcné debaty o jejích argumentech byla Rowlingová označena za transfobní, byla vyloučena z komunity fanoušků (včetně smazání z mnoha fanouškovských stránek Harryho Pottera), a někteří herci z filmové série se od ní distancovali. Rowlingová zastávala názor, že biologické pohlaví je reálné a důležité, což je v rámci moderního progresivního aktivismu považováno za netolerantní postoj, a proto byla sama vystavena vysoké míře netolerance. Tolerance se v tomto pojetí stává podmíněnou – a tím ztrácí svůj původní smysl. Tento jev bývá sociology nazýván „represivní tolerancí“, kdy je netolerance používána jako nástroj k ochraně určitých „správných“ hodnot.

Další slabinou může být tzv. identitní politika. Ta se – v souladu s liberalismem-vymezuje vůči nespravedlnosti, diskriminaci a marginalizaci, které konkrétní skupiny zažívají ze strany dominantní kultury nebo struktury moci. To je jistě správné, jenže kritici poukazují na to, že tříští společnost do nesmiřitelných táborů, což podkopává sociální solidaritu a že vytváří nová dogmata a omezuje svobodnou diskusi (tzv. „culture wars“), což jde v posledku proti liberálním hodnotám, z kterých vychází.

Například během protestů po smrti George Floyd v roce 2020 byly v různých zemích odstraňovány sochy osobností spojených s kolonialismem nebo otroctvím, jako Edward Colston v britském městě Bristol.

V jiném kontextu se vedou spory třeba o sochy konfederačních generálů v United States, kde jedni vidí „historii a tradici“ a druzí symbol útlaku.

Jak to souvisí s identitární politikou:

Pro jedny je odstraňování soch způsob, jak přehodnotit identitu společnosti a distancovat se od problematické minulosti.

Pro druhé je to naopak vnímáno jako útok na národní nebo kulturní identitu.

Politici nebo aktivisté mohou tyto konflikty využít (nebo vyhrotit), aby mobilizovali podporu — a právě tam se to může stát nástrojem identitární politiky.

Stručně:
Sochy samy o sobě nejsou „identitární politika“, ale spory o ně se často stávají viditelným bojištěm o identitu a interpretaci historie.

Odvádění pozornosti od reálných problémů
Místo řešení ekonomiky, zdravotnictví nebo korupce se politická agenda staví hlavně na ochraně identity (symboly, kulturní konflikty, „hodnotové války“).
→ Výsledek: voliči řeší emotivní témata, zatímco praktické problémy zůstávají stranou nebo se řeší nedostatečně.

 

Zvláštní kapitolou je jazyk. Moderní liberalismus podporuje změny v jazyce, které mají za cíl odstranit diskriminaci, zviditelnit menšiny nebo zajistit rovnost (např. genderově neutrální jazyk). To je vnímáno jako způsob, jak zajistit rovná práva a respekt k důstojnosti jedince, což jsou liberální hodnoty. Kritici tvrdí, že snahy o regulaci jazyka (např. vynucené používání určitých zájmen nebo zákaz určitých slov) omezují svobodu myšlení a vyjadřování, což jsou základní pilíře liberální demokracie. Přepisování jazyka je vnímáno jako pokus o inženýrství sociální reality ze strany elit, které vnucují svůj světonázor většinové společnosti, což může vést k autocenzuře a strachu z vyjádření názoru.

Pak je tu ještě jeden paradox. Liberalismus se historicky vymezoval proti koncentraci moci. Jenže dnes často spoléhá na silné instituce – státní i nadnárodní – které mají jeho hodnoty prosazovat. A čím víc se to děje shora, skrze různá nařízení, regulace, tím víc se vytrácí dobrovolnost, která měla být jeho jádrem.

V náboženském kontextu lze vnímat následující věc. Liberalismus by měl chránil svobodu víry. To se stále většinou děje, ale jen do určité míry. Víra se toleruje pouze dokud neruší. Jakmile začne formulovat nároky nebo hodnoty, které nejdou ruku v ruce s liberálním mainstreamem, stává se problémem a místo rozhovoru někdy terčem tvrdých útoků.

Největší slabina liberalismu je, že někdy neumí dobře přiznat vlastní hranice. Tváří se jako otevřený a pluralitní, ale i on má svá dogmata, jen se o nich nemluví jako o dogmatech. Kdo ho zpochybní, rychle zjistí, že prostor pro skutečnou debatu má své limity.

Výsledkem je zvláštní napětí. Směr, který si klade za cíl rozšiřovat svobodu, někdy vytváří nové formy konformity. Směr, který chtěl bourat bariéry, si staví bariéry vlastní, jen méně viditelné.

Liberalismus – stejně jako konzervatismus dnes stojí před náročnou výzvou. Buď si přizná své rozpory a vrátí se k poctivému hledání rovnováhy mezi svobodou a odpovědností, nebo zůstane u sebevědomé rétoriky, která ale hodně lidí odpuzuje a vrhá je do náruče opačného extrému, kterým je extrémní konzervatismus.