Na konci knihy „Ubavit se k smrti“ píše Neil Postman: „Změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí show –, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností.“

Přestože byla kniha napsána v roce 1985, nejen tato věta, ale celý její obsah působí v mnohém prorocky. Postman zemřel v roce 2003 a možná – v jistém smyslu – pro něj bylo „štěstím“, že se nedožil doby, kdy se naplno ukazuje, že největším problémem moderní společnosti není cenzura, ale trivializace a že tento problém nabyl ještě intenzivnější podoby.

Autor poukázal na to, že televize proměnila veřejnou debatu v show. Vážná témata (politika, víra, vzdělání) jsou podávána jako zábava, kde rozhodujícím kritériem je sledovanost. Výsledkem je nevyhnutelně povrchnost. Naše doba se mezitím posunula a veřejnou debatu dnes zásadně ovlivňují i sociální sítě. Princip, který Postman popsal, však zůstává: hlavní je zábava, jednoduchost a černobílé vidění světa.

Bizarnost této situace lze ilustrovat následujícím příkladem. Jako mnoho starších lidí má i prezident nejmocnější země světa problémy se spánkem. Na tom samo o sobě není nic zvláštního. Když nemůže usnout, usedne k počítači a na síti X začne psát, co ho právě napadne. Publikuje často, jeho myšlenkové pochody jsou mnohdy protichůdné, někdy i zjednodušující, nesmyslné, či nepřesné. To, o čem jednají odborníci, zasedají různá grémia a pracují týmy poradců, je v jeho podání redukováno do několika spontánních vět podle momentální nálady. Ještě podivnější je, že následující den se o těchto výrocích vedou seriózní debaty a analyzují je respektované osobnosti. Vrátíme-li se k citátu z úvodu, nad „žvatláním“ – tentokrát nikoli dětským, ale stařeckým – přemýšlejí kapacity světového formátu. Jistě, nejmocnější muž světa je stále nejmocnějším mužem světa. Přesto stojí za to domyslet, v jak zvláštní kulturní situaci se nacházíme.

Tento fenomén má ještě jiný rozměr, který se dotýká křesťanství. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se doma i v církvi četla a vykládala Bible. Postupně jsem pochopil, že židovsko-křesťanská tradice je mimo jiné postavena na práci se slovem. Bůh promlouvá – a člověk jeho slovo promýšlí, interpretuje a snaží se je uvést do života. To však vyžaduje intelektuální úsilí, trpělivost a schopnost soustředění. Pokud hovoříme o židovsko-křesťanských kořenech naší civilizace, pak právě zde je jeden z nich: myšlení formované četbou a odpovědnou prací s textem.

V kontextu Postmanovy analýzy to znamená, že nelze brát vážně pouhé výkřiky na sociálních sítích – ať už na síti X či jinde – ani zjednodušené mediální zkratky. Je třeba učit se přemýšlet, číst zdroje, číst knihy, naslouchat moudrým lidem. To ovšem vyžaduje námahu a – řečeno bez nadsázky – „není u toho vždy zábava“. Znepokojivé je, že i někteří ti, kdo se hlásí k Bibli a dovolávají se jí, přejímají povrchní styl komunikace, dokonce i zmiňované starého pána a berou podobné zkratky vážně.

Tato realita může ohrozit i církev. Nejde o to vytvářet elitní klub, ale nerezignovat na poctivou intelektuální práci s textem, na promýšlení souvislostí a zároveň na srozumitelnost toho, co sdělujeme. Veřejný prostor sklouzává k primitivismu a trivialitě. Nenechme se tímto proudem strhnout – navzdory výkřikům mocných na sociálních sítích.