Kázání: Když kosti ožívají
OBR Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘ Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“ Ez 37, 1 – 14
Text z Ez 37 vzniká v jedné z nejtemnějších kapitol izraelských dějin. Jsme v 6. století př. n. l. Boží lid je v babylonském exilu. Ztratil všechno, co definovalo jeho identitu — zemi, chrám, jistotu.
OBR A jejich vnitřní stav je shrnut jednou větou: „Naše kosti uschly, naše naděje zahynula…“ (Ez 37,11)
Jedná se o diagnózu nejen Izraele, ale může to být diagnóza církve i nás když ztratíme naději.
OBR Co v Bibli znamenají „kosti“?
Bible používá „kosti“ jako obraz hlubokého vnitřního stavu člověka:
Kosti vyjadřují: blízkost ale i bolest, únavu, vyčerpání
Dnes bychom řekli: duchovní i duševní stav.
Tak jako kosti drží tělo pohromadě, tak psychika a duše drží pohromadě člověka.
Když se zlomí kost — nemůžeme chodit. Když se zlomí psychika — nemůžeme žít. Když prožíváme duchovní krizi, těžko se nám žije s Bohem.
OBR Navíc je zde ještě jeden moment, který souvisí s nadějí: „Naděje zahynula“
Hebrejské slovo pro naději — tikváh — znamená doslova šňůru, provaz.
Vyjadřuje to, že naděje není pocit ale něco, čeho se držíme, podobně jako když visíme na skále a držíme se lana.
Kdybychom použili horolezecký termín, řekli bychom: „Naše jistící lano zpuchřelo, přestali jsme důvěřovat jeho pevnosti.“
OBR Obraz kostnice
Ezechiel vidí údolí plné kostí. Je to jako když vejdeme do kostnice: Víme, že to byli lidé, že měli příběhy, vztahy, zápasy ale teď… jsou to jen kosti
Z Božího lidu zbyla kostnice.
A možná to není tak vzdálené ani dnes: někdy z víry zůstane jen forma, z církve jen budovy, z života jen fungování, život s Bohem se scvrkne na rutinu.
V textu je posun: A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
Nejprve se kosti spojí, pak se objeví těla — ale stále není život. A toto může být nejnebezpečnější fáze. Můžeme mít disciplínu, strukturu, výkon, provoz, ale nemusí v tom být Bůh.
Německý filozof Friedrich Nietzsche řekl: „Co jsou kostely jiného než náhrobky mrtvého Boha.“
Autor se dotýká něčeho nepříjemně pravdivého: někdy vidíme, že život zmizel ale někdy to nevypadá, vše totiž běží, šlape, ale život stejně zmizel.
Přečtu něco z deníku J. Wesleye: Poté co jel na misii mezi Indiány si zapsal do deníku: Já jel do Ameriky obracet Indiány, ale kdo obrátí mne? Kdo mě osvobodí od zlého, nevěřícího srdce? Mám dobré náboženství pro letní pohodu. Dovedu dobře mluvit, dokonce i věřit, nehrozí-li žádné nebezpečí… Jsou tomu 4 roky, co jsem opustil svou vlast, abych vyučoval Indiány základům křesťanství. Čemu jsem se v té době naučil sám? Něčemu, co jsem očekával nejméně: že já, který jsem šel do Ameriky obracet jiné, sám nejsem obrácen k Bohu. Nejsem blázen, když takto mluvím, ale jsem pravdomluvný a střízlivý a někteří, kteří ještě sní snad ještě procitnou se mnou a uvidí, že jsou na tom stejně jako já. Jsou sečtělí ve filosofii? Já také. Znají klasické a moderní jazyky? Já také. Dovedou plynně mluvit o duchovních věcech? To dovedu i já. Dávají hojně almužny? Dal jsem všechno, co jsem měl, abych nasytil chudé…. Tomu jsem se naučil na druhém konci světa, že moje srdce je porušené a ohavné…
Wesley žil skvělým životem, ale poznal, že to samo o sobě není cesta k Bohu. Potřeboval, aby se ho dotkl Bůh, aby vydal život Kristu. A to se děje skrze Ducha svatého – tak jak je to popsáno z Ezechielovi.
Teprve když přijde ruach (duch/dech), nastává skutečný život.
OBR A právě sem přichází zlom. Příběh není jen o smrti — je o novém stvoření.
Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
Vrací nás zpátky ke stvoření: Bůh vdechl člověku dech života — a člověk ožil (Gn 2,7)
V Genesis: ruach = dech, který dává život
V Ezechielovi: ruach = dech, který vrací život
Jak?
Je to duch, který dává život, ale lze nějak být otevřený na jeho působení?
OBR Upřímnost
Přiznat si „tohle je mrtvé“, „tady už nemám sílu“, „tohle už nedává smysl“, „tady fakt jednám špatně“, „tohle je moje zodpovědnost a nebudu se vymlouvat na okolnosti“. Toto a mnohé další se někdy těžko připouští, přiznává, zvláště pokud jsme do něčeho hodně investovali, pokud máme přiznat zodpovědnost nebo pokud jedeme v zajetých kolejích.
Důvěra
„Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
Vyjádření důvěry – ty můžeš, ty dokážeš, tobě to svěřuji. Nevím jak to dopadne, ale ty to víš. Někdy je to třeba vyslovit sám před sebou nebo i před někým. Problém je, že někdy už ani Bohu nevěříme a to se pak stává blokem k tomu, abychom vůbec něco zkusili měnit.
Vykročení
Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi… Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno.” Prorokovat nad kostmi moc nedává smysl, ale prorok to udělá. Nejen že důvěřoval, ale vykročil. Někdy je potřeba udělat jeden, první, konkrétní krok. Život často přichází až po pohybu, ne před ním. Když jsme použili obraz lana pak to je nové spolehnutí, že lano nepustí a zároveň to, že mu svěřím svoji váhu.
Nová naděje
Proto prorokuj a řekni jim… Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin. Návrat života v sobě nese schopnost znovu věřit v budoucnost. Nalézt naději. Naděje není optimismus. Naděje je víra, že pokud budeme jednat správně, pokud budeme jednat s Bohem, budoucnost může být jiná, může se změnit a náš život nemusí být vláčen skepsí a strachem.
Závěr
Ten text neříká: „Oživ se.“
Říká: Bůh dává svého Ducha — a mrtvé věci ožívají.
Možná jde o jednu oblast tvého života. Jedny „suché kosti“.
A otázka není: „Máš dost síly?“
ale
Dáš Bohu prostor, aby do toho vdechl svůj ruach?