Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Oni mu určili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.  Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: „Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.“ Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Navečer usedl s Dvanácti ke stolu, a když jedli, řekl jim: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad to nejsem já, Pane?“ On odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: „Jsem to snad já, Mistře?“ Řekl mu: „Ty sám jsi to řekl.“ Mt 26, 14 – 25

Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ Ale oni odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Velekněží sebrali peníze a řekli: „Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev.“ Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje ‚Pole krve‘ až dodnes. Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše : ‚Vzali třicet stříbrných, cenu člověka, na kterou ho ocenili synové Izraele. Mt 27, 3 – 9

Když byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek, a když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s tím Nazaretským Ježíšem!“ On však zapřel: „O ničem nevím a vůbec nechápu, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora. Vtom zakokrhal kohout^(g).Ale služka ho uviděla a zase začala říkat těm, kdo stáli poblíž: „Ten člověk je z nich!“ On však opět zapíral. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Galileje^(h)!“ On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ V tom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče. Mk 14, 66 – 72

Jidáš Ježíše dobře znal, nejen že naslouchal Ježíšovu učení, ale byl s Ježíšem téměř tři roky. Poslední slovo, které Jidáš od Ježíše slyšel: “Příteli”. Tedy navzdory tomu, co se stalo, byl mezi nimi hluboký vztah. Víme o něm, že měl na starosti společnou pokladnu učedníků a že zní kradl.  (“Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.” J 12, 4 -  6)

Další důležitá zmínka o něm a o jeho charakteru je v jeho otázce, kterou klade velekněžím, “co mi dáte, když ho zradím”? Vidíme jednoznačný motiv, proč chce zradit - zisk. Dvakrát nám Písmo v souvislosti  Jidášem odhaluje stejné téma – majetek a peníze.

Třicet stříbrných, které mu byly nabídnuty byla cena otroka nebo také čtyři měsíční plat. Přepočteno na České reálie a na průměrnou mzdu by se jednalo o cca. 130 – 180 tisíc. Tedy nejednalo se o úplně symbolickou cenu, ale ani o astronomickou částku, spíše o to, čemu dnes říkáme “rychlé peníze”.  Můžeme psychologizovat, domýšlet, že dalším důvodem jeho selhání byla frustrace z toho, že Ježíš nenaplnil jeho očekávání stát se politickým osvoboditelem, že se dal svést pýchou a ctižádostí, ale nic víc než “co mi dáte, když ho zradím”, v Písmu nečteme.

Mám za to, že tato krátká a zároveň morálně velmi nízká zmínka v Písmu není nadarmo. Ukazuje, co je v člověku, čeho jsme schopni a jakou sílu mají peníze. Jakoby v pozadí rezonoval verš kořenem všeho zlého je láska k penězům. Pro čtyři měsíční platy zradit přítele. I to je možné… To, co nás ale bude zajímat je jiná věc.

Když Jidášovi dojde do provedl, jasně vyzná, že zhřešil, svoje selhání nebagatelizuje, pojmenuje svůj hřích, když řekne zradil jsem a vmete velekněžím a starším, že Ježíš byl nevinný. Otázka je, pokud se jednalo o skutečné pokání, jak to srovnat s Ježíšovými slovy, že pro toho, kdo zradí by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!

Otázka je ještě těžší, když známe paralelní příběh a to o zapření Petra. Proč Petrovi bylo odpuštěno a proč Jidášovi zřejmě ne? Nebo bylo Jidášovi odpuštěno také? Co více měl udělat než to, co udělal, poté co zhřešil?

Můžeme Petra omlouvat tím, že jednal impulzivně, a když přišla trojí otázka, tak prostě selhal. Tedy ano, zhřešil, ale spíše nevědomky, byť se před tím chlubil, že kdyby všichni odpadli, on nikdy. Pro podobná selhání ale máme pochopení.

Oproti tomu Jidáš si svůj čin dobře promýšlí a kyne mu z něj zisk. Nejedná se o nic impulzivního ani nečekaného. Jidáš se otevírá zlu, s nímž už před tím zápasil – konkrétně láskou k penězům.

Jenže tato odpověď je zavádějící, protože vychází z toho, že existuje určité míra hříchu, kterou když překročíme, tak už není cesta zpět. Ježíš zemřel za hříchy, které člověk udělá nevědomky, impulzivně, ale ne za ty, které udělá vědomě a promyšleně. Jinými slovy Boží milost ano, ale jen do určité míry. Slabost, impulzivita a strach, jak to vidíme u Petra, jsou odpustitelné, zrada a kalkul jak to vidíme u Jidáše už nejsou. Jidáš byl přece jen horší než Petr, a proto si zasloužil odsouzení.

Tento postoj nastavuje Boží milosti jisté limity. Proto je odpověď jinde. Rozdíl totiž nebyl v tom, kdo více zhřešil, ale jak se Petr a Jidáš k hříchu postavili. Pavel píše o dvojím zármutku: “Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt.” 2 Kor 2, 7

Když to přeneseme do srovnání Petra a Jidáše, u Petra vidíme zármutek podle Boží vůle, který vede k životu, u Jidáše zármutek po způsobu který působí smrt. Petr říká: „Selhal jsem, ale půjdu zpět k Ježíši“. Jidáš říká: „Selhal jsem, pro mě už není cesta zpět“. Petr věří víc v Ježíšovo milosrdenství než ve svůj hřích. Jidáš věří víc ve svůj hřích než v Ježíšovo milosrdenství. K. Barth napsal: „Zavrženi jsme všichni. Na rozdíl od Petra však Jidáš ztratil naději v Boží milosrdenství“.

Pochopitelně se přímo nabízí otázka, proč se každý člověk neobrátí zpět? Co Jidáše a nejen jeho zatvrdilo? A proč nevolil cestu přijetí Boží milosti? Přece je to tak jednoduché. Jenže ono to tak jednoduché není.

Přijmout milost je pro mnohé těžší než vina. Vinu totiž lze odčinit. Jidáš totiž svoji vinu částečně řeší a to tím, že vrací peníze, obviní zákoníky a kněze, že prolili nevinnou krev, veřejně se ke svému skutku přizná, a nakonec se potrestá sám tím, že si vezme život. To není málo. Jenže milost nás vybízí přijmout, že nemůžeme udělat nic jiného, než přijmout odpuštění a tím přiznat, že jsme naprosto závislí na Boží milosti. A to zraňuje naši pýchu. Přece tak snadné to nemůže být? Nepůsobí Jidášovo vyrovnání se s vinou a selháním patetičtěji, pravdivěji, než je tomu u Petra? Petr si poplakal, poté se setkal s Ježíšem, ten mu trojí otázkou připomenul jeho selhání a bylo to. Žádný opakovaný návrat na chrámové nádvoří, kde by uvedl svoje zapření na pravou míru, žádné, když ne sebevražda, tak alespoň sebepoškození, jen odpuštění. Jenže toto je Boží milost.

Nabízí se ukázat na Jidáše jako na symbol zrady. Jenže Jidáš stejně tak Petr je v každém z nás. Nikdo nejsme imunní vůči pokušení zrady, peněz, společenské prestiže, dokážeme hřešit vědomě i impulzivně. Chtěl bych vám to ukázat na jednom detailu z Bachových Matušových pašijí. Když se předpokládá Jidášova zrada, tak všichni apoštolové se Ježíše ptají: „Jsem to snad já Pane?“ A než nás skladatel nechá vyslechnout Kristovu odpověď, začne zpívat celý sbor: „Jsem to já! Já bych měl konat skutky pokání!“ Jinými slovy my všichni máme vyznat své hříchy, my všichni potřebujeme Bož milost, my všichni jsme nejen jako Petr, ale i jako Jidáš.

Tragédie Jidáše není jen v tom, co udělal, ale spíše v tom, jak se svoji vinou naložil.

A právě tady se příběh láme – ne v samotném pádu, ale v tom, co následuje potom. Tragédie Jidáše není jen v jeho zradě, ale v tom, že uvěřil, že jeho příběh už nemá pokračování. Že poslední slovo má jeho selhání. Petr padl možná méně „důstojně“, neudělal takový průšvih, ale udělal něco zásadního: nechal otevřené dveře k návratu. Nechal Bohu poslední slovo.

A to je nakonec i otázka pro nás.

Ne zda někdy selžeme – v tom jsme si s Petrem i Jidášem až příliš podobní. Ale komu uvěříme ve chvíli, kdy selžeme.

Zda budeme věřit svému hříchu víc než Boží milosti. Nebo Boží milosti víc než svému hříchu.

Každý z nás v sobě nese potenciál Petra i Jidáše. Každý z nás někdy zapře, zradí, selže. Ale každý z nás také stojí před stejnou volbou: zůstat uzavřený ve své vině, nebo se vrátit, přijmout Boží milost.

Velikonoce a Kristův kříž nám ukazují, že cesta zpět existuje.

 

Co v mém životě představuje „třicet stříbrných“ – kvůli čemu jsem ochoten dělat kompromisy se svým svědomím?

Jak reaguji, když selžu: snažím se svou vinu „odčinit sám“, nebo ji přináším Bohu a přijímám odpuštění?